ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3373.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3373/2020-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalované Z. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem Hodonín, Příční 4113/4, o vrácení vzájemného plnění a zaplacení 21 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 204/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, č. j. 38 Co 68/2019-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 14 C 204/2017-151, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 110 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 110 000 Kč od 23. 5. 2017 do zaplacení proti povinnosti žalobce vydat žalované osobní automobil XY, RZ XY, VIN XY (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 21 054 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 054 Kč od 23. 5. 2017 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 38 Co 68/2019-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.), ohledně výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobce zavázal k zaplacení nákladů řízení v částce 43 270 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Předpoklad přípustnosti dovolání žalobce vymezil tak, že cit. „ napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení pravomocně skončeno, závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé z otázek procesního práva mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně jsou zjevně nepřezkoumatelná a svévolná “.
Formulací, že „ některé z otázek procesního práva mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně jsou zjevně nepřezkoumatelná a svévolná “, žalobce nevystihl ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., neboť jak vyplývá z obsahu dovolání, nepožaduje, aby dovolací soud jím v minulosti vyřešenou právní otázku nyní řešil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu.
Vytýká-li dovolatel s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 385/2018, odvolacímu soudu, že ignoroval skutečnost, že ujistí-li prodávající kupujícího, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým, má kupující právo odstoupit od smlouvy, pak tato argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatel v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze, že jej žalovaná při prodeji ujistila, že prodávané vozidlo je bez vad, ač v době prodeje trpělo závažnými vadami), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobce od kupní smlouvy odstoupil po právu. Dovolatel však pomíjí, že oba soudy po skutkové stránce uzavřely, že žalobce neprokázal, že prodávané vozidlo vytknuté vady vykazovalo v době prodeje. Soudy z provedených důkazů (z obsahu kupní smlouvy účastníků, z inzerce, jakož i z výpovědi svědka J. H.) neučinily ani zjištění, že by žalobce byl při prodeji vozidla žalovanou ujištěn, že vozidlo je bez vad. Dovolatel tak prosazovaný závěr, že byl žalovanou nepravdivě ujištěn o tom, že vozidlo v době prodeje nemá žádné vady, buduje na vlastní skutkové verzi odlišné od té, z níž vycházel při svém právním posouzení odvolací soud. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem
Směřují-li výhrady žalobce proti správnosti závěru odvolacího soudu, že v okamžiku koupě vozidla od žalované mělo vozidlo závažnou vadu, pro kterou byl žalobce oprávněn od kupní smlouvy odstoupit, jak plyne např. z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 19 Co 886/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 323/2004, je třeba zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení všech v řízení provedených důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Závěru odvolacího soudu, že žalobce v řízení neprokázal, že vady na předmětném vozidle vytýkané žalované existovaly již v době jeho prodeje, tj. při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, nelze nic vytknout.
Žalobce se mýlí, prosazuje-li, že na daný případ dopadá ustanovení §2161 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), vztahující se k prodeji zboží v obchodě. Toto ustanovení se vztahuje pouze na prodej, je-li prodávajícím podnikatel, což žalovaná při prodeji předmětného vozidla nebyla; zvláštní úpravu týkající se prodeje zboží v obchodě (pododdíl 5, oddílu 2, dílu 1, hlavy II. občanského zákoníku) nelze na posuzovanou věc aplikovat. Obdobně na danou věc nedopadá ustanovení §2113 o. z. týkající se záruky za jakost, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná jako prodávající k záruce za jakost prodávané věci zavázala.
Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který dle přesvědčení žalobce vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav, jestliže se vůbec nezabýval výzvami žalobce k odstranění vad ze dne 16. 3. 2017 a 30. 3. 2017, odstoupením od smlouvy dne 17. 1. 2017, neprovedl žalobcem řádně navržené důkazy, nevypořádal se s argumentací žalobce uplatňovanou v odvolání a v celém předcházejícím řízení, v důsledku čehož věc neúplně a nesprávně právně posoudil, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Ve vztahu k předestřeným „otázkám procesního práva“ žalobce navíc řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť dovolacímu soudu nepředkládá (neformuluje) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, které mají být podrobeny dovolacímu přezkumu, a neuvádí, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Bez významu je polemika se správností rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož přezkum dovolacímu řízení nepodléhá (§236 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu