ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.4272.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4272/2019-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň 1) A. V., bytem XY, 2) J. D. , bytem XY, a 3) M. S. , bytem XY, zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované M. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o přípustnosti vedlejšího účastenství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 31/2018, o dovolání P. . bytem XY, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 18 Co 156/2019-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 25 C 31/2018-208, nepřipustil vstup P. S. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované. Důvody, pro které jeho vstup do řízení nepřipustil, spatřoval v tom, že P. S. neprokázal, ba dokonce ani netvrdil, žádný právní zájem na výsledku řízení a žalobkyně nesouhlasily s jeho vstupem do řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j. 18 Co 156/2019-241, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně projevily nesouhlas se vstupem P. S. jako vedlejšího účastníka do řízení, a uzavřel, že P. S. netvrdil ani neprokázal právní zájem na výsledku řízení, kterým je podmíněna přípustnost vedlejšího účastenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal P. S. dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel přípustnost svého dovolání zakládá na přesvědčení, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky procesního práva - přípustnost vedlejšího účastenství ve smyslu §93 odst. 1 o. s. ř. a podmínky rozhodování soudu o přípustnosti vedlejšího účastenství podle §93 odst. 2 o. s. ř. - při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K interpretaci procesního úkonu účastníka soudem.
Podle §41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod číslem 22, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli tedy například podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
Výtku, že odvolací soud „neodůvodněný nesouhlas žalobkyň s jeho vstupem do řízení“ neměl jako návrh na posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství posuzovat, dovolatel zakládá na přesvědčení, že takový návrh z podání žalobkyň nevyplynul a nelze jej dovodit ani za použití §41 odst. 2 o. s. ř.; prosazuje, že odvolací soud za této situace neměl vůbec o přípustnosti vedlejšího účastenství rozhodovat a dovolatel se tudíž měl stát vedlejším účastníkem bez dalšího. K tomu lze uvést, že dovolatel odvolacímu soudu sice vytýká nesprávné právní posouzení věci, aniž vymezil či formuloval konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jedinou námitkou je jeho nesouhlas s interpretací podání žalobkyň odvolacím soudem. K tomu se sluší připomenout, že i samotná interpretace projevu vůle účastníků (o tom, co bylo prostřednictvím jejich podání projeveno, potažmo co jím zamýšleli) patří ke skutkovým zjištěním; o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků daného právního vztahu (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Dovolací soud není skutkovou instancí a pro přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení prostor není. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jinak řečeno dovolatel ve skutečnosti nenamítá, že odvolací soud předestřenou právní normu nesprávně vyložil, popřípadě ji na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, ale právní závěr odvolacího soudu kritizuje toliko prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil; oproti zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně ve svém podání ze dne 12. 3. 2019 vyslovily se vstupem dovolatele do řízení nesouhlas, prosazuje, že žalobkyně nesouhlas s jeho vstupem do řízení nevyslovily. Ve skutečnosti tedy nezpochybňuje právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož odvolací soud vycházel. Otázka, zda žalobkyně ve svém podání vyjádřily nesouhlas se vstupem dovolatele do řízení, je otázkou skutkovou a nikoliv právní; její zpochybnění přípustnost dovolání nezakládá. Nadto dovolací soud o uvedeném skutkovém zjištění nemá pochybnost, jestliže podání žalobkyň ze dne 12. 3. 2019 obsahuje jedinou větu: „ Oznamujeme soudu, že se vstupem vedlejšího účastníka P. S. do řízení nesouhlasíme “.
K posouzení otázky právního zájmu na výsledku řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v souvislosti s posouzením otázky právního zájmu na výsledku řízení nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06. Prosazuje, že má zájem na úspěchu žalované v řízení, jelikož s ní uzavřel dne 19. 5. 2006 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, na základě které má žalovaná povinnost převést na něj jednu polovinu nemovitostí, o které jde v předmětném řízení, a to neprodleně poté, kdy bude v katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva ve prospěch žalované jako budoucí prodávající.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podávají následující závěry:
1) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem na výsledku řízení jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje.
2) Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů.
3) Smyslem institutu vedlejšího účastenství je zároveň posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil.
K výše uvedenému srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, či ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1269/2016, ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015 (uveřejněné pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2016, ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 ICdo 119/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5954/2016, ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1343/2018, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1933/2018, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 970/2017, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, či ze dne 4. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 161/2018.
Vychází-li dovolatel z toho, že jeho právní zájem na úspěchu žalované ve sporu, jehož předmětem je neplatnost odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi sporu (jejíž stranou dovolatel není), je dán skutečností, že se žalovanou dne 19. 5. 2006 uzavřel smlouvu o smlouvě o budoucí koupi nemovitostí (tedy se dovolatel může stát budoucím vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem sporné smlouvy), potom výše citované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přehlíží. Jak bylo řečeno výše, předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je „právní“ zájem na vítězství toho účastníka, kterého vedlejší účastník podporuje. Pouhý morální, majetkový nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje. Oproti názoru dovolatele však pro posouzení právního zájmu na výsledku řízení není významný „předpokládaný“ výsledek konkrétního řízení (jak bude o konkrétních právech a povinnostech rozhodnuto), ale pouze to, zda se výsledek řízení může projevit v poměrech vedlejšího účastníka (že se o konkrétních právech a povinnostech rozhoduje). K přímému dotčení právního postavení v rovině hmotného práva P. S. nemůže dojít, neboť případný vyhovující rozsudek o věci samé může být vydán pouze ve prospěch žalobkyň, nikoli však žalované, která žádný vzájemný návrh o určení svého vlastnictví v daném řízení neuplatnila a k nabytí vlastnického práva P. S. by bylo potřeba učinit ještě další právní krok, tedy uzavřít kupní smlouvu s žalovanou (další právní jednání tak nastat může, ale nemusí). Řečeno jinak, výsledkem soudního řízení nebude zasaženo do práv a povinností P. S. vyplývajících z hmotného práva, jelikož rozhodnutím ve věci nedojde k dotčení jeho reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů s žalovanou, se kterou uzavřel dne 19. 5. 2006 smlouvu o smlouvě budoucí kupní - v okamžiku, kdy žalovaná ani nebyla jejich vlastníkem, a výsledek tohoto řízení jí sám o sobě vlastnické právo k nemovitostem založit nemůže; předmětem řízení není určení vlastnického práva žalované k nemovitostem, ke kterým P. S. uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí kupní.
Odvolací soud tedy posoudil otázku přípustnosti vedlejšího účastenství P. S. na straně žalované v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu