ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1403.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1403/2020- 354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného P. M. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 10 To 227/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 42/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 T 42/2020, byl obviněný P. M. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle §143 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 (šesti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- na nemajetkové újmě I. Š., narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 500.000 Kč,
- na majetkové újmě I. Š., narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 16.625 Kč,
- na nemajetkové újmě H. P., narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 500.000 Kč,
- na nemajetkové újmě P. Š., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- na nemajetkové újmě P. Š., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- na nemajetkové újmě R. P., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- na nemajetkové újmě R. B., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- na nemajetkové újmě D. B., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 150.000 Kč,
- na nemajetkové újmě AAAAA (pseudonym), narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 100.000 Kč,
- na nemajetkové újmě BBBBB (pseudonym), narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 100.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli všichni poškození odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 T 42/2020, podal obviněný P. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 10 To 227/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 T 42/2020 a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. M. byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 24. 10. 2019 v době kolem 18:30 hodin, na čtyřproudé silniční komunikaci II. třídy č. XY v Kladně, v ulici XY, jako řidič osobního vozidla tov. zn.: Ford Focus, XY, jedoucího v pravém jízdním pruhu ve směru Kladno - Rozdělov, v rozporu s ustanoveními §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. f) a 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, nerespektoval pravidla silničního provozu, neboť po vzájemné honičce a vzájemném předjíždění s osobním vozidlem typu Daewoo v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod., se pohyboval rychlostí minimálně 60 km/hod., současně dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, jak mu ukládá tento zákon, neboť během jízdy přehlédl chodkyni poškozenou Š. N., která vstoupila na pozemní komunikaci na vyznačeném přechodu pro chodce z levé strany směru jízdy vozidla, před přechodem pro chodce rychlost jízdy nesnížil tak, aby byl schopen reagovat na chodkyni přecházející vozovku a vozidlo bezpečně zastavit na dohledovou vzdálenost, přičemž v okamžiku, kdy osobní vozidlo typu Daewoo jedoucí ve stejném jízdním pruhu před ním, které mu zakrývalo výhled na pravou část přechodu pro chodce, udělalo úhybný manévr do levého jízdního pruhu, nebyl již schopen na poškozenou reagovat a pravou přední částí vozidla ji v plné rychlosti srazil, přičemž v důsledku tohoto střetu poškozená utrpěla mnohočetná poranění více orgánových systémů (polytrauma) a zvláště pak poranění mozku – roztržení mozkového kmene – a těmto zraněním na místě podlehla, a takto obviněný jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a věděl, že při jejich nedodržování může ohrozit zdraví či život ostatních účastníků silničního provozu, zvláště pak chodců, a k jejich ochraně svou riskantní a bezohlednou jízdou zaujal zcela lhostejný postoj.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle §143 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 (šesti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy:
- I. Š., narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 500.000 Kč,
- H. P., narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 500.000 Kč,
- P. Š., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- P. Š., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- R. P., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- R. B., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 250.000 Kč,
- D. B., narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 150.000 Kč,
- AAAAA, narozené XY, bytem XY, XY, částku ve výši 100.000 Kč,
- BBBBB, narozenému XY, bytem XY, XY, částku ve výši 100.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. Š., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 16 625Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli všichni poškození odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 10 To 227/2020, podal následně obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvodem dovolání je dle obviněného zejména skutečnost, že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování po právní stránce věc nesprávně posoudily. Jak soud odvolací, tak soud I. stupně dospěly k názoru, že se obviněný dopustil skutku naplňujícího znaky skutkové podstaty přečinu podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, že vozidlo, které řídil, srazilo na přechodu pro chodce poškozenou, se plně ztotožňuje. V tomto ohledu se, stejně tak jako před soudy obou stupňů, doznává. Ve zbytku právního hodnocení však obviněný spatřuje závažné nedostatky, které do důsledku zatížily napadený rozsudek odvolacího soudu vadami. Pochybuje o správnosti právní kvalifikace jeho jednání, kdy soudy obou stupňů jej kvalifikovaly podle §143 odst. 3 tr. zákoníku. Podstatným kritériem pro stanovení správné právní kvalifikace je míra porušení zájmu chráněného zákonem ze strany obviněného, tedy zda se jedná o porušení důležité povinnosti uložené zákonem, či zda se jedná již o hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy. Pro uvedené kritérium je pak podstatné správné zjištění všech skutkových okolností, a to za důsledné aplikace všech principů trestního řízení. Předně je dle obviněného třeba posoudit, za jakých okolností jízda vozidlem probíhala. Soudy obou stupňů dovozují agresivitu jízdy obviněného z výpovědí svědků, kteří se domnívali, že se vozidlo obviněného a vozidlo svědka Š. „předhání“. Jak následně vyplynulo z provedeného důkazu kamerovým záznamem, je zřejmé, že vozidla se v žádném případě nepředhání, ale že toliko jedou v závěsu za sebou. V tomto ohledu je třeba konfrontovat kamerový záznam se subjektivními popisy svědků, kdy je zřejmé, že byť svědci zaznamenali zvýšenou rychlost vozidel, což ostatně obviněný sám doznal, nelze z jejich popisu „řevu motoru“ a „předhánění“ v porovnání s kamerovým záznamem vyvozovat kategorické závěry o způsobu jízdy vozidla, a na jejich základech pak podřadit právní kvalifikaci jednání pod ustanovení §143 odst. 3 tr. zákoníku. K určení právní kvalifikace jednání obviněného je rovněž třeba posoudit rychlost, jakou se v daném místě pohyboval. Ze znaleckého posudku Ing. Kučery a z jeho následné výpovědi v rámci hlavního líčení před soudem I. stupně byla rychlost vozidla dovozena ve výši 60 km/h. Jakékoliv domněnky soudů „jistě vyšší“ či „spíše podstatně vyšší“ rychlosti pak nelze s ohledem na závěry znalce akceptovat. Dále je třeba pečlivě zkoumat způsob jízdy obviněného před střetem s poškozenou. Jak z výpovědi obviněného, svědka Š. a kamerového záznamu, tak ze znaleckého posudku Ing. Kučery vyplývá, že obviněnému se v důsledku manévru J. Š., kdy tento se svým vozidlem Daewoo před přechodem pro chodce náhle vybočil vlevo a přejel do levého jízdního pruhu, náhle otevřel prostor, ve kterém se nacházela poškozená, přičemž již nestačil reagovat a svým vozidlem ji srazil. Nejedná se tedy o předjetí, ale jedná se o náhlý vznik situace, kdy vzhledem k manévru J. Š. pokračovalo vozidlo obviněného v jízdě pravým jízdním pruhem a následně došlo ke střetu s poškozenou. Tento rozdíl však vnáší zásadní rozpory do skutkového hodnocení věci, a tedy i do závěrů o bezohlednosti jízdy obviněného. Soudy obou stupňů se dle obviněného s otázkou posouzení, za jakých okolností probíhala jízda, nevypořádaly. Jestliže tedy soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí skutkově chybně dovodily, že obviněný zvolil hazardní a bezohledný způsob jízdy a hrubě porušil zákony v dopravě, pak se s ohledem na shora uvedené jedná o nepodložené závěry, k jejichž formování soudy současně aplikovaly zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, tak, aby tyto závěry odůvodňovaly podřazení právní kvalifikace jednání obviněného pod §143 odst. 3 tr. zákoníku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem konkrétně spočívá hrubé porušení zákonů v dopravě ze strany obviněného, tedy čím konkrétně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu dle §143 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud by soudy obou stupňů v průběhu řízení důsledně dbaly všech zásad a principů trestního práva, nemohly by nikdy dospět k závěru, že byla prokázána vina obviněného ve smyslu spáchání přečinu dle §143 odst. 3 tr. zákoníku.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř., napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání. Současně navrhl, aby ještě před meritorním projednáním tohoto dovolání Nejvyšší soud přerušil ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 10 To 227/2020.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. M.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy obou stupňů dovodily agresivitu jeho jízdy z výpovědí svědků, kteří se domnívali, že se vozidlo obviněného a vozidlo svědka Š. předhání, či spolu závodí. Nejvyšší soud uvádí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že všichni svědci, kteří nehodu viděli, ve shodě vypověděli, že zaznamenali rychlou jízdu dvou vozidel. Styl jízdy popisuje zejména svědkyně M. (auta jela rychle za sebou, byla hodně slyšet, upoutala její pozornost kvůli hluku), svědek R. (před srážkou slyšel hlasité motory, vypadalo to, že se zde někdo pohybuje vysokou rychlostí, svědek Š. (ten sice zaznamenal vůz až po střetu, ale uvedl, že řidič jel jako „prase“) a svědkyně H. (ty vozidla se honily, jely velice rychle, to usuzuje z toho, že slyšela hluk motorů a i na pohled jely velice rychle). K námitce obviněného, že z popisu svědků nelze vyvozovat závěry o způsobu jízdy jeho vozidla, Nejvyšší soud dodává, že o pravdivosti výpovědí svědků svědčí i kamerový záznam, z něhož je zřejmé, že obě vozidla (tj. vozidlo svědka Š. a obviněného) jela jen velmi těsně za sebou a především je z něj zřejmé, že oproti ostatním řidičům jela tato vozidla podstatně rychleji. Přitom je třeba zdůraznit, že kamerový záznam zachycoval provoz na místě po dobu více než půl hodiny a rychlost jízdy obviněného a svědka Š. evidentně převyšovala rychlost jízdy všech ostatních automobilů, které místem projížděly. Za této situace není důvodu pochybovat o tom, že hluk motorů, který upoutal pozornost svědků, byl důsledkem rychlé jízdy obviněného.
Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil právně relevantní námitku, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem konkrétně spočívá hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy ze strany obviněného, tedy čím konkrétně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §143 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvádí, že na základě provedeného dokazování není vůbec žádných pochybností o tom, jak k dopravní nehodě došlo, kdo byl jejím účastníkem a jaké následky byly dopravní nehodou způsobeny. Sám obviněný ani dopravní nehodu nepopírá. Z hlediska námitek podaného dovolání je třeba se tedy zabývat otázkou, zda jízda obviněného byla skutečně tak hazardní a bezohledná, že je namístě prokázané jednání posoudit již jako hrubé porušení zákona o bezpečnosti dopravy, tj. zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích v platném znění.
Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Za hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy lze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu považovat takové porušení některé normy, které má za dané situace zpravidla za následek možnost způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k tomuto závažnému následku. Musí jít přitom o podstatně závažnější porušení předpisu, než je porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná se zejména o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (srov. č. 13/1972 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti je třeba připomenout, že k nehodě došlo na komunikaci nedaleko centra města Kladna, kde se nachází řada přechodů pro chodce, a kde lze v podvečerních hodinách v pracovní den zvýšený výskyt chodců předpokládat, a to tím spíše, že po obou stranách vozovky se nacházejí zastávky městské hromadné dopravy. Pokud jde o konkrétní rychlost obou vozidel, zejména tedy rychlost vozidla obviněného, pak k tomuto měly soudy k dispozici znalecký posudek z oboru dopravy soudního znalce Ing. Vladimíra Kučery, z něhož jednoznačně vyplynula minimální rychlost vozidla, které jelo vyšší rychlostí, než jaká byla v daném místě povolena. Obviněný tedy jel rychlostí převyšující dovolený limit, čímž porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého smí řidič jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h. Jel také rychlostí, která byla zcela nepřiměřená místu, kterým projížděl, čímž porušil ustanovení §18 odst. 1 téhož zákona, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Obviněný navíc jel v bezprostřední blízkosti za před ním obdobně rychle jedoucím vozidlem, což mu zakrylo výhled na přecházející chodkyni. Pokud by situaci před sebou věnoval dostatečnou pozornost, tak, jak mu ukládají ustanovení §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, měl by možnost z větší vzdálenosti chodkyni zaznamenat. Jelikož si jízdou v těsné blízkosti za vozidlem J. Š. znemožnil dostatečně vnímat situaci před sebou, aniž by jakkoliv zpomalil nebo upravil jízdu právě s ohledem na místo, kde se nacházel, přehlédl chodkyni Š. N., kterou svým vozidlem na přechodu pro chodce srazil, v důsledku čehož nedostál ani povinnosti uložené v ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona, podle které řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce.
Nejvyšší soud konstatuje, že porušení řidičských povinností ze strany obviněného dosáhlo takové intenzity, že je namístě jeho jednání kvalifikovat již jako hrubé porušení zákona o bezpečnosti dopravy ve smyslu třetího odstavce §143 tr. zákoníku. Shora zmíněná ustanovení totiž patří bezpochyby k důležitým ustanovením zákona o silničním provozu, neboť v důsledku jejich porušování a nedodržování řidiči motorových vozidel dochází k závažným dopravním nehodám s těžkými a bohužel i tragickými následky, jako tomu bylo i v daném případě, kdy poškozená Š. N. v důsledku dopravní nehody zemřela. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutkové zjištění, že se před dopravní nehodou obviněný honil a předjížděl s jiným vozidlem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu