ECLI:CZ:NS:2021:32.ICDO.158.2020.1
KSUL 89 INS XY
89 ICm XY
sp. zn. 32 ICdo 158/2020-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Příhodou ve věci žalobkyně M. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 484/2, proti žalovaným 1) JUDr. Bohumilu Vintrichovi , se sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova 546/15, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. Č., a 2) M. Č. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Soukupem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 89 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 89 INS XY, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 89 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 89 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 89 ICm XY, v té části výroku pod bodem II, jíž bylo určeno, že žalobkyně má vůči dlužníkovi dílčí pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení pod číslem P5/1 i v rozsahu 67 185,69 Kč, jakož i ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů mezi žalobkyní a prvním žalovaným, a částečně jej změnil ve výroku pod bodem IV o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným (první výrok). Zároveň rozhodl, že žalobkyně nemá vůči prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok), a uložil druhému žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v jeho prvním a třetím výroku, podle obsahu dovolací argumentace však toliko v potvrzujícím výroku o věci samé, podali oba žalovaní společné dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že „se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53).
Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli a otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nezformulovali, přičemž taková otázka se nepodává zřetelně ani z obsahu dovolací argumentace. Dovolatelé se omezují na kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (soustředí se na výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), čímž z hlediska věcného v souladu s požadavkem obsaženým v §241a odst. 2 o. s. ř. vymezují důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení, avšak nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, vyplývajícímu z téhož ustanovení (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudek ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1309/2018). Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, a z judikatury Ústavního soudu např. již usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, dostupné na http://www.usoud.cz , a shora citované Stanovisko, bod 39).
Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť marně uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), a uvedená vada se tak stala neodstranitelnou. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2578/2020, či ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1605/2020). Se zjištěním vady takové povahy se pak nutně pojí odmítnutí dovolání pro vady podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.) dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Se zřetelem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněného pod číslem 154/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání bezodkladně. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. b) o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3609/2019, či ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3308/2020].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu