ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.122.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 122/2021-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání obviněného Ľ. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 182/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 93/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 182/2020, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se ruší všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 104 T 93/2020, byl obviněný Ľ. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod body 1. – 2.) a zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod bodem 3.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1. dne 13. 2. 2020 v době kolem 03:40 v XY, okres Karviná, na ulici XY, veden záměrem opatřit si věci vhodné k dalšímu zpeněžení, využil toho, že nebyly zcela dovřeny přístupové dveře nákladní rampy obchodního domu XY, vnikl do 1. patra objektu, odkud z obchodního stánku stříbro a bižuterie odcizil 2 výstavní plata s 50 ks stříbrných řetízků různých délek a vzorů a 10 ks stříbrných náramků, které poté na vypůjčený občanský průkaz zpeněžil v zastavárně XY za celkovou částku 1 800 Kč, a tímto svým jednáním způsobil J. P., IČ XY, s místem podnikání XY, škodu ve výši 28 200 Kč, přičemž část šperků v hodnotě 10 626 Kč byla jmenované vrácena,
2. dne 30. 4. 2020 v době kolem 7:55 hodin v XY, okres Karviná, na ulici XY v obchodním domě XY se záměrem neoprávněně se obohatit za běžného provozu odcizil kovovou led svítilnu značky Emos, typ E946 tak, že s tímto zbožím prošel bez zaplacení prostorem pokladen, čímž společnosti Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Bělohorská 2428/203, 769 00 Praha 6, způsobil škodu ve výši 79,90 Kč,
a jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově sp. zn. 101 T 15/2018 ze dne 19. 2. 2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal dne 9. 7. 2019,
přičemž jednání pod bodem 2 spáchal v době nouzového stavu, který byl vyhlášen vládou České republiky dne 12. 3. 2020 podle článku 5 a článku 6 ústavního zákona číslo 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, pro území celého státu z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na území České republiky, a následně prodloužen do 15. 5. 2020,
3. dne 1. 5. 2020 v době kolem 06:30 hodin v XY, okres Karviná, na ulici XY během rekonstrukce vlakového nádraží z nádražní budovy z místnosti skladu se záměrem neoprávněně se obohatit odcizil pákové štípací kleště tak, že tyto si uschoval za oděv a s těmito odešel ze skladu, a tímto jednáním způsobil živnostníku D. P. se sídlem XY, škodu ve výši 212 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově sp. zn. 101 T 15/2018 ze dne 19. 2. 2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal dne 9. 7. 2019,
přičemž skutek spáchal v době nouzového stavu, který byl vyhlášen vládou České republiky dne 12. 3. 2020 podle článku 5 a článku 6 ústavního zákona číslo 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, pro území celého státu z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na území České republiky, a následně prodloužen do 15. 5. 2020,
2. Současně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 131 T 15/2020, jenž nabyl právní moci dne 22. 5. 2020.
3. Za uvedený zločin krádeže pod body 1. a 2. uložil Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově obviněnému podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Za zločin krádeže pod bodem 3. uložil obviněnému podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. P., IČ: XY, s místem podnikání XY, škodu ve výši 17 574 Kč. Podle §229 odstavec 1 tr. ř. byl poškozený D. P., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 104 T 93/2020, podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově odvolání. Obviněný směřoval odvolání do všech výroků. Státní zástupce podal řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu za skutek pod bodem 3. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 182/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 182/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení jeho jednání jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod body 1. – 2.) a zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod bodem 3.), ve vztahu k naplnění odst. 4 písm. b) s ohledem na dobu spáchání skutků, k nimž došlo v době vyhlášeného nouzového stavu. Obviněný má za to, že samotná skutečnost vyhlášení nouzového stavu nemůže sama o sobě odůvodňovat právní kvalifikaci každé krádeže spáchané v době vyhlášeného nouzového stavu jako zločinu podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně nevzal v úvahu skutečnost, že zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty krádeže podle tohoto odstavce není spáchání činu v době nouzového stavu. Obviněný následně polemizuje nad vyhlášeným nouzovým stavem na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s výskytem koronaviru, když podle jeho názoru mezi vyhlášením nouzového stavu a existencí události vážného ohrožení života a zdraví lidí nelze klást rovnítko. Soudy by měly posoudit a zdůvodnit svůj závěr o existenci události vážně ohrožující život a zdraví lidí. Dovolatel je přesvědčen, že nouzový stav vyhlášený v období březen-květen roku 2020 není namístě posuzovat jako jinou událost vážně ohrožující život a zdraví osob ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť se mírou závažnosti nepodobá stavům, které toto ustanovení výslovně pojmenovává.
8. Stran předmětné právní úpravy dále dodává, že by měla postihovat jednání obecně společensky škodlivá, kdy pachatel při páchání trestného činu využívá nebo zneužívá určité zvláštní situace, ať již jde o živelnou pohromu, krizovou situaci nebo situaci vážného ohrožení života a zdraví osob. Má za to, že krádež v obchodním domě či ve skladě v nádražní budově za nouzového stavu nelze označit za výrazněji společensky škodlivější oproti krádeži spáchané před vyhlášením nebo po ukončení nouzového stavu (ochranná služba obchodního domu pracovala v běžném režimu, policejní složky plnily své úkoly mimo jiné při zajišťování ochrany majetku).
9. I za předpokladu, že by situace vyhlášeného nouzového stavu naplňovala znaky události vážně ohrožující život a zdraví lidí ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, došlo by k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu krádeže pouze za předpokladu, že ona událost vážně ohrožující zdraví lidí má jinou spojitost než časovou (např. krádež zdravotnických prostředků). Ve vztahu k použití vyšší trestní sazby poukazuje na důvodovou zprávu k trestnímu zákoníku, která jako příklad uvádí využití situace opuštěných domovů. Nelze tedy bez dalšího z titulu faktické existence nouzového stavu vyvozovat automatické naplnění okolností podmiňující vyšší trestní sazbu. Jde o to, že pachatel musí využít určitý specifický stav k páchání trestné činnosti.
10. Dovolatel dále namítá subsidiaritu trestní represe, neboť svítilna v hodnotě 79,90 Kč byla zaplacena a prodejci nevznikla škoda. Obviněný nesouhlasí ani s názorem soudu druhého stupně o formálním pojetí trestného činu, neboť má za to, že trestní zákoník zachoval formálně materiální pojetí trestného činu a své přesvědčení opírá o nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe se má zkoumat ke každému skutku zvlášť, tedy ke krádeži svítilny zvlášť a ke krádeži štípacích kleští zvlášť. Rozhodnutí soudu druhého stupně je tak možno podle názoru obviněného považovat v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.
11. Stran způsobení výraznější škody při útoku pod bodem 1) souhlasí se soudem druhého stupně o neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, ovšem tento skutek spáchal 13. 2. 2020, tedy ještě před vyhlášením nouzového stavu, a nebýt následujícího skutku spočívajícího v krádeži svítilny, nebyl by skutek posuzován přísněji. S ohledem na jiný způsob provedení útoku, delší časový interval mezi těmito útoky ze dne pak nelze skutek pod bodem 2) považovat za pokračující trestnou činnost ve vztahu k útoku ze dne 13. 2. 2020, ale za jiný další skutek. Stejně zvlášť je podle názoru dovolatele nutno posoudit skutek pod bodem 3) spočívající v krádeži štípacích kleští v hodnotě 212 Kč, které byly ihned vráceny. Ve vztahu ke skutečnosti recidivy a zanedbatelné škody ve světle zásady subsidiarity trestní represe poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 316/2014.
12. Pod bodem VII. podaného dovolání obviněný rozporuje výši uložených trestů, neboť je považuje za extrémně přísné a zjevně nespravedlivé a nepřiměřené. Dovolatel si je vědom skutečnosti, že vzhledem ke snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby není dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v projednávaném případě uložené tresty v souhrnu odporují zásadě přiměřenosti trestních sankcí a obecným principům spravedlnosti a humánnosti sankcí. V souhrnu za tři skutky mu byl uložen trest v trvání 3,5 roku. Zdůrazňuje, že za jednání pod bodem 1) mu byl trestním příkazem Okresního sodu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 131 T 15/2020 uložen trest obecně prospěšných prací. Uložený trest se obviněnému tedy jeví nespravedlivý a nepřiměřený, v rozporu s §38 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný rovněž poukazuje na nově znějící ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku ve znění od 1. 10. 2020.
13. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 182/2020, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 104 T 93/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 1 NZO 1116/2020, nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a uplatněný dovolací důvod a argumentaci obviněného. Ve vztahu k aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku souhlasí s dovolatelem, že tato není navázána na formální vyhlášení a ukončení nouzového stavu. Okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku rozděluje na část odkazující na formálně vymezené krizové stavy a na část, která se vztahuje k blíže formálně nespecifikovaným krizovým situacím, u kterých není rozhodující forma, ale obsah. Ústavně vymezené podmínky pro vyhlášení nouzového stavu se obsahově v podstatě překrývají s okolnostmi podmiňujícími vyšší trestní sazbu spočívajícími v „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“. Navíc státní zástupkyně dodává, že podmínka pro vyhlášení nouzového stavu je nastavena dokonce přísněji, neboť je možné jej vyhlásit až tehdy, pokud k události ohrožující život nebo zdraví lidí dochází ve značném rozsahu. Ve vztahu k explicitně nepoužitému termínu nouzový stav zákonodárcem, poukazuje na skutečnost, že se jedná o materiální popis a zákonodárce tím zároveň vyjádřil, že aplikace tohoto ustanovení není nutně přímo vázána na vyhlášení nouzového stavu, ale toliko na vlastní existenci takové závažné krizové situace. Pokud ohrožující situace nutná k vyhlášení nouzového stavu, musí existovat ve značném rozsahu, tím spíše lze takovou situaci považovat za událost naplňující znak uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
15. Pandemii vysoce nakažlivého koronaviru a nemoci SARS CoV-19, kvůli níž byl nouzový stav vyhlášen, považuje státní zástupkyně za situaci ohrožující zdraví a životy lidí. Cílem vyhlášeného nouzového stavu bylo zajistit dostupnost lékařské péče, zpomalit rychlost šíření nákazy a zabránit kolapsu zdravotního systému. Smysl užití přísnější právní kvalifikace podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spatřuje v přísnějším postihnutí jednání spáchaných ve vybraných, pro společnost obtížných a zátěžových situacích z důvodu, že tato jednání právě v relaci k dané situaci nebo v jejím důsledku nabývají vyšší závažnosti. Za podstatný tedy nepovažuje stav dostupnosti odcizeného sortimentu nebo charakter zboží, které se stalo předmětem krádeže. Vyšší závažnost předmětného jednání státní zástupkyně spatřuje rovněž v tom, že celá společnost, státní instituce, soukromé subjekty i obyvatelstvo čelí hrozbě v podobě pandemie koronaviru a v dané době je tak třeba směřovat veškeré lidské zdroje právě k odstranění této hrozby. Závažnost jednání pachatele pak spočívá v celkovém zatěžování systému, který se bezvýjimečně potřebuje soustředit na zcela jinou oblast. Současně zdůrazňuje, že opatřeními byly přijaty restrikce, jimiž byla omezena práva a ukládány povinnosti fyzickým i právnickým osobám. Každý byl povinen strpět omezení vyplývající z krizových opatření a jejich porušení bylo možné posoudit jako přestupek, v závažných případech jako trestný čin. Neopomíjí ani další aspekty nouzového stavu, jež spočívají například ve vyhlášení nouzového stavu na území celého státu, a že se opatření, která byla v souvislosti s jeho vyhlášením přijata, týkala mimo jiné zákazu volného pohybu osob s výjimkou cest do zaměstnání, nezbytných cest za rodinou a času nezbytného k obstarání základních životních potřeb, přičemž lampu a nářadí nelze za obstarávání základních životních potřeb považovat.
16. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě státní zástupkyně poukazuje na zavinění z nedbalosti, které postačuje u kvalifikovaných skutkových podstat. Podotýká, že ostraha prodejen se musela zaměřit kromě sledování prodejen před krádežemi též na vybavení zákazníků ochrannými pomůckami, dodržování odstupu mezi osobami nejméně 2 m, dodržování zvýšených hygienických opatření, obdobně jako u policistů, jejichž činnost byla zaměřena rovněž na kontrolu nařízených opatření (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 1 NZO 1024/2020, pozn. zřejmě sp. zn. 4 Tdo 1255/2020).
17. Státní zástupkyně je toho názoru, že na jednání obviněného nelze nahlížet izolovaně, neboť je zřejmé, že především jeho osoba zvyšuje společenskou škodlivost jím uskutečněných krádeží. Jestliže má jako speciální recidivista v trestním rejstříku již dvacet záznamů, vesměs pro majetkovou trestnou činnost, pak je zřejmé, že je vůči upozorněním veřejné moci na nezákonnost svého jednání značně rezistentní. Dodává, že skutku pod bodem 3. se dopustil pouze v řádu hodin poté, co se mu dostalo varování v podobě doručení trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově sp. zn. 131 T 15/2020.
18. Za zjevně neopodstatněnou označuje námitku obviněného ohledně posouzení jeho jednání v bodech 1. a 2. jako v pokračování podle §116 tr. zákoníku. Státní zástupkyně blíže rozvádí problematiku pokračujícího trestného činu a považuje v projednávané věci znaky pokračování za naplněné, neboť prvního útoku se obviněný dopustil dne 13. 2. 2020 a druhého hned dne 30. 4. 2020, tedy za dva a půl měsíce, přičemž v prvním případě využil toho, že nebyly zcela dovřeny přístupové dveře nákladní rampy obchodního domu XY, vnikl do objektu, odkud z obchodního stánku stříbra a bižuterie odcizil stříbrné šperky, které poté zpeněžil v zastavárně a ve druhém případě v obchodním domě XY, se záměrem neoprávněně se obohatit, za běžného provozu odcizil kovovou led svítilnu a s tímto zbožím prošel bez zaplacení prostorem pokladen. Státní zástupkyně mezi jednáním obviněného spatřuje existenci blízké časové souvislosti, rovněž souvislosti místní, neboť obou útoků se dopustil v okrese Karviná, s podobným způsobem páchání trestné činnosti, neboť v obou případech využil situace snížené ostrahy objektů. Celou situaci pak shrnuje slovy, že obviněný je schopen využít jakékoliv příležitosti pro to cizí věc odcizit a následně ji zpeněžit.
19. Pokud jde o přiměřenost, resp. nepřiměřenost ukládaného trestu, zdůrazňuje, že zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přichází v úvahu pouze ve výjimečných situacích, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, přičemž žádný extrémní případ v posuzované věci státní zástupkyně ani u jednoho z trestů nespatřuje. Podotýká, že soudy obou stupňů v rámci úvah o trestu v případě obviněného musely zohlednit skutečnost, že jde o výrazného speciálního recidivistu ve vztahu k trestnému činu krádeže, který má v rejstříku trestů celkem dvacet záznamů, kdy v minulosti na něj bylo působeno alternativními tresty a nepodmíněnými tresty odnětí svobody, které se však v jeho případě zřetelně minuly účinkem. Státní zástupkyně rovněž neopomíjí skutečnost, že trestné činnosti se obviněný v případě první krádeže dopustil za šest měsíců po posledním výkonu trestu odnětí svobody, který vykonal dne 8. 8. 2019. Jestliže mu za skutky pod body 1. a 2. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a v dalším případě pak dokonce trest pod dolní hranicí trestní sazby v trvání osmnácti měsíců za užití institutu o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze zvažovat, že by mu byly uloženy tresty nepřiměřeně přísné.
20. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť posuzovaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku pouze z důvodu vyhlášení nouzového stavu, a v nesprávném posouzení jeho jednání jako pokračujícího trestného činu v případě skutků 1. a 2. Dále namítá nezohlednění konkrétní společenské škodlivosti jeho jednání z pohledu zásady subsidiarity trestní represe a vzniklé škody, a rovněž v uložení extrémně přísných a nespravedlivých trestů odnětí svobody v rozporu se zásadou humánnosti.
27. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky v rozhodující míře právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod, když primárně namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutků, kterými byl uznán vinným, konkrétně, že jeho jednání bylo kvalifikováno podle odst. 4 písm. b) §205 tr. zákoníku a otázku pokračujícího trestného činu. Zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a současně spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Z hlediska zavinění postačuje podle §17 písm. b) tr. zákoníku k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby nedbalost .
28. Jak je patrno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto dospěly k závěru, že obviněný naplnil znak, že spáchal takový čin za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. V dané věci jde tedy primárně o řešení otázky, co se rozumí jinou událostí vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek ve smyslu ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Nejprve je vhodné konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale i odůvodnění jejich rozhodnutí, je nepochybné, že obviněný se měl činů (skutek pod bodem 2 a 3) dopustit za situace, kdy na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním koronaviru (označovaného jako SARS-CoV-2) byl na základě usnesení vlády České republiky č. 194, č. 396, č. 485 vyhlášen nouzový stav podle čl. 5 a čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., v platném znění. Právě ze spáchání činů obviněným v době vyhlášeného nouzového stavu je dovozováno naplnění znaku, že obviněný spáchal takové činy za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. V tomto směru lze připustit, že v minulosti k této otázce bylo ze strany soudů přistupováno různě, když ovšem pro posouzení této otázky je rozhodující rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, podle kterého naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání trestného činu krádeže za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, je třeba podmínit existenci nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání jeho pachatelem. Podle tohoto citovaného rozhodnutí takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost (nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání trestného činu pachateli nebo se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby apod. v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, takže dovolání obviněného v tomto směru je důvodné a rozhodnutí spočívá nesprávné právní kvalifikaci skutku.
29. Jak již bylo naznačeno, dovolatel dále uplatnil námitku subsidiarity trestní represe na základě tvrzení, že soudy nezohlednily výši způsobené škody u útoků pod body 2. a 3., neboť posuzovaly trestný čin pouze z pohledu formálního pojetí, a nikoliv materiálně formálního pojetí. Současně rozporuje posouzení dílčích útoků pod body 1. – 2. jako pokračujícího trestného činu.
30. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou subsidiarity trestní represe, která představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
31. Společenská škodlivost sama o sobě není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům předmětné skutkové podstaty.
32. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
33. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný se snaží naznačit, že jeho jednání nebylo natolik škodlivé pro společnost, aby naplňovalo materiální pojetí trestného činu. V souvislosti s touto argumentací dovolatele Nejvyšší soud při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe připomíná, že nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu v době nouzového stavu, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Proto lze mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (body 1 a 2) a krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku totiž přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter ale posuzované skutky nemají, a proto se Nejvyšší soud ztotožňuje s názory soudů nižších stupňů, že aplikace norem trestního práva je v případě obviněného na místě.
34. V projednávaném případě je podstatné, že útokem pod bodem 1. obviněný odcizil poškozené J. P. stříbrné řetízky a náramky ve výši 28 200 Kč, které následně zpeněžil. Jmenované dovolatel svým jednáním způsobil škodu ve výši 28 200 Kč dosahující hranice škody nikoliv nepatrné. Zde je třeba zmínit, že v době spáchání trestné činnosti, ale zejména pravomocného rozhodnutí věci činila podle dolní hranice škody nikoliv nepatrné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku částku 5.000 Kč (od 1. 10. 2020 je to částka 10.000 Kč), takže způsobená škoda pětinásobně přesahovala škodu nikoliv nepatrnou. Nejvyšší soud si je vědom, že v případě skutku pod bodem 2) obviněný způsobil škodu toliko ve výši 79,90 Kč. Tato skutečnost je ovšem v dané věci nerozhodná, když se jednalo o pokračující útok ve vztahu ke skutku pod bodem 1) a v takovém případě se škody sčítají (škoda činí 28 279,90 Kč). Bez ohledu na tento závěr považuje ještě Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že i v případě, že by se nejednalo o pokračující trestný čin, by samotné jednání pod bodem 2) bylo nutno posoudit jako přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl v posledních třech letech potrestán za trestný čin krádeže. V takovém případě by byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v trvání od 6 měsíců do 3 let. Z pohledu námitek obviněného je nutno podotknout, že v případě přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není stanovena výše způsobené škody jako znak dané skutkové podstaty, kterou musí obviněný tímto jednáním způsobit, nýbrž je postihována recidiva pachatele z hlediska určitého časového období. Jinak řečeno, škoda není znakem dané skutkové podstaty, když výše konkrétní způsobené škody může mít vliv na úvahy o trestu z pohledu §39 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně platí, že samotná nepatrná výše způsobené škody v případě naplnění skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku sama o sobě neodůvodňuje aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, zejména za situace, pokud jsou recidiva jako obecná přitěžující okolnost charakterizující osobu pachatele a recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku v konkrétním případě naplněny ve výrazné intenzitě (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 506/2015). Tak tomu nepochybně bylo v předmětné věci, když zde je na místě stručně odkázat na osobu obviněného, který byl před nyní projednávanou trestnou činností 19x soudně trestán, když z 20. odsouzení je dovozováno naplnění odst. 2 §205 tr. zákoníku, pro majetkovou trestnou činnost, v rozhodující a převažující míře pro přečin krádeže. Již tato skutečnost by vylučovala aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, i kdyby se nejednalo o pokračující trestný čin.
35. Z pohledu shora naznačených závěrů týkajících se otázky výše způsobené škody v případě skutku pod bodem 3, kde škoda dosahovala pouze výše 212 Kč, je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně speciální recidivy a výše škody z pohledu možnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Dovolatel se dále neztotožňuje s posouzením skutků pod body 1. – 2. jako pokračujícího trestného činu, neboť podle jeho názoru nebyly naplněny podmínky pro jeho aplikaci. Nejprve je třeba uvést, že pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Trestná činnost u pokračujícího trestného činu se tedy skládá z řady dílčích aktů a platí pro něj, že se na něho hledí jako na jeden trestný čin, který trvá po delší dobu. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány, a tyto útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Lze tedy uzavřít, že základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to, popř. i různé alternativy téhož ustanovení. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu (srov. R 35/1961 a R 15/1996). Každý dílčí akt pokračování v trestném činu musí znovu naplňovat znaky trestného činu, ať dokonaného, nebo nedokonaného. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. R 29/1977). Trestní zákoník také vyžaduje k naplnění pokračování blízkou souvislost časovou a souvislost v předmětu útoku. Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku. Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný.
37. S ohledem na shora naznačená teoretická východiska je nepochybné, že obviněný naplnil znaky pokračujícího trestného činu ve všech jeho znacích, tj. že oba útoky naplňují skutkovou podstatu trestného činu krádeže, jsou vedeny jednotným záměrem, spojeny stejným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí i předmětem útoku. Obviněný se prvního útoku dopustil dne 13. 2. 2020 a druhého dne 30. 4. 2020, tedy za dva a půl měsíce, což v kontextu dalších okolností je možno považovat za dostatečně blízkou časovou souvislost. V prvním případě dovolatel využil okamžiku dané situace, že nebyly zcela dovřeny přístupové dveře nákladní rampy obchodního domu XY, vnikl do objektu, odkud z obchodního stánku stříbra a bižuterie odcizil stříbrné šperky, které poté zpeněžil v zastavárně a ve druhém případě v obchodním domě XY, se záměrem neoprávněně se obohatit, za běžného provozu odcizil led svítilnu a s tímto zbožím prošel bez uhrazení prostorem pokladen. Obou dílčích útoků se dopustil podobným způsobem, neboť v obou případech využil situace sníženého střežení místa činu a je možno konstatovat, že dovolatel je schopen využít jakékoliv příležitosti pro to, aby mohl nějakou věc odcizit a následně ji zpeněžit. Rovněž byla splněna podmínka souvislosti místní, neboť obou útoků se dopustil v okrese Karviná. Oba dílčí útoky byly vedeny stejným záměrem obohatit se. Jak jednání pod bodem 1., tak i jednání pod bodem 2. naplňují skutkovou podstatu trestného činu krádeže, neboť dovolatel si přisvojil v obou případech cizí věc (šperky, svítilna) tím, že se jí zmocnil. Jak již bylo shora uvedeno, pokračující trestný čin se posuzuje jako jeden trestný čin a není rozhodné, zda dílčí útok (jednání pod bodem 1.) byl spáchán před vyhlášením nouzového stavu, nýbrž je podstatné, kdy nastal účinek jako celek, tedy až jednáním pod bodem 2, který byl prokazatelně spáchán v době vyhlášeného nouzového stavu, a to 30. 4. 2020. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jen dodává, že trestní příkaz Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 131 T 15/2020 (skutek pod bodem 1), společně s návrhem na potrestání Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 10 Zk 48/2020, byl obviněnému doručen po spáchání protiprávního jednání pod bodem 2. V takovém případě byly splněny rovněž podmínky pro kvalifikaci pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku i z pohledu ustanovení §12 odst. 11 tr. ř.
38. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodné ve vztahu k použité právní kvalifikaci, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 182/2020, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal.
39. V novém řízení Krajský soud v Ostravě opětovně projedná odvolání obviněného a rozhodne o něm. V novém řízení je Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud.
40. Protože věc byla vrácena do stadia odvolacího řízení, pozbyly podkladu rovněž výroky o uložených trestech. Podle §265l odst. 4 tr. ř. zruší-li Nejvyšší soud výrok o trestu, který obviněný vykonává na základě původního rozsudku, musí rozhodnout zároveň o vazbě. V dané věci neshledal Nejvyšší soud důvodu pro to, aby byl obviněný vzat do vazby a proto podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu