ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.683.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 683/2021-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalované TOROINVEST s. r. o., se sídlem v Praze 3, Domažlická 1053/15, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28626745, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení částky 73 949 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 304/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 Co 60/2020-349, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243 odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 9. 2019, č. j. 106 C 304/2015-316, kterým byl základ nároku na zaplacení částky 73 949 Kč s příslušenstvím shledán důvodným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Uvedené platí i pro jednotlivé složky práva projevující se jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 759/2013, nebo ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4686/2015, nebo ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 963/2014, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok (dílčí nárok) či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti samostatných nároků (dílčích nároků) rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66/2009, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011). Ústavní soud tento právní názor Nejvyššího soudu akceptoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, a ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 3298/13, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15 jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Uvedené judikaturní závěry se uplatní i pro výklad §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť zákonem č. 296/2017 Sb. provedená změna přípustnosti dovolání směřovala k tomu, aby vyloučila přípustnost dovolání i proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která byla vydána v rámci sporu, jehož předmětem je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, avšak nebyla rozhodnutími o peněžitém plnění, tj. také v případě mezitímního rozsudku (k účelu změny omezující přípustnost dovolání, která byla zakotvena novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
V posuzované věci odvolací soud rozhodoval jednak o základu regresního nároku České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila poškozenému z garančního fondu [§24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů] v souhrnné výši 67 227 Kč, jednak o základu nároku na náhradu nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu (§24 odst. 9 věta před středníkem zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla) ve výši 6 722 Kč. Regresní nárok se přitom sestává z jednotlivých složek práva na postižní plnění, z nákladů na opravu vozidla (44 600 Kč) a z nákladů na zapůjčení vozidla (22 627 Kč). Tyto jednotlivé složky se projevují jako samostatné dílčí nároky [jejich existence je natolik nezávislá, že samostatně může vzniknout jeden dílčí nárok (náklady na opravu vozidla), aniž by zároveň vznikl druhý (náklady na zapůjčení vozidla)] odvíjející se od odlišného skutkového základu. S jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 709/2019), a protože jednotlivě (44 600 Kč, 22 627 Kč a 6 722 Kč) nepřesahují částku 50 000 Kč a nejde o vztahy ze spotřebitelské smlouvy ani o vztahy pracovněprávní, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2003).
Nejvyšší soud dovolání žalované, které není přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, ve věci bylo rozhodnuto toliko o základu nároku, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu