ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1306.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1306/2021 -1308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovolání obviněného M. R., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 12 To 106/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 72/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 7 T 72/2019, byl obviněný M. R. uznán vinným ze spáchání pod bodem I. 1) - 8) zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedená jednání byl obviněný M. R. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a v zákazu živnostenského podnikání v oblasti zprostředkování úvěrových produktů na dobu 10 (deseti) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 7/2018, ze dne 29. 1. 2018, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu společnosti MONETA Auto s. r. o., sídlem Vyskočilova 1422, 140 00, Praha 4 ve výši 1 107 018 Kč, společnosti VND Hataš s. r. o., sídlem Krátká 1449, 140 00, Praha 4 škodu ve výši 365 000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla společnost ELLERSTON s. r. o., sídlem Víta Nejedlého 8, 295 01, Mnichovo Hradiště a O. F., narozený XY, bytem XY, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 7 T 72/2019, podal obviněný M. R. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 12 To 106/2020, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. k odvolání obviněného zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného M. R. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 2 T 34/2018-1345, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 4 To 28/2019-960, ve výroku o vině pod bodem 1 (1.1 až 1.4), v celém výroku o trestu, jakož i v dalších výrocích, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že obviněného M. R. uznal vinným ze spáchání pod bodem I. 1) - 8) pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„I. 1) na různých místech zejména Středočeského kraje a hlavního města Prahy jako fyzická osoba uzavřel dne 5. 9. 2014 Smlouvu o úvěru číslo UDTA14/10011254 se společností s Autoleasing, a. s., IČ: 270 89 444, se sídlem Budějovická 1912/64b, 140 00, Praha 4 - Krč, kdy předmětem bylo účelové poskytnutí úvěru ve výši 1 919 200 Kč na financování – nákup osobního vozu tov. zn. PORSCHE MACAN S DIESEL 95B, VIN XY, přičemž v úmyslu neoprávněně se obohatit v rozporu s ustanovením předmětné Smlouvy o úvěru číslo UDTA14/10011254, konkrétně bodu II., realizoval prodej předmětu financování, tj. uvedeného osobního automobilu zahraničnímu subjektu BREEZE GmbH, Uhlandstr. 27, 107 19 Berlin, Spolková republika Německo, a to na základě faktury číslo 150100024 ze dne 30. 4. 2015 na částku 59 500 EUR, čímž neoprávněným prodejem smluvně svěřeného osobního vozidla způsobil společnosti s Autoleasing, a. s. škodu ve výši nejméně 490 063 Kč,
2) jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen OSVČ), uzavřel dne 29. 5. 2015 Smlouvu o úvěru číslo 7512154 se společností ČSOB Leasing, a. s, IČ: 639 98 980, se sídlem Na Pankráci 310/60, 140 00 Praha 4, kdy předmětem bylo účelové poskytnutí úvěru ve výši 4 979 513 Kč na financování-nákup osobního vozu tov. zn. FERRARI FF F 151, VIN XY, přičemž v úmyslu neoprávněně se obohatit v rozporu s ustanovením předmětné Smlouvy o úvěru číslo 7512154, konkrétně čl. 1, odst. 1.1, 1.1.4 a čl. 1.3, odst. 1.3.4, realizoval prodej předmětu financování zahraničnímu subjektu A. M. F., IČ: XY, XY, a to na základě kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2015 za částku 4 188 000 Kč, předávacího protokolu z téhož dne a neoprávněným prodejem svěřené věci způsobil společnosti ČSOB Leasing, a.s. škodu ve výši nejméně 4 916 000 Kč,
3) jako OSVČ uzavřel dne 13. 11. 2014 Smlouvu o úvěru číslo UDTA14/10014131 se společností s Autoleasing, a. s., IČ: 270 89 444, se sídlem Budějovická 1912/64b, 140 00 Praha 4- Krč, kdy předmětem bylo účelové poskytnutí úvěru ve výši 1 999 000 Kč na financování – nákup osobního vozu tov. zn. BMW M4 M3, VIN XY, přičemž v úmyslu neoprávněně se obohatit, v rozporu s ustanovením předmětné Smlouvy o úvěru bodu II. realizoval prodej předmětného osobního vozidla zahraničnímu subjektu SYSNET, s.r.o., IČ: 358 86 269, se sídlem J. Poničana 13, 841 07 Bratislava, Slovenská republika, na základě faktury číslo 150100090 ze dne 3. 12. 2015 na částku 49 945 EUR, a přisvojením svěřeného osobního automobilu způsobil společnosti s Autoleasing, a. s. škodu ve výši 1 041 001,60 Kč,
4) jako jediný jednatel společnosti WS, IČ: XY, se sídlem XY, XY, uzavřel dne 26. 6. 2015 Smlouvu o úvěru číslo UDTA15/10007660 se společností s Autoleasing, a. s., IČ: 270 89 444, se sídlem Budějovická 1912/64b, 140 00 Praha 4-Krč, kdy předmětem bylo účelové poskytnutí úvěru ve výši 1 953 000 Kč na financování - nákup osobního vozu tov. zn. AUDI RS 6 AVANT 4G, VIN XY, přičemž v úmyslu neoprávněně se obohatit v rozporu s ustanovením předmětné Smlouvy o úvěru bodu II. realizoval prodej předmětného osobního automobilu zahraničnímu subjektu P. E. – D. T., se sídlem XY, na základě faktury číslo 160100004 ze dne 5. 1. 2016 na částku 67 000 EUR, a svým jednáním způsobil společnosti s Autoleasing, a. s. škodu ve výši 1 014 101,90 Kč,
5) na základě ústní dohody s jednatelem společnosti ELLERSTON, s. r. o., IČ: 28532937, sídlem Víta Nejedlého 8, 295 01, Mnichovo Hradiště, T. Ch. F., narozeným XY, od něj převzal koncem měsíce října 2015 v provozovně Autocentrum Kolín, na adrese Havlíčkova 884, Kolín IV, osobní motorové vozidlo značky ALFA ROMEO 4C 960, registrační značky XY, VIN XY, jehož byla společnost ELLERSTON, s. r. o. provozovatelem, a vlastníkem byla společnost s Autoleasing, a. s., IČ: 27089444, se sídlem Budějovická 1518, 140 00, Praha 4, s tím, že bude shánět možného kupce vozidla, ale vozidlo nemůže sám prodávat, či s ním dále jakkoli manipulovat, obžalovaný však ústní dohodu nedodržel a se svěřeným vozidlem naložil jako s vlastním, když dne 31. 3. 2016 jej v provozovně Autocentrum Kolín, Havlíčkova 884, Kolín IV na základě kupní smlouvy prodal prostřednictvím své společnosti MR a., IČ: XY, sídlem XY, XY, O. F., narozenému XY a svým jednáním způsobil vlastníkovi vozidla, společnosti s Autoleasing, a. s., IČ: 27089444, se sídlem Budějovická 1518, 140 00, Praha 4, škodu ke dni uzavření kupní smlouvy ve výši nejméně 792 702 Kč a společnosti ELLERSTON, s. r. o. škodu ve výši nejméně 716 298 Kč,
6) dne 23. 12. 2015 přijal od zástupce společnosti VND Hataš, s. r. o., IČ: 27508382, sídlem Krátká 1449, 535 01, Přelouč, na provozovně Autocentrum Kolín, Havlíčkova 884, Kolín IV do komisního prodeje osobní motorové vozidlo značky BMW 320D XDRIVE 390X, VIN XY, rok výroby 2009, které následně prodal dne 7. 4. 2016 prostřednictvím své společnosti MR a., IČ: XY, se sídlem XY, XY na provozovně Autocentrum Kolín podnikající fyzické osobě H. B., narozena XY, IČO: XY, za částku 379 000 Kč, která mu byla postupně předána v hotovosti, přičemž v kupní smlouvě uvedl, že společnost MR a., je jediným vlastníkem předmětného vozidla a že na vozidle neváznou žádné závazky vůči třetím osobám a zástavy, ačkoliv si byl vědom, že vlastníkem vozidla v době prodeje byla společnost VND Hataš, s. r. o., neboť na prodej předmětného vozidla byla společností MR a. faktura č. 172016 vystavena až dne 14. 4. 2016, a předtím žádná smlouva či dohoda o prodeji vozidla této společnosti nebyla uzavřena, přičemž obžalovaný si peníze z prodeje vozidla ponechal pro vlastní potřebu a svým jednáním způsobil společnosti VND Hataš, s. r. o., škodu ve výši nejméně 370 000 Kč,
7) uzavřel jako jediný jednatel společnosti WS, IČ: XY, sídlem XY, XY, dne 2. 1. 2014 v Pečkách s úvěrující společností GE Money Auto, s. r. o., (nyní MONETA Auto, s. r. o., IČ: 60112743) úvěrovou smlouvu č. 33613935 na nákup osobního vozidla Škoda Superb Combi, VIN XY, kdy v této smlouvě se společnost WS, zavázala splácet úvěr ve výši 379 000 Kč v celkem sedmdesáti dvou měsíčních splátkách po 6 844 Kč s poslední plánovanou splátkou ke dni 2. 1. 2020, z čehož bylo zaplaceno celkem 206 476 Kč s poslední uhrazenou splátkou dne 23. 5. 2016, ale z důvodu neplacení došlo úvěrující společností ke dni 24. 11. 2016 k odstoupení od úvěrové smlouvy, obžalovaný věděl, že podpisem úvěrové smlouvy se majitelem vozidla stala na základě zřízení zajišťovacího převodu vlastnického práva společnost GE Money Auto, s. r. o. a on po dobu trvání úvěrové smlouvy nesmí bez předchozího písemného souhlasu této společnosti vozidlo prodat, zastavit, pronajmout, půjčit či jakkoliv jinak dát k dispozici dalším osobám s výjimkou užívání vozidla osobami blízkými ve smyslu §22 Občanského zákoníku, přičemž bez souhlasu a vědomí úvěrové společnosti vozidlo prodal prostřednictvím své společnosti WS, M. B., narozené XY, se kterou uzavřel kupní smlouvu v Kolíně dne 3. 7. 2016 s následným převodem předmětného vozidla v registru vozidel dne 12. 7. 2016 a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti MONETA Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422, 140 00 Praha 4, škodu ve výši nejméně 172 524 Kč,
8) dne 20. 3. 2013 uzavřel v Kolíně s úvěrující společností GE Money Auto, s. r. o., (nyní MONETA Auto, s. r. o., IČ: 60112743) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 33601704 na nákup osobního vozidla AUDI Q5 8R, VIN XY, kdy v této smlouvě se zavázal splácet úvěr ve výši 600 000 Kč v šedesáti měsíčních splátkách po 12 072 Kč s poslední plánovanou splátkou ke dni 20. 3. 2018, ale z důvodu neplacení došlo úvěrující společností ke dni 13. 10. 2016 k odstoupení od úvěrové smlouvy, kdy obžalovaný věděl, že podpisem úvěrové smlouvy se majitelem vozidla stala na základě zřízení zajišťovacího převodu vlastnického práva společnost GE Money Auto, s. r. o., a on po dobu trvání úvěrové smlouvy nesmí bez předchozího písemného souhlasu této společnosti vozidlo prodat, zastavit, pronajmout, půjčit či jakkoliv jinak dát k dispozici dalším osobám s výjimkou užívání vozidla osobami blízkými ve smyslu §22 Občanského zákoníku, přičemž bez souhlasu a vědomí úvěrové společnosti předmětné vozidlo prodal prostřednictvím své společnosti WS, sídlem XY, XY společnosti J. B., IČ: XY, sídlem XY, se kterou uzavřel kupní smlouvu v Kolíně dne 10. 11. 2014 s následným převodem předmětného vozidla v registru vozidel dne 18. 11. 2014, ačkoliv v té době měl na splátkách úvěru zaplaceno pouze 244 550 Kč, kdy po prodeji vozidla následně zaplatil na splátkách ještě 223 964 Kč, poškozené společnosti MONETA Auto s. r. o., IČ: 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422, 140 00, Praha 4 způsobil ke dni 10. 11. 2014 škodu ve výši nejméně 355 450 Kč,
II. jako podnikající fyzická osoba s přiděleným IČ: XY, se sídlem XY, XY, zakoupil dne 11. 11. 2015 za částku ve výši 1 150 000 Kč od společnosti WS, IČ: XY, se sídlem XY, XY, ve které byl jediným jednatelem a společníkem, osobní motorové vozidlo AUDI A7 4G, VIN XY, nákup vozidla z větší části financoval prostředky, které mu byly poskytnuty na základě uzavřené rámcové smlouvy o úvěru se společností GE Money Auto s. r. o. (nyní MONETA Auto s. r. o., IČ: 60112743) ze dne 21. 6. 2011, která byla několikrát aktualizována, naposledy dodatkem č. 6 ze dne 2. 1. 2015, a jejímž předmětem bylo financování skladových vozů, kdy na základě jeho žádosti a této smlouvy mu byla úvěrující společností dne 11. 11. 2015 převedena na jeho bankovní účet č. XY částka ve výši 800 000 Kč, kterou měl následně dle úvěrových podmínek v případě prodeje vozidla zaplatit do třech dnů ode dne převzetí vozidla kupujícím na účet úvěrující společnosti, předmětné vozidlo dne 3. 12. 2015 v Kolíně prodal na základě vystavené faktury č. 150100090 společnosti TAVERNA Kolín s. r. o., IČ: 25728938, se sídlem Kutnohorská 51, 280 02, Kolín, a to za částku ve výši 1 229 000 Kč, která mu byla zaplacena v několika platbách v hotovosti v období od 29. 11. do 3. 12. 2015, přičemž obžalovaný úvěrující společnost o prodeji vozidla záměrně neinformoval a veškeré peníze z prodeje vozidla si ponechal, kdy svým podvodným jednáním způsobil společnosti MONETA Auto s. r. o., IČ: 60112743, škodu ve výši 800 000 Kč.“
Za shora uvedené trestné činy, též za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 9. 2020, jímž byl shledán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 2 T 34/2018-1345, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 4 To 28/2019-960, jakož i za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl jmenovaný shledán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 T 7/2018-48, byl obviněný M. R. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody na 45 (čtyřicet pět) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a v zákazu živnostenského podnikání v oblasti zprostředkování úvěrových produktů na dobu 10 (deseti) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 7/2018, ze dne 29. 1. 2018, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu společnosti MONETA Auto s. r. o., sídlem Vyskočilova 1422, 140 00, Praha 4 ve výši 1 107 018 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ELLERSTON s. r. o., sídlem Víta Nejedlého 8, 295 01, Mnichovo Hradiště a O. F., narozený XY, bytem XY, odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 12 To 106/2020, podal následně obviněný M. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv zaručených článkem 6 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním pro namítané vady zrušil v celém rozsahu dle ust. §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř., důsledně se však věcí nezabýval, neboť po stručné rekapitulaci námitek obviněného sám konstatoval, že nepokládá za nezbytné se k problematice obšírněji vyjadřovat či se důvody napadajícími skutková zjištění vůbec zabývat. Byť tedy vrchní soud svým rozsudkem vyslovuje nesouhlas s rozsudkem krajského soudu a de facto se vymezuje proti jeho srozumitelnosti, přesto se z jeho obsahu nedozvídáme, jak se argumentačně s těmito nedostatky vypořádal. Odvolací soud nikterak nereagoval na námitky obhajoby, natož aby se s nimi řádně popasoval. Tyto skutečnosti jsou o to víc zarážející, že obhájce obviněného jednoznačně uvedl, že odvolání je směřováno do viny i trestu. Odvolací soud svým přístupem zcela popřel povinnost stanovenou v ust. §125 odst. 1 tr. ř. ohledně řádného odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedené ustanovení přitom jednoznačně stanoví nutnost v rámci odůvodnění rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto případě v naprostém rozporu s právem na spravedlivý proces, jako jedné ze stěžejních zásad trestního procesu zaručenou již na ústavní úrovni, jakož i článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
V další části mimořádného opravného prostředku se obviněný zabývá změnou právní kvalifikace v důsledku novelizace trestního zákoníku a postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že se soudy obou stupňů dopustily pochybení, když nejenže nerespektovaly pravidla modifikující trestní sazbu, ale navíc zcela nepokrytě ignorovaly usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 463/202-1537 ze dne 27. 5. 2020, aniž by se s jeho kategorickými závěry případně snažily jakkoli polemizovat. Nejvyšší soud shodně s Vrchním soudem v Praze (srov. rozsudek sp. zn. 4 To 28/2019 ze dne 26. 9. 2019) došly k jednoznačnému závěru, že jsou v případě obviněného zcela splněny kumulativní podmínky pro užití depenalizačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. jsou zde okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Pakliže uvedené soudy dospěly k názoru, že podmínky jsou zcela naplněny, a to právě vůči obviněnému, aniž by v těchto nastala jakákoli změna, je zcela neakceptovatelný nikterak neodůvodněný zcela opačný závěr učiněný v rozsudku. Tímto bez pochyby došlo k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného. Takové rozhodnutí má pak znaky svévole způsobující extrémní nesoulad těchto skutkových závěrů s předloženými důkazy. Obviněný dlouhodobě a řádně pečuje o své nezletilé syny. Obviněný též zajišťuje přes úskalí svých dluhů rodině střechu nad hlavou. Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy zcela opomněly na své povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle které musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními, nebo zákonodárnými orgány. Soudy měly obšírně vysvětlit, proč při hodnocení přiměřenosti trestu nemohou všechny polehčující okolnosti převážit nad škodlivostí toho, co provedl. Soudy se též v tomto kontextu měly zejména vypořádat s dopadem nepodmíněného trestu odnětí svobody na syny obviněného. Rozsudek odvolacího soudu je však v tomto aspektu, stejně jako rozsudek soudu krajského, nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku zejména neplyne, že odvolací soud dostatečně zohlednil všechny okolnosti celého případu.
Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že obecné soudy jakkoli nezohlednily, že obviněný v mezidobí vykonal téměř rok z dříve uloženého podmíněného trestu. Obviněnému je jasné, že výkon podmíněného trestu není za takové situace možno jakkoli započíst vůči uloženému trestu nepodmíněnému, avšak je k němu nutno přihlížet při ukládání druhu trestu či jeho výměry ve smyslu ust. §92 odst. 3 tr. zákoníku. Skutečnost, že soud při ukládání nového trestu přihlédl k nezapočitatelnému trestu, se výslovně neprojeví ve výroku o nově uloženém trestu, ale bude záležitostí odůvodnění rozsudku. Bohužel jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, toto ustanovení přešly obecné soudy zcela bez povšimnutí a při svém rozhodování a ukládání souhrnného trestu zcela opominuly ust. §92 odst. 3 tr. zákoníku, kdy při ukládání trestu jakkoli nezohlednily téměř rok výkonu podmíněného trestu ze strany obviněného. Obviněný proto závěrem shrnuje, že obecné soudy se z jeho pohledu dopustily hned několika ústavněprávních pochybení. Jak bylo vymezeno výše, nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení nepodmíněného trestu představuje porušení zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. Soudy se především zcela opomenuly vypořádat se všemi polehčujícími okolnostmi, které svědčily ve prospěch obviněného. Závěrem ještě dodal, že soudy ze skutkových okolností vyvodily naprosto svévolné závěry a mezi důkazy a skutkovými závěry tudíž panuje extrémní rozpor. S ohledem na vše výše uvedené proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit. A dále aby rozhodl o odložení výkonu uloženého trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání obviněného je postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je však stěžejní především ta skutečnost, že námitky obviněného se s jím vytýkanými dovolacími důvody věcně rozcházejí a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný. V podrobnostech je zapotřebí doplnit následující podstatné okolnosti. Obviněným prvně vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Jinak vyjádřeno, opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, ne však již otázek procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Výjimkou by byly pouze případy tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, a konečně situace, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Existence takových vad by totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění odůvodňovala, a to právě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce ovšem uvádí, že žádným z uvedených nedostatků rozhodnutí soudů v posuzované trestní věci zatížena nejsou.
Nelze přehlédnout, že obviněný primárně brojí proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy má za to, že tento soud se s jeho odvolací argumentací řádně nevypořádal. Zmiňuje přitom, že ač bylo Vrchním soudem v Praze soudu prvého stupně vytknuto, že odůvodnění jeho rozhodnutí je poněkud neúplné a místy ne zcela jasné, přesto se sám odvolací soud věcí důsledně nezabýval. To je podle jeho názoru zjevné již z toho, že přestože bylo odvolání podáno do výroku o vině i trestu, soud druhého stupně se vypořádával toliko s námitkami směřujícími do výroku o trestu. S takto předestřenými výhradami obviněného se však nelze ztotožnit. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, se kterým se ztotožňuje taktéž státní zástupce, a totiž že nalézací soud důkazy shromáždil a provedl v rozsahu, který lze označit za v zásadě dostatečný a odpovídající požadavkům vyplývajícím z §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti navíc nelze pominout, že Vrchní soud v Praze rovněž doplnil v rámci odvolacího řízení dokazování, přičemž tato jeho aktivita nepochybně přispěla k ustálení skutkových zjištění v míře nezbytné pro náležité objasnění věci a spravedlivou reakci na trestnou činnost spáchanou dovolatelem. Obviněnému je možno přisvědčit v tom, že Vrchní soud v Praze skutečně akcentoval jistou strohost odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, přičemž vyjádřil názor, že jeho rozsudek je z hlediska přezkoumatelnosti do jisté míry hraničním. Tyto nedostatky nicméně zhojil. Ve vazbě na uvedené státní zástupce zmiňuje rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku, podle něhož se může odvolací soud při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Podmínkou samozřejmě je, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Jak je přitom zřejmé již ze samotného odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, této povinnosti Vrchní soud v Praze v aktuálně řešené trestní věci dostál a se všemi odvolacími námitkami obviněného se vypořádal. S přihlédnutím ke shora uvedenému je tudíž zapotřebí konstatoval, že odvolací soud poté, co přezkoumal rozsudek nalézacího soudu v celém jeho rozsahu (a to včetně řízení mu předcházejícího), se námitkami dovolatele řádně zabýval, přičemž jeho odůvodnění navazující na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu splňuje také zákonné požadavky vyplývající z §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný taktéž vytkl, že mezi důkazy a skutkovými závěry panuje extrémní rozpor, k čemuž státní zástupce jen krátce uvádí, že v předmětné trestní věci byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
Dovolatel uplatnil také dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je naplněn v případech, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To však není případ trestů, k nimž byl dovolatel odsouzen, neboť trestní zákoník uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti za spáchané trestné činy připouští, přičemž soud v rámci rozhodování o nich respektoval také trestní sazbu potažmo výměru stanovenou trestním zákoníkem. Z pohledu obviněným vytýkané dovolací argumentace – neboť nelze pominout, že jádrem jeho námitek proti uloženému trestu je nespokojenost s jeho výší, respektive se způsobem výkonu trestu odnětí svobody ve věznici – je pak namístě akcentovat skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest uložený dovolateli není, neboť jeho výše a způsob výkonu byly soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. Dovolatelovo subjektivní přesvědčení o nepřiměřenosti trestu tudíž postrádá reálný základ. Z hlediska posouzení dovolání je navíc podstatné to, co bylo zmíněno výše, totiž že takto koncipovanou námitku pod jím vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. K výtce obviněného ohledně nepoužití postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvádí toliko, že tento postup je taktéž čistě na volné úvaze soudu. Pokud tedy soud neshledal podmínky pro použití některého z moderačních ustanovení předpokládaných v §58 tr. zákoníku, pak tato skutečnost nevedla ke zhoršení postavení obviněného, neboť trest uložený mu rozsudkem odvolacího soudu je mírnější než trest, k němuž ho odsoudil Krajský soud v Praze.
Státní zástupce proto uzavřel, že námitky dovolatele se s jím vytýkanými dovolacími důvody věcně rozchází a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedený způsob rozhodnutí pak činí bezpředmětným rovněž dovolatelův návrh na odložení výkonu trestu. Současně vyjádřil státní zástupce souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to bez ohledu na to, zda dovolání vyhoví či nikoli.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. R.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť samotný přezkum zúžil toliko na výrok o trestu, ačkoli odvolací argumentace se vztahovala rovněž k výroku o vině. Rozsudky soudů obou stupňů dále označil za nedostatečně odůvodněné a nerespektující pravidla vyplývající z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
K námitce obviněného, že odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Praze podrobil řádnému přezkumu, a to v celém rozsahu. V rozsudku soudu prvého stupně av řízení mu předcházejícím přitom žádné zásadní procesní vady neshledal. Vrchní soud v Praze rovněž v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování, přičemž, jak uvedl ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tato jeho aktivita nepochybně přispěla k ustálení skutkových zjištění v míře nezbytné pro náležité objasnění věci a spravedlivou reakci na trestnou činnost spáchanou obviněným. Ač Vrchní soud připustil výhradu obviněného, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je poněkud neúplné a místy ne zcela jasné, tyto nedostatky následně, v bodě 18 a dále, odůvodnění svého rozsudku zhojil, s námitkami obviněného se vypořádal, odůvodnění k některým stěžejním otázkám doplnil, přičemž na zbylé korektní úvahy soudu prvého stupně odkázal. Takový postup odvolacího soudu proto nelze považovat za závadný, neboť odpovídá judikatuře ESLP, z níž vychází také Ústavní soud. ESLP v rámci svého rozhodování zdůraznil, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. V celé řadě svých dalších rozhodnutí však současně doplnil, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závazek odůvodňovat rozhodnutí přitom nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Ač obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkl extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry soudů, dále v podstatě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by uvedenou výtku podporovaly.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Veškeré provedené důkazy byly soudy řádně a v souladu s pravidly formální logiky vyhodnoceny, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech. Lze proto dodat, že skutková zjištění obecných soudů jsou správná, přičemž právě ta jsou stěžejní pro posouzení věci a pro přisouzení odpovídající právní kvalifikace. Případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám, přitom není chybou soudů a neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že trest odnětí svobody spojený s pobytem ve věznici je nepřiměřeně přísný. V této souvislosti nejprve namítl, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka příznačná pro jeho případ, totiž ukládání souhrnného a společného trestu v situaci, kdy došlo k zásadní novelizaci, jež ovlivnila právní kvalifikaci stíhaného jednání. Vedle toho soudům vytkl nerespektování zásady zákonnosti ukládaného trestu s tím, že vůbec nezohlednily argumentaci předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v jeho dřívější trestní věci, v níž bylo moderační právo při ukládání trestu fakticky využito. Další úvahy věnoval poměřování míry škodlivosti svého jednání a připomněl taktéž negativní důsledky, které bude mít výkon trestu na jeho osobní a rodinné poměry. Vedle toho namítl, že odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že v mezidobí vykonal téměř rok z dříve uloženého podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na (obviněným rovněž vytýkaný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je však možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jde tedy o naprosto jiné situace, než ve svém opravném prostředku zmiňuje obviněný.
K námitkám obviněného, v jejichž rámci vytýká nevyužití postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí snad pouze toliko, že aplikace uvedeného ustanovení je čistě na úvahách soudu. Jde tedy o fakultativní postup soudu, který tento není povinen využít. Ostatně v naznačeném duchu řeší danou problematiku i judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019 či usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020). Dále je k výše uvedeným námitkám vhodné zmínit, že je nepochybné, že Vrchní soud v Praze v trestní věci obviněného reflektoval novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020, kterou došlo mj. k modifikaci §138 tr. zákoníku. Ve vazbě na změnu, jež byla pro obviněného v porovnání se zákonem účinným v době spáchání jednání příznivější, proto užil právní kvalifikaci odpovídající zákonu účinnému v době rozhodování. S tím bylo logicky spojeno ukládání trestu odnětí svobody v rámci mírnější trestní sazby. Soud se v souvislosti s tím řádně zabýval taktéž vyhodnocením podmínek pro případné užití moderačního ustanovení ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku a uvedl, že nemá za prokázanou existenci skutečně mimořádných okolností případu nebo mimořádných poměrů pachatele, jež jsou dány nad obvyklý rámec okolností, které lze označit jako případně polehčující. Platí totiž, že takový postup (mimořádné snížení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby) nemůže být odůvodněn běžně se vyskytujícími skutečnostmi ani pouhým přesvědčením (úvahou) soudu, že trest uložený v mezích příslušné zákonné sazby byl by pro pachatele příliš přísný. Nepostačuje ani samotné doznání, projevená lítost nad spácháním trestného činu (které v dané věci ani dány nejsou, resp. v okamžiku vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dány nebyly), náhrada způsobené škody nebo např. vedení řádného života, tedy okolnosti, které mohou být pro pachatele polehčující. Užití §58 odst. 1 tr. zákoníku je výjimkou a musí být odůvodněno výjimečnými (mimořádnými) okolnostmi případu nebo mimořádnými (výjimečnými) poměry pachatele. Vrchní soud přitom dospěl k jednoznačnému závěru, že existence skutečně mimořádných okolností případu nebo mimořádných poměrů pachatele, jež by byly dány nad obvyklý rámec okolností, které lze označit jako případně polehčující, zjištěna nebyla (bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně odstranil další pochybení nalézacího soudu a správně ukládal trest společný a souhrnný. Rozsudek Vrchního soudu v Praze navíc není ani v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu v předchozí trestní věci obviněného. Je totiž zapotřebí připomenout, že při výměře trestu musel brát soud na zřetel mj. absenci sebereflexe, spáchání více trestných činů a skutků, ukládání trestu za sbíhající se trestnou činnost, výši škody nacházející se jen těsně pod hranicí škody velkého rozsahu, páchání trestné činnosti po delší dobu, jakož i její páchání s rozmyslem a ze ziskuchtivosti. Nebylo tedy možno bez dalšího automaticky převzít závěry z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se týkalo pouze části trestné činnosti obviněného. Obdobně nelze souhlasit ani s názorem obviněného, že Vrchní soud v Praze nezohlednil skutečnost, že se stará o dvě nezletilé děti. Z odůvodnění jeho rozsudku je naopak zjevné, že odvolací soud při výměře trestní sazby přihlížel k této posledně uvedené okolnosti jako k polehčující, nicméně s ohledem na další skutečnosti výše uvedené již nemohl rozhodnout o nižší výměře trestu či ho dokonce ukládat s podmíněným odkladem. Vrchní soud v Praze tedy rozhodoval zcela v souladu s trestním zákoníkem účinným v době rozhodování, přičemž v návaznosti na jeho novelu a změnu hranic výše škody obviněnému uložil mírnější trest než soud nalézací.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senát