ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3843.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3843/2020-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. R., bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 356, proti žalované Správě železnic, státní organizaci, se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 35/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 4 Co 280/2018-719, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou pro zmatečnost se žalobce - s odkazem na §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - domáhal zrušení usnesení ze dne 26. 5. 2016, č. j. 62 Co 196/2016-382, jímž Městský soud v Praze odmítl jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2016, č. j. 38 C 19/2011-367, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na rozšíření žaloby.
Vrchní soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 4 Co 280/2018-719, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jako „soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2018, č. j. 62 Co 35/2017-661, kterým zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 62 Co 196/2016-382 z důvodu ust. §229 odst. 3 o. s. ř. a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že usnesení odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolatel předpoklady přípustnosti - posuzováno podle celého obsahu podaného dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Tyto otázky formuluje tak, že „ v rozporu s ústavně zaručeným základním právem byla žalobci odepřena ochrana právu na ochranu majetku a právu na náhradu škody způsobené státem, resp. státní organizací “ a „ v rozporu s ústavně zaručeným základním právem byla žalobci odepřena ochrana též právu na spravedlivý proces, zejména jde o opomenuté důkazy a jiné vady dokazování, případně o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry “. Soudům vytýká odepření práva na spravedlivý proces a odepření práva na nezávislý a nestranný soud, kdy byl – dle svého přesvědčení - odňat svému zákonnému soudci a bylo porušeno jeho právo na účinné opravné prostředky a porušen zákaz zneužití práv; v tomto směru zejména nesouhlasí s výsledkem vyhodnocení jím v řízení uplatněných námitek podjatosti vůči soudcům ve věci činným. Napadenému rozhodnutí rovněž vytýká jeho nepřezkoumatelnost.
Formulací, že „ v rozporu s ústavně zaručeným základním právem byla žalobci odepřena ochrana právu na ochranu majetku a právu na náhradu škody způsobené státem, resp. státní organizací “, že „ v rozporu s ústavně zaručeným základním právem byla žalobci odepřena ochrana též právu na spravedlivý proces, zejména jde o opomenuté důkazy a jiné vady dokazování, případně o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry “ a že „ odvolací soud porušil právo dovolatele na ochranu majetku a právo na náhradu škody způsobené státem “, žalobce nevymezil řádně přípustnost svého dovolání, neboť nespecifikuje právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neuvedl rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž má být řešení (a které) otázky hmotného nebo procesního práva v rozporu. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a jak rozhodl. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce tomuto požadavku nedostál.
Výhradami vůči postupu soudů dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu