ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1049.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1049/2021-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání obviněné L. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2021 č. j. 4 To 35/2021-152, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 138/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021 č. j. 11 T 138/2020-122 byla obviněná L. H. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku, za který byla podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Pro výkon uloženého trestu byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Trestná činnost obviněné podle skutkových zjištění městského soudu spočívala zkráceně v tom, že dne 29. 9. 2020 v době od 13.32 hodin do 13.45 hodin v prodejně Lidl na ulici XY v XY společně s dosud neustanoveným pachatelem odcizila různé zboží popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a to tím způsobem, že zboží nejprve na prodejní ploše vkládala do nákupního vozíku, který následně odstavila v oddělení s pečivem mimo pokladní zónu v blízkosti vstupu do prodejny, kam bezprostředně poté přišel dosud neustanovený pachatel, na místě vzal z regálu nezjištěné množství pečiva, které dal do nákupního vozíku a tento nákupní vozík se zbožím provezl bez zaplacení vstupními dveřmi ven z prodejny, kde byl za dveřmi zastaven pracovníkem ostrahy, který nákupní vozík se zbožím vzal a v doprovodu tohoto neustanoveného pachatele jej odvezl zpět do prodejny, přičemž se neustanovený pachatel od pracovníka ostrahy vzdálil a posléze přes uzavřenou pokladnu prodejnu opustil. Mezitím si obviněná L. H. vzala na prodejní ploše přesně nezjištěné množství pečiva, které záhy zaplatila na pokladně, načež za pokladní zónou byla zadržena pracovníkem ostrahy. Část zboží z nákupního vozíku pak byla navrácena zpět do prodeje a část poškozeného zboží byla odepsána. Tímto jednáním obviněná způsobila poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., IČ: 26178541, se sídlem Nárožní č. p. 1359, 158 00 Praha, škodu v celkové výši 9.645,33 Kč, přičemž se jej dopustila za situace, kdy byla pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2017 pod sp. zn. 6 T 54/2017 uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, dále byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017 č. j. 11 T 91/2017-121, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2018 č. j. 8 To 433/2017-164, uznána vinnou mimo jiné i přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, a dále byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2018 č. j. 6 T 54/2018-345, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2018, uznána vinnou mimo jiné i přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku, a byl jí uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, při současném zrušení trestů uložených jí rozsudky Městského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 11 T 91/2017 a sp. zn. 6 T 54/2017, kdy z výkonu posledně uvedeného trestu byla podmíněně propuštěna rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2019 sp. zn. 4 PP 15/2019 se stanovením zkušební doby do 15. 4. 2022.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2021 č. j. 4 To 35/2021-152 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná L. H. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že soudy dospěly k závěru o její vině v rozporu se zásadou presumpce neviny pouze na základě její trestní minulosti, přičemž důkazy nehodnotily v souladu s jejich skutečným obsahem. Odvolací soud navíc její ústavně garantované právo na spravedlivý proces porušil i tím, že neprovedl důkaz výslechem osoby označené jako J. S. (nebo S.). Dovolatelka se domnívá, že právě tento muž je oním dosud neustanoveným pachatelem a současně trvá na tom, že dotyčný jednal zcela nezávisle na její vůli a vozík jí v podstatě odcizil. Soudy po její výtce nesprávně vyhodnotily záznamy z bezpečnostních kamer, z nichž nebylo možno dovodit, že k provozovně Lidl přijela společně s ním ve stejném vozidle, ani to, že by mu vozík naplněný zbožím připravila ke vstupu do prodejny záměrně a v tomto smyslu s ním spolupracovala podle předchozí společné dohody. Její úmysl spáchat majetkovou trestnou činnost nebyl prokázán ani faktem, že při nákupu u sebe neměla dostatečnou finanční hotovost a potřebné peněžní prostředky neměla ani na bankovním účtu. Tuto skutečnost věrohodně vysvětlila tím, že nákup hodlala zaplatit bankovní kartou svého přítele, kterou ovšem zřejmě zapomněla v jeho vozidle. Dovolatelka tak navrhla, aby Nejvyšší soud obě napadená meritorní rozhodnutí zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) písemně vyjádřil. V tomto vyjádření nejprve rekapituloval dovolací důvody uplatněné obviněnou včetně obsahu vznesených námitek a dále konstatoval, že obviněná v něm pouze zopakovala námitky uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, které navíc nelze podřadit pod deklarované dovolací důvody. Z hlediska dovolacího přezkumu je podle jeho názoru podstatné, že soudy neporušily právo obviněné na spravedlivý proces, a to ani tím, že nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování, ani tím, že pouze odpůrně poukázaly mimo jiné na shodný modus operandi, jímž se vyznačuje prakticky veškerá její majetková trestná činnost, a od kterého se neodchýlila ani v nynějším případě. Státní zástupce podotkl, že k opomenutí žádného důkazu ze strany soudů nedošlo a mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem hodnocených důkazů tvrzený extrémní nesoulad dovodit nelze. Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. předložené dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná L. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněná své dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl zamítnut přesto, že již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v předložené trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněnou namítanými vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnila.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněná sice formálně reklamovala nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto jinak hmotněprávní námitku vědomě založila na výtkách vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu jeho hodnocení soudy prvního a druhého stupně (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Své dovolání tak ve skutečnosti vystavěla na procesních, a nikoli hmotněprávních výhradách, které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadu řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ovšem dovolací senát z předloženého procesního spisu nezjistil.
K námitce obviněné, že krajský soud ve veřejném zasedání neprovedl požadovaný důkaz výslechem osoby J. S. (či S.) je nutno v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví důvodnými případné další důkazní návrhy procesních stran a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tento postulát „fair procesu“ odvolací soud bezezbytku respektoval. Na výše zmíněný důkazní návrh obviněné reagoval přímo ve veřejném zasedání dne 27. 4. 2021, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz pasáž protokolu na č. l. 149 procesního spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak ústavně konformním způsobem vysvětlil v bodech 9 a 11 odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Jasně přitom deklaroval, že co do rozsahu provedeného dokazování v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení neshledává a ani on sám nevnímá potřebu rozšiřovat důkazní stav o další podklady. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že k opomenutí žádného důkazu v řízení nedošlo a dovolatelka v tomto směru v ústavně zaručeném právu na obhajobu zkrácena nebyla.
Zároveň nebylo možno dovodit, že by soudy dospěly k reklamovaným skutkovým zjištěním po nekritickém či deformativním hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu lze plně odkázat na podrobná a naprosto přesvědčivá odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž se s konstantní obhajobou obviněné argumentačně vypořádaly v souladu s pravidly formální logiky. Prostý fakt, že provedené důkazy hodnotily v rozporu s představami obviněné ještě neznamená, že tím zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tvrzeném extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože ve výsledku bylo shledáno, že námitky obviněné L. H. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud její dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu