ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.278.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 278/2021- 184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 To 437/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 120/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 2 T 120/2019, byl obviněný D. P. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za shora uvedené přečiny a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2019, č. j. 6 T 217/2018-246, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2020, č. j. 31 To 70/2020-275, byl obviněný D. P. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání tří (3) let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2019, č. j. 6 T 217/2018-246, v právní moci dne 4. 5. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí, a to:
- dvě řídící jednotky,
- vybroušený kovový nástroj-trn,
- kožený batoh světlehnědé barvy,
- kleště,
- kleště s červenou rukojetí,
- plochý šroubovák v délce 24 cm a v délce 19 cm,
- textilní brašna na zip s nápisem BENCH.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. V., narozenému dne XY, bytem XY, na náhradě škody částku 8.144 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 2 T 120/2019, podal obviněný D. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 To 437/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. P. byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v XY v ulici XY v době ode dne 5. 2. 2017 od 21:00 hodin do dne 6. 2. 2017 do 4:10 hodin se nezjištěným způsobem zmocnil zde zaparkovaného osobního automobilu tovární značky ŠKODA FABIA COMBI 6Y, registrační značky XY, šedé barvy, VIN XY, ke škodě M. V., narozeného dne XY, včetně dětské autosedačky nezjištěné značky, černočervené barvy v hodnotě 1.000,- Kč, navigace značky Tom Tom bez hodnoty a malého technického průkazu, kdy nezjištěným předmětem poškodil zámek dveří a spínací skříňku a takto způsobil škodu odcizením vozidla ve výši 70.000,- Kč a škodu poškozením vozidla ve výši 8.144,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný D. P. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání tří (3) let.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí, a to:
- dvou řídících jednotek,
- vybroušeného kovového nástroje-trnu,
- koženého batohu světlehnědé barvy,
- kleští,
- kleští s červenou rukojetí,
- plochého šroubováku v délce 24 cm a v délce 19 cm,
- textilní brašny na zip s nápisem BENCH.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2019, č. j. 6 T 217/2018-246, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. V., narozenému dne XY, bytem XY, na náhradě škody částku 8 144 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 To 437/2020, podal následně obviněný D. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními v této věci, neboť byl uznán vinným za přečin krádeže, avšak skutková zjištění takovému závěru soudu neodpovídají. Soudy opřely svůj závěr o vině o jediný důkaz, a sice o DNA obviněného, která byla údajně nalezena na stopě č. 5 – na osvěžovači vzduchu. Rozpory existují již ohledně samotné stopy č. 5, kde není najisto postaveno, co bylo předmětem znaleckého zkoumání a na jakém předmětu byla DNA nalezena. Dle obviněného nebyl řádně objasněn skutkový stav věci, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi stopou č. 5 a předmětným trestným činem ve vztahu k jeho osobě. V odborném vyjádření ze dne 15. 5. 2017 je uvedeno, že stopou č. 5 byl osvěžovač vzduchu do auta zelené barvy ve tvaru čtyřlístku, avšak znalec při hlavním líčení konstatoval, že stopou č. 5 byl vonný stromeček. Obviněný dále namítl, že skutek, který okresní soud popisuje v napadeném rozhodnutí, není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Je zcela evidentní, resp. prokázané, že dané vozidlo bylo nalezeno poblíž bydliště poškozeného. Lze tak logicky dovodit, že pachatel neměl v úmyslu trvalou dispozici s vozidlem. Obviněný se dále domnívá, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídalo ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť nalézací soud důsledně nehodnotil, co z kterého důkazu dovodil a o jakou konkrétní skutečnost opírá učiněný závěr o vině, dané důkazy v odůvodnění napadeného rozsudku pouze rekapituluje, přičemž řada důkazů se vůbec nevztahuje k osobě obviněného, resp. nepřispívá k prokázání jeho viny. Ve své podstatě jediným důkazem, který je soudem užit k prokázání viny, je již zmíněný osvěžovač vzduchu. Soudy obou stupňů tak nerespektovaly procesní zásady trestního řízení, zejména nezjistily a neprokázaly, že by skutek spáchal obviněný. Zajištěné a provedené důkazy v daném případě rozhodně netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů a ve vztahu k osobě obviněného a jeho vině neexistují ani důkazy přímé. Na základě shora uvedeného namítá, že soudy obou stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009. Závěrem konstatuje, že bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, resp. zásada presumpce neviny.
Z uvedených důvodů proto obviněný D. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 To 437/2020 a aby rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Eventuálně aby rozhodl tak, že napadený rozsudek zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný D. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně skutečnost, že soudy opřely svůj závěr o vině o jediný důkaz, a sice o DNA obviněného, nalezenou na osvěžovači vzduchu) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dále shledal, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku sice deklaruje, že skutek není správně právně posouzen a není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, z dalšího obsahu dovolání však vyplývá, že primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, přičemž výslovně vytýká porušení §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř., tedy norem procesních, upravujících postup při zjišťování skutkového stavu. Lze konstatovat, že konkrétní argumentace obviněného uplatněnému ani jinému důvodu dovolání uvedenému v zákoně neodpovídá.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. V posuzovaném případě soudy založily svůj závěr o vině stran spáchání skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku na základě stopy obsahující DNA obviněného, izolované z osvěžovače vzduchu, nalezeného ve vozidle poškozeného. Je nutno zdůraznit, že osvěžovač vzduchu, na němž byla DNA obviněného, byl nalezen na zcela specifickém místě v rámci odcizeného vozidla a byl zjevně úmyslně umístěn tak, aby zakryl viditelně rozlomený zámek spínací skříňky. Obviněný nebyl v projednávané věci usvědčován pouze jeho DNA na vonném stromečku, ale rovněž nalezením předmětného automobilu v ulici XY v XY, tedy v těsné blízkosti jeho bydliště. Nelze přitom přehlédnout zcela shodný modus operandi obviněného u skutku, pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 6 T 217/2018 a kterého se dopustil tak, že mechanicky obešel zabezpečení vozidla taktéž značky Škoda, které rovněž odstavil v lokalitě svého bydliště. I v této pravomocně rozhodnuté věci byla v odcizeném automobilu zajištěna genetická stopa obviněného a i v tomto případě byla pachatelem mechanicky překonána spínací skřínka. Lze proto dospět k jednoznačnému závěru, že osobou, která výše uvedeným způsobem odcizila služební vozidlo poškozeného M. V., je obviněný D. P. Ze způsobu provedení činu a z ponechání automobilu v blízkosti svého bydliště vyplývá i úmysl obviněného ohledně trvalé dispozice s automobilem. Polemika obviněného s důkazy s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu