ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1546.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1546/2021-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. M., bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti žalovanému J. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 85 C 49/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2020, č. j. 21 Co 333/2019-463, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 85 C 49/2014-383, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně přijal závěr, že podpisem listiny ze dne 28. 5. 2006 nebyla uzavřena smlouva o půjčce částky 250.000,- Kč, neboť smlouva o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je tzv. reálným kontraktem a k jejímu uzavření je potřeba předání předmětu půjčky, což se žalobci v řízení nepodařilo prokázat. Soud prvního stupně uvěřil skutkové verzi žalovaného, že žalobce nedisponoval takovou částkou v době podpisu listiny, naopak že si ve sledované době (rok 2006) sám půjčoval peníze od různých lidí, měl v katastru nemovitostí vedeno zástavní právo, na jeho majetek byl veden výkon rozhodnutí i exekuce, a před státními orgány opakovaně tvrdil, že je nemajetný. Žalobce nebyl schopen soudu vysvětlit, z jakých zdrojů peníze žalovanému půjčil. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že žalobcova tvrzení o okolnostech předání tvrzené půjčky se lišila. Soud uvěřil žalovanému, za jakých okolností došlo k podepsání uznání dluhu (nátlak pracovníka vymáhací agentury, když se obával o pověst jeho manželky v zaměstnání a spoléhal na to, že se se žalobcem nějak dohodne). Podle přesvědčení soudu prvního stupně žalobce nesplnil svou vysvětlovací povinnost k obraně žalovaného, že v rozhodném období neměl finanční prostředky, aby poskytl půjčku žalovanému, a proto soud hodnotil důkazy v jeho neprospěch a žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 21 Co 333/2019-463, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jestliže jedním z důkazů, který měl prokazovat existenci závazku ze smlouvy o půjčce, mělo být uznání dluhu ze dne 2. 7. 2007, pak k tomu odvolací soud uvedl, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku a dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně pohledávka, k jejímuž zajištění má uznání sloužit. Pokud se dlužníkovi podaří prokázat, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá vyvrátit právní domněnku existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009). Žalobce neměl povinnost prokazovat existenci uznaného závazku, ale žalovaný měl (důkazní) povinnost vyvrátit právní domněnku existence dluhu ke dni uznání. Protože ale nemohl disponovat informacemi ke svým tvrzením, nastupovala vysvětlovací povinnost (nikoli důkazní břemeno) žalobce, kterou však žalobce nesplnil. Nebyl totiž schopen věrohodně označit zdroje finančních prostředků, které podle svých tvrzení poskytl jako půjčku žalovanému. Odvolací soud uzavřel, že způsobilost žalobce poskytnout žalovanému spornou půjčku je zpochybňována zjištěním o jeho nepříznivých majetkových poměrech (sám si půjčoval peníze od třetích osob a při jednání se státními orgány uváděl, že je nemajetný a má příjem asi 23.000,- Kč), mnohostí verzí o místu poskytnutí půjčky, o tom, zda byla poskytnuta po částech nebo jednorázově, a neurčitostí tvrzení, k jakým půjčkám se vztahuje uznání dluhu ze dne 2. 7. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že se rozhodnutí odvolacího soudu při posuzování skutečností, které jej vedly k závěru, že se žalovanému podařilo vyvrátit domněnku existence dluhu z titulu smlouvy o půjčce, dostalo do rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010. Žalobce má za to, že odvolací soud pochybil při výkladu ustanovení §133 o. s. ř., jestliže vzal za prokázaný opak skutečnosti, pro kterou svědčí vyvratitelná domněnka. Nadále prosazuje názor, že finanční hotovost žalovanému předal a žalovaný ji převzal v den uzavření smlouvy o půjčce, tj. dne 28. 5. 2006. V rámci své procesní povinnosti vysvětlil a prokázal, že jeho majetkové poměry v rozhodné době jednoznačně umožňovaly poskytnout žalovanému půjčku ve sporné výši.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu účinků písemného uznání dluhu podle §558 obč. zák. ustálena v následujících závěrech:
1) Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127). V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, byť i važná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018) a v něm citovaná další rozhodnutí Nejvyššího soudu). V řízení tedy mohou nastat jen dvě možné situace - buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srovnej již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 180/2003 a sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
2) Neexistence uznaného dluhu (závazku), nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným. Důsledkem vyvratitelné právní domněnky vzešlé z uznání dluhu je, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání spočívá na dlužníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004).
Zásadně platí, že v případě sporu o vrácení půjčky je na věřiteli, aby prokázal, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník půjčku řádně a včas nevrátil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Došlo-li však k uznání dluhu podle §558 obč. zák. byla založena vyvratitelná domněnka, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval.
Jestliže žalovaný dne 2. 7. 2007 uznal vůči žalobci svůj dluh co do důvodu i výše s příslibem jej vrátit, přešlo na něj důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu. Proto žalobce (věřitel) ve sporu nemusel prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání a naopak žalovaný (dlužník) musel prokázat, že jeho písemně uznaný dluh vůči žalobci nevznikl, případně zanikl. Závěr odvolacího soudu, že existence uznaného dluhu byla v řízení žalovaným vyvrácena tím, že se mu podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh ve vztahu k žalobci nevznikl, je správný. Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit (§133 o. s. ř. ), neboť je jejím opakem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je s těmito dílčími právními závěry v souladu, a to včetně dovolatelem označené judikatury a není tak dán tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se shora uvedenými judikatorními závěry; dovolání tak z této příčiny není přípustné.
Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Skutkového charakteru jsou výtky žalobce, že disponoval finančními prostředky, které měl v hotovosti, na bankovních účtech, jež získal z podnikatelské činnosti, prodeje majetku a v neposlední řadě i z úvěrů a půjček od třetích osob, a že jeho prohlášení před orgány činnými v trestním řízení nemají žádnou reálnou vypovídací hodnotu o jeho majetkových poměrech. Tato jeho argumentace směřuje výhradně proti správnosti skutkového závěru, že částka odpovídající půjčce nebyla žalovanému předána. Skutkový stav věci, k němuž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že hodnocení důkazů soudem podle §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu