ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1808.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1808/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně CREDITEX INVEST, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 26170655, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 34/30, proti žalované V. K. , bytem XY, o zaplacení úroku z prodlení z částky 9.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 251/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 27 Co 309/2020-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 20 C 251/2020-68, Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě co do částky 9.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 12. 9. 2020 do zaplacení (výrok I.), co do částky 6.826,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 12.261,66 Kč od 10. 9. 2019 do 11. 9. 2020 a z částky 2 761,66 Kč od 12. 9. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Předmětem řízení byla částka 12.261,66 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení skládající se z částky 9.500,- Kč jako jistiny poskytnuté podle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 311056 ze dne 12. 8. 2019, z částky 2.499,30 Kč jako poplatku za sjednání úvěru, z částky 262,36 Kč jako kapitalizovaného úroku z úvěru, nákladů upomínek, a dále z částky 3.389,40 Kč představující smluvní pokutu za porušení podmínek smlouvy. Soud prvního stupně žalobě vyhověl jen co do jistiny ve výši 9.500,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně náležitě neposuzovala úvěruschopnost žalované, což mělo za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, a z této příčiny nemůžou obstát nároky žalobkyně, předpokládající platnou smlouvu.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku v části týkající se úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 9.500 Kč za období od 18. 9. 2019 do 11. 9. 2020 a ve výroku o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru nesplnila povinnost podle §86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť náležitě neposoudila úvěruschopnost žalované. Předmětná úvěrová smlouva je tedy vzhledem k §87 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru neplatná a žalobkyně má podle §2991 občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), nárok jen na vrácení zůstatku poskytnuté jistiny spolu s úrokem z prodlení podle §1970 o. z. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že se výzvy právní předchůdkyně žalobkyně skutečně dostaly do dispoziční sféry žalované. Byla-li žaloba žalované doručena až dne 10. 9. 2020, nelze žalobkyni přiznat úrok z prodlení za dřívější období, tj. za dobu od 18. 9. 2019.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Jako dovolací důvod uvedla dovolatelka nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s její odvolací argumentací týkající se určení okamžiku, kdy se žalovaná dostala do prodlení. Namítá, že ohledně výzvy k plnění unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní – žalované byly e-mailem zaslány celkem tři výzvy – upomínky a tyto e-maily (první odeslaný dne 16. 9. 2019) se dostaly okamžitě po odeslání do dispozice žalované. Odvolací soud navíc v rozporu se soudem prvního stupně nesprávně uzavřel, že dovolatelkou předložené vytištěné e-mailové zprávy (upomínky) nejsou způsobilé prokázat, že byly skutečně odeslány na uvedenou e-mailovou adresu žalované, aniž důkaz těmito listinami opakoval. Pokud se navíc odvolací soud z vlastní iniciativy zabýval otázkou, zda se tyto e-maily dostaly do dispozice žalované, ačkoli žalovaná byla v řízení zcela pasivní a nenamítala opak, je jeho postup v rozporu se zásadou projednací a zásadou rovnosti účastníků. K této námitce dovolatelka odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 639/05, a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 3384/10, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005. Dovolatelka rovněž namítá, že nebyla odvolacím soudem řádně poučena, aby stran prokázání odeslání e-mailových upomínek a jejich pravosti doplnila svá tvrzení a předložila k nim důkazy. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby rozsudek odvolacího soudu změnil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka formulovala jedinou otázku, a sice „zda procesní pasivita žalovaného ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací, a to i v podmínkách tzv. modifikovaného pojetí této zásady, může založit spor o naplnění konkrétní hmotněprávní podmínky k úspěšnému uplatnění žalobního nároku, který by byl soud oprávněn řešit bez tvrzení a návrhů procesních stran, tedy pouze za účelem ověřování své vlastní představy o skutkovém stavu věci, zde konkrétně při zjišťování okamžiku doručení hmotněprávních výzev k plnění (odeslaných e-mailem a následně též s využitím provozovatele poštovních služeb) a dále též při zjišťování pravosti soukromoprávní listiny (e-mailových výzev žalobce).“ Tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť prostřednictvím argumentace k této otázce dovolatelka nečiní nic jiného, než že odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami, nesouhlasí s hodnocením důkazů a prosazuje vlastní verzi skutkového stavu, na níž následně zakládá tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Přehlíží přitom, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem, s nímž dovolatelka polemizuje, nelze vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96), stejně jako správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ani ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014). Nadto důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá dovolatelkou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že předmětné upomínky – výzvy ke splacení úvěru se do dispozice žalované nedostaly a že první prokázanou výzvu k plnění představuje doručená žaloba žalované.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud považuje za nezbytné dodat, že dovolatelkou citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze či Krajského soudu v Ostravě, nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a že oproti jejímu tvrzení v dovolání se jí dostalo u jednání před odvolacím soudem dne 21. 1. 2021 poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., konkrétně, aby navrhla důkazy k prokázání tvrzení, že její právní předchůdkyně vyzvala žalovanou ke splacení úvěru a že předložené výzvy byly odeslány a dodány žalované, přičemž byla dovolatelka poučena o následcích nesplnění této výzvy spočívajících v neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, a na témže jednání následně uvedla, že jiné důkazy než ty, které již předložila, nemá (viz protokol z předmětného jednání na č. l. 86-87 spisu).
S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. Nejvyšší soud nepřihlédl k podání žalobkyně ze dne 24. 6. 2021 a k němu připojenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, č. j. 15 Co 110/2021-93.
Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), její dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu