ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.147.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 147/2021- 257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání obviněného V. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 129/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 112/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 11 T 112/2019, byl obviněný V. M. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 22. 9. 2018 v době kolem 19:00 hodin v XY, na ul. XY č. XY, na chodbě ubytovny XY, po předcházející rozepři na společné toaletě, kde poškozený M. G. oběma rukama odstrčil obžalovaného do zad, poté, kdy poškozený vyšel z toalety na chodbu ubytovny, obviněný ho tzv. tonfou opakovaně uhodil do zad, temene a hlavy, přičemž údery na hlavu vedl i přes kuchyňskou pánev, kterou poškozenému k hlavě přiložil, čímž způsobil poškozenému M. G. zhmoždění měkkých pokrývek lebních v temenní krajině hlavy vpravo, zlomeniny šupiny kosti spánkové a temenní vlevo a drobné krvácení pod omozečnicí v rozsahu pravé temenní krajiny, kdy se jedná o poškození důležitého orgánu, které si vyžádalo hospitalizaci v Městské nemocnici XY v době od 22. 9. 2018 do 25. 9. 2018, s následnou průměrnou dobou léčení v trvání nejméně 4 týdnů.“
Za uvedené jednání byl obviněný V. M. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným:
- České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, IČO: 476722234 částku ve výši 12 270 Kč.
- M. G., narozenému XY, bytem XY částku ve výši 80 351,95 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. G., narozený XY, bytem XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 11 T 112/2019 podal obviněný V. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 129/2020 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 129/2020, podal následně obviněný V. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že stěžejním bodem v dané věci je vyhodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného M. G. a svědkyně S. S hodnocením jejich věrohodnosti jak soudem nalézacím, tak i soudem odvolacím obviněný nesouhlasí. Má za to, že nebylo adekvátně přihlédnuto k rozporům, které v řízení namítal. Poukazuje na nezvyklý počet rozporů, které se vyskytly ve výpovědích jak poškozeného, tak svědkyně S. a které nebyly spolehlivě odstraněny ani v rámci hlavních líčení ani v rámci řízení odvolacího. Tvrdí, že předmětného dne došlo mezi obviněným a poškozeným k incidentu, který byl vyvolán právě jednáním poškozeného. Nebylo však už prokázáno, že by se udál tak, jak je popisován ve skutkové větě. Obviněný se doznal k tomu, čeho se skutečně dopustil, tedy k ráně do nosu a k ráně přes nohu a ruce, stejně jako poškozený se doznal k tomu, že vše vyprovokoval. Uzavírá proto, že rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků, nemohou vést k závěru, že se dopustil uvedeného jednání.
Z uvedených důvodů proto obviněný V. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 11 T 112/2019, a aby rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom soudy obou stupňů správně obhajobě obviněného neuvěřily, když svůj závěr o průběhu skutkového děje opřely především o výpověď poškozeného G. a výpověď svědkyně S. Poškozený připustil, že to byl on, kdo na toaletě zezadu strčil do obviněného, nicméně poté se již verze obou rozcházejí. Poškozený vyloučil, že by jakkoliv zaútočil na obviněného, ať už pánvičkou nebo bez ní. Byl to právě obviněný, kdo útočil obuškem. Poškozený dostal dvě až tři silné rány do hlavy a jednu slabší do zad, upadl na zem, když se probral, viděl vedle obviněného svědkyni S. Svědkyně M. B. S., správcová ubytovny, potvrdila, že slyšela křik, proto se šla podívat, co se děje a viděla jak poškozený M. G. leží na zemi a nad ním byl skloněný obviněný, který v jedné ruce držel pánev, kterou měl přiloženou na temeni hlavy poškozeného. Druhou rukou tloukl obuškem do pánve. Nepřímo je pak obviněný usvědčován i výpovědí sestry poškozeného M. G., která uvedla, že ji poškozený krátce po konfliktu sdělil, že byl napaden nějakou tyčí. Státní zástupkyně připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Výhrady uplatněné dovolatelem proto není možné mít za důvodné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný V. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného M. G., jakož i výpovědi svědkyně M. B. S.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Ani námitky obviněného ohledně rozporů a nejasností ve výpovědích poškozeného G. a svědkyně S., podrobně rozvedené v jeho dovolání, proto neshledal Nejvyšší soud jako důvodné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď poškozeného M. G. a zároveň o výpověď nezaujaté svědkyně M. B. S., správkyně zařízení, která se vyslovila k počínání obviněného ve vztahu k poškozenému. Její výpověď také koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když je prokázáno, že jednáním obviněného došlo k poranění poškozeného, které má charakter těžké újmy na zdraví. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu