ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.235.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 235/2021- 483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 3. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 7 To 191/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 157/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 1 T 157/2019 byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době začátkem května 2017 v XY, v provozovně XY, v úmyslu se obohatit přesvědčil M. P., nar. XY, aby působil na svou matku, poškozenou I. P., nar. XY, a přiměl ji k tomu, aby obžalovanému poskytla půjčku v celkové výši 300.000 Kč se splatností dva měsíce, přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci peníze již nevrátí a ponechá si je pro svou vlastní potřebu, přičemž poškozená I. P. nejprve dne 11. 5. 2017 prostřednictvím svého syna M. P. vložila částku 100.000 Kč na účet č. XY, který obžalovaný označil a kterým disponoval, a následně dne 13. 5. 2017 osobně převzal na pobočce České pošty v Kyjově od poškozené I. P. částku 200.000 Kč, načež žádné finanční prostředky nevrátil a přestal o věci komunikovat, čímž způsobil poškozené I. P., nar. XY, škodu ve výši 300.000 Kč“. Za to byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §314e odst. 2 písm. a) tr. ř., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň byla uložena povinnost zaplatit poškozené I. P., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 300.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak soud poškozenou výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 7 To 191/2020 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný M. K. dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění předeslal, že poškozenou I. P. nikdy o žádné finanční prostředky nepožádal. Ty mu jako půjčku poskytl M. P., a to zcela dobrovolně. Podmínky půjčky sjednali pouze oni dva mezi sebou. Vrácena přitom byla ústním započtením pohledávek, které měl za tímto svědkem. K potvrzení okolností, za nichž byla půjčka poskytnuta a následně vyrovnána, navrhoval výslech nezávislých svědků. Obvodní soud však tyto důkazní návrhy zamítl, čímž podstatně zasáhl do jeho práva na obhajobu. Skutek pak nesprávně posoudil i po stránce hmotněprávní, když především chybně určil osobu zapůjčitele. V uvedené souvislosti dovolatel poznamenal, že poškozená nebyla schopna před soudem vysvětlit řadu svých rozhodnutí, zejména pak to, komu vlastně půjčku poskytla, jaké byly její podmínky a proč netrvala na písemném potvrzení dluhu. Znovu také zopakoval, že podmínky půjčky s poškozenou dohodl její syn a ten se poté stal faktickým zapůjčitelem peněz. S touto skutečností se soudy po jeho výtce nedokázaly vypořádat jinak než konstatováním, že obviněný od poškozené finanční prostředky vylákal, aniž by současně tento závěr opřely o konkrétní hodnověrný důkaz. Vycházely výhradně z tendenčních výpovědí poškozené a jejího syna, přestože ti měli na výsledku řízení zjevný ekonomický zájem. Rezignací na zjištění „pravého“ skutkového stavu se tedy soudy zpronevěřily zásadám spravedlivého procesu. Zcela opomněly obhajobu dovolatele, který uvedl, že pokud by si chtěl půjčit peníze, obrátil by se na banku, neboť jeho finanční možnosti by mu sjednání půjčky u bankovního domu umožňovaly. Přestože tento argument nebyl ničím vyvrácen, obvodní soud jej odmítl s tím, že dlužníkovi s exekucemi žádná banka úvěr neposkytne. Takový závěr byl ovšem naprosto lichý, neboť banky běžně nabízejí konsolidační úvěry právě lidem, kteří se dostali do finančních obtíží. I v tom lze tedy spatřovat nesprávné právní posouzení věci. Městský soud se následně k tomuto segmentu obhajoby obviněného nevyjádřil vůbec, když v odůvodnění svého rozhodnutí pouze paušálně odkázal na úvahy soudu prvního stupně, se kterými se bez dalšího ztotožnil, aniž by je podrobil hlubší analýze.
Z výše uvedených důvodů proto dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a poté ho buď zprostil obžaloby, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Ten prostřednictvím státního zástupce činného u tohoto státního zastupitelství k podanému dovolání zaslal písemné vyjádření, v němž nejprve rekapituloval průběh a výsledek předchozího soudního řízení, jakož i obsah dovolání podaného obviněným. K tomu nejprve poznamenal, že dovolatel podal své dovolání výslovně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, byť v dalším textu napadá též postup i rozhodnutí soudu odvolacího. Pokud jde o vlastní obsah dovolání, tak v něm prezentuje vlastní skutkovou verzi, na jehož podporu provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené P.. Soudům též vytýká, že vycházely pouze z výpovědí poškozené a jejího syna, kteří mají na výsledku řízení osobní zájem. Soudy též odmítly vyslechnout nezávislé svědky, čímž mu upřely právo na spravedlivý proces a i jinak nevzaly v úvahu jím prezentovanou obhajobu. Státní zástupce dále zdůraznil, že dovolatel ve svém podání nevznesl jedinou námitku, kterou by vytkl nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Dovolatel toliko na základě zpochybňování věrohodnosti výpovědí svědků a polemiky s úplností provedeného dokazování prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž si peníze půjčil od M. P. a půjčku splatil formou zápočtu. Pokud dovolatel hovoří o porušení svého práva na spravedlivý proces v souvislosti se zamítnutím jeho návrhů na provedení výslechu dalších svědků, tak nespecifikuje, o jaké svědky se mělo jednat a současně připouští, že nalézací soud zamítnutí těchto důkazních návrhů alespoň stručně odůvodnil. Dovolací námitky obviněného tak směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu ani částečně obsahově neodpovídají.
Pokud tedy dovolací soud dovolání obviněného neodmítne jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce vyjádřil souhlas i pro případ podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Zároveň je třeba uvést, že Nejvyšší soud už dlouhodobě neklade na dovolání zpracované prostřednictvím obhájců přehnané nároky, aby nebyl nařčen z ryzího formalismu. Proto pokud v tomto případě bylo dovolání obviněného namířeno výslovně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ale obsahově i proti rozhodnutí soudu odvolacího, Nejvyšší soud naznal, že je možné takové dovolání posoudit, jako podané v souladu s trestním řádem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu jeho hodnocení oběma soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak primárně založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil de facto na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu a porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo .
K výtce obviněného, že nalézací soud odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování o výslechy jím označených „nezávislých“ svědků, je předně zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tyto postuláty „fair procesu“ Obvodní soud pro Prahu 4 v dané trestní věci bezezbytku respektoval. O zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení dne 23. 1. 2020, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 398 spisu). Proč jim nevyhověl, pak ústavně konformním způsobem vysvětlil v bodech 7 a 8 písemného odůvodnění rozsudku. Navrhované důkazy tedy neopomněl a obviněného v právu na obhajobu svým procesním postupem nikterak nezkrátil.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou uplatňovanou od počátku řízení, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Obvodní soud podrobně vysvětlil, proč jím předkládanou skutkovou verzi neměl za věrohodnou a proč naopak uvěřil konzistentním usvědčujícím výpovědím poškozené I. P. a jejího syna, svědka M. P. (viz bod 8 odůvodnění rozsudku). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také Městský soud v Praze. Jestliže vůči nalézacím soudem zjištěnému skutkovému stavu a na něj navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v písemném vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla projevem nepřípustné soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Námitky obviněného M. K. věcnému zaměření žádného ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídaly. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu