ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1172.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1172/2021- 615
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2021 o dovolání obviněné V. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici a ÚVZD Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2021 č. j. 1 To 48/2021-530, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2021 č. j. 1 To 48/2021-530 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněná V. Š. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2021 č. j. 53 T 2/2020-486 byla obviněná V. Š. uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„v přesně nezjištěné době dne 1. 5. 2020 před 13:25 hodin, pomocí podpalovače PEPO založila požár stavební buňky užívané k bydlení J. H., nar. XY, umístěné za pozemkem rodinného domu XY, avšak bezprostředně poté k buňce přišel nečekaně její uživatel, který ji začal zvenku hasit; obžalovaná ho v úmyslu usmrtit fyzicky napadla tak, že mu blíže nezjištěným bodně řezným nástrojem, pravděpodobně nožem, který si přinesla, zasadila nejméně dvě rány, a to do krku a do zad, čímž J. H. způsobila průbod krku s vbodem na levé straně dolní poloviny krku v jeho zadní partii s následným průnikem pod kůží a podkoží krku do povrchu svalové fascie a výbodem na levé straně krku v jeho přední třetině nad klíčkem a bodnou ránu v oblasti levé lopatky s porušením hrudní stěny a částečným kolapsem levé plíce, tedy život ohrožující poranění, a z místa činu utekla, přičemž si musela být vědoma, že poškozenému vzhledem ke způsobu útoku a jeho intenzitě může způsobit smrt, poškozený byl letecky transportován na urgentní příjem FN v XY, kde byl neodkladně operován, a ke smrti poškozeného nedošlo z důvodu specializované lékařské péče“.
Za to jí byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H. na náhradě škody a na újmě na přirozených právech člověka částku 204.081,25 Kč, a sice k rukám jeho zmocněnkyně E. K., se sídlem XY, a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, na náhradě škody částku 88.973 Kč.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obviněná i státní zástupce, který tak učinil v její neprospěch do výroků o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 č. j. 1 To 48/2021-530, když z podnětu obou těchto řádných opravných prostředků podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zcela stejným jednáním popsaným již ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a toto její jednání kvalifikoval, jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to jí uložil podle §140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, k jehož výkonu ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla též stanovena povinnost zaplatit poškozenému J. H. nemajetkovou újmu ve výši 104.081,25 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu majetkové škody ve výši 88.973 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se zbytkem svých nároků na občanskoprávní řízení.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná V. Š. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž rozporuje závěr odvolacího soudu týkající se aplikace kvalifikované skutkové podstaty vraždy obsažené v §140 odst. 2 tr. zákoníku a na to navazující výroky o vině a trestu. Nedostatky spatřuje v závěru soudu, podle kterého si měla přinést na místo činu nůž s úmyslem ho použít proti poškozenému, byť podle jejího názoru tato skutečnost nebyla prokázána. Další námitkou je rozpor mezi závěry znalkyně v oboru klinické psychologie a závěry soudu, kdy znalecký posudek připisuje obviněné sklony reagovat v afektu během konfliktních situací, s čímž se ztotožnil i prvoinstanční soud, avšak odvolací soud spatřoval v jednání obviněné rozmysl ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. V neposlední řadě je namítáno, že odvolací soud dovodil rozmysl čistě prostřednictvím neprokázaných domněnek a nedostatečných skutkových zjištění. V dovolání se pak též konstatuje, že namítané vady vytváří extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry učiněnými Vrchním soudem v Olomouci.
V důsledku toho dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Návrh dalšího postupu nebyl v dovolání sice učiněn, ale z jeho předchozího obsahu vyplynulo, že dovolatelka nevylučuje, že by ve věci mohl s konečnou platností rozhodnout sám Nejvyšší soud, a v tomto případě mu dala v úvahu použití ustanovení§58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, uplatněný dovolací důvod včetně argumentace obviněné. Následně poukázala na repetitivnost námitek v dovolání, neboť použité argumenty byly v různé podobě použity obviněnou již v průběhu předchozího řízení. Státní zástupkyně se také vymezila vůči použitým námitkám, které vedou pouze polemiku s názorem soudu ohledně nesprávného hodnocení skutkového stavu. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku, státní zástupkyně se ztotožňuje s druhoinstančním rozhodnutím. Obviněná byla připravena na eventuální střet, což dokazuje skutečnost, že si s sebou na místo činu vzala nůž, měla dostatečné časové okno zhodnotit situaci a byla srozuměna i s vlivem alkoholu na její agresivní povahu, což činí její jednání rozmyšlené (premeditované v širším slova smyslu podle §140 odst. 2 tr. zákoníku).
Z uvedených důvodů tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a má povinnost zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a přezkoumán v řádném opravném řízení. Těžištěm dokazování je totiž prvoinstanční soud, který dle zásad ústnosti ( §2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti ( §2 odst. 12 tr. ř.) provádí a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) tak, aby byla spolehlivě zjištěna skutková podstata. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje unikátní postavení dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Jinými slovy polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu.
Výjimku z tohoto obecného výkladu tvoří tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními, nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jinak restriktivní výklad dovolacích důvodů tedy umožňuje v odůvodněných případech přihlédnout i k námitkám týkajícím se nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud objektivně existuje závažný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním a na to navazující nesprávná právní kvalifikace, což ohrožuje dovolatelovo základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny základních práva svobod (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Vzhledem k provázanosti zjištěného skutkového stavu a právní kvalifikace, je otázka extrémního rozporu mezi oběma kategoriemi podřazena právě pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Samotné vyslovení rozporu však nepostačuje. Dovolatel musí odůvodnit svou námitku a to na konkrétních skutečnostech v projednávaném případě, jinak Nejvyšší soud nemůže tento argument akceptovat. Typickými příklady extrémního nesouladu jsou nedostatek obsahové vazby mezi provedeným důkazem a skutkovým závěrem, skutkový závěr nemá oporu v provedeném důkazu a skutkový závěr je opakem důkazu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Jsou-li pak v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i procesní (skutkové) námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
V projednávaném případě dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu v bodech a), b) a c) svého dovolání, kdy shledává extrémní nesoulad mezi nimi a výsledně provedenými právními závěry soudu druhého stupně. Obecné podmínky pro přezkoumání námitky týkající se extrémního rozporu byly dostatečně konkretizovány, takže namítané vady bylo možno označit za podstatné pro právní kvalifikaci, což v konečném výsledku opravňovalo Nejvyšší soud k bližšímu zkoumání reklamovaného rozporu.
Nejprve je třeba zmínit, že základní zásadou pro zjištění skutkového stavu je zásada volného hodnocení důkazů, která dovoluje soudům posuzovat případy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností (§2 odst. 6 tr. ř.). V rozhodnutí soud musí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů.
Aplikováno na posuzovanou věc tak lze přisvědčit dovolací námitce obviněné obsažené v bodě a), že pokud odvolací soud vycházel z přesvědčení, že nůž (či obdobný bodně řezný nástroj) si obviněná na místo činu již přinesla (pro srov. bod 24 napadeného rozsudku), tak pro takové jeho tvrzení není dostatečně přesvědčivá opora v provedených důkazech. Je pravdou, že ke stejnému závěru dospěl již soud prvního stupně (viz skutková věta jeho rozsudku), ale ten na rozdíl od soudu odvolacího toto skutkové zjištění nepromítl do výsledné právní kvalifikace spáchaného skutku. Okolnost, že již v rámci dokazování u soudu prvního stupně bylo znalcem v oboru soudního lékařství konstatováno, že použitá zbraň nemusela být nezbytně nožem (bod 41 rozhodnutí soudu prvního stupně), což společně s faktem, že se nepodařilo daný předmět dohledat, nemohlo vytvořit dostatečný důkazní podklad pro kategorický závěr ohledně toho, kdy a kde si obviněná bodně řezný nástroj opatřila. Výklad událostí odvolacím soudem je tedy v tomto bodě pouze jednou z možných variant, neboť obviněná mohla takový předmět nalézt až v prostoru, kde se v inkriminované situaci nacházela. Každopádně pro závěr, že šlo o nůž (což nakonec kategoricky netvrdí ani jeden z předchozích soudů - viz skutkové věty jejich rozhodnutí) a že si jej obviněná na místo již donesla, nesvědčí žádný věrohodný důkaz. Tvrzení poškozeného o tom, že se jednalo o kuchyňský nůž a obviněná si jej měla na něj nabrousit (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně body 13 a 15), stojí osamoceně a v souvislosti s ostatními některými jeho nepřesnými prohlášeními stran četnosti a míst zásahů učiněných obviněnou se nejeví dostatečně přesvědčivým. V tomto ohledu zde absentuje nejen dostatek důkazů přímých, ale i nepřímých.
Tento rozpor sám o sobě by nenabyl takové dimenze, aby přiměl Nejvyšší soud ke skutkovému přezkumu, neboť svou intenzitou a rozsahem by nedosahoval potřebných mezí k naplnění výjimky v rámci dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ovšem jak správně poukázala obviněná v bodě c) svého dovolání, tento výsledný skutkový nesoulad vyústil i do právních závěrů odvolacího soudu, čímž došlo k založení extrémního rozporu mezi výslednými právními závěry a předchozím skutkovým zjištěním. Jinými slovy řečeno, v důsledku toho, že nebylo spolehlivě zjištěno, jakým bodně řezným nástrojem obviněná způsobila poškozenému uvedená zranění, stejně jako to, jestli si tento předmět na místo, kde ke konfliktu s poškozeným došlo, již donesla předem, anebo jej našla až na tomto místě, nelze současně dovodit bezpochybný závěr, že obviněná se s rozmyslem pokusila usmrtit poškozeného. Předmětný nedostatek kauzality mezi jednotlivými body argumentace odvolacího soudu tak úzce souvisí s jeho právním posouzením vyjádřeným ve výsledném meritorním rozhodnutí.
V neposlední řadě je nutno reagovat i na argumentaci dovolatelky obsaženou v bodě b) dovolání týkající se znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, charakterizující obviněnou jako osobu mající sklony k afektivním reakcím při konfliktních situacích, v konfrontaci se závěry odvolacího soudu, který dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněná byla ve stavu, kdy měla možnost promyslet své jednání (viz bod 29 napadeného rozsudku). Odvolací soud se v tomto přednostně zaobíral myšlenkou, že obviněná má již předchozí zkušenosti s vlivem alkoholu na své konání a povahu, což nemohlo nemít vliv na její schopnost zvážit své zamýšlené jednání (tedy rozmysl pokud jde o záměr usmrtit poškozeného). Jmenovaný soud se ovšem s provedeným důkazním prostředkem nevypořádal ve své argumentaci s dostatečnou přesvědčivostí. Závěry prezentované ve znaleckém posudku reflektuje v bodě 22 svého rozhodnutí, kdy se zaobírá osobou obviněné: „Především z obsahu znaleckého posudku znalkyně […] vyplývá, že osobnost obžalované vykazuje emočně nestabilní poruchu impulsivního typu“, avšak tento závěr pak následně ignoruje při svém výkladu v bodě 29 odůvodnění.
Nejvyšší soud tak musel dát za pravdu podanému dovolání i v tomto bodě, neboť odvolací soud se dopustil nikoli nevýznamného rozporu absencí obsahové vazby mezi provedeným důkazem v podobě znaleckého posudku a skutkovým závěrem, že obviněná byla v takovém psychickém rozpoložení, kdy mohla dostatečně zvážit své jednání a jeho důsledky. Je nutno poznamenat, že soud nemá povinnost nekriticky přejímat závěry znalce a automaticky aplikovat jím sdělené názory na projednávanou věc, ovšem pokud z obsahu znaleckého posudku a výpovědi znalce vyplývá, že obviněná má sklony k afektivnímu jednání v konfliktních situacích (pro srov. č. l. 173 spisu) a soud dospěje v daném případě k opačnému názoru, je třeba blíže a podrobněji vysvětlit, co ho k takovému závěru vede. Zvláště pokud obsahem takového posudku již v předchozích bodech svého odůvodnění argumentoval bez zjevných výhrad.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud shledal obviněnou namítaný zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a na to navazujícími právními závěry jako opodstatněný, tedy zasahující do jejího práva na spravedlivý proces. Zde je nutno zdůraznit, že skutková zjištění musí vycházet z provedených důkazů a takto vyvozené závěry je třeba i srozumitelně odůvodnit, což mimo jiné znamená vyložit, jak který důkaz ovlivnil konečný závěr soudu jednotlivě, ale zároveň i v jejich celkovém souhrnu. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výsledné podobě však takové zcela přesvědčivé závěry vzhledem k výše uvedeným výhradám akceptovat možné nebylo.
Nad rámec dovolání Nejvyšší soud ještě doplňuje, že jedním z hlavních aspektů rozmyslu ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku je i v rámci mezí racionální úvaha směřovaná k dosažení sledovaných cílů. Pachatel jedná s rozmyslem, pokud využije příležitosti a od prvního momentu má v úmyslu usmrtit oběť. Toto je jedním z hlavních rozdílů oproti afektu (§140 odst. 1 tr. zákoníku), kdy pachatel se „sveze“ na vyhroceném konfliktu a oběť zavraždí. Pachatel v případě afektu jedná bezmyšlenkovitě a má pouze za cíl oběť usmrtit, kdy vůle zabít se zformovala až během specifických okolností. Jinými slovy pachatel jedná v afektu, pokud ho k tomu okolnosti vyprovokují a on se rozhodne pod vedením emocí jinou osobu zabít, zatímco s rozmyslem jedná ten, který byl rozhodnutý zabít ji ještě předtím, než byl ovlivněn specifickými faktory dané situace. Typickým příkladem tohoto rozdílu je situace, kdy pachatel zavraždí oběť, kterou najde momentálně opilou a tím se mu naskytne příležitost, kterou využije, neboli do konfliktu s obětí se dostává až po rozmyšlení a zvážení rizik. Oproti tomu pro afekt je příznačné, kdy pachatel a oběť se dostanou do hádky a během ostré výměny názorů se pachatel nechá strhnout afektem a druhou osobu bezmyšlenkovitě usmrtí (pro srov. Hořák, J. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 55.). Lze uzavřít, že obecně otázka premeditace se vztahuje na myšlenkový proces pachatele, který je uvážený na rozdíl od afektu, který je výsledkem podnětu, jenž narušil jeho duševní rovnováhu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1429/2017).
Z obsahu provedených důkazů je nanejvýš patrné, že v projednávaném případě se jednalo právě o afekt obviněné, který vedl k pokusu o vraždu poškozeného. Jak ostatně správně dovodil Krajský soud v Brně v bodě 69 svého rozhodnutí, prvotní úmysl obviněné byl podpálit obydlí poškozeného a až poté, co byl tento její plán poškozeným zmařen, přistoupila k fyzickému násilí vůči jeho osobě. Jiné závěry o úmyslech poškozené (jmenovitě, že si s sebou vzala nůž, či obdobný nástroj, jelikož byla připravena na eventuální střet s poškozeným) nebyly dostatečně prokázány. Je tudíž třeba interpretovat jednání poškozené v rámci zásady in dubio pro reo. Odhlédne-li se od rozporných skutkových zjištění a na to navazujících právních závěrů odvolacího soudu rozebíraných výše, je třeba také přihlédnout k faktu, že snaha obviněné vystrnadit poškozeného se projevila zapálením podpalovače v obydlí poškozeného, když byl zrovna pryč, čehož si obviněná byla nesporně vědoma. Pokud by obviněná jednala s rozmyslem poškozeného usmrtit, tak takovéto jednání by bylo v nesouladu s jí předpokládaným a prezentovaným cílem. Obviněná zaútočila na osobu poškozeného teprve poté, když jí její prvotní záměr nevyšel a to předmětem (blíže nezjištěným bodně řezným nástrojem), který získala za nevyjasněných podmínek v blíže neurčené době. Z toho nanejvýš vyplývá, že útok obviněné proti poškozenému měl situační charakter a obviněná takto jednala více méně bezmyšlenkovitě a zkratkovitě pod vlivem existujících okolností.
Nejvyšší soud tak dospěl k výslednému názoru, že napadené rozhodnutí je poznamenané významným nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry na jedné straně a učiněnými právními závěry odvolacího soudu na straně druhé. Popsané rozpory jsou podstatné, neboť za stávajícího stavu dokazování byly dovozovány aspekty subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy v podobě rozmyslu (§140 odst. 2 tr. zákoníku), i když provedené důkazy pro takovýto závěr nejsou dostačující, což ve svém výsledku vedlo k chybnému právnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněné V. Š. v rámci rozšířeného výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným a v důsledku toho zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2021 č. j. 1 To 48/2021-530, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Následně přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl při respektování shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu (§265 l odst. 1 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tím vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude v dalším řízení povinen přihlédnout k výše vysloveným výhradám dovolacího soudu vůči dosud učiněným skutkovým, a v důsledku toho i právním závěrům. Zmíněné nedostatky bude třeba odstranit tím, že bude provedeno nové hodnocení důkazů, když zároveň se bude nutné vypořádat i s otázkou premeditace, jakožto aspektu subjektivní stránky stíhaného pokusu trestného činu vraždy a v případě kladného závěru bude třeba tento výsledek v odůvodnění promítnout i do odpovídajícího a jasně formulovaného logického výkladu přijatého řešení. Zda pro nové rozhodnutí ve věci bude třeba provést důkazy nové, nebo opakovat důkazy již dříve provedené, ponechává dovolací soud na posouzení soudu druhého stupně. Taktéž se v této fázi řízení nevyjadřuje k požadavku dovolatelky na aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu, jelikož obviněná se v dovolání užití ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody domáhat nemůže. Protože po zrušení rozsudku odvolacího soudu byla věc přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, bude v jeho kompetenci se zabývat otázkou, zda pro užití tohoto zákonného institutu jsou u osoby obviněné splněny příslušné podmínky.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Jelikož bylo zjištěno, že obviněná t. č. vykonává trest odnětí svobody, jehož pravomocnost a tudíž i vykonatelnost tímto kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu pominula, předseda dovolacího senátu pro tyto účely ještě v průběhu předchozího řízení vyzval obviněnou i jejího obhájce, aby se případně písemně vyjádřili k případným existujícím důvodům, jež by vedly k rozhodnutí o vzetí obviněné do vazby.
Jako reakci na tuto výzvu Nejvyšší soud obdržel dne 30. 11. 2021 písemné vyjádření od obhájce obviněné. V něm konstatuje, že obviněná byla v předchozím řízení vzata do vazby z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., přičemž Okresní soud ve Vyškově ji svým rozhodnutím z 10. 8. 2020 z vazby propustil za současného přijetí slibu, stanovení dohledu probačního úředníka, přijetí peněžité záruky a uložení předběžných opatření podle §88c písm. a), c), e), g) tr. ř. Obviněná uložená opatření po celou dobu trestního řízení řádně dodržovala a účastnila se všech nařízených jednání. Podle jeho názoru tak důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. není naplněn. Pokud jde o vazební důvody podle §67 písm. b), c) tr. ř., tak ani jejich důvodnost zde dána není. Navrhl proto, aby v případě, že bude dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, bylo zároveň rozhodnuto, že se obviněná nebere do vazby.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněná V. Š. svým dovoláním co do konečného důsledku brojila i proti výroku o uloženém trestu. Odvolací soud podřadil její jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož byla aplikována přísnější trestní sazba, což vedlo i k uložení vyššího trestu. Byť podanému dovolání obviněné bylo nyní částečně Nejvyšším soudem vyhověno, a to především pokud jde o výrok o vině, přesto není pochyb o tom, že se pokusu trestného činu vraždy v základní skutkové podstatě dopustila. Z toho plyne, že minimálně její odsouzení v podobě, jak je učinil soud prvního stupně, je zcela opodstatněné a zároveň tak nelze vyloučit, že bude nucena vykonat trest odnětí svobody v trvání deseti let.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněná během celého řízení odmítala svou vinu a prezentovala alternativní verze události bez důkazní opory. Z jednotlivých prohlášení obviněné (jmenovitě např. č. l. 527 trestního spisu) je patrné, že má silnou nedůvěru k trestnímu řízení a k jeho výsledkům. To spojené se silnou impulzivitou obviněné (viz znalecký posudek z odvětví psychiatrie, č. l. 191 trestního spisu) vede Nejvyšší soud k důvodné obavě, že by na svobodě mohla reálně usilovat o vyhnutí se výkonu hrozícího citelného trestu odnětí svobody. Je zde totiž stále přítomna reálná obava, že by se obviněná po propuštění z výkonu trestu na svobodu impulzivně rozhodla skrývat, neboť i případný nižší trest (deset let) by považovala za nespravedlivý a bránící jí v jejím dlouhodobém plánu založit rodinu. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy o vzetí obviněné do vazby z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř.
Při tomto rozhodování vycházel dovolací senát mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).
S ohledem na uvedené je třeba zároveň prohlásit, že nynějším převedením obviněné z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby nedochází k jejímu faktickému omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně proto také zákonodárce v §265 l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V důsledku toho Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání nejenom o podaném dovolání, ale též i o vzetí obviněné do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu