ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1156.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1156/2021- 1170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 11. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2021 č. j. 8 To 159/2021-1094, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 26/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021 č. j. 5 T 26/2021-1033 byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodech 1), 3) a 4) výroku o vině, zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 2) výroku o vině a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 4) výroku o vině. Jeho trestná činnost podle skutkových zjištění nalézacího soudu spočívala v tom, že:
„1) v období od měsíce března roku 2018, následně poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do 14. 7. 2020, vždy v místě aktuálního společného bydliště v XY, týral svoji přítelkyni A. M., nar. XY, a to takovým způsobem, že ji opakovaně v nepravidelných intervalech v přesně nezjištěném počtu případů a se stále zvyšující se četností častoval vulgárními výrazy typu „ty mrdko špinavá“, bezdůvodně ji fyzicky napadal, neboť se rozčílil kvůli malichernostem, jako že poškozená postavila jinam hrnek nebo že vytáhla pračku a nechala ji půl hodiny stát, kdy poškozenou nejprve napadal údery dlaní přes tvář a později i údery pěstmi, přičemž takto jednal,
- dne 27. 6. 2019 kolem 02:30 hod. v XY na ulici XY č. XY, ve společně obývaném bytě, kde napadl poškozenou tím způsobem, že ji uhodil čelem do hlavy, pročež poškozená ze společného obydlí odešla,
- dne 18. 10. 2019 kolem 14:00 hod. v XY na ulici XY č. XY, ve společně obývaném bytě, během vzájemné hádky napadl poškozenou tak, že ji uchopil a tahal za vlasy, přičemž poškozená opět ze společného obydlí odešla,
- v blíže neurčené době ode dne 21. 2. 2020 do dne 23. 2. 2020 v XY, v prostoru oplocené zahrady parcelního čísla XY, zapsané na listu vlastnictví pod č. XY, v katastrálním území XY, v chatové oblasti zvané XY, ve společně obývané zahradní chatě napadl poškozenou tak, že ji uhodil pěstí na levé oko a dále ji udeřil polenem do levého kolene za současného verbálního napadání,
- dne 1. 7. 2020 kolem 22:30 hod. v XY na ulici XY, mezi obchodním domem Kaufland a křižovatkou s ulicí XY strčil do poškozené A. M., až upadla na zem do sedu na zadek, kdy právě kolem projížděla zdravotní záchranná služba, která zastavila a po prohlédnutí poškozenou odvezla k ošetření do Fakultní nemocnice XY,
- dne 14. 7. 2020 kolem 14:00 hod. v XY, v prostoru oplocené zahrady parcelního čísla XY, zapsané na listu vlastnictví pod č. XY, v katastrálním území XY, v chatové oblasti zvané XY, když se jej poškozená A. M. zeptala, o čem mluví, neboť mu nerozuměla, jí odpověděl: „Nic, ty mrdko!“, vsedě se pootočil a bezdůvodně uhodil poškozenou hřbetem dlaně levé ruky opět na zoperovanou spodní čelist, kdy po úderu poškozenou začala silně bolet brada, pročež opětovně vyhledala lékařské ošetření na ambulanci Fakultní nemocnice XY,
2) dne 26. 5. 2020 v přesně nezjištěném čase, v XY, v prostoru oplocené zahrady parcelního čísla XY, zapsané na listu vlastnictví pod č. XY, v katastrálním území XY, v chatové oblasti zvané XY, v zahradní chatě, po družce, poškozené A. M., nar. XY, po jejím probuzení požadoval pohlavní styk, vlezl k ní pod deku se slovy: „Pojď, rozdáme si to“, když toto poškozená odmítla, nedbal jejího slovního odporu, kterým se mu bránila a snažila se pohlavnímu styku zabránit, poškozené násilím roztáhl nohy, které silou držela u sebe, zepředu na plačící poškozenou nalehl se slovy, že to bude muset vydržet, a následně na poškozené proti její vůli vykonal vaginální soulož až do svého vyvrcholení,
3) v přesně nezjištěný den, koncem května 2020 v XY, v prostoru oplocené zahrady parcelního čísla XY, zapsané na listu vlastnictví pod č. XY, v katastrálním území XY, v chatové oblasti zvané XY, v zahradní chatě v ranní době a pod vlivem alkoholu požadoval po tehdejší partnerce, poškozené A. M. sex, avšak poté, co byl odmítnut, poškozené řekl: „Ty mrdko jedna“, uchopil ji za vlasy a udeřil ji pěstí pravou rukou do brady, až ucítila silnou bolest v oblasti levé spodní čelisti, kdy nevyhledala lékařské ošetření,
4) dále přibližně dne 24. 6. 2020 kolem 13:00 hod. na stejném místě, tedy v prostoru oplocené zahrady parcelního čísla XY, zapsané na listu vlastnictví pod č. XY, v katastrálním území XY, v chatové oblasti zvané XY, při hádce kvůli ukládání meruněk do pytlů, přistoupil k poškozené A. M., jež se nacházela pod vlivem alkoholu, a pronesl: „Co děláš, ty mrdko jedna!“, v dřepu ranou pěstí pohybem pravou rukou směrem nad své pravé rameno udeřil poškozenou A. M., která za ním stála v předklonu, aby slyšela, do brady, až ucítila bolest tváře a brady na pravé straně, čímž jí tak způsobil středně těžké poranění v podobě zlomeniny spodní čelisti vpravo a vlevo, se kterým poškozená opět nevyhledala lékařské ošetření, kdy byla následně dne 1. 7. 2020 převezena k ošetření do Fakultní nemocnice XY, kde byla zjištěna poranění, tedy dvakrát zlomená spodní čelist, dne 2. 7. 2020 kolem 02:00 hod. přijata a hospitalizována, kdy téhož dne v dopoledních hodinách jí byla spodní čelist operována, kdy s uvedeným zraněním byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu o jeden až dva týdny přesahující dobu 6 týdnů, zejména v podobě přijímání potravy, neboť musela pouze srkáním přijímat tekutou stravu“.
Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 4 T 68/2020 byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z posledně citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, IČ: 47114304, částku 12.348 Kč. Poškozenou A. M. soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2021 č. j. 8 To 159/2021-1094 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný P. V. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění, která se stala podkladem pro právní posouzení jeho jednání, jsou v extrémním nesouladu se skutečným obsahem provedených důkazů, které soudy hodnotily způsobem razantně porušujícím jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k jednání, jež bylo kvalifikováno podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, dovolatel navíc dodal, že i kdyby skutkové závěry soudů byly správné, nebylo je možno posoudit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, a to ani v jeho základní skutkové podstatě. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že vůbec nepřihlédly ke konkrétním okolnostem jeho problematického soužití s poškozenou, která vůči němu rovněž pravidelně projevovala agresi. O týrání její osoby pak podle jeho mínění nemohlo jít ani proto, že znaleckým zkoumáním u ní nebyly zjištěny žádné fyzické či psychické následky podobného zlého zacházení. Zároveň podle dovolatele z ničeho nevyplývá, že jednal s úmyslem nakládat s poškozenou způsobem předpokládaným ve výše citovaném ustanovení zákona dlouhodobě a systematicky. Bez důvodných pochybností nebylo prokázáno ani to, že by ji znásilnil. Z důkazního hlediska se jedná o typickou situaci, kdy proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení, přičemž poškozená měla jednoznačný zájem na výsledku řízení v podobě jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle znalkyň MUDr. Holanové a PhDr. Zapletalové přitom obecně projevuje tendence ke lhaní a zkreslování skutečnosti, a už proto bylo namístě její věrohodnost vyhodnotit jako sníženou. Jestliže bylo v příslušném znaleckém posudku zároveň konstatováno, že specifickou věrohodnost poškozené v daném případě alespoň částečně dokládá ošetření jejího vážného zranění v obličeji, jde po výtce dovolatele o stejné pochybení v úsudku, jehož se posléze dopustily nalézací i odvolací soud. Z existence předmětného zranění zcela jistě nebylo možno automaticky dovozovat, že jeho původcem byl právě on. Taková argumentace se navíc nikterak nedotýkala údajného zločinu znásilnění. Poškozená se nebyla schopna vyjádřit k jednotlivým skutkům sama a spontánně. Opakovaně jí musela být předestřena obžaloba, aby byla alespoň schopna „potvrdit“, že k jednotlivým útokům na ni skutečně došlo. Pokud takovou „výpověď“ vzaly soudy za základ pro svá skutková zjištění, porušily tím základní zásady trestního řízení, včetně ústavněprávní zásady presumpce neviny. Dovolatel konečně popřel i to, že by se na poškozené dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Znovu zdůraznil, že ani takto posouzený skutek mu nebyl dostatečně prokázán, když závěr o jeho vině opět vycházel pouze z izolovaně stojící a krajně nepřesvědčivé výpovědi poškozené. I kdyby ji ale napadl, nebyl mu znovu prokázán úmysl ji vážněji zranit. Při posouzení subjektivní stránky trestného činu a jím způsobeného následku soudy opomněly závěry soudního znalce MUDr. Krajsy, že poškozená má silně defektní chrup a že trpí pokročilou atrofií kosti dolní čelisti, což znamená, že ke vzniku vážnějšího poranění postačí i působení násilí menší intenzity. Právě tato okolnost přitom byla určující jak z hlediska vzniku inkriminovaných zlomenin, tak z hlediska délky jejich následné léčby. Dovolatel trvá na tom, že u zdravého člověka by jeho úder významnou devastaci čelisti nezpůsobil. K tomu současně podotkl, že o zdravotním handicapu poškozené neměl žádné informace. Je tedy přesvědčen, že úmysl způsobit jí těžkou újmu na zdraví mu přičítat nelze. Stran právního posouzení tohoto skutku pak namítl, že i kdyby se přisouzeného jednání skutečně dopustil, nemělo být právně posouzeno jako „samostatný“ (konkurující) trestný čin úmyslného těžkého ublížení na zdraví, ale pouze jako dílčí útok trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2021 č. j. 8 To 159/2021-1094, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021 č. j. 5 T 26/2021-1033, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté jej postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. podané obžaloby zprostil.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření v rámci postupu podle §265h odst. 2 tr. ř. podotkla, že obviněný v předloženém dovolání v zásadě zopakoval argumenty, jimiž se hájí od počátku trestního řízení. Následně odmítla jeho tvrzení, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak se domnívá, že závěr o vině dovolatele přijaly soudy zcela důvodně na podkladě výpovědi poškozené A. M., jejíž věrohodnost byla podrobena dostatečnému zkoumání. Přestože se jedná o osobu závislou na alkoholu, ze znaleckých posudků vyplynulo, že je schopna správně a přiléhavě vyhodnotit jednání obviněného v základních souvislostech a přiměřeně a účinně reagovat ve vyhrocených situacích. Jeho fyzické převaze se bránila především únikem z jeho dosahu a stejně tak byla schopna projevit svůj případný nesouhlas s pohlavním stykem. Ačkoli její obecnou věrohodnost znalkyně hodnotily jako sníženou, zároveň uzavřely, že je schopna správně vnímat, zapamatovat si a podle potřeby reprodukovat zásadní informace z prožitého děje. Její výpověď tedy byla prožitkově ukotvena a nebyla produktem fantazie. Vedle toho byla podporována i výpověďmi dalších slyšených svědkyň, které potvrdily, že obviněný vůči ní vystupoval agresivně, a to jak verbálně, tak fyzicky. Za přiléhavou pak označila státní zástupkyně i soudy zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného. Závěrem tak navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Lze konstatovat, že obviněný P. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zároveň zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení všech stíhaných skutků, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel z podstatné části o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek založil primárně na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a převážně na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání tedy uplatnil částečně na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. To se týká jeho výhrad vůči posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené A. M. oběma soudy a související myšlenkové konstrukce, že poškozená má zájem na jeho uvěznění, a tudíž ho lživě obvinila jak z fyzického týrání, tak ze znásilnění, jakož i prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž se v rámci společného soužití s poškozenou napadali střídavě oba navzájem, a to se stejnou četností a intenzitou, a konečně jeho obhajobou, podle níž nevěděl o obecně neuspokojivém stavu jejího chrupu a tak nemohl jednat ani v nepřímém úmyslu způsobit jí zjištěnou těžkou poruchu zdraví v podobě fraktury dolní čelisti.
K závěru, že výše uvedené námitky obviněného nejsou z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní, dospěl dovolací senát při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však řízení před nižšími soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
Z dostatečně podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a tendenčním hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou spočívající ve striktním popírání své trestné činnosti, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce, že usvědčující výpověď poškozené soud nepodrobil nezbytnému kritickému hodnocení a nekonfrontoval ji s dalšími ve věci provedenými důkazy. Opak je pravdou, jak je patrno zejména ze strukturovaných úvah prezentovaných v bodě 14. písemného vyhotovení rozsudku. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal také soud odvolací. Jestliže vůči nalézacím soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodě 4. odůvodnění napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by reklamované skutkové závěry byly projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pokud jde o hmotněprávní námitky obviněného, předně bylo nutno odmítnout jeho úvahu, podle níž v jeho jednání nebylo možno dovodit znak „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže si z něj poškozená neodnesla žádné vážnější psychické či fyzické následky. Za týrání se v obecně respektované trestněprávní nauce (srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 1935) bez dalšího označuje zlé nakládání pachatele se svěřenou osobou (§198 tr. zákoníku) či osobou blízkou nebo osobou žijící ve společném obydlí (§199 tr. zákoníku), přičemž základní skutkové podstaty zmíněných trestných činů zásadně nevyžadují, aby u takové osoby v důsledku týrání vznikly patrné následky na zdraví. Postačí, jestliže oběť pociťuje bezcitné, kruté a bezohledné jednání ze strany pachatele jako těžké příkoří.
V daném případě sice přibrané znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, konstatovaly, že poškozená je na fyzické a verbální útoky vůči své tělesné resp. duševní integritě zvyklá a je proti nim odolnější, než bývá v praxi běžné, avšak to na straně druhé neznamená, že by vůči dlouhodobému agresivnímu zacházení ze strany dovolatele byla naprosto imunní, a jeho vulgarismy či bití se jí nijak nedotýkaly, anebo je dokonce přijímala až s masochistickým potěšením. Přestože s ohledem na své hodnotové ukotvení setrvávala v neuspokojivém vztahu s dovolatelem dobrovolně a jeho dlouhodobé surové zacházení se na ní ve výsledku nijak vážněji nepodepsalo, nelze na straně druhé odhlédnout od zjištění, že jeho brutální útoky během společného soužití hned několikrát oznámila na policii a se svým „trápením“ se opakovaně svěřila minimálně i svědkyním J. K. a pracovnici OSPOD Úřadu městské části XY K. Š. Již z toho je patrné, že četné hrubosti ze strany obviněného nesnášela právě lehce a naopak ji minimálně psychicky nezřídka silně zraňovaly a vzbuzovaly v ní obavy a pocity ohrožení. Za těchto okolností soudy identifikovaly znak „týrání“ v jednání dovolatele naprosto důvodně.
Posledně uvedený závěr lze vztáhnout i k právnímu posouzení otázek protiprávnosti a naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §199 tr. zákoníku v počínání dovolatele. V tomto bodě bylo namístě se důrazně vymezit proti cynické snaze obhajoby bagatelizovat jeho vysoce společensky škodlivé protiprávní jednání poukazem na jakési nepsané normy „obvyklého soužití osob dané sociální skupiny“, které snad u něj zároveň měly vyloučit i vědomostní složku úmyslu poškozenou týrat. Dovolací senát podotýká, že přímým předmětem citovaného zákonného ustanovení je zájem společnosti na ochraně každého před tzv. domácím násilím bez rozdílu; tedy bez ohledu na jeho věk, pohlaví, národnost, etnickou příslušnost, sociální či ekonomický status, povahu jeho příbuzenského či obdobného vztahu k pachateli, ale i jeho poměr k alkoholu či jiným návykovým látkám. Tyto proměnné obecně vzato nemají žádný relevantní význam ani pro řešení otázky případné trestní odpovědnosti pachatele. Jinými slovy, optikou zákona nelze dlouhodobé a pravidelné verbální či dokonce fyzické napadání společně žijící osoby (potažmo ženy) ospravedlnit ani hmotnou nouzí nebo finančními problémy, jimž musí takové partnerství čelit a na něž dovolatel poukazuje.
U subjektivní stránky trestného činu se dovolatel omezil toliko na námitku, že žádným způsobem nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou týrat. Přitom však pomíjí, že je dospělým, zralým a intelektově dostatečně vybaveným mužem na to, aby věděl, že pravidelné verbální a fyzické napadání ženy taháním za vlasy nebo fackami či dokonce údery pěstí do hlavy, obličeje a jiných citlivých části těla je způsobilé působit oběti takového násilí nejen duševní utrpení, ale i fyzickou bolest. Stejně tak mu muselo být jasné, že jde o lidsky navýsost zavrženíhodné a právně a společensky neakceptovatelné jednání, které je sankcionováno trestním právem. I s tímto vědomím přesto poškozenou po dobu více než dvou let standardně pojmenovával hrubými vulgarismy, slovními urážkami jí dával najevo její podřadné postavení v jejich vztahu a běžně vůči ní aplikoval „výchovná opatření“ v podobě fyzických trestů za její domnělé „prohřešky“ či z jiných malicherných důvodů. Nepochybně si byl vědom i toho, že poškozená některé jeho výpady těžce snáší a brání se jim buď fyzickou odvetou a v krajních případech i útěky ze společného obydlí. Ani to ho však nepřimělo ke kritickému náhledu na své agresivní projevy vůči ní a k jejich eliminaci či alespoň významné korekci. Při těchto zjištěních tak bylo možno spolehlivě uzavřít, že zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku dovolatel spáchal v úmyslu přímém ve smyslu §15 písm. a) tr. zákoníku, neboť si bezpochyby byl vědom týravé povahy svého chování vůči partnerce A. M., a přesto v něm s gradující intenzitou a četností pokračoval po celou dobu jejich společného soužití.
Dovolatelem přisuzované opodstatnění konečně postrádaly i jeho hmotněprávní námitky směřující vůči právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě 4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Co se týče závěru o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 písm. b) tr. zákoníku, soudy zde důvodně vycházely především z povahy jeho fyzického útoku na poškozenou. Ani v tomto směru dospělý člověk zcela jistě nemusí disponovat zvláštním intelektem či odborným lékařským vzděláním, aby neměl důvod či přímo vůbec nemohl počítat s eventualitou, že úderem pěstí do dolní čelisti může druhému způsobit její zlomeninu a tím i zranění vážnějšího charakteru. Obviněný se v průběhu řízení pokoušel přesvědčit obecné soudy o tom, že dne 24. 6. 2020 při sběru meruněk na zahradě poškozenou pěstí do brady neudeřil, a kdyby ano, pak nikoli s vysokou razancí. Pokud jí měl tento úder způsobit frakturu dolní čelisti, dovozoval, že se tak stalo v důsledku její zdravotní indispozice (atrofie mandibuly), o níž podle svých slov nevěděl, a proto u něho nelze dovodit potřebné zavinění ve vztahu k následku předpokládanému v §145 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska dovolacího přezkumu je zde nutno znovu zdůraznit, že takto formulované námitky žádnému z důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají, neboť mají ryze skutkový ráz. Kromě toho lze jen těžko uvěřit tomu, že obviněný, který byl s poškozenou po dobu více než dvou let v téměř každodenním vizuálním kontaktu a podle své výpovědi v hlavním líčení ji vozil mimo jiné i na zubní prohlídky a ošetření, neměl o neutěšeném stavu její dutiny ústní a náchylnosti k jejímu poranění dostatečné informace. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení naopak konstatoval, že si musel být špatného zdravotního stavu poškozené vědom a musel vědět i o tom, že má silně kazový chrup s výrazným deficitem zubů, nelze ani tento dílčí závěr mít za nesouladný s provedenými důkazy, jak tvrdí obhajoba.
Ta se konečně mýlila i v názoru, že skutek formulovaný pod bodem 4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nemohl být kvalifikován jako souběh trestných činů podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale nanejvýš jako jediný trestný čin podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud zde upozorňuje, že pravidlo o faktické konzumpci má svůj odůvodněný prostor typicky při souběhu trestného činu podle §199 tr. zákoníku s trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo s trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku. Pokud jednání pachatele má za následek „prosté“ ublížení na zdraví, což v praxi v daných souvislostech nebývá ničím výjimečným, jde zpravidla o vedlejší a méně závažný následek hlavní trestné činnosti spočívající v týrání osoby žijící ve společném obydlí, a z tohoto důvodu právní posouzení skutku jako závažnějšího trestného činu podle §199 tr. zákoníku fakticky konzumuje jeho posouzení podle výše zmíněných ustanovení podle §146 a §148 tr. zákoníku. Jestliže ale úmyslné jednání pachatele směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, jak soudy přiléhavě dovodily v tomto případě, pak podle ustálené judikatury takové posouzení jako souběhu trestných činů podle §199 tr. zákoníku a podle §145 tr. zákoníku je namístě. Tato právní kvalifikace totiž plně vystihuje charakter uvedených násilných trestných činů co do formy zavinění, intenzity projeveného násilí i závažnosti způsobeného následku (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). I v tomto ohledu tak předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů obstála, jelikož nebylo shledáno, že by byla zatížena některou vadou zakládající deklarované dovolací důvody.
Na shora uvedeném základě dovolací soud dospěl ke konečnému závěru, že námitky obviněného P. V. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v §265b tr. ř. a dílem z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 11. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu