ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1081.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1081/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání obviněné E. B., nar. XY, bytem XY a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné E. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. B. odmítá.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byla obviněná E. B. uznána vinnou ze spáchání ad II. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku a ad III. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná E. B. odsouzena podle §329 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 /šesti/ roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí:
1)
pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemky p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, pozemky p.č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY a pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B., IČ XY, XY,
2)
pozemky p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY,vedené u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B. K., IČ XY, XY,
3)
pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY a pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, a u Katastrálního úřadu XY, katastrálních pracovišť XY, XY, XY a XY, jejichž vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale bytem trvale XY.
Podle §102 tr. zákoníku za použití §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedený u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, jehož vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost zaplatit poškozené Metrostav Vackov, a.s., se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4, IČ: 256 41 182, částku ve výši 11.761.117 Kč na náhradu majetkové újmy /představované náklady v souvislosti s ukončením smluv o smlouvách budoucích kupních ve výši 1.114.315 Kč, náklady za odložené prodeje ve výši 3.716.265 Kč, náklady na právní služby ve výši 1.144.099 Kč a náklady souvisejícími s pozastavením rozvoje dalších etap projektu ve výši 5.786.438 Kč/.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 000640581, Pražské služby a.s., se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, IČ: 60194120, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČ: 013 12 774, Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem Praha 5, Holečkova 8, IČ: 000 64 092, Vinohradská Properties a.s., se sídlem Praha 10, Chorvatská 1400/11, IČ: 041 43 507, Garážový park Strašnice a.s., se sídlem Praha 10, Konojedská 1581/38, IČ: 258 79 774, Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, IČ: 00006947, Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, se sídlem Praha 10, Izraelská 6, IČ: 158 87 456, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. H. a P. Ch.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, obviněná E. B. a poškození odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. c), d) a f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné E. B. a zúčastněných osob částečné zrušil, a to ve výroku o vině a trestu, týkajících se obviněné E. B., ve výrocích o náhradě škody, zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou E. B. uznal vinnou ze spáchání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„jako ředitelka P. ú. P. v XY, XY, odpovídající za výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti, plnící úkoly vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a z dalších navazujících předpisů, pověřená rozhodováním ve správním řízení jako orgán prvního stupně o uplatněných restitučních nárocích na vydání zákonem specifikovaného zemědělského a lesního majetku, podepsala a tím předmětná rozhodnutí vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti, seznámila se s rozhodnutími v dědických věcech po zemi'. J. B. a J. M. B., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě,
1)
dne 21.9.2010 ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ 498/10, podepsala rozhodnutí, které vypracoval J. H., když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, a rozhodnutí bylo koncipováno tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle §4 odst. 4 zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označila E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. C. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana S. F. - nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY a XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., nar. XY, zemř. 21.10.1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B.,
čímž obžalovaná v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku české republiky restituentům podle §11 a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21. 9. 2012, způsobila ve spojení s dalším jednáním restituentů a Pozemkového fondu ČR České republice škodu ve výši nejméně 585.876.157 Kč, přičemž zároveň došlo v totožné výši k obohacení restituentů,
2)
dne 15.12.2011 ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ 910/11, podepsala rozhodnutí, které vypracoval J. H., když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě bylo rozhodnutí koncipováno tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které podaly nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označil E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - jsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že nejsou vlastníky jiných vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl také J. M. B., nar. XY, zemř. 21.10.1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §1.6 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B., a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., přičemž obžalovaná restituentům v rozporu se zákonem o půdě vydala původní nemovitosti v hodnotě celkem 30.123.050,- Kč, kdy vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k.ú. XY tehdy byla Česká republika, pozemků parc. č. XY a XY v k.ú. XY byla MORIAN s.r.o., se sídlem Praha 2, Bruselská 29814, IČ: 279 34 942, pozemků parc. č. XY, XY, XY v k.ú. XY byla společnost Garážový park Strašnice a.s., se sídlem Praha 10, Konojedská 1581/38, IČ: 25879774, přičemž k pozemkům restituenti nabyli vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a zároveň restituentům přiznala restituční nárok za nevydané nemovitosti odpovídající částce ve výši nejméně 6.550.065,- Kč, když k čerpání nároku nedošlo,
3)
ve věci č. j. PÚ 2525/92 j.: PÚ 408/10, dala J. H. pokyn k vypracování předběžného opatření, které dne 4.6.2012 podepsala a tím jej vydala jímž byla jeho adresátům stanovena povinnost nenakládat s nemovitostmi v katastrálním území XY v obci XY, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., z nichž pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a XY v té době vlastnila společnost Metrostav Vackov a.s., IČ: 256 41 182, a pozemky p. č. XY a XY vlastnila společnost ONTARIO MARKETING, s.r.o., IČ: 626 18 822, to v návaznosti na přípravu rozhodnutí o vydání těchto pozemků restituentům,
4)
dne 27.12.2012 pod č.j. PÚ 1112/12 podepsala a tím rozhodnutí vypracované J. H. vydala, když při posuzování otázky, zda je žadatelka E. B., nar. XY, oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, bylo toto rozhodnutí koncipováno tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl rovněž J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B., a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., čímž v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, na základě čeho restituentce byly vydány původní nemovitosti, tehdy ve vlastnictví Metrostav Vackov v hodnotě celkem 271.002.425,-Kč, k nimž restituentka nabyla vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, kdy v důsledku vydání nemovitostí dosud ve vlastnictví Metrostavu Vackov a.s. vedlo k zastavení 2.-8. etapy výstavby bytových domů probíhající na pozemcích, k zastavení prodeje bytových jednotek, dále vedlo k odstoupení od již uzavřených smluv o převodu bytových jednotek, a zároveň obžalovaní takto přiznali restituentce nárok za nevydané nemovitosti v hodnotě odpovídající částce ve výši nejméně 2.795.132 Kč, když k čerpání nároku nedošlo,
5)
dne 13.12.2012 podepsala a tím vydala rozhodnutí č. j.: PÚ 721/12, vypracované J. H., které bylo koncipováno tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem CR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B., a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., čímž obžalovaná v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, přičemž obžalovaní restituentce v rozporu se zákonem o půdě vydali původní nemovitosti v hodnotě celkem 112.706.085 Kč, kdy pozemky parc. č. XY, parc.č. XY, parc. č. XY a XY v k.ú. XY byly ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ: 00064581, pozemek parc. č. XY v k.ú. XY ve vlastnictví Pražských služeb, a.s., se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, IČ: 60194120, a pozemek parc. č. XY v k.ú. XY pak ve vlastnictví České republiky, přičemž restituentka nabyla vlastnické právo k nemovitostem okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí a dále jí přiznali restituční nárok odpovídající částce ve výši nejméně 18.697.581 Kč, když k čerpání nároku dosud nedošlo.“
Za uvedené jednání byla obviněná E. B. odsouzena podle §330 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
-Metrostav Vackov a.s., Praha 8 Koželužská 2450,
- Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábř. 390/42,
-Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí 2,
- Pražské služby a.s., Praha 9, Pod šancemi 444/1,
- Česká republika-Státní pozemkový úřad, Praha 3, Husinecká 1024/11a,
-Státní statek Praha „v likvidaci", Praha 5, Holečkova 8,
-Vinohradská Properties a.s., Praha 10, Chorvatská 1400,
- Garážový park Strašnice a.s., Praha 10, Konojedská 1581/38,
-Česká republika – Ministerstvo financí, Praha 1, Letenská 15,
- Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, Praha 10, Izraelská 6,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody uplatněných proti obviněné E. B. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozených Ministerstva financí ČR, Hlavního města Prahy, Státního pozemkového úřadu ČR a Pražských služeb a.s. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, (obviněná uvádí ne zcela správnou identifikaci napadeného rozhodnutí) podala následně obviněná B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v průběhu řízení před nalézacím soudem i soudem odvolacím namítala, že je nesprávně posuzováno její postavení a jednání při rozhodovací činnosti pozemkového úřadu jako postavení ředitelky a jednání úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku, když vůbec nebylo prokázáno, že byly splněny formální náležitosti stanovené pracovněprávními předpisy pro vznik funkce vedoucího zaměstnance, resp. ředitelky úřadu. Odvolací soud stejně jako soud nalézací nedostatečně vyhodnotil skutečnost, že nebyl proveden důkaz o ustanovení obviněné do funkce ředitelky úřadu jmenovací listinou. Odvolací soud zcela pochybil ve svém právním posouzení, pokud převzal argumentaci soudu prvního stupně a dovodil vznik funkce obviněné pouze z vedlejších projevů a atributů jejího faktického výkonu. Na rozdíl od pracovního poměru vzniklého pracovní smlouvou, který může být konstituován i konkludentně, tedy faktickým výkonem přidělované práce a pobíráním odměny za tuto práci, nemůže vedoucí funkce zakládaná jmenováním touto formou nikdy vzniknout. Platí sice, že není dána obligatorní písemná forma, nicméně bez jmenovacího aktu vedoucí funkce nevznikne. Je tedy zcela nerozhodné, zda obviněná jako ředitelka konala, zda podepsala pracovní náplň pro pozici vedoucí oddělení, zda se za ředitelku považovala, zda ji za ředitelku považovali ostatní zaměstnanci a zda takto byla označována v nejrůznějších dokumentech včetně zápisů z porad. Z žádného z těchto důkazů totiž nelze učinit závěr, že akt jmenování skutečně proběhl a že vedoucí funkce obviněné platně vznikla. Pokud však soudy obou stupňů i přes shora uvedené kvalifikovaly tehdejší postavení obviněné jako ředitelky úřadu a pokud v tomto kontextu z jejího podpisu na rozhodnutích dovodily, že tato rozhodnutí jako úřední osoba vydala, pak se dopustily chybného hmotněprávního posouzení a zatížily své rozhodnutí vadou. Pokud jde o druhý atribut vymezení postavení úřední osoby zakotvený v §127 odst. 2 tr. zákoníku, pak při posuzování otázky významu podpisu obviněné na jednotlivých restitučních rozhodnutích jakožto správních aktech odkazuje na ustanovení §15 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., Správní řád, dle kterého úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále též jen „oprávněné úřední osoby"). Z výše uvedeného se podává, že obviněná byla oprávněna dle §15 odst. 2 správního řádu určit vnitřním předpisem úřadu nebo individuálně pověřit právníky – referenty pozemkového úřadu vedením řízení a vydáváním rozhodnutí, čímž tyto osoby funkčně i jmenovitě označené ve vnitřních předpisech pozemkového úřadu jakožto správního orgánu nabyly postavení „oprávněné úřední osoby". Zcela nesprávné je tedy hmotněprávní hodnocení obou soudů, pokud je ve výrokové části rozhodnutí uvedeno, že H. předmětná chybná rozhodnutí vypracoval a obviněná jako ředitelka pozemkového úřadu tato rozhodnutí podepsala a tím i vydala. Obviněná dále v průběhu celého řízení namítala, že tam, kde bylo rozhodnuto negativním výrokem, že žadatelé nejsou vlastníky pozemků, a kde je právo na poskytnutí náhrady zmiňováno pouze v odůvodnění rozhodnutí, není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobenou škodou. Soudy obou stupňů tuto otázku posoudily chybně a především v rozporu s judikaturou civilních soudů, na kterou bylo obviněnou poukazováno. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 74/02, dodala, že pokud žádné z rozhodnutí podepsaných obviněnou pozitivní výrok o právu na náhradu neobsahuje, pak nemůže být dána příčinná souvislost mezi vydáním takového rozhodnutí a poskytnutou náhradou.
Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací z podnětu tohoto podání rozhodl dle §265k tr. ř. z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zruší ve výroku o vině i trestu a postupem dle §2651 odst. 1 tr. ř. věc vrátí odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné B. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jednotlivé námitky a dále uvedl, že jestliže se námitky obviněné opíraly o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba předeslat, že jeho naplnění přichází v úvahu jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. K obsahu podaného dovolání konstatuje, že námitky obviněné, jde-li o výhrady k postavení úřední osoby, neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci těchto námitek obviněné se jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů. Tento dovolací důvod tak založila primárně na procesním základě a při nerespektování §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pokud se pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadí – s jistou dávkou benevolence, při vyloučení otázek majících ryze skutkový charakter – některé námitky vztahující k výkonu pravomoci úřední osoby, resp. dovození příčinné souvislosti, nelze jim přesto přiznat opodstatnění. Představují opakování námitek uplatněných obviněnou již v předcházejících fázích trestního procesu, s nimiž se soudy vypořádaly. Výsledky dokazování a na jejich základě učiněná skutková zjištění totiž dovolují posoudit předmětné skutky dokonce přísnější právní kvalifikací, a proto není namístě přisvědčit námitkám nyní uplatněným v dovolání obviněné, podle kterých nejsou údajně dány znaky žádného trestného činu, resp. ani přečinu přisouzeného odvolacím soudem. Není proto možné se ztotožnit s podaným dovoláním obviněné a v souvislosti s vypořádáním jejich námitek poukazuje státní zástupce na podrobnou argumentaci obsaženou v dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 2 NZO 5003/2021, podaného v její věci, případně rovněž v dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 2 NZO 5002/2021, podaného v neprospěch obviněného J. H., jde-li o dílčí přesahy k působení jmenovaného referenta jako podřízeného zaměstnance obviněné na pozemkovém úřadu. Celkově po zvážení rozvedených skutečností nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné B. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, podal následně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněné E. B., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal přiléhavou právní kvalifikaci žalovaných skutků jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně v otázce zavinění z předpokladu, že každá úřední osoba, pokud rozhodne v rámci své pravomoci nesprávně, je trestě odpovědná za úmyslný trestný čin, protože je srozuměna s tím, že může způsobit škodu, případně někoho obohatit. Takový závěr však odvolací soud považuje za nesprávný a zavádějící, protože by vedl ke kriminalizaci obrovského množství úředních osob, které z různých důvodů rozhodly v rámci své pravomoci nesprávně. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně paradoxně „trestal" obviněnou E. B. přísnější právní kvalifikací za to, že se o obsah rozhodnutí předkládaných obviněným J. H. zajímala, na rozdíl od obviněného P. Ch., který o jejich obsah nejevil zájem, a přesto je podepsal. Obviněné E. B. tedy mělo být přikládáno k tíži, že se snažila svoji práci vykonávat zodpovědně, na rozdíl od obviněného P. Ch., který v této věci naprosto důvěřoval obviněnému J. H. S výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož nedošlo k naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění předvídaného u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, se však dle státního zástupce nelze ztotožnit.
Odvolací soud předně vyšel z nesprávného názoru, že soud prvního stupně usiloval o trestněprávní postih vadných rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže k nápravě vad těchto rozhodnutí mají sloužit opravné prostředky. V konkrétních souvislostech se přitom již v podané obžalobě poukazuje na omezené možnosti navrhovatele podat proti vydanému rozhodnutí řádný opravný prostředek. Tyto právní závěry nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeným dokazováním zpochybněny ani vyvráceny (odstavec 181 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). P. ú. P. o podaných žádostech či předběžném opatření rozhodoval ve správním řízení podle zákona o půdě, které nemá a nemělo povahu sporného typu řízení, v němž rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr, jakým je typicky soud. Správní orgán neprováděl standardní dokazování za součinnosti stran s protichůdnými zájmy v daném řízení, nýbrž posuzoval výlučně zákonnost uplatněného nároku v podané žádosti, podle čehož také formuloval výrok příslušného rozhodnutí. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikovaného pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., důležitým momentem k určení, zda lze příslušnou instituci uvést v omyl, představuje skutečnost, jestli je v předmětném řízení „protistrana", která ví, jaký je skutečný stav věci a nemůže tak být uvedena žalobcem v omyl. V nyní posuzovaném případě se ukazuje, že řízení o podané žádosti podle zákona o půdě vykazovalo charakter zásadně neveřejného nesporného řízení, v němž správní orgán sám z moci úřední podle zásady vyhledávací vycházel zejména z písemných tvrzení oprávněné osoby v podané žádosti, které měl ověřovat a primárně zjišťovat, zda žadatel má postavení oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě a zda příslušné nemovité věci přešly v rozhodné době na stát nebo na jinou právnickou osobu ve smyslu §6 téhož zákona. Ve shodě s částečným doznáním obviněného J. H. lze připomenout, že tento podřízený obviněné E. B. rozhodoval kladně o žádostech osob za presumovaného stavu jejich příbuznosti pod tlakem restituce nějakým způsobem ukončit, načež v rozhodnutí týkajícího se E. B. přímo nabádal oprávněné, aby si podali odvolání, tedy věděl, že jím vydané rozhodnutí je chybné (odstavec 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Dále státní zástupce zdůrazňuje, že o části uplatněného nároku bylo již negativně rozhodnuto p. ú. v roce 2002 (rozhodnutí č. j. PÚ 68/02 ze dne 10. 1. 2002, které zpracovala A. M., č. l. 5912-5915). Již předtím dne 18. 11. 2009 (č. l. 5928) P. ú. P. upozornil na neúplnost skutkových zjištění v jím vydaných rozhodnutích č. j. PÚ 577/09 a PÚ 1690/09 nadřízený orgán. Dále ve spise obsažená řádná žádost ze dne 26. 4. 1991 (č. l. 5864) měla být doplněna podáním ze dne 30. 4. 1991 o další výčet požadovaných nemovitostí (č. l. 5865). Doplnění nebylo opatřeno podacím razítkem podatelny příslušného úřadu, je podepsáno pouze E. B. s dovětkem „i za Š. F. a F. Č.," jejichž podpisy na tomto podání chybí a není připojena ani plná moc, která by oprávnila E. B. jednat za tyto osoby. K tomuto doplnění bylo k rukám obviněné E. B. doručeno vyžádané stanovisko Ministerstva financí ze dne 25. 7. 2012 (č. l. 506-509), jímž byla upozorněna, že dodatek nebyl řádně doručen a nelze jej považovat za návrh na zahájení řízení podle zákona o půdě. Vzhledem ke zmíněným okolnostem měla obviněná E. B. věnovat vyšší pozornost jí podepisovaným rozhodnutím zpracovaným J. H. a výrok rozhodnutí kontrolovat i věcně, aby nedošlo k vydání nulitního rozhodnutí o žádosti, která nebyla řádné podána. Nabízí se poukázat rovněž na odstavce 29 až 30 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 1 As 150/2020, jde-li o přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu, který se vztahuje k této trestní věci. Obviněným J. H. připravované nástiny rozhodnutí, které podepisovala obviněná E. B., nebyly v průběhu času skutkově a právně konzistentní, kdežto měnily důvod právního nástupnictví žadatelky E. B. po zemřelém J. M. B. tak, aby mohlo být její žádosti vyhověno, což vypovídá o vědomé, úmyslné manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí. Bylo v silách obviněné E. B. odhalit uvedené závady bez výraznějšího úsilí, například nahlédnutím do databáze ERNA, zohledněním všech dostupných informací a skutečností týkajících se věci č. j. PÚ 2525192, zvláště když v posuzované době sama iniciovala i vydání předběžného opatření č. j. PÚ 408/10 ze dne 4. 6. 2012.
K prvnímu rozhodnutí, které obviněná E. B. jako ředitelka P. ú. P. podepsala, evidovanému pod č. j. PÚ 498/10 ze dne 21. 9. 2010, se ke dni 24. 5. 2011 váže „Uzavření soudního smíru s oprávněnými osobami Z. Č., I. Č., J. Ř., M. Š. a E. B. ", předložené R. Z. jako ředitelem P. f., který věc projednal se svým náměstkem P. Š. (č. l. 12371-12372), neboť rovněž s tímto rozhodnutím byla spjata řada žalob, které podali restituenti ohledně vydání náhradních pozemků na území hlavního města Prahy a ve Středočeském kraji. V této souvislosti pak restituenti podávali návrhy na vydání předběžných opatření, zakazujících P. f. dispozici s žalovanými pozemky. Z chronologického sledu proběhlých událostí proto nelze vyloučit, že iniciativa obviněné E. B. k vydání předběžného opatření P. ú. P. ze dne 4. 6. 2012, č. j. PÚ 408/10 představuje reakci na aktivity restituentů vůči P. ú. P. Předběžné opatření nemohlo být zapsáno do katastru nemovitostí, což bylo P. ú. P. z jeho aplikační praxe známo. K uzavření smíru nedošlo, protože právní zástupce restituentů H. nesouhlasil s požadavkem P. f., aby se restituenti vzdali dalších nároků ve věci restituce tzv. XY statku (např. č. l. 12304). Krátce po vydání předběžného opatření dne 13. 6. 2012 podal Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci podnět P. ú. P. na obnovu řízení (č. l. 1034-1043) mj. ohledně rozhodnutí č. j. PÚ 910/11, případně dalších obdobných rozhodnutí, a to s odůvodněním, že v kontextu s předešlými sděleními P. ú. P. nebyl příslušný nárok uplatněn řádně. Následné P. ú. P. pod č. j. PÚ 803/12 vydal dne 27. 6. 2012 rozhodnutí, které vypracoval obviněný J. H. a podepsala obviněná E. B., podle něhož se obnova nepovoluje (č. 1. 1044-1045). Rovněž v této souvislosti bylo povinností obviněné E. B. ověřit si potřebná skutková zjištění, tím spíše byla-li jinou osobou přímo napadána
Poukázat lze na iniciaci vydání předběžného opatření (skutek pod bodem 3 rozsudku odvolacího soudu), které mělo podle interního záznamu o schůzce ze dne 23. 7. 2012 za cíl pouze vytvořit časový prostor pro jednání společnosti Metrostav Vackov a.s. s restituenty, takže samo o sobě ani nemělo směřovat k účelu, k němuž se předběžné opatření obvykle vydává (odstavec 143 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc v diskusi na schůzce konané dne 23. 7. 2012 s obviněnou E. B. bylo napadeno, zda byl nárok restituentů uplatněn řádně a zda je dostatečný, načež obviněná podle zápisu, který sama vyhotovila, vystupovala v přímém rozporu se stanoviskem Ministerstva financí, které měla následně obdržet, a ani po 25. 7. 2012 neučinila žádné kroky k odstranění protiprávního stavu, ale naopak. Její aktivita tedy tím spíše umožnila obviněnému J. H. páchat trestnou činnost bez odhalení, potažmo byla způsobilá tuto trestnou činnost jejího podřízeného zaměstnance zakrýt (odstavce 144 a 145 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
První jí podepsané, a tedy i vydané rozhodnutí pochází ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10. Již k tomuto rozhodnutí se vázala celá řada žalob a návrhů restituentů na vydání předběžného opatření, načež bylo dne 24. 5. 2011 dozorčí radou schválené „Uzavření soudního smíru s oprávněnými osobami Z. Č., I. Č., J. Ř., M. Š. a E. B.". Jak již bylo zmíněno v jiném ohledu, k uzavření smíru nedošlo, protože bylo spojeno s nezákonným požadavkem, aby se restituenti vzdali dalších nároků ve věci restituce tzv. XY statku (č. l. 12304). Na podkladě těchto okolností tedy měla obviněná E. B. příležitost přezkoumat správnost rozhodnutí, byl-li ze strany jiných osob napadán postup P. ú. P. Následné obviněná E. B. podepsala rozhodnutí ze dne 15. 12. 2011, č. j. PÚ 910/11, jehož správnost dne 13. 6. 2012 napadl Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci podnětem na obnovu řízení (č. l. 1034-1043), a to mj. s odůvodněním, že v kontextu s předešlými sděleními P. ú. P. nebyl řádné uplatněn příslušný nárok žadatelů. Posléze P. ú. P. pod č. j. PÚ 803/12 dne 27. 6. 2012 (č. l. 1044-1045) vydal rozhodnutí, které vypracoval obviněný J. H. a podepsala obviněná E. B., že se obnova nepovoluje. Jak již bylo zmíněno, v této souvislosti bylo povinností obviněné E. B. ověřit tvrzená skutková zjištění, zvláště byla-li jinou osobou přímo napadána. Rozhodnutí č. j. PÚ 721/12 ze dne 13. 12. 2012 a č. j. PÚ 1112/12 ze dne 27. 12. 2012 obviněná E. B. podepsala poté, co obdržela stanovisko Ministerstva financí ze dne 25. 7. 2012 (č. 1. 506-509), jímž byla upozorněna, že dodatek k žádosti E. B. nebyl řádně doručen a nelze jej považovat za návrh na zahájení řízení podle zákona o půdě, což bylo v přímém rozporu s jí zastávaným názorem ještě na schůzce ze dne 23. 7. 2012 (odstavec 145 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přesto svůj postoj nekorigovala a následně vydávaná rozhodnutí z tohoto pohledu více nekontrolovala, ačkoli obviněný J. H. osobu žadatelky E. B. (k jejímuž doplnění žádosti se předtím vztahovalo sdělení Ministerstva financí ze dne 25. 7. 2012) v rozporu se skutečností označil za neteř po zemřelém J. M. B. Tyto změny a nové skutečnosti v rozhodovací praxi P. ú. P. bylo v silách obviněné E. B. zaznamenat a řádně na ně reagovat. Pokud P. ú. P. v minulosti zjistil, že jím vydané rozhodnutí je nesprávné, inicioval u nadřízeného orgánu přezkum vadných rozhodnutí (odstavec 59 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se tak u žádného z rozhodnutí v období od 21. 9. 2010 do 27. 12. 2012 navzdory popsaným okolnostem nestalo a P. ú. P. na tyto změny nikdy poté nereagoval, byla tak obviněná E. B. jako ředitelka P. ú. P. prokazatelně srozuměna s tím, že účinky vadného rozhodnutí nastanou.
V další části svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že v souladu s popisem skutku uznal odvolací soud obviněnou E. B. vinnou ze spáchání celkem pěti přečinů maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za těchto pět trestných činů uložil obviněné místo úhrnného trestu pouze trest odnětí svobody v trvání tří let. Dále namítl, že za situace, že odvolací soud v jednání obviněné E. B. shledal subjektivní stránku ve formě nedbalostního zavinění, je zřejmé, že skutek pod bodem 4 opomněl souběžně kvalifikovat též podle §330 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož obviněná takovým činem způsobila vážnou poruchu v činnosti právnické osoby, která je podnikatelem, tj. Metrostavu Vackov, a.s. Přitom znaky uvedené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu odvolací soud výslovně v popisu skutku vyjádřil, jejich naplnění si byl tedy plné vědom (odstavec 11 rozsudku odvolacího soudu), přesto nakonec zůstaly stranou jím realizovaného právního posouzení. Dále namítl skutečnost, že do popisu skutku pod bodem 3 rozsudku ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, nebyla převzata část vztahující se k protiprávnosti popsaného rozhodnutí. Pokud by P. ú. P. vydal oprávněné předběžné opatření, o kterém je zmínka ve skutku pod bodem 3), nešlo by z podstaty věci o trestný čin podle §330 tr. zákoníku a obviněná E. B. mohla být pro tento skutek obžaloby zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce dále namítá, že odvolací soud v odstavci 43 rozsudku uvedl, že v úvahu přichází pouze užití kvalifikované skutkové podstaty podle §330 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť použitím i zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v písm. b) téhož ustanovení by se jednalo o dvojí přičítání téže skutečnosti k tíži obviněné E. B. Odvolací soud zastává názor, že obviněná měla nedbalostním jednáním způsobit škodu, nelze ji však znovu klást za vinu, že o částku, kterou tato škoda představuje, někoho naprosto stejným jednáním obohatila. I tento právní závěr odvolacího soudu nepovažuje státní zástupce za správný, jelikož odporuje obecné zásadě, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Zásada zákazu dvojího přičítání se podle §39 odst. 5 tr. zákoníku uplatní při ukládání trestu tam, kde má dojít k zohlednění všech v úvahu přicházejících přitěžujících okolností, nikoli v případě aplikace zákonných ustanovení, která na daný případ adresně dopadají. Následujícím pochybením odvolacího soudu je, že do svého rozsudku nepřevzal výrok o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty. Dále odvolací soud nedůvodně přisvědčil námitkám zúčastněných osob, že zajištěné pozemky nelze bez dalšího označit za bezprostřední výnos z trestné činnosti. Státní zástupce namítl, že i výnos lze nepochybně získat nedbalostním trestným činem, čemuž též odpovídá například cílená konstrukce trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce shrnul, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněné E. B. nejsou zločinem zneužití pravomoci úřední osoby a tyto skutky nesprávně právně posoudil. S ohledem na výše popsané skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahové navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §2651 odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuji i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že i nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Opis dovolání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné E. B., která se prostřednictvím svého obhájce dne 21. 9. 2021 vyjádřila. Ve svém vyjádření uvedla, že má za to, že mohla naprosto legitimním způsobem předpokládat, že osoby uvedené vnitřním předpisem jsou osoby, jež nesou, resp. ponesou zodpovědnost ze své práce. Postavení vnímané obviněnou je však v tom nejostřejším střetu s výkladem SZ a NSZ. I přes uvedená fakta ten dospěl k závěru, že s plným vědomím důsledků vystupovala při jednání s právním zástupcem restituentů, s tehdejšími vlastníky pozemků, avizovala vydání pozemků, vedla obviněného J. H. k vydání rozhodnutí a vydala pokyn k vydání předběžného opatření. K tomuto opakuje, že jednání ve věci tzv. XY statku inicioval a vedl nadřízený orgán P. ú. P. – Ústřední pozemkový úřad při Ministerstvu zemědělství. Právní názor Ministerstva zemědělství byl ve věci XY statku jednotný, ve zkratce - restituce je oprávněná a pozemkový úřad pozemky vydá. Podrobně se případem zabývali jednotliví náměstci ministra a vydávali k tomuto svá vyjádření. Nebylo pochyb o správnosti závěrů, které z Ministerstva zemědělství vůči úřadu opakovaně zaznívaly vždy s určitou časovou periodou. Vlastním ministerstvem bylo opakovaně svoláno jednání, činěno několik úkonů a mnohá další podání. V rámci tohoto konkrétního případu ministerstvo konalo a iniciovalo konání ve prospěch restituentů a opakovaně zavazovalo pozemkový úřad k vydání pozemků. Tedy pochybení, kterého se měla obviněná dopustit, resp. k němu došlo, bylo v důsledku řetězení se skutečností a událostí, které byly naprosto mimo její kontrolu a i osobní působnost. Výsledkem celého toho procesu bylo chybné vydávání rozhodnutí. Dále uvádí, že nelze oprávněně požadovat po jednotlivci, aby bezezbytku prováděl samostatně, vlastními silami činnosti, které jsou fakticky zajišťovány kmenovými zaměstnanci, jejichž počet vychází ze systemizace úřadu. Na tomto principu je založena celá státní správa. Obviněná dokládá své platové zařazení, resp. výplaty. Z jejich výše nelze dovodit, že by s prací vedoucího organizační jednotky, jakou byl pozemkový úřad, bylo spojeno ohodnocení významně vyšší, než jak tomu bylo u ostatních kmenových zaměstnanců, zejména právníků. S ohodnocením je jistě spjata určitá kategorizace práce a odpovědnost za odvedenou práci. Svou práci vnímala obviněná velmi vážně a má za to že odpovědně. Měla zájem o jednotlivé problémy. K jejich řešení byl nastaven systém porad a vzájemných konzultací mezi pracovníky. Výkon úřadu byl ve srovnání s předchozím vedením významně vyšší. Navíc postupem času zastřešovala 2 pozemkové úřady, a to bez jakéhokoli navýšení. Nemá tedy za to, že měla odpovídat za pochybení jednotlivých pracovníků. Trestněprávní odpovědnost za pochybení na svěřené agendě nepředpokládal nikdo. Nikdy o ničem podobném neslyšela. Důvěru ve schopnosti a dovednosti H. měla nejen obviněná či Ch., ale rovněž s ním kooperující pozemkové úřady. Kupříkladu Pozemkový úřad Brno, který s ním přímo řešil konkrétní případy. Byl to zástupce ředitele pozemkového úřadu, tedy požíval důvěry celého úřadu, zejména pak obviněné. V následující části vyjádření reaguje na jednotlivé články dovolání nejvyššího státního zástupce a k hodnocení zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dodává, že se ničeho takového nedopustila a ani dopustit nemohla. Má za to, že nebyla osobou, která o restituci rozhodovala. Obviněná E. B. reagovala na dovolání nejvyššího státního zástupce i v další replice ze dne 23. 9. 2021.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné E. B.
Nejvyšší soud k obsahu podaného dovolání dále konstatuje, že námitky obviněné B. jsou do určité míry formulovány vůči procesu dokazování provedeného soudy nižších stupňů, přičemž neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především jde-li o okruh výhrad formulovaných k postavení úřední osoby, obviněná v jeho rámci sice formálně proklamuje hmotněprávní vady naplnění definice ve smyslu §127 tr. zákoníku, ve skutečnosti se však domáhá revize skutkových zjištění, čímž nedochází k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu. V rámci těchto námitek se jedná o polemiku obviněné s hodnocením provedených důkazů tak, jak ho podaly soudy nižších stupňů (konkr. se domnívá, že nebylo vůbec prokázáno splnění formálních náležitostí stanovených pracovněprávními předpisy pro vznik funkce vedoucího zaměstnance, resp. ředitelky úřadu, že z důkazů nelze učinit závěr, že akt jmenování skutečně proběhl a že vedoucí funkce platně vznikla, že nebyl proveden důkaz o ustanovení obviněné do funkce ředitelky úřadu jmenovací listinou a další). Je třeba konstatovat, že obviněná se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K námitce obviněné, že je nesprávně posuzováno její postavení a jednání při rozhodovací činnosti pozemkového úřadu jako postavení ředitelky a jednání úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje na bod 36 a 37 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, který v souladu s názorem Městského soudu v Praze uvedl, že obviněná využila své pravomoci dané jak svým pracovním zařazením, pracovní smlouvou, tak praxí užívanou u P. ú. k tomu, že podepsala, čímž fakticky vydala, nesprávná rozhodnutí. Námitky obviněné, že nebyla úřední osobou proto, že nepodepsala jmenovací listiny ani doklad o náplni práce byly navíc jednoznačně vyvráceny jak znaleckým grafologickým posudkem, tak úvahou spočívající v tom, že obviněná tuto práci fakticky vykonávala a pobírala za ní plat.
Z obsahu podaného dovolání obviněné E. B. dostály deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhrady k příčinné souvislosti. Uvádí, že jestliže bylo rozhodnuto negativním výrokem, že žadatelé nejsou vlastníky pozemků, přičemž právo na poskytnutí náhrady je pouze zmiňováno v odůvodnění, není dána příčinná souvislost mezi jednáním a způsobenou škodou. K této námitce odkazuje Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 988/2021, kde se již zabýval příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného Ch., kterým je zejména nedbalost při přípravě, vypracování ale především při kontrole rozhodnutí, která vedla k vydání nesprávných rozhodnutí a následkem představovaným vznikem škody v důsledku převedení vlastnického práva k náhradním pozemkům na restituenty. Taktéž v projednávaném případě lze konstatovat, že u obviněné B. došlo k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedených trestných činů, tedy že i zde byla jednoznačně dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a následkem, představovaným vznikem škody. Obviněná si byla dobře vědoma postupu, který v návaznosti na její rozhodnutí následoval, věděla o tom, že za nevydané pozemky bude restituentům poskytována náhrada, dle jejich uvážení náhrada finanční či v podobě náhradních pozemků. Kdyby nedošlo k vydání předmětných rozhodnutí, nedošlo by ke vzniku škody na majetku České republiky, resp. nedošlo by k vydání náhradních pozemků. Předmětná rozhodnutí tedy založila právo restituentů na převedení náhradních pozemků do jejich vlastnictví. Příčinná souvislost je tedy jednoznačně dána, jelikož bez vydání nesprávných rozhodnutí by restituenti nemohli uplatnit své nároky a nebyly by jim vydány pozemky a ani P. f. by o jejich odškodnění nejednal a žádná škoda by nevznikla.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné E. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud dále podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné E. B. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odmítá závěr odvolacího soudu, že žalované skutky obviněné E. B. nejsou zločinem zneužiti pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu uvádí, že bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná E. B., která se aktivně zajímala o obsah rozhodnutí, žádala vysvětlení, v kauze XY statku komunikovala se stranami, podepisovala nejen rozhodnutí, ale i prosté přípisy, na jednání dne 23. 7. 2012 deklarovala stanovisko p. ú., že nárok žadatelů byl uplatněn řádně a včas a že se jedná o oprávněné osoby a pozemky budou vydány, jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť vydala správní rozhodnutí, aniž by zkontrolovala práci podřízeného, aniž by prověřila základní otázku, zda jsou restituenti oprávněnými osobami a zda již o konkrétních pozemcích nebylo pozemkovým úřadem v minulosti pravomocně rozhodnuto a příp. jak a za jakých důvodů. Vrchní soud v Praze ve zjednodušeném náhledu na jednání obviněné E. B., pokud je posoudil pouze jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ponechal stranou podstatné skutečnosti vedoucí k dovození nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, u něhož postačuje srozumění vyjadřující kladný volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je trestněprávně významný, aniž by způsobení takového následku muselo být jeho přímým cílem. Pokud by obviněná E. B. po věcné stránce skutečně kontrolovala správnost tvrzení v nástinech rozhodnutí připravených J. H., za vzniklé situace, ve které byla přítomna hrozba soudních řízení, nařizování předběžných opatření a vyřizování podnětů k obnově řízení, by bylo v jejích silách zásadní pochybení v rozhodnutí odhalit a iniciovat zrušení předchozích rozhodnutí u nadřízeného orgánu.
Obviněná si byla dobře vědoma toho, že předmětná rozhodnutí nemusí být správná a mohou jimi být přiznávány nároky osobám, které vůbec nejsou oprávněnými osobami. Věděla, že předmětnými správními akty je rozhodováno o majetku jiných subjektů, které ke dni rozhodnutí dotčené pozemky vlastnily, příp. věděla, že za nevydané pozemky přísluší restituentům pozemky náhradní vydávané z majetku České republiky, znala základní okolnosti, z nichž mohla dovodit, v řádově jakých částkách má vydávaný majetek hodnotu. Byla srozuměna s tím, že pokud rozhodnutí, bez ohledu na to, zda obsahuje výrok pozitivní nebo negativní, není věcně správné, může být přiznáván nárok osobám, které nejsou oprávněné, a tak bude těmto osobám opatřen neoprávněný prospěch a zároveň ve shodné výši vznikne škoda na majetku České republiky nebo jiných subjektů, dosavadních vlastníků vydávaných pozemků. Obviněná znala rovněž veškeré okolnosti, z nichž mohla dovodit, že pokud budou z majetku obchodních korporací odňaty pozemky do okamžiku vydání správního rozhodnutí v majetku obchodní společnosti, na kterých probíhala výstavba bytových domů, zasáhne to do majetkové sféry a základní podnikatelské činnosti dotčené právnické osoby, rovněž tento následek byl kryt zaviněním ve formě minimálně úmyslu nepřímého. Dále bylo prokázáno, že obviněná fakticky a s plným vědomím důsledků vystupovala při jednáních s právním zástupcem restituentů, s tehdejšími vlastníky pozemků, avizovala vydání pozemků, sama si k přípravě rozhodnutí vyžadovala podklady na katastru nemovitostí, sama vedla obviněného H. k vydání rozhodnutí. V případě posledních dvou rozhodnutí avizovala vydání pozemků restituentům již řadu měsíců předem, ačkoli věděla, že příslušnými správními akty je bezprostředně rozhodováno o majetku jiných subjektů, které ke dni rozhodnutí dotčené pozemky vlastnily. Za tohoto východiska nelze než souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že uvedené jednání obviněné B. nespadá pod nedbalostní jednání a nelze jej kvalifikovat tak, jak učinil odvolací soud, tedy jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.
Lze taktéž přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, který uvedl, že ač uznal odvolací soud obviněnou B. vinnou ze spáchání celkem pěti přečinů, přistoupil k uložení prostého, samostatného trestu. Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud měl obviněné místo trestu odnětí svobody ve výměře tří let za spáchání pěti přečinů maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku uložit za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest úhrnný, jelikož jí ukládal trest za spáchání více trestných činů v témže řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém dovolání dále uvedl, že do popisu skutku pod bodem 3 rozsudku ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, nepřevzal odvolací soud ty části skutku, které se vztahují k protiprávnosti, resp. nezákonnosti popsaného rozhodnutí, ačkoli tak předtím učinil soud prvního stupně v popisu skutku pod bodem III. 2) rozsudku ze dne 9. 7. 2020, sp. zn 45 T 9/2019. Nejvyšší soud i této námitce přisvědčil. V popisu skutku chybí pasáž obsahující protiprávní jednání obviněné, tedy že ve věci č. j. PÚ 2525/92, č. j.: PÚ 408/10 dala J. H. pokyn k vypracování předběžného opatření, které dne 4. 6. 2012 jako ředitelka p. ú. podepsala a tím jej vydala, přičemž „oba obvinění rezignovali na zjištění relevantních skutečností, neseznámili se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodným a oddacím listem E. B., s historickými výpisy z knihovních vložek a podklady z katastru nemovitostí, ani s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě…“ Jelikož není k této skutečnosti rozsudek odvolacího soudu, resp. jím učiněná změna v popisu skutku, zdůvodněn, stal se v této části nepřezkoumatelným.
Nejvyšší soud uzavírá, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněné nejsou zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a tyto skutky nesprávně právně posoudil jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vykazuje i další výše zmíněné vady, mající povahu hmotně právního posouzení, třebaže by jednání obviněné bylo kvalifikováno jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, čímž byl rovněž naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zejména aby znovu rozhodl o vině a trestu obviněné E. B., a taktéž o otázce zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty.
Při novém projednání věci bude Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu