ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3986.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3986/2019-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně EMERALD CREDIT a. s. , se sídlem Praha 10, Murmanská 1475/4, identifikační číslo osoby 28495641, zastoupené Mgr. Kateřinou Vackovou, advokátkou se sídlem Praha, Sokolovská 37/24, proti žalovanému T. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o 150 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 28/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 Co 110/2019-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 438 Kč k rukám JUDr. Petra Kočího, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 328.200 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 60 C 28/2018-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 000 Kč od 15. 1. 2016 do zaplacení (výrok I), řízení zastavil co do částky 17 400 Kč, co do částky 18 000 Kč, co do částky 18 600 Kč a co do částky 6 000 Kč (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 12 600 Kč a částky 18 000 Kč, 18 600 Kč, 18 000 Kč, 18 600 Kč, 18 600 Kč, 16 800 Kč, 18 600 Kč, 18 000 Kč, 18 600 Kč, 18 000 Kč, 18 600 Kč, 18 600 Kč, 18 000 Kč a 18 600 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 Co 110/2019-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu na zaplacení 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 150 000 Kč od 10. 11. 2017 do zaplacení a z částky 300 000 Kč od 15. 1. 2016 do 9. 11. 2017, jinak jej potvrdil; ve výroku III jej změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 268 200 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobkyně jako zápůjčitelka uzavřela dne 14. 12. 2015 se žalovaným jako vydlužitelem smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí 300 000 Kč s tím, že vydlužitel zápůjčku vrátí do 14. 1. 2016 včetně úroku 15 000 Kč. Pro případ prodlení vydlužitele se splacením jistiny zápůjčky nebo úroku strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z částky jistiny zápůjčky za každý, byť i započatý, den prodlení. Překročí-li prodlení vydlužitele lhůtu 30 kalendářních dnů, zavázal se vydlužitel uhradit další smluvní pokutu ve výši 0,3 % z částky jistiny zápůjčky za každý, byť i započatý, den prodlení k již běžící smluvní pokutě ve výši 0,2 % z částky jistiny zápůjčky, s tím, že splatnost smluvní pokuty je vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce, ve kterém nastalo prodlení. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 150 000 Kč. Žalobkyně, která nedisponuje žádným veřejnoprávním oprávněním k poskytování spotřebitelských úvěrů, neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, jemuž poskytla finanční prostředky již podruhé, přičemž obdobné smlouvy o půjčce, resp. o zápůjčce, uzavírala i s jinými subjekty.
Takto zjištěný skutkový stav věci odvolací soud posoudil po právní stránce tak, že žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel ve smyslu §3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelskému úvěru a o změně některých zákonů, ve znění k 14. 12. 2015 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), a žalobkyně jako věřitelka ve smyslu §3 písm. b) téhož zákona, podle něhož je nutné za věřitele považovat také osobu, která spotřebitelský úvěr poskytuje spotřebiteli bez příslušného veřejnoprávního oprávnění, tedy osobu, která nemá ani žádné z povolení České národní banky ani živnostenské oprávnění v příslušném oboru vázané živnosti (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006-50); nešlo přitom o zcela ojedinělý kontrakt (jak tvrdila žalobkyně), neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, smlouvy o půjčce, resp. o zápůjčce, uzavírala nejen se žalovaným (v jeho případě šlo již o druhou smlouvu), ale finanční prostředky občas poskytuje i dalším subjektům. Nebylo sporu o tom, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. jako poskytovatelka úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Odvolací soud proto uzavřel, že smlouva o zápůjčce ze dne 14. 12. 2015 je neplatná podle §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje závěry odvolacího soudu za správné. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předkládá-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázku výkladu pojmu „soustavnosti podnikatelské činnosti“ jako otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, přehlíží, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007, dovodil, že soustavnost jakožto znak podnikání není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti. Soustavnost výkonu podnikatelské činnosti neznamená, že výdělečná činnost musí být ze strany podnikatele vykonávána nepřetržitě nebo trvale. Jinak řečeno i nepravidelnost může založit u určité osoby její postavení podnikatele. Oproti textaci §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, úprava §420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), sice normuje podmínku soustavnosti provozování výdělečné činnosti ve vztahu k záměru podnikatele, nikoliv z hlediska objektivního (Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654), 1. vydání, 2014, str. 1605 až 1610), nicméně zjištění odvolacího soudu týkající se opakovaného poskytování půjček různým subjektům (a opakovaně i samotnému žalovanému) a též způsob komunikace statutárního zástupce žalobkyně v souvislosti s touto činností (srov. zejména odstavec 6 rozsudku odvolacího soudu) rozhodně nesvědčí pro závěr, že by z pohledu záměru žalobkyně šlo o činnost nahodilou nebo jen ojedinělou. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně smlouvu se žalovaným uzavřela jako věřitelka podle §3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.
Nad rámec uvedeného (a mimo rámec k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky) dovolací soud poznamenává, že při nezpochybněném závěru o tom, že žalovaný v daném smluvním vztahu vystupoval jako spotřebitel, druhý odstavec ustanovení §420 občanského zákoníku rozšiřuje vymezení podnikatele plynoucí z odstavce 1 (mimo jiné) pro účely ochrany spotřebitele tím, že za podnikatele považuje každou osobu, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo jinou obdobnou činností či samotným výkonem svého povolání. Jestliže ovšem odvolací soud svůj právní závěr, že žalobkyně v dotyčném právním vztahu jako podnikatelka vystupovala, založil na vyhodnocení kritérií (a znaků) uvedených v odstavci 1 dotyčného ustanovení, pak logicky nebylo třeba se již zabývat tím, zda do poměrů projednávané věci dopadá i ustanovení odstavce 2.
Přípustnost dovolání nezakládá výtka vztahující se k domnělé nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a z ní plynoucí porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, založená na přesvědčení, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací soudu prvního stupně ve vztahu k závěru o (ne)aplikovatelnosti zákona č. 145/2010 Sb. Jejím prostřednictvím dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto je dovolací soud přesvědčen, že odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč považuje právní závěry soudu prvního stupně za nesprávné.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu