ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.254.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 254/2021- 248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání obviněného P. U. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 5 To 367/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 54/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 73 T 54/2020, byl obviněný P. U. (dále jen obviněný či dovolatel) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 14. 12. 2019, v době okolo 18:10 hodin v XY, na ulici XY, na tramvajové zastávce XY, ve směru na centrum, v přítomnosti více než tří dalších osob, ve stavu středního stupně opilosti a při ovlivnění metamfetaminem a THC, bez zjevného důvodu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného P. W. tím způsobem, že jej střední až větší intenzitou síly udeřil pivní sklenicí, tzv. výškou, značky Radegast o objemu 0,5 litru a váze 0,404 kg, do levé části obličeje poškozeného, v důsledku čehož se předmětná sklenice rozbila, čímž způsobil poškozenému P. W. lehké zranění spočívající v povrchním poškození kůže o velikosti 0,1 – 0,3 cm v oblasti nad levým obočím, na levé tváři a na slizniční části dolního rtu vlevo, s průměrnou dobou léčení do 5 dnů, kdy uvedené zranění si nevyžádalo chirurgické šití ani další vyšetření a poškozený nebyl omezen v obvyklém způsobu života, přičemž však s ohledem na intenzitu, způsob útoku, lokalizaci zásahu na těle poškozeného a použitou zbraň - pivní sklenici, toliko náhodou nedošlo u poškozeného ke vzniku závažnějšího poranění spočívajícího v poškození až ztrátě oka, ztrátě zubů, zlomenině horní či dolní čelisti, jařmového oblouku či nitrolebnímu poranění spočívajícím v případném krvácení nad tvrdou plenu mozkovou při zlomenině klenby lební nebo krvácení pod tvrdou plenu mozkovou či k zhmoždění mozku, které by naplnily kritéria vážné poruchy zdraví v podobě poškození důležitého orgánu.
2. Za uvedené trestné činy Okresní soud v Ostravě uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 73 T 54/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 5 To 367/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 5 To 367/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když soudy nesprávně aplikovaly normu hmotného práva ve vztahu ke spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Dovolatel nejprve shrnul průběh trestního řízení před soudem prvního a druhého stupně a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný spatřuje pochybení soudu druhého stupně ve skutečnosti, že dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně lze podřadit pod použitou právní kvalifikaci. Požaduje posouzení svého jednání jako přečinu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §122 odst. 1 tr. zákoníku, popř. přečinu ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Stran §122 odst. 1 tr. zákoníku odcitoval předmětné ustanovení týkající se pojmu ublížení na zdraví a odst. 2 téhož ustanovení vztahující se k těžké újmě na zdraví. Dovolatel zopakoval učiněné závěry soudu prvního stupně na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jenž dospěl k závěru, že při prokázaném mechanismu úrazového děje, intenzitě útoku a lokalitě zásahu mohla vzniknout u poškozeného závažnější poranění, jež by naplnila §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku.
7. Dovolatel se věnuje rovněž teorii zavinění z pohledu závěrů soudu prvního stupně, že jednal v úmyslu nepřímém (s ohledem na použitý nástroj a místo vedeného zásahu musel být přinejmenším srozuměn, že úderem sklenice do obličeje poškozeného může způsobit popsaná zranění, a s tím být srozuměn, že takový následek může nastat). Namítá, že z použití pivní sklenice k útoku na hlavu poškozeného nelze přesvědčivě učinit závěr, že jeho jednání směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, neboť významným kritériem je posouzení intenzity útoku, jež byla dle znalce menší až střední.
8. Současně zdůrazňuje, že se s poškozeným neznali, a proto neměl pohnutku svědčící o nějakém nepřátelství k poškozenému. Dovolatel uvádí, že byl opilý. Z hlediska uvedených okolností útoků považuje závěr soudu o jeho jednání směřujícího ke způsobení těžké újmy za neopodstatněný.
9. Poté ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zopakoval závěry znalce ohledně nebezpečí z útoku hrozícího poškozenému včetně způsobeného zranění poškozenému s dobou léčení do 5 dnů bez omezení obvyklého způsobu života. Připomíná závěr soudů, že předmětným útokem na poškozeného mohlo dojít k poškození důležitého orgánu a k delší době trvající poruše na zdraví [§122 odst. 2 písm. e), písm. i) tr. zákoníku]. Dovolatel má za to, že ve znaleckém posudku uvedený výčet možností vážných poranění hlavy nebylo možné vztáhnout na lokaci místa úderu sklenicí do levé poloviny tváře poškozeného způsobené úderem sklenicí menší až střední intenzity. Rovněž namítá, že znalcem nebylo vysvětleno, jaký vliv měla skutečnost, kterou rukou poškozeného udeřil.
10. Dále namítá, že dne 14. 12. 2019 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem až 17. 2. 2020 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání dovolatele pro skutek s přísnější kvalifikací. Dovolatel si vysvětluje postup policie tím, že zasahující hlídka použila proti němu hrubého násilí, kterým mu způsobila krvácející zranění na hlavě. Jelikož byl na policii podán podnět k prošetření zákonnosti zákroku, mohlo toto iniciovat jeho postih zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 122/2021, nejprve shrnula průběh dosavadního řízení, argumentaci dovolatele a následně vyhodnotila námitky dovolatele tak, že stejné argumenty uplatňuje od počátku trestního řízení, přičemž těmito se soudy nižších stupňů řádně zabývaly.
13. Stran právně relevantně uplatněné argumentace odkazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž objasnil, jaké zranění vzhledem ke způsobu a intenzitě útoku hrozilo a že poškozený mohl utrpět závažnější poranění, neboť obecně při útoku na hlavu, a navíc ještě rukou ozbrojenou prázdnou sklenicí od piva, je možno způsobit závažná zranění, a to poškození oka až ztrátu oka, ztrátu zubů, zlomeninu horní či dolní čelisti jařmového oblouku. Dále mohlo dojít k nitrolebnímu poranění, a to buď krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, většinou při zlomenině klenby lební nebo krvácením pod tvrdou plenu mozkovou nebo dokonce ke zhmoždění mozku. Uzavírá, že při prokázaném mechanismu úrazového děje mohla vzniknout závažnější poranění konkretizovaná výše uvedeným znaleckým posudkem, jež by naplnila taxativa těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) a písm. i) tr. zákoníku.
14. Státní zástupkyně tak jednání obviněného považuje za správně právně kvalifikované jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a k §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takové závažnější zranění může svým jednáním způsobit, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
15. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil v rozhodující míře námitky právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se právní kvalifikace jednání dovolatele jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Stran právně relevantně uplatněné námitky týkající se způsobení těžké újmy na zdraví je nutné uvést následující skutečnosti. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny kumulativně. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a současně újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů újmy stanovených v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Pro pojem těžká újma na zdraví tedy platí v podstatě tatáž kritéria jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít charakter některé újmy podle §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku nebo být delšího trvání podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu uveřejněnou pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). V dané věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že hrozilo jednak „poškození důležitého orgánu“ [§122 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], jednak „delší dobu trvající porucha zdraví“ [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku].
23. Platí, že za poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popřípadě delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 9/1981-II. a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují tedy vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které vážně omezují způsob života poškozeného nejméně po dobu 6 týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, jež musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tím, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů.
24. Současně je nezbytné zdůraznit, že otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je primárně otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Z pohledu tohoto závěru je ovšem současně nezbytné uvést, že tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska, když soud nedisponuje patřičnými odbornými znalostmi z oboru lékařství.
25. Z pohledu těchto shora naznačených závěrů je nezbytné konstatovat, že rozsah zranění poškozeného a mechanismus jejich vzniku byl zjišťován znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, č. EX 58/2020, vypracovaného MUDr. Svatoplukem Loykem, CSc., který se jednak vyjádřil k tomu, jaké zranění poškozený utrpěl, jaká byla intenzita útoku, ale zejména k tomu, jaký typ zranění vzhledem k intenzitě útoku a použitému nástroji (pivní sklenice) reálně hrozil. Podle závěrů znalce útok na hlavu rukou ozbrojenou prázdnou sklenicí od piva je způsobilý přivodit závažná zranění, a to poškození oka až ztrátu oka, ztrátu zubů, zlomeninu horní či dolní čelisti, jařmového oblouku. Dále by mohlo dojít k nitrolebnímu poranění, a to buď krvácením nad tvrdou plenu mozkovou většinou při zlomenině klenby lební nebo krvácením pod tvrdou plenu mozkovou, nebo dokonce k zhmoždění mozku. V takových případech by tak šlo o poškození smyslového, resp. důležitého orgánu. Nejvyšší soud si je nadto vědom i skutečnosti, že je možné při rozbití sklenice a pořezání obličeje člověka uvažovat reálně i o zohyzdění tváře [§122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku]. Skutečnost, že poškozenému vznikla jen povrchová zranění, soudy nižší instance správně promítly do právní kvalifikace jednání obviněného pouze jako pokusu těžké újmy na zdraví [§122 odst. 2 písm. e), písm. i) tr. zákoníku]. Lze sice připustit, že v předmětné věci byla doba léčení způsobených zranění odhadována na 5 dní, ovšem v dané věci zcela reálně mohlo dojít k závažnějším zraněním vzhledem k místu, na které byl veden útok, přičemž tato zranění by jednak naplňovala znak poškození důležitého orgánu (např. ztrátu oka), jednak by představovala delší dobu trvající poruchu na zdraví (např. nitrolební krvácení, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou) a proto bylo správně jednání obviněného kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví. Naznačený závěr odpovídá jednak závěrům vyjádřeným ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jednak pořízené fotodokumentaci. Z pohledu argumentace obviněného stran intenzity útoku je třeba ještě podotknout, že z přiložené fotodokumentace Policie ČR je nepochybné, že je nutno uvažovat nejméně o střední intenzitě útoku, a to s ohledem na šíři stěny skla pivní sklenice Radegast, neboť sklenice, jíž byl poškozený uhozen obviněným, vážila 404 g, přičemž z toho 236 g vážila její spodní rozbitá zesílená část, tedy část, jíž byl poškozený udeřen. Současně je z přiložené fotodokumentace zřejmé, že šíři (tloušťku) skla nelze považovat za zanedbatelnou, nýbrž jako poměrně silnostěnnou sklenici, k jejímuž rozbití je zapotřebí značné síly. Z tohoto hlediska je tedy možno uvažovat nejméně o střední intenzitě útoku ne-li o vyšší, nežli uvedl znalec ve svém znaleckém posudku
26. Obviněný dále jistým způsobem zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, když zpochybňuje úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
27. Pro naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když ovšem postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Zde se ještě sluší pro přesnost poznamenat, že ve vztahu k těžšímu následku vyjádřenému v předmětné kvalifikované skutkové podstatě postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 244-248). Tento závěr ovšem neplatí v případě jednání ukončeném ve stadiu pokusu, kdy se vyžaduje úmysl (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015).
28. Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Platí, že pro závěr, že pachatel spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku není při posuzování subjektivní stránky rozhodné, že poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale to, že k takovému následku jednání obviněného směřovalo. Závěr o zavinění se pak v takovém případě odvíjí od zjištění, že pachatel jednal v úmyslu takovou těžkou újmu způsobit, a vyplývá především z povahy a způsobu jednání, kterým pachatel na poškozeného a jeho tělesnou integritu útočil. Úmysl u pokusu trestného činu (bez ohledu na to, zda fakticky dojde k zamýšlenému účinku) musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1372/2019).
29. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že nepřímý úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví vyplývá zejména ze způsobu útoku a použitého nástroje. Především nelze pominout, že obviněný utočil na hlavu poškozeného, kde se nacházejí jednak důležité orgány (oči, mozek), když k útoku použil pivní sklenici, která se při útoku rozbila, což nepochybně svědčí o intenzitě útoku, když i následným působením skleněných střepů na hlavě, resp. v obličeji poškozeného, v blízkosti oka (tedy poblíž důležitého smyslového orgánu) reálně hrozilo způsobení těžké újmy. Z pohledu místa, na které bylo útočeno, je třeba uvést, že hlava člověka je jak obecně známo velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké. Není také pochyb o tom, že reálná možnost vzniku těžkého zranění poškozeného byla i ze subjektivního hlediska obviněného předvídatelná. Obviněný zcela bezdůvodně zaútočil na poškozeného pivní sklenicí do obličeje. Za tohoto stavu obviněný musel nutně akceptovat i reálně hrozící následek v podobě těžkého zranění poškozeného. Okolnost, že poškozený nakonec utrpěl jen zranění lehčí, nevyplývala z ničeho, co by se dalo hodnotit ve prospěch obviněného, když k těžké újmě na zdraví nedošlo jen náhodou. Není tedy nic nesprávného na závěrech soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozící těžké újmě na zdraví poškozeného. O úmyslu obviněného nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti.
30. Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněného bylo zcela správně a řádně posouzeno jako jednání v úmyslu nepřímém způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, neboť obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takové závažnější zranění může svým jednáním způsobit a byl s tímto následkem srozuměn, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Došlo tak ke správné kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud pro jistou úplnost dodává, že ve své judikatuře se již několikrát zabýval útokem pivní sklenicí a právní kvalifikací takového jednání jako těžkého ublížení na zdraví v kontextu „pouhého“ ublížení na zdraví, přičemž vzhledem k útoku do oblasti hlavy či obličeje učinil závěry o správnosti právní kvalifikace těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 Tdo 90/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1248/2015, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1272/2006).
32. Na závěr je ještě nutno uvést, že pokud obviněný poukazuje na postup policejního orgánu, tak tato námitka stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Pouze pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že je zcela obvyklé, že na počátku trestního řízení bývá právní kvalifikace stanovena jistým způsobem odhadem, když poté, co je provedeno nezbytné prověřování, může dojít ke změně původně stanovené právní kvalifikace a v praxi k tomu velmi často dochází a nelze z toho dovozovat nějakou zaujatost policejního orgánu. Navíc je třeba uvést, že ze spisu je zřejmé, že byla vyhodnocována zákonnost zásahu Policie ČR proti obviněnému, když porušení zákona nebylo shledáno.
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno v rozhodující míře sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
34. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu