ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1270.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1270/2021- 129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovolání obviněného T. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 7 To 161/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 131/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 1 T 131/2020, byl obviněný T. V. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v Plzni dne 26.12.2020 kolem 13:00 h řídil osobní automobil zn. Peugeot 206 RZ XY nejméně z ulice XY do XY ulice, kde byl proti domu č. XY zastaven a kontrolován hlídkou MŘ PČR DI Plzeň z důvodu překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci 66 km/h, přestože věděl, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27.10.2016 č.j. 1 T 86/2016 - 64, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 9 To 467/2016 - 89 dne 31.1.2017, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků, který mu v důsledku výkonu trestu odnětí svobody běží do 5.7.2021.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. V. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) měsíců. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří (3) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 1 T 131/2020, podal obviněný T. V. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 7 To 161/2021 tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 7 To 161/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve uvedl, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soudy kvalifikovaly skutek jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli nešlo o trestněprávní jednání, a že rovněž došlo k nesprávnému posouzení závažnosti skutku, když neměl být ukládán trest odnětí svobody. Obviněný také namítl porušení základních lidských práv a svobod, a to konkrétně článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že se soudy neměly spokojit s prohlášením viny, měly dokazovat, důkazní situaci prověřovat a řádně odůvodňovat. Dále namítl, že nebyl během řízení pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek a policejní hlídce neujížděl. Dodal, že v době spáchání skutku byla nízká míra ohrožení a to vzhledem k místu, času a celkové době (13:00 hod). Uvádí, že byl odsouzen bez prokázání skutku, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo, kdy byl odsouzen za jízdu v zákazu, aniž by byl zastaven. Policii jako řidič vše vysvětlil ve své výpovědi, a proto nemělo být přijato prohlášení viny. Dodává, že považuje za divné, že v dané věci chybí kamerové záznamy. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že nebyly splněny podmínky pro to, aby byl uložen trest odnětí svobody, a že tento trest je nepřiměřený a v rozporu se zákonem. Uvádí, že soudy nepřihlédly ke dvěma podstatným okolnostem, a to k doznání a lítosti obviněného. Pokud by mu měl být ukládán trest, tak nikoliv odnětí svobody, ale trest alternativní, jelikož potřebuje být na svobodě a živit rodinu. Nad to uvádí, že soud nerozvedl, co je speciální recidiva, a proto trpí odůvodnění vadou spočívající v neurčitosti a nepřezkoumatelnosti. Dále uvádí, že soud až nepřiměřeným způsobem přihlížel k minulosti obviněného a tím se dostatečně nezaměřil na okolnosti spáchání daného skutku. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 7 To 161/2021, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 1 T 131/2020, zrušil a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu 1. stupně. Dále navrhl, aby byl odložen jeho nástup do výkonu trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále konstatoval, že jestliže obsah dovolání obviněného tvořily námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak naplnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu jen v případě, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Státní zástupce k obsahu podaného dovolání konstatuje, že námitky obviněného, vztahující se k výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nejsou vůbec případné, neboť soud prvního stupně přijal prohlášení viny obviněného, tím pádem dokazování v tomto rozsahu neprováděl. Z dikce §206c odst. 7 tr. ř. je zřejmé, že soudem přijaté prohlášení viny nemůže obviněný odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Tomu rovněž odpovídá limitace rozsahu odvolacího práva obviněného vyplývající z §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Krajský soud v Plzni tak ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumával rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině. Zároveň připomíná, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Nad rámec uvedeného, tedy i při shledání přípustnosti podaného dovolání, by se nejednalo o důvodné dovolání, protože dovolání lze podat toliko z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Obviněný však formuloval námitky vůči procesu dokazování provedeného soudy nižších stupňů a domáhal se revize skutkových zjištění, a proto by ani neodpovídaly požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z další části dovolání obviněného je patrné, že namítal nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. Takové námitky nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), resp. ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jen pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. V projednávané věci se z naznačeného pohledu o žádnou z předvídaných variant nejedná, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, tj. trest, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby, která činila až dva roky. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu, resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přísnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného se zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce závěrem poznamenává, že uložený trest nelze považovat za trest zjevně přísný, nespravedlivý a rozhodnutí o uložení trestu obviněnému nevykazuje žádné ústavněprávní deficity, pro které by mohlo být považováno za nepřezkoumatelné (nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017).
Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uzavřel, že není možné dovodit naplnění deklarovaného dovolacího důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný T. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (chybějící kamerové záznamy, skutečnost, že policejní hlídce neujížděl, že nebyl během řízení pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud navíc v souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že námitky obviněného, vztahující se k výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nejsou vůbec případné, neboť Okresní soud Plzeň-město v dané věci přijal prohlášení viny obviněného, tím pádem dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil svoji vinu, neprováděl. Přijetím prohlášení viny byl důkazní stav uzavřen a Krajský soud v Plzni tak ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumával rozsudek Okresního soudu Plzeň-město pouze ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině. Zároveň je nutné připomenout, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával, resp. neměl povinnost jej přezkoumat, je nutno takové dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
K námitce obviněného, že byla porušena jeho základní lidská práva a svobody a princip in dubio pro reo, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práv obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil obviněný námitky ohledně nepřiměřenosti trestu, a také námitku, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku. Podle jeho názoru nebyly vzaty v úvahu některé polehčující okolnosti, jako je doznání a lítost, případě skutečnosti určující majetkové poměry jeho rodiny a závažnost spáchaného přečinu, a naopak byly akcentovány jiné, přitěžující okolnosti, s nimiž vyjádřil nesouhlas.
Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud Plzeň-město se individualizací trestu důsledně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku na straně 2 a 3 vysvětlil, které skutečnosti vzal při stanovení druhu a výměry trestu v úvahu. Zohledněné okolnosti vedly v daném případě k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak ve výměře stanovené v dolní čtvrtině zákonné trestní sazby ve smyslu §337 odst. 1 tr. zákoníku. U obviněného se jedná o vícenásobného recidivistu, kterému pouze vzhledem k prohlášení viny soud uložil takto významně nižší trest.
K námitce, že soud nerozvedl, co je speciální recidiva, a proto trpí odůvodnění vadou spočívající v neurčitosti a nepřezkoumatelnosti, Nejvyšší soud dodává, že neshledává v odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak usnesení soudu odvolacího žádné vady a pro úplnost dodává, že speciální recidivou se rozumí situace, kdy se pachatel opakovaně dopustí trestné činnosti stejného charakteru, což u obviněného jasně dokumentuje opis z evidence rejstříku trestů obviněného.
Námitky obviněného obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze na ně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že trest, který byl obviněnému uložen, je učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn a je zcela namístě, zejména jej však nelze označit za excesivní či snad mimořádně přísný. Zároveň ani nelze hovořit o tom, že by byly úvahy soudů týkající se trestu nepřezkoumatelné. Naopak soudy vysvětlily dostatečně srozumitelně a logicky, proč uložily obviněnému předmětný trest. Nejvyšší soud proto dodává, že jak trest odnětí svobody, tak i trest zákazu činnosti, jsou ve smyslu trestního zákoníku a spáchaného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tresty přípustnými, přičemž oba byly uloženy také v mezích zákonných sazeb.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu