ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1248.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1248/2021- 848
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2021 o dovolání obviněného D. L., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 227/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 39/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 64 T 39/2019, byl obviněný D. L. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 30. 1. 2019 v době od 16:50 hodin do 17:00 hodin v Praze 5, v ulici XY před domem č. p. XY, před kulturním domem XY, u okraje vozovky v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, v průběhu soudem určeném předání nezletilé AAAAA (pseudonym) matkou P. K. otci K. M., fyzicky napadl poškozeného K. M., narozeného XY, a to tak, že poté, co poškozený přistoupil k zaparkovanému vozidlu Toyota Hilux, ve kterém na místě řidiče seděl obžalovaný, a začal rozporovat oprávněnost přítomnosti pana obžalovaného u předání nezletilé, vystoupil z místa řidiče uvedeného vozu a poškozeného uchopil a strhl jej na zem, načež se poškozený postavil a obžalovaný jej udeřil rukou sevřenou v pěst do pravé části obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem na záda, přičemž tímto jednáním poškozenému způsobil zlomeninu pravé očnice s pohmožděním okolních měkkých tkání a krevním výronem v okolí pravé očnice, pohmoždění pravého očního bulbu a krvácením do horní čelisti, odlomení části klinických korunek u zubu č. 16, č. 15 a č. 46 a tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině hlavy o velikosti cca 15 mm, tedy zranění, které si vyžádalo léčbu trvající nejméně 3 týdny, přičemž o tuto dobu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života nutností dodržovat léčebný režim, včetně jeho pracovní neschopnosti.“
Za uvedené jednání byl obviněný D. L. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč (sto tisíc korun českých), vyměřeného jako 50 (padesát) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč (dva tisíce korun českých).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, škodu ve výši 7 149 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. M., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 64 T 39/2019, podal obviněný D. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 227/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný D. L. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 10.000 (deset tisíc) Kč, vyměřenému v 40 (čtyřiceti) denních sazbách po 250 (dvě stě padesáti) Kč. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 227/2021, podal následně obviněný D. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že výrok o vině je nesprávný, neboť v celém trestním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný skutek, který je mu kladen za vinu spáchal, dále nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zavinění. Pokud jde o prvou část popsaného napadení, obviněný namítá, že v celém trestním spise není jediný důkaz (kromě pouhého tvrzení poškozeného), který by prokazoval, že nejprve poškozeného uchopil a strhl jej na zem. Pokud by se tak stalo, vykazoval by poškozený i jiná než výše popsaná zranění, např. pohmožděniny, odřeniny, poškozené oblečení. Žádné takové poranění však poškozený neuváděl a ani nevykazoval, nevyplývají ani z obsahu spisu a ani z podaného znaleckého posudku. Dále uvádí, že poškozený při vylíčení skutku opakovaně tvrdil, že dostal několik ran pěstí, byl v bezvědomí, ačkoli toto vyloučil jak poškozený po příjezdu RZS, následně i při lékařských ošetřeních, při podání oznámení na policejní služebně, stejně tak bezvědomí vyloučila lékařská vyšetření. Poškozený také svými subjektivními stesky prodlužoval svou zdravotní neschopnost. Sám uvedl, že po svém příchodu na místo předání nezletilé AAAAA nevybíravým způsobem reagoval na přítomnost obviněného. Odmítal lékařské ošetření a tomuto se podrobil až po sdělení, že jestli chce někoho obžalovat, bude potřebovat podklady od lékařů. Byl to navíc poškozený, kdo poměrně nevybíravým způsobem útočil na P. L., svou někdejší životní partnerku. Namítá dále, že při fyzické prohlídce obviněného na místě incidentu nebyly zjištěny žádné stopy či oděrky dosvědčující, že by fyzicky na poškozeného zaútočil. V dané věci je tedy nutné dospět k závěru, že se skutek rozhodně nemohl stát způsobem uvedeným ve výrokové větě. Uzavírá, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že zranění, která utrpěl poškozený, mohl způsobit pouze obviněný, pak k tomuto, kromě tvrzení poškozeného, není ve spise žádný jiný důkaz. Dodává, že ani důkaz provedený znaleckým posudkem znalce Dr. Procházky soudy obou stupňů vyhodnotily nesprávně.
Obviněný dále konstatuje, že se v jeho případě nemohlo jednat o úmyslné jednání, když naopak je prokázáno, že k takovému či obdobnému jednání byl poškozeným opakovaně provokován. Jestliže tedy v řízení nebylo prokázáno, že by obviněný skutek spáchat chtěl a s tímto záměrem na místo předávání jel, je třeba vycházet z toho, že se trestného činu dopustit nechtěl, ale když už by se tak stalo, dopustil by se trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti či omluvitelné pohnutky. Obviněný opakuje, že se žádného úmyslného jednání nedopustil. Jen shodou okolností se kritického dne dostavil se svou manželkou na místo předávání, a to nikoli za účelem přítomnosti u předání. Dodává, že je na místě uplatnit základní zásadu trestního řízení, kterou je in dubio pro reo, při jejímž použití bylo jediným možným rozhodnutím zproštění obviněného obžaloby v celém rozsahu. Opakuje, že v dané věci nebylo na jisto prokázáno, že by se skutek stal a že by jej spáchal. Toto neprokazuje ani nahrávka hovoru na tísňovou linku, kterou uskutečnila svědkyně L. Usuzuje proto, že ani příčinná souvislost není postavena na jisto, ale jde pouze o nepodložené spekulace. Závěrem dodává, že rozhodnutí bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Jak je výše rozvedeno a je opakovaně uváděné v celém trestním spise, vina nebyla jednoznačně prokázána, když soudy obou stupňů byla zcela ignorována základní zásada trestního řízení. Z uvedených důvodu proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
Přípisem ze dne 10. října doplnil obviněný své dovolání a uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo vyloučeno, že by si poškozený mohl zranění způsobit sám či jiným způsobem. Z provedených důkazů, zejména ve formě rozhodnutí ve věci správního trestání bylo prokázáno, že poškozený je schopen takový děj vykonstruovat. Jakkoli soudy obou stupňů při svém rozhodnutí zohledňovaly i délku soudního řízení, když měly za to, že již samotnou délkou řízení je obviněný trestán, je zde další skutečnost, a to správní řízení, které bylo s obviněným zahájeno, a to řízení o odnětí zbrojního průkazu, s čímž souvisí nemožnost vlastnit/držet zbraně, které potřebuje pro výkon své podnikatelské činnosti.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že naprostá většina námitek, jimiž obviněný podpořil argumentaci svého mimořádného opravného prostředku, se s vytýkaným dovolacím důvodem věcně rozchází. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat výlučně z důvodů, jež jsou taxativně vymezeny v §265b trestního řádu. Uplatnil-li přitom obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak ten opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, ne však již otázek procesních. Zjednodušeně řečeno dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou obviněný. Porovnáním právě uvedeného s obsahem konkrétní dovolací argumentace přitom nelze dojít k jinému závěru, než že obsahem převážné části dovolání je toliko vlastní interpretace provedených důkazů obviněným, jeho nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy a v konečném důsledku pak zpochybnění jimi učiněných skutkových zjištění. Dlužno dodat, že motivace dovolatelem předestřené obhajoby je zcela zjevná, neboť se v ní zrcadlí jeho snaha dosáhnout, pokud možno zproštění obžaloby a vyhnout se uložení trestu. Jím nastíněný skutkový závěr, ze kterého se má podávat, že poškozeného nijak nenapadl, však naprosto popírá skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimiž se ztotožnil také Městský soud v Praze. Je tedy očividné, že dovolatel přehlíží jedny ze stěžejních pravidel trestního řízení, ze kterých se podává, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný či státní zástupce. V návaznosti na právě uvedené je dále zapotřebí zdůraznit, že dokazování v aktuálně posuzované trestní věci rozhodně nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Státní zástupce je naopak přesvědčen, že Obvodní soud pro Prahu 5 realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž v rámci navazujícího formování skutkových závěrů. V odstavci 30. odůvodnění odsuzujícího rozsudku Obvodní soud pro Prahu 5 pečlivě odůvodnil skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku, stejně jako rozvedl důvody, pro které shledává obhajobu obviněného nepravdivou a ryze účelovou. Svým povinnostem současně dostál i Městský soud v Praze, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se vypořádal. Státní zástupce dodává, že pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou stěžejní výlučně skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 a nikoli subjektivními představami a pocity podbarvené skutkové závěry, které v reakci na vlastní vyhodnocení důkazů přednáší dovolatel.
Státní zástupce toliko na okraj dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, pak nemohou být ani důsledkem nerespektování obviněným akcentované zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje neměl.
S opravdu velkou dávkou tolerance lze dle státního zástupce pod vytýkaný dovolací důvod podřadit námitku, v jejímž rámci obviněný tvrdí , že i pokud by napadení poškozeného hypoteticky připustil, mohlo se s ohledem na okolnosti jednat maximálně o trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti či z omluvitelné pohnutky. Ta je však zjevně nepodstatná. Obviněný poškozeného fyzicky napadl a způsobil mu zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného po dobu přinejmenším tří týdnů omezovalo v obvyklém způsobu života. K uvedenému došlo na místě veřejnosti přístupném. O tom, že takové jednání naplnilo všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž nemůže být žádných pochyb. K následku státní zástupce ve stručnosti dodává, že na základě provedeného znaleckého zkoumání lze zranění poškozeného K. M. jako ublížení na zdraví nepochybně posoudit. Z hlediska dovození úmyslu dodává, že obviněný poškozeného udeřil pěstí, a proto o jeho eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemůže být žádných pochyb, neboť se způsobeným následkem byl srozuměn. Na tom nic nezmění ani ta skutečnost, že na místo činu nepřijel s primárním úmyslem poškozeného napadnout. Pokud se obviněný hájí tím, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchat chtěl, pak zjevně přehlíží ten významný aspekt, podle kterého chtění je znakem úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli úmyslu eventuálního. Obviněný současně nastínil, že soudy nehodnotily, zda by jednání – pokud by napadení prokázáno bylo – nenaplňovalo spíše znaky přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Žádnou konkrétní argumentaci však, vyjma poukazu na předchozí konfliktní chování poškozeného, nepřednesl a neuvedl ani, o jakou privilegovanou okolnost by se mělo jednat.
Své vyjádření tudíž státní zástupce uzavírá konstatováním, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Co se týká uplatněných dovolacích námitek, ty dílem pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že oba soudy ve věci rozhodovaly podruhé. Obvodní soud pro Prahu 5 totiž obviněného uznal vinným již rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, ten však Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 7 To 144/2020, zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného K. M., znaleckého posudku znalce MUDr. Ivana Procházky, hovoru na tísňovou linku svědkyně L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (dle obviněného nebylo prokázáno, že by se skutek stal a že by jej spáchal, nebylo vyloučeno, že by si poškozený mohl zranění způsobit sám atd.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil příčinnou souvislost mezi jednáním a vzniklým následkem a uvedl, že se žádného fyzického napadení poškozeného nedopustil. Ve vztahu k prokázání subjektivní stránky pak zpochybnil úmyslné zavinění. Dodal, že i pokud by napadení poškozeného hypoteticky připustil, nemohlo jít o jednání úmyslné, jelikož k němu byl ze strany poškozeného K. M. vyprovokován.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání sice deklaruje, že nebyly naplněny znaky spáchaných trestných činů, kterými byl uznán vinným, z dalšího obsahu dovolání však vyplývá, že primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů. Případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, a s odsuzujícím rozsudkem, není chybou soudů a neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Lze proto konstatovat, že konkrétní argumentace obviněného uplatněnému ani jinému důvodu dovolání uvedenému v zákoně neodpovídá.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný v reakci na předchozí slovní konflikt s poškozeným, který z valné části vyprovokoval právě poškozený K. M., tohoto nejprve udeřil a svalil na zem a posléze, poté, co poškozený vstal, jej opět udeřil minimálně jedenkrát pěstí do hlavy do oblasti oka, a to silou velké intenzity. Takovým jednáním mu způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů. Jmenovaného poškozeného navíc fyzicky napadl na místě přístupném veřejnosti, v obydlené části města a v běžnou denní dobu mezi 16.50 hod. až 17.00 hod, kdy je mohlo sledovat více osob. Uvedené jednání tak naplnilo znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný věděl, že fyzickým napadením poškozeného narušuje klidné občanské soužití a s tímto následkem byl také srozuměn. K problematice následku, který se projevil na zdraví poškozeného, je pak třeba připomenout, že ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje – nikoli jen po krátkou dobu – obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Uvedené podmínky odůvodňující posoudit zranění poškozeného K. M. jako ublížení na zdraví tedy nepochybně naplněny byly. Pokud obviněný s takto zjištěným průběhem skutkového děje nesouhlasí, jedná se z jeho strany o námitky, které stojí mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu a jež nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. To se týká i výhrady, v jejímž rámci v závěru dovolání zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Také ji totiž buduje výlučně na argumentu, že jednání kladené mu za vinu prokázáno nebylo. Daným způsobem se přitom obviněný zachoval cíleně, jednal tedy úmyslně, neboť chtěně zasáhl poškozeného do hlavy. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ke způsobení následku je dostačující zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může ublížit na zdraví a byl s tím také srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat kupříkladu ze způsobu provedení útoku, zejména z toho, proti které části těla směřoval. V aktuálně posuzované trestní věci je přitom zjevné, že obviněný poškozeného udeřil pěstí, silou velké intenzity, a to do oblasti oka. O jeho eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak nemůže být žádných pochyb, neboť se způsobeným následkem byl ve vazbě na charakter útoku srozuměn. Lze proto uzavřít, že jednání obviněného D. L. vůči poškozenému K. M. bylo soudy po právní stránce správně posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce obviněného, že i pokud by napadení poškozeného hypoteticky připustil, mohlo se s ohledem na okolnosti jednat maximálně o trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti či z omluvitelné pohnutky Nejvyšší soud uvádí následující.
Ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku, v jehož rámci je jednání pachatele posouzeno (z hlediska trestní sazby) mírněji, než v případě skutkové podstaty podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, postihuje úmyslné způsobení ublížení na zdraví jinému v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného .
„Silné rozrušení“ pachatele je takový duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo zda je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach (příp. úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli). Z hlediska privilegovaného posuzování musí ono „silné rozrušení" pocházet ze strachu, z úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Podstatné je, že tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Žádná taková skutečnost ale v posuzovaném případě zjištěna nebyla.
Podstatou „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ je chování poškozeného vyznačující se tím, že je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo vůči společnosti. Mělo by se přitom jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy. Ačkoli vztahy mezi poškozeným na straně jedné a obviněným a jeho manželkou na straně druhé jsou v projednávané věci konfliktní, přičemž tento negativní vztah je z velké části živen právě poškozeným, který pravděpodobně nezvládl konec vztahu se svou bývalou partnerkou a současnou manželkou obviněného, nejedná se o natolik intenzivní, mimořádně zlé a zraňující chování poškozeného, které by bylo možno podřadit pod zmiňovaný zákonný znak „předchozí zavrženíhodné jednání“.
K námitce obviněného, že soudy jeho věc neposoudily nestranně, porušily zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď poškozeného K. M., která je konzistentní především se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Ivo Procházky, který popsal, jaká zranění poškozený utrpěl a vysvětlil příčiny jejich vzniku. Dále o znalecký posudek MUDr. Petry Votýpkové a PhDr. Marie Valouškové, jakož i o obsah telefonátu svědkyně P. L. na linku 155, ze kterého lze dovodit, že mezi obviněným a poškozeným v inkriminovanou dobu skutečně k nějakému fyzickému konfliktu došlo. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu