ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1186.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1186/2021- 423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2021 o dovolání obviněného J. F., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 5 To 179/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 34/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 3 T 34/2020, byl obviněný J. F. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 16. dubna 2018 v 13:30 hodin řídil osobní motorové vozidlo Škoda Superb RZ XY v Brně po ulici XY ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY, kde v místech u domu č. XY porušil §18 odstavec 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „silniční zákon“), když nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možné předvídat, a §5 odstavec 1 písmeno d) silničního zákona, podle něhož je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu, a v rozporu s ustanovením §4 písmeno b) a §18 odstavec 4 silničního zákona při rychlosti 68 km/hod nezareagoval včas na přecházejícího nezletilého chodce AAAAA (pseudonym), nar. XY, který po vstupu přes vozovku ulice XY mimo přechod pro chodce z pravé strany z pohledu řidiče se rozběhl již při vyhýbacím manévru obžalovaného, který poškozeného srazil a ten zůstal zaklíněn pod vozidlem v místech u pravého zadního kola, přičemž následkem toho utrpěl otřes mozku, četné oděrky a zhmoždění pravé poloviny obličeje, plošnou povrchovou oděrku kolem pupku a vpravo od pupku, oděrky na levém boku, zlomeninu střední části pravé klíční kosti s minimálním posunem úlomků a zlomeninu horního bérce levé pažní kosti s hrubým posunem úlomků, což bylo znalkyní MUDr. Svatavou Duchaňovou hodnoceno jako vážná porucha zdraví, pro které byl poškozený hospitalizován od 16. 4. 2018 do 20. 4. 2018, operován, ruka zafixována Dessaultovým obvazem a citelně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí pohmožděných míst, bolestmi hlavy, závratěmi přibližně po dobu dvou týdnů, dále výrazným omezením hybnosti v pravém rameně a omezení jakýchkoliv činností levou horní končetinou po dobu pěti týdnů a po dobu dalších dvou týdnů nemožností zatěžovat postiženou končetinu ani lehkou fyzickou zátěží.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. F. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva a půl roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11/161, 703 00 Ostrava, škodu ve výši 22 536 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11/161, 703 00 Ostrava, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 3 T 34/2020, podal obviněný J. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 5 To 179/2020, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 5 To 179/2020, podal následně obviněný J. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že dovolací soud ve svém usnesení ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1366/2020, dal jasně najevo nedůvodnost právní kvalifikace skutku podle druhého odstavce předmětného §147 tr. zákoníku, a to s ohledem na zjištěné závěry znalce, že se poškozený pohyboval přes vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce na přehledném místě. Tímto závěrem se nižší soudy řídily, když došlo ke snížení právní kvalifikace skutku na odstavec první předmětného ustanovení. Dovolací soud však těmto soudům uložil také doplnit znalecké zkoumání mimo jiné o závěr, zda by k dopravní nehodě došlo v situaci, že by poškozený nezačal běžet během svého přecházení vozovky, a také jim uložil, aby se důsledně zabývaly mírou spoluzavinění poškozeného. Ačkoliv soud prvního stupně nechal doplnit znalecký posudek, který prokázal velmi zásadní skutečnosti, těmi se oba nižší soudy opět náležitě nezabývaly, resp. dovodily skutkové závěry naprosto opačné a právní závěry o spoluzavinění zcela neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Soud prvního stupně sice v rámci odůvodnění výroku o náhradě škody uvedl spoluzavinění poškozeného ve výši 20 procent s ohledem na §2955 obč. zák., avšak toto ustanovení míří na uvážení jednotlivých okolností případu, nelze-li výši náhrady škody přesně určit. Tyto okolnosti případu však v odůvodnění zcela absentují, a proto hledisko, kterým se měl soud podle §265s odst. 1 tr. ř. důsledně zabývat, zůstalo zcela bez odůvodnění. Odvolací soud pak nijak tuto naprosto evidentní vadu nezhojil. Soudy nižších stupňů tak vůbec nereflektovaly doplněné dokazování formou doplnění znaleckého posudku Ing. Meduny, kvůli kterému jim bylo řízení dovolacím soudem vráceno s příslušným pokynem. Obviněný uvádí, že je jednoznačné, že primární příčinou této nehody bylo jednání poškozeného, který nejprve vstoupil do dráhy přijíždějícímu vozidlu mimo přechod pro chodce a následně se rozběhl pod toto vozidlo, které by jej při úhybném manévru nebýt tohoto rozběhnutí objelo. S ohledem na skutečnou míru spoluzavinění je namístě dovodit, že obviněný střet jeho vozidla s poškozeným nezavinil, a to ani formou nedbalosti. Nemohl totiž předpokládat, že se mu poškozený rozběhnutím vrhne pod kola, a to ještě po započetí přecházení chůzí, kterému by se jinak vyhnul. To vše pak mimo přechod pro chodce a na přehledném úseku vozovky. Nebyl si tedy vědom rizika ublížení na zdraví a ani si jej být vědom nemohl. S vozidlem jel tak, že byl schopen účinně reagovat na protiprávní vstup poškozeného do vozovky tak, aby jej objel a k nehodě nedošlo, ovšem již nebyl schopen reagovat na sekundární vběhnutí do dráhy z bezprostřední blízkosti vozidla. To by totiž nebyl schopen žádný řidič, kdy onen úlek na straně poškozeného byl logicky zaviněn také poškozeným, který provozu na vozovce nevěnoval žádnou pozornost ani před začátkem přecházení, ani při jeho prvotní fázi. V tomto kontextu je proto chybný i popis předmětného skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Není totiž pravdou, že by obviněný při rychlosti 68 km/hod. nereagoval včas na přecházejícího poškozeného.
Taktéž nepodmíněný trest odnětí svobody považuje obviněný za nepřiměřeně přísný. Odůvodnění tohoto trestu není dostatečné a správné, a to i s ohledem na nedbalostní charakter příslušného přečinu. Obviněný při úhybném manévru zjevně jednal bez ohledu na svou bezpečnost a hodnotu vozidla. Snažil se střetu zabránit i za cenu svého nabourání. Následně po nehodě asistoval při vyproštění poškozeného (s ostatními zvedal vozidlo) a udělal, co mohl, pro jeho záchranu v dané situaci. Obviněný také doložil, že zjišťoval zdravotní stav poškozeného po nehodě a zajímal se o něj. S ohledem na vše výše uvedené proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 5 To 179/2020 a současně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 3 T 34/2020, zrušil a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci dovolání obviněný uvedl, že přezkoumávaná rozhodnutí neodpovídají závaznému stanovisku Nejvyššího soudu, ve věci činné soudy jeho právní názor nerespektovaly a dotčená rozhodnutí trpí celou řadou vad a nedostatků. Především nejsou přezkoumatelná, jejich důvody nejsou vysvětleny, soudy nereflektovaly na doplnění dokazování a nesprávně vyhodnotily závěry znalce Ing. Meduny. Pochybily v posouzení hlavní příčiny nehody, neboť primární příčinou bylo vlastní počínání samotného poškozeného, nikoliv jednání obviněného. Státní zástupce má za to, že v rámci nyní přezkoumávaných rozhodnutí dostály soudy svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu prezentovaným v jeho usnesení ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1366/2020, napravily veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu bezvadné. Vzhledem k uvedenému proto navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K uplatněným výhradám Nejvyšší soud uvádí, že ve věci obviněného již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1366/2020, podle něhož zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 T 34/2020, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Výsledkem nového projednání věci po shora citovaném zrušovacím usnesení je nyní přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 5 To 179/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 3 T 34/2020. Výtka dovolacího soudu spočívala zejména v nezbytnosti zabývat se spoluodpovědností poškozeného. Oproti prvotnímu rozsudku soudy na základě doplněného dokazování a na základě pokynu dovolacího soudu již neshledaly na straně obviněného i porušení tzv. důležité povinnosti uložené mu zákonem, předpokládané v §147 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dále konstatuje, že ani po doplněném dokazování není žádných pochyb o primárním zavinění předmětné nehody obviněným, který porušil ustanovení §18 odst. 1, §4 písm. b) a §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, kdy měl přizpůsobit rychlost své jízdy zákonem stanoveným podmínkám v daném místě. Navíc při plném věnování se řízení mohl spatřit skupinku chlapců jdoucích proti němu, na což měl reagovat minimálně tím, že by svou rychlost upravil v intencích svých zákonných povinností po městě jedoucího řidiče [§5 odst. 1, písm. d) silničního zákona]. Lze proto uzavřít, že primární příčinou střetu byla nepřiměřená rychlost jízdy obviněného, a to zejména za situace, kdy se poblíž základní školy pohybují skupiny nezletilých dětí.
Obviněný dále namítl přílišnou přísnost uloženého trestu. Ve vztahu k námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že nalézací soud při úvaze o druhu a výši trestu přihlédl ke všem kritériím uvedeným v §37 až §42 tr. zákoníku. Uložený trest lze podle zákona za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložit a byl mu vyměřen v polovině zákonné trestní sazby s přihlédnutím k jeho předchozí trestní minulosti a evidenční kartě řidiče, ze které se podává jeho osoba jako zcela neukázněného řidiče, který v ní má celkem již jedenáct záznamů, často pro hrubé porušení pravidel silničního provozu. Taktéž ani trest zákazu činnosti v jedné pětině zákonného rozpětí nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu