ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3301.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3301/2021-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. H. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému K. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Holubem, LL. M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 150/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Cmo 25/2020-566, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jana Holuba, LL. M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1.000.000 Kč z titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě o narovnání uzavřené dne 22. 1. 2009 (dále také jen „Dohoda“). Uváděl, že žalovaný porušil závazek sjednaný v článku IX. Dohody, jestliže podal žalobu, jíž se proti němu domáhal zaplacení 15.000.000 Kč z titulu vypořádání mezi společníky HALBOS s.r.o.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 56 Cm 150/2018-551, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.000.000 Kč, a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení žalovaného ve výši 76.230 Kč České republice na účet Krajského soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Cmo 25/2020-566, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce, žalovaný, S. R. a HALBOS s. r. o. na straně jedné a Vestavěné skříně s. r. o. na straně druhé uzavřeli dne 22. 1. 2009 dohodu o narovnání. V jejím článku IX. se smluvní strany zavázaly „neuplatňovat vůči sobě další nároky a nevyvolávat proti sobě či svým zaměstnancům žádná řízení“; pro případ porušení tohoto závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1.000.000 Kč splatná na požádání. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 21. 3. 2011 se žalovaný po žalobci domáhal zaplacení 15.000.000 Kč; řízení bylo vedeno pod sp. zn. 45 Cm 45/2011, a bylo usnesením ze dne 7. 10. 2015, č. j. 45 Cm 45/2011-437, zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby.
Na podkladě provedeného dokazování odvolací soud dovodil, že v článku IX. Dohody si účastníci nesjednali smluvní pokutu pro případ porušení svých smluvních povinností, nýbrž pro případ výkonu svých práv, mimo jiné práva plynoucího z článku 36 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, a podle článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak řečeno, ujednání o smluvní pokutě neobsahuje povinnost vyplývající z Dohody, která by jí měla být zajištěna; uplatnění práva u soudu nebo u jiného orgánu - bez ohledu na to, zda skutečně existuje či neexistuje - není porušením závazků Dohodou založených. Sankce sjednaná v článku IX. Dohody tak neplní účel smluvní pokuty ve smyslu §544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoník (dále jen „obč. zák.“), a je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 obč. zák.); k neplatnosti ujednání soud přihlédl z úřední povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že v „ daném případě jde o otázku hmotného práva (otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě) , která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena .“ V dovolání formuluje následující otázky: 1) zda lze v dohodě o narovnání platně sjednat smluvní pokutu i pro povinnost či závazek účastníka zdržet se jakýchkoliv dalších jednání, 2) zda lze smluvní pokutou zajistit i závazek zdržet se jednání, které je v rozporu se smyslem uzavřené dohody o narovnání, a 3) zda sjednáním smluvní pokuty v dané věci došlo ke vzdání se možnosti domáhat se ochrany svých práv u soudu. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě neobsahuje povinnost vyplývající z Dohody, která by měla být smluvní pokutou zajištěna. Prosazuje, že smluvní pokuta v dané věci zajišťuje povinnost obou účastníků zdržet se všeho, co by popíralo smysl Dohody, resp. namítá, že ujednáním o smluvní pokutě se účastníci nevzdali práv, která mohla vzniknout v budoucnu, ale byl jím zajištěn smysl a princip Dohody. Rozsudek odvolacího soudu shledává v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že přiznání právních účinků ujednání o smluvní pokutě by znamenalo zcizení nezadatelného práva žalovaného na soudní ochranu.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
Argumentace, zpochybňující závěr odvolacího soudu, že účastníci Dohody si v jejím článku IX. nesjednali smluvní pokutu pro případ porušení z ní plynoucích smluvních povinností, nýbrž pro případy výkonu jejich práv (mimo jiné práva plynoucího z článku 36 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, a z článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.; dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje ve skutečnosti správnost skutkového zjištění, co bylo v dohodě o narovnání ze dne 22. 1. 2009, resp. v jejím článku IX. smluvními stranami sjednáno; tomu ostatně odpovídají i jím formulované otázky, které předestírá k dovolacímu přezkumu, a které zakládá na vlastní skutkové verzi, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby smluvní pokuta zajišťovala splnění povinnosti Dohodu respektovat a zdržet se všeho, co je v rozporu s jejím smyslem („ toho, co by druhého účastníka obtěžovalo “). Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Jak již bylo výše zmíněno, zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Hodnocení listinného důkazu - dohody o narovnání uzavřené 22. 1. 2009 - odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozeným skutkovým závěrem, v jejím článku IX. si smluvní strany nesjednaly smluvní pokutu pro případ porušení svých smluvních povinností, nýbrž pro případ výkonu svých práv. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení provedených důkazů, předkládá vlastní verzi skutku, že úmyslem smluvních stran bylo zajistit povinnost Dohodu respektovat, resp. zdržet se všeho, co by bylo v rozporu s jejím smyslem, nelze dovozovat, že hodnocení důkazu odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Pokud se účastníci v článku IX. Dohody zavázali neuplatňovat vůči sobě další nároky a nevyvolávat proti sobě či zaměstnancům jejich obchodních společností žádná řízení, omezili tím výkon svých základních práv a svobod, resp. sjednali nepřípustné vzdání se práva; nešlo o závazek z dohody o narovnání (právně vymahatelnou povinnost), jehož splnění lze platně zajistit smluvní pokutou.
Nepřiléhavý je odkaz dovolatele na rozhodnutí ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, v němž Ústavní soud všeobecně vysvětlil, k čemu slouží právní institut narovnání a jaký je jeho účel. Odvolací soud se touto právní otázkou (smyslem a účelem dohody o narovnání) nezabýval a jeho rozhodnutí nemůže být s citovaným judikátem v kolizi.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu