ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1394.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1394/2020- 314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2021 o dovolání obviněného K. R. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 31 To 204/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 4 T 6/2019, byl obviněný K. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a spoluobviněný A. V. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejpozději 4. 10. 2017, společně a v úmyslu odcizit zde uložené věci, nedovoleně vnikli blíže nezjištěným způsobem do objektu bývalé továrny XY na adrese XY č. XY, XY, celý objekt prohledali a odcizili zde sportovní jízdní kolo značky BMW v hodnotě 26 500 Kč, 60ks vodovodních baterií v celkové hodnotě 24 000 Kč, 5 ks průmyslových bezpečnostních kamer a 4 ks bezdrátových pohybových čidel v celkové hodnotě 5 600 Kč, balení kabelů v hodnotě 38 000 Kč, balení kabelů v hodnotě 4 120 Kč, dětskou káču v hodnotě 50 Kč, 2 sady kol na plechových discích v celkové hodnotě 10 000 Kč, 4 sady kol na litinových discích v celkové hodnotě 145 105 Kč, 12 kol na discích v celkové hodnotě 12 000 Kč, 20 ks pneumatik v celkové hodnotě 6 000 Kč, 4 ks pneumatik včetně disků v celkové hodnotě 16 674 Kč, 8 ks kol k automobilu v celkové hodnotě 77 641 Kč a reklamní doplňky a nálepky v celkové hodnotě 5 340 Kč, čímž způsobili poškozenému R. P., narozenému XY, škodu v celkové výši 371 030 Kč,
A. V. se této činnosti dopustil přesto, že byl pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci č.j. 5 T 87/2015-73 ze dne 21. 1. 2016, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2016, mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který vykonal dne 25. 11. 2016.
2. Za uvedený přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 T 85/2017-646 ze dne 3. 9. 2019, uložil Okresní soud v Liberci obviněnému K. R. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Pro výkon trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 T 85/2017-646 ze dne 3. 9. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Spoluobviněnému A. V. byl za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 T 79/2017-148 ze dne 26. 3. 2019 a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 1 T 154/2017-129 ze dne 26. 4. 2019, uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Pro výkon trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud v Liberci současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 T 79/2017-148 ze dne 26. 3. 2019 a z rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 1 T 154/2017-129 ze dne 26. 4. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Oběma obviněným byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému R. P., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 371 030 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 4 T 6/2019, podali oba obvinění odvolání, která směřovala do všech výroků. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 31 To 204/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným K. R. a A. V. uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému R. P. škodu ve výši 365 690 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 31 To 204/2020, podal obviněný K. R. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
7. V úvodu podaného dovolání dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 31 To 204/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 4 T 6/2019, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání ve smyslu §265l tr. ř.
8. Podle obviněného v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (správně článku ), což s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013) naplňuje zvolený dovolací důvod. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, čímž se dopustily svévole, když nerespektovaly, že předložil od obžaloby odlišnou realistickou verzi skutkového děje, přičemž tuto se nepodařilo v řízení před soudy v podstatných okolnostech vyvrátit. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v tom, že jako usvědčující důkazy byly použity úřední záznamy bez jeho souhlasu.
9. Dovolatel předně poukazuje na to, že připouští, že v továrně se jednou nacházel, ale žádné věci kromě dětské káči nevzal. Ve vztahu k zajištěným stopám DNA analogicky odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1706/2016, podle kterého pachové stopy neznamenají, že by obviněný spáchal trestný čin, ale jedná se o nepřímý důkaz svědčící o výskytu určité osoby na určitém místě. Nic proto podle něj nesvědčí o tom, že by se ztrátou věcí měl něco společného, neboť se nenacházel na místě, kdy byly věci odcizeny. Nalezené DNA není navíc podpořeno žádným dalším důkazem a nevylučuje možnost, že pachatelem mohla být jiná osoba. Podle jeho názoru není také zřejmé, jak dlouho věci v továrně nebyly. K vydaným reklamním doplňkům a nálepkám opětovně uvádí, že mu je dal spoluobviněný V. Vyslovuje přesvědčení, že o jeho vině bylo rozhodnuto spíše na základě jeho špatné pověsti, která byla dána rejstříkem trestů a jeho předchozím do značné míry neřádným životem. Toto mu ovšem nemůže být kladeno z hlediska viny k tíži. Dále se obsáhle vyjadřuje ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas.
10. Namítá rovněž nikoliv řádné provedení důkazu kamerovým záznamem ze dne 20. 9. 2017, když tento byl proveden pouze ve formě úředního záznamu na č. l. 93, k čemuž však nedal podle §211 odst. 6 tr. ř. výslovný souhlas. Podle obviněného se tak jedná o nezákonný důkaz.
11. V závěru svého podání obviněný požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1071/2020, nejprve zrekapitulovala námitky obviněného, a následně zdůraznila, že shodné námitky dovolatel uplatnil v předchozím řízení.
13. Podle jejího názoru bylo jednání dovolatele prokázáno především výpovědí poškozeného R. B. (pozn. myšleno R. P.) , a současně zajištěnými biologickými stopami při ohledání místa činu s přihlédnutím ke skutečnosti, že část odcizených věcí byla vydána obviněným. Ve vztahu k protokolu o ohledání místa činu akcentuje zajištění řady stop, v rámci kterých byly identifikovány biologické stopy nalezené na lahvích v hale ve třetím patře a na dřevěné židli před vchodem do třetího patra. Za podstatné považuje nalezení smíšeného profilu DNA obou obviněných v obou zajištěných stopách, tedy i obviněného K. R. Podle státní zástupkyně se námitkami uplatněnými v dovolání podrobně zabýval již soud druhého stupně, přičemž jeho závěry hodnotí jako logické a vycházející z obsahu provedeného dokazování, a proto na ně bez výhrad odkazuje.
14. Uzavírá, že dovolací námitky obviněného se týkají pouze otázek skutkových, kterými dovolatel soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Takto pojaté výhrady se ale nemohou stát předmětem přezkoumávání v řízení o dovolání, neboť nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
15. V závěru podaného vyjádření proto státní zástupkyně navrhuje podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odkazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (žádnou z odcizených věcí nelze spojit s jeho osobou, se ztrátou věcí nemá nic společného; vzal si pouze dětskou káču; není jasné, jak dlouho ukradené věci v továrně nebyly; reklamní doplňky a nálepku mu dal spoluobviněný V.; nalezená DNA na místě činu neprokazuje přítomnost obou obviněných v továrně ve stejnou dobu), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Lze tedy uzavřít, že obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, když dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
22. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
23. Obviněný konkrétně existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily. Soud prvního stupně hodnotil obhajobu obviněného v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména s přihlédnutím k výpovědi svědka R. P. (č. l. 195-197), protokolu o ohledání místa činu a následného odborného vyjádření k zajištěným biologickým stopám při ohledání místa činu (č. l. 66-77, 78-80), úředního záznamu z vyhodnocení kamerového záznamu (č. l. 93) a protokolů o vydání věci a usnesení o vydání věci (č. l. 227-31), jakožto i dalších provedených důkazů. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, byť stručně, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 18. – 19. rozsudku soudu prvního stupně). Proto lze mít za to, že soud prvního stupně zjistil takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně, který se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedl v rámci podaného dovolání. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné ještě zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání fakticky uplatňuje stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz bod 18., str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9. – 10., str. 4-5 rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
24. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Předně je třeba poukázat na to, že jednání dovolatele bylo prokázáno uzavřeným vnitřně koherentním řetězcem nepřímých důkazů, jež bezpečně poskytuje logický závěr o vině obviněného. Byť lze konstatovat jistou stručnost odůvodnění soudů nižších stupňů, tak je zjevná logičnost jejich závěrů jakožto jejich návaznost na provedené důkazy. Jednání obviněného bylo prokázáno výpovědí poškozeného R. P., odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika týkajícího se biologických stop zajištěných na místě činu a současně skutečností, že dovolatel část odcizených věcí vydal, když závěry soudů jistým způsobem podporuje i úřední záznam z vyhodnocení kamerového záznamu. Zde je třeba zdůraznit, že svědek R. P. vyvrátil dovolatelovu verzi o nezabezpečeném areálu. Násilný vstup do bývalé továrny je pak zjevný i z úředního záznamu policie ze dne 4. 10. 2017 (č. l. 92). Z biologických stop, jež byly zajištěny na místě činu (viz protokol o ohledání místa činu na č. l. 66-77), je zřejmé, že v obou stopách byl identifikován smíšený profil DNA obviněného R. i spoluobviněného V. (viz odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika na č. l. 78-80). V tomto směru skutečně nelze pominout, že DNA obou obviněných bylo nalezeno na stejných předmětech, když lze je stěží uvěřit tomu, že by se oba obvinění nenacházeli na místě činu společně a že by náhodně oba zanechali na stejných předmětech svoji DNA, pokud by v objektu nebyli společně a společně nepáchali trestnou činnost. Tento důkaz ve spojitosti se skutečností, že obviněný vydal část odcizených věcí, vyvrací obhajobu obviněného. Zde také nelze přehlédnout, že ani spoluobviněný V. obhajobu obviněného ve vztahu k vydaným věcem nepotvrdil. Celou situaci nakonec dokresluje i úřední záznam z vyhodnocení kamerového záznamu, ze kterého vyplývá, že do areálu továrny vnikly dvě osoby, byť skutečně na tomto záznamu nelze identifikovat obviněné. Naznačený způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze považovat za nelogický či svévolný. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že dovolatel se posuzovaného jednání, tak jak je uvedené ve skutkové větě výroku o vině, dopustil.
25. Pokud dovolatel namítá nezákonně provedené důkazy, konkrétně provedení úředního záznamu na č. l. 93 bez jeho souhlasu podle §211 odst. 6 tr. ř., je třeba konstatovat, že se jedná o procesní námitku, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Podle §211 odst. 6 tr. ř. lze v hlavním líčení se souhlasem státního zástupce a obžalovaného číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§158 odst. 3 a 5). V dané věci však úřední záznam o vyhodnocení kamerového záznamu nepředstavoval úřední záznam o podaném vysvětlení osob, jednalo se o listinný důkaz, který se v rámci hlavního líčení provádí postupem podle §213 tr. ř. Podle §213 odst. 1 tr. ř. se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Úřední záznam z vyhodnocení kamerového záznamu je listina vyhotovená policejním orgánem ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. Za takové situace souhlas obviněného k provedení daného úředního záznamu proto nebyl třeba, neboť soud provedl tento důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř., když tento stranám předložil k nahlédnutí (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2019 na č. l. 197) a obviněný se k tomuto listinnému důkazu měl možnost vyjádřit. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že tento listinný důkaz toliko jistým způsobem jen dokresluje celou věc, když osoby zachycené tímto kamerovým záznamem nelze jednoznačně identifikovat a ani soudy nižších stupňů netvrdí, že se jednalo o obviněné.
26. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
27. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
28. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu