ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1458.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1458/2021-258
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) A. M. , bytem XY, a b) V. M. , bytem XY, zastoupených JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957/4, proti žalované AW DOMY s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Malešicích, Tiskařská 257/10 (identifikační číslo 275 57 847), zastoupené JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o 196.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 196/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. 91 Co 312/2018-216, ve znění opravných usnesení ze dne 6. 9. 2019, č. j. 91 Co 312/2018-227, a ze dne 26. 2. 2021, č. j. 91 Co 312/2018-254, takto:
Rozsudek ze dne 22. 5. 2019, č. j. 91 Co 312/2018-216, ve znění opravných usnesení ze dne 6. 9. 2019, č. j. 91 Co 312/2018-227, a ze dne 26. 2. 2021, č. j. 91 Co 312/2018-254, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 22. 3. 2018, č. j. 7 C 196/2016-160, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalované zaplatit žalobkyním 196.200 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 16. 6. 2015 do zaplacení, a rozsudek ze dne 22. 3. 2018, č. j. 7 C 196/2016-160, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalované zaplatit žalobkyním 196.200 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 16. 6. 2015 do zaplacení, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím (ve znění opravných usnesení) městský soud – mimo jiné – potvrdil rozsudek ze dne 22. 3. 2018, č. j. 7 C 196/2016-160, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalované zaplatit žalobkyním 196.200 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 16. 6. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Ujednání týkající se smluvní pokuty ve smlouvě o dílo (§631 a násl., §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) měl odvolací soud za platná a vyložil je tak, že smluvní pokuta zajišťovala splnění povinnosti žalované (zhotovitelky) včas odstranit jednak v protokolu o předání a převzetí stavby vytčené vady a nedodělky nebránící užívání díla a jednak vady reklamované žalobkyněmi po předání díla v záruční době. Protože pro žádnou z vad vytknutých po předání stavby strany neuzavřely písemnou dohodu o termínu jejich odstranění, platí, že žalovaná měla začít s jejich odstraněním do třiceti dnů od reklamace a vady měla odstranit v nejkratším technicky možném termínu, tj. do sedmi pracovních dnů. Nárok žalobkyň na zaplacení smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti včas odstranit vadu A (86.400 Kč), vadu B (64.200 Kč) a vadu C (45.200 Kč) je po právu.
V dovolání, kterým podle jeho obsahu napadla rozhodnutí odvolacího soudu jen v potvrzujícím výroku věci samé, žalovaná dovozuje, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva – interpretace slovy vyjádřeného právního úkonu (článků 7.7, 9.3 a 10.1 smlouvy o dílo z 19. 10. 2011) – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a usneseními ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4183/2017. Vznik nároku na smluvní pokutu – argumentuje žalovaná – strany vázaly na porušení její povinnosti odstranit vady ve lhůtě, kterou měly sjednat, ale k jejímu určení nedošlo. Extenzivním výkladem odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na smluvní pokutu vznikne i pokud zhotovitelka nezačne odstraňovat vady díla do třiceti dnů od reklamace a neodstraní je v nejkratším technicky možném termínu, který definoval „ničím nepodloženou úvahou.“ Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnily a navrhly odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, tj. výkladu konkrétního ujednání o zajištění splnění smluvní povinnosti smluvní pokutou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým závěrům; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Výtkou nesprávné interpretace smlouvy o dílo žalovaná vystihla a dostatečně vymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1, 3 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 19. 10. 2011 se žalovaná zavázala pro žalobkyně na parcele č. XY v katastrálním území XY zhotovit dům. V článku 7.1 a 7.6 účastnice sjednaly „ode dne podepsání zápisu o předání a převzetí díla“ šedesátiměsíční záruční dobu s tím, že žalobkyně budou případné vady reklamovat bez zbytečného odkladu po jejich zjištění písemnou formou. Podle článku 7.7 byla žalovaná povinna „započít s odstraněním vad předmětu plnění … do 30-ti dnů od uplatnění oprávněné reklamace … a vady odstranit v co nejkratším technicky možném termínu. Termín odstranění vad bude dohodnut písemnou formou.“ Vady, které nebrání užívání díla, měly být zapsány do protokolu o předání a převzetí s termínem jejich odstranění nejpozději do čtrnácti kalendářních dnů, „pokud se smluvní strany nedohodnou jinak“ (článek 10.1). V článku 9.3 strany ujednaly, že „za překročení termínu odstranění vad a nedodělků podle čl. 10.1 a při prodlení se sjednaným termínem odstranění reklamačních závad“ zaplatí žalovaná „smluvní pokutu ve výši 200 Kč denně za každou vadu.“ V protokolu o předání a převzetí stavby z 11. 10. 2013 žalobkyně žádné vady díla nevytkly. Po předání stavby v záruční době reklamovaly 30. 11. 2014 netěsnost kanálků ve dvou sprchových koutech (vada A ), prasklé střešní tašky a ulámané růžky střešní krytiny (vada B ) a 11. 3. 2015 zatékání odkouření T-kotle (vada C ). Termín odstranění těchto závad stavby žalobkyně s žalovanou nedohodly.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání stran (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 17. 6 2021, sp. zn. 33 Cdo 3027/2020).
Výklad právního úkonu – smlouvy o dílo – přijatý odvolacím soudem neodpovídá zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům (viz shora) a nemá podklad ve skutkových zjištěních vztahujících se k vůli smluvních stran v době uzavírání smlouvy. Z jazykového vyjádření článků 7.7, 9.3 a 10.1 smlouvy z 19. 10. 2011 vyplývá, že smluvní pokuta zajišťovala: 1) splnění závazku žalované odstranit do čtrnácti dnů či v jiné sjednané lhůtě vady a nedodělky stavby nebránící v užívání, které žalobkyně vytkly při předání a převzetí díla, a 2) splnění závazku žalované odstranit v „nejkratším technicky možném termínu,“ který smluvní strany písemně dohodnou, vady stavby reklamované žalobkyněmi v záruční době po převzetí díla, tj. závady A , B a C . Pokud strany nesjednaly lhůtu pro odstranění těchto vad, je vyloučeno prodlení žalované a žalobkyním právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo.
Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.); protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu