ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3491.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3491/2020-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. M., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Kujínek Polodnovou, advokátkou se sídlem Telč, Slavíčkova 293, proti žalovanému V. G. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 281/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 15 Co 100/2020-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 21. 1. 2020, č. j. 10 C 281/2019-118, určil, že žalobkyně je vlastnicí celé nemovitosti – pozemku p. č. XY o výměře 946 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, určena pro bydlení (rodinný dům), to vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 15 Co 100/2020-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky důvodnosti výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř., která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále prosazuje, že dovolací soud dosud neřešil otázku, jak by měl být koncipován petit žaloby v případě odvolání daru, jímž byl ideální spoluvlastnický podíl k nemovité věci.
Ve vztahu k první formulované otázce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř., jelikož nebyly dány důvody pro vydání tzv. kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 760/2015, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, sp. zn. 26 Cdo 779/2004 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3355/10, má za to, že povaha věci vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžadovala a vyjádření žalovaného ze dne 15. 10. 2019 nelze brát za dostatečné vyjádření k žalobě tak, aby soud již nemusel vyzývat žalovaného k vyjádření dle §114b odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto pochybil, jestliže dospěl k závěru, že soud prvního stupně neměl vydat výzvu dle §114b o. s. ř.
Podle dovolatelky je nutné, aby dovolací soud předestřel návod, jak mají žalobci a soudy postupovat při formulaci petitu u žalob týkajících se odvolání daru pro nevděk, resp. určení vlastnictví k nemovité věci v případech, kdy byl darován ideální spoluvlastnický podíl. Podle přesvědčení dovolatelky je tato otázka v teorii posuzována rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přičemž nejprve se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Uvedené závěry se uplatní i v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013.
Odvolací soud svůj právní závěr, že povaha a ani okolnosti případu nevyžadovaly, aby žalovanému byla postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, založil jednak na tom, že již z vyjádření ze dne 15. 10. 2019, v němž podrobně vyvrací tvrzení žalobkyně o jeho nevhodném chování, je zřejmý nesouhlas žalovaného s uplatněným nárokem; druhým důvodem shledal rozpor mezi tvrzenými skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá, že došlo k významné změně (rozšíření) darované nemovitosti, a petitem, který takovou změnu nereflektuje.
Žalobkyně dovoláním napadá toliko první z uvedených závěrů.
K tomu lze poznamenat, že ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, které v odůvodněných případech – vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu – dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření. Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu ani po právní stránce obtížnou – tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2005).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vzhledem k tomu, že požadavkům usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaný vyhoví, jestliže v písemném vyjádření uvede alespoň takové skutečnosti, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti nároku uplatněnému v žalobě, nemohou povaha věci a ani okolnosti případu vyžadovat, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, kdyby v dosavadním průběhu řízení byl alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak a kdyby se u soudu již nacházely listiny významné pro obranu žalovaného. Za takového stavu řízení by totiž požadavek podat písemné vyjádření ve věci kladený na žalovaného byl zjevně nadbytečný a procesně neekonomický a bylo by jen formalitou, aby žalovaný písemně sděloval soudu to, co je z dosavadních výsledků řízení již známo, nebo aby předkládal soudu listiny, které již byly soudu předloženy nebo které si soud sám opatřil (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 221/2007, který byl uveřejněn pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008 nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4746/2007).
Odvolací soud proto správně nepřehlédl, že žalovaný požadavku usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyhověl již svým dopisem ze dne 15. 10. 2019, ve kterém se podrobně vyjádřil k důvodům vedoucím žalobkyni pro odvolání daru pro nevděk a ze kterého je nepochybné, v čem spočívá základ jeho obrany proti nároku uplatněnému v žalobě. S ohledem na to, že tímto způsobem byl v dostatečné míře ozřejměn základ obrany žalovaného ve věci a že se u soudu nacházely listiny z pohledu této obrany žalovaného významné (dopis žalovaného ze dne 15. 10. 2019, který přiložila žalobkyně k žalobě), je nepochybné, že povaha věci a ani okolnosti případu vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. nevyžadovaly. Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř., protože nebyly dány podmínky pro vydání kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř., je proto správný. Žalobkyní předestřená judikatura se pro skutkovou odlišnost v projednávané věci neuplatní. V usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, Nejvyšší soud dovodil, že okolnostmi případu odůvodňujícími vydání výzvy podle §114b o. s. ř. mohou být i jiné skutečnosti, než ty, které vyplývají ze žaloby; takovou okolností mohou být i skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti, např. skutečnost, že v jiném řízení vedeném mezi týmiž účastníky byla již otázka rozhodná pro řešení věci posuzována jako otázka předběžná. V usnesení ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, byla řešena otázka, zda postup spočívající ve vydání kvalifikované výzvy je vyloučen - v případě žaloby o vyklizení bytu - z důvodu, že se jedná o zcela jednoduchou věc.
Pro úplnost – dovoláním nenapadený závěr odvolacího soudu, že povaha a ani okolnosti případu nevyžadovaly, aby žalovanému byla postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci z důvodu vady žaloby spočívající v rozporu mezi tvrzenými skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá, že došlo k významné změně (rozšíření) darované nemovitosti, a petitem, který takovou změnu nereflektuje, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, nebo ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006).
Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že právní otázka důvodnosti výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka tuto námitku nijak argumentačně nerozvádí, natož aby alespoň odkázala na ta rozhodnutí, jež - dle svého přesvědčení - považuje za rozporná, aby dovolací soud mohl opodstatněnost námitky přezkoumat.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá označená otázka přípustnosti žaloby na určení vlastnictví k věci v případě odvolání daru ideálního spoluvlastnického podílu k nemovité věci, kterou žalobkyně považuje za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Kromě toho, že nejde o otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen, byla předestřená otázka vyřešena například v usnesení ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1968/2000, v němž Nejvyšší soud dovodil, že domáhá-li se dárce, který převedl na obdarovaného jednu ideální polovinu nemovitosti, přičemž zůstal vlastníkem její druhé poloviny, určení svého práva, obnoveného v důsledku zrušení darovací smlouvy, může žádat toliko určení, že je vlastníkem celé nemovitosti (obdobně srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu