ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.386.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 386/2021-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného J. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 71/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajském soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň–město ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2019, byl obviněný J. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v XY 1. 10. 2018 v 17:10 hodin, kdy jako chodec, v rozporu s ustanovením §53 odst. 1 z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle kterého musí užívat především chodníku nebo stezky pro chodce, šel při pravém okraji stezky pro cyklisty, situované po levé straně vozovky ulice XY, ve směru od ulice XY k ulici XY, v prostoru u domu č. XY, v místě křížení se stezkou k XY pavilonku, v rozporu s ustanovením §4 písm. a) z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle kterého byl povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, náhle vybočil vlevo ze směru své chůze, čímž vkročil do jízdní dráhy cyklisty K. H., narozeného XY, jedoucího po stezce při levém okraji ve směru od ulice XY k ulici XY a který nestačil na změnu směru chůze J. T. reagovat, se s tímto střetl, přičemž při pádu z bicyklu na zvýšený obrubník cyklostezky utrpěl K. H. těžké zranění, spočívající ve vychýleném zlomení horního konce levé stehenní kosti s následným výrazným omezením při výkonu obvyklých životních činností po dobu delší 6 týdnů.
2. Za uvedený přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti uložil soud obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, částku 69.979 Kč a K. H., narozenému XY, bytem XY, částku 1.278 Kč za majetkovou újmu, dále částku 100.068 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku a částku 68.975,50 Kč za bolestné, tedy částku v celkové výši 170.318,50 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2019, podal obviněný odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 9 T 71/2019 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a který měl spáchat tím, že:
podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň-město ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 1 ZT 259/2019, podle které se měl dopustit jednání spočívající v tom, že v XY 1. 10. 2018 v 17:10 hodin, kdy jako chodec, v rozporu s ustanovením §53 odst. 1 z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle kterého musí užívat především chodníku nebo stezky pro chodce, šel při pravém okraji stezky pro cyklisty, situované po levé straně vozovky ulice XY, ve směru od ulice XY k ulici XY, v prostoru u domu č. XY, v místě křížení se stezkou k XY pavilonku, v rozporu s ustanovením §4 písm. a) z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle kterého byl povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, náhle vybočil vlevo ze směru své chůze, čímž vkročil do jízdní dráhy cyklisty K. H., narozeného XY, jedoucího po stezce při levém okraji ve směru od ulice XY k ulici XY a který nestačil na změnu směru chůze J. T. reagovat, se s tímto střetl, přičemž při pádu z bicyklu na zvýšený obrubník cyklostezky utrpěl K. H. těžké zranění, spočívající ve vychýleném zlomení horního konce levé stehenní kosti s následným výrazným omezením při výkonu obvyklých životních činností po dobu delší 6 týdnů,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
5. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal Krajský soud v Plzni poškozenou Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra ČR, IČO: 47114304, se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, a poškozeného K. H., nar. XY, bytem XY, s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Na tomto místě se sluší uvést, že předmětnou trestní věcí se Krajský soud v Plzni zabýval podruhé, když usnesením ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 9 To 103/2020 rozhodl o předchozím odvolání obviněného tak, že na jeho základě podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 9 T 71/2019 v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
8. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že Krajský soud v Plzni nesprávně právně posoudil skutek, pokud dospěl k závěru, že se nejedná o trestný čin, ačkoliv tento vykazuje znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti minimálně podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a tak zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Dovolatel předně zmiňuje některé právní závěry soudu druhého stupně (konkrétně bod 31. a 34. napadeného rozsudku Krajského soudu), se kterými vyslovuje nesouhlas, neboť má za to, že uvedený soud pochybil při posouzení protiprávnosti jednání obviněného, příčinné souvislosti a jeho zavinění. Podle jeho názoru závěry krajského soudu odporují ustálené judikatuře i nauce týkající se posuzování kauzálního vztahu, jakožto i zavinění, resp. spoluzavinění. Odvolací soud podle něj směšuje subjektivní prvek zavinění s objektivním prvkem příčinné souvislosti, a současně přehlíží porušení dalších povinností chodce tedy obviněným.
10. Stran porušení povinnosti obviněného, resp. znaku protiprávnosti jednání obviněného poukazuje na ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), podle kterého je chodec povinen použít mj. stezky pro chodce, což však obviněný neučinil, ačkoliv na místě byla řádně označena souběžná stezka pro chodce v bezprostřední blízkosti. Naopak obviněný šel po cyklostezce náležitě označené svislou dopravní značkou, čímž jednal v rozporu s §57 odst. 7 zákona o silničním provozu vyslovujícím zákaz pohybu chodců po stezce pro cyklisty, a současně §53 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle kterého pokud není na konkrétní komunikaci chodník, chodí se po levé straně (avšak obviněný šel po pravé). Porušení uvedených ustanovení implikuje porušení §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Jednání obviněného bylo neukázněné a prosté ohledu na ostatní účastníky silničního provozu (neopatrná chůze po cyklostezce, nepoužití stezky pro chodce přes tuto povinnost), současně bylo zdraví a majetek ohrožující (hrozba srážky s cyklistou, jehož pohyb musí na cyklostezce předvídat každý dospělý člověk), nereagovalo na podmínky provozu (chůze po nesprávné straně silnice zády k přijíždějícím cyklistům) ani na schopnosti obviněného (nebyl schopen reagovat na blížící se cyklisty, o což se připravil sám chůzí po nesprávné straně komunikace). Obviněný tak nedbal obecné prevenční povinnosti předcházet škodám ve smyslu §2900 občanského zákoníku. O protiprávnosti jednání obviněného tak s ohledem na výše uvedené nelze pochybovat.
11. Dále namítá, že nelze souhlasit s neexistencí příčinné souvislosti, když nejprve nastiňuje pojetí kauzálního nexu, jehož základem je teorie podmínky. Za příčinu je tak považován každý jev, bez kterého by daný následek nenastal, resp. nenastal způsobem, kterým nastal (viz Rt 354/1942). Pachatel způsobí zakázaný škodlivý následek v trestněprávním smyslu i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1626/2015). Není tak určující, zda k trestněprávnímu následku došlo působením více příčin, nejen pouze jednáním samotného pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
12. Nejvyšší státní zástupce má proto za to, že k újmě na zdraví u poškozeného by nedošlo, pokud by obviněný dostál své povinnosti použít stezku pro chodce či neporušil zákaz chůze po stezce pro cyklisty nebo alespoň dbal povinnosti jít po levé straně pozemní komunikace tak, aby se s cyklisty míjel a ti ho nemuseli objíždět bez očního kontaktu, aby na ně mohl obviněný adekvátně reagovat. V protiprávním jednání obviněného tak existuje řada podmínek, díky kterým lze dospět k závěru o kauzální souvislosti mezi jeho protiprávním jednáním a trestněprávně relevantním následkem. Tedy ani případné spolupůsobení poškozeného by v řešeném případě nemohlo vyloučit kauzalitu protiprávního jednání obviněného.
13. Pokud jde o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož základem je zachování určité míry opatrnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 63/2009, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, sp. zn. 8 Tdo 80/2020), zdůrazňuje, že nezbytná míra opatrnosti je dána spojením objektivních a subjektivních hledisek. Objektivní hledisko vyžaduje po každém člověku stejnou míru opatrnosti, kdy výjimku mají lidé vykonávající specifická povolání, což však není případ obviněného. Vymezení objektivního hlediska přiměřené opatrnosti vyplývá ze zvláštních právních předpisů, a tam, kde není konkrétní činnost upravena žádným právním předpisem ani není regulována mimoprávními pravidly, uplatní se při stanovení objektivního kritéria obecně uznávané zásady rozumné opatrnosti. Opakuje zákonné normy, jež obviněný porušil (viz výše), načež dovozuje naplnění objektivního hlediska nedbalosti. Obviněný totiž měl vědět, že porušením svých shora uvedených povinností může ohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích (cyklisty, včetně toho, že v případě srážky může dojít ke zdravotní újmě).
14. Subjektivním měřítkem je chápána míra opatrnosti, kterou je schopen vynaložit konkrétní člověk v určité situaci. Je tak potřeba přihlížet nejen k okolnostem majícím původ přímo v pachatelově osobnosti a v jeho vlastním jednání, nýbrž i k okolnostem, jež existují nezávisle na něm (naplnění znaku „mohl“ podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Obviněný je dospělý muž, přiměřeného zdravotního stavu, u něhož nebyla zjištěna porucha zdraví, jež by mu bránila v respektování shora uvedených povinností, resp. by vylučovala jeho možnost se chovat přiměřeně opatrně. Alkoholem nebyl ovlivněn, a nejsou známy ani žádné jiné okolnosti, kvůli kterým by byl obviněný pod vnějším tlakem, který by omezil jeho možnost vnímat nebo se řádně rozhodovat. Stezka pro cyklisty byla řádně vyznačena (svislými značkami, piktogramy na povrchu cyklostezky) a vedlejší stezka pro chodce byla v dohledu. Obviněný tak snadno mohl dostát svým povinnostem a chovat se opatrně v souladu se zákonem. Dodává, že ze subjektivního hlediska měl obviněný splnit jednoduché povinnosti, bylo tak pro něj jednoduché zachovat osobní míru opatrnosti, pokud tak neučinil, mohl si být vědom následků v podobě ohrožení ostatních účastníků provozu, včetně možného vzniku zdravotní újmy v případě překážky. Znak „mohl“ tudíž byl naplněn.
15. Uzavírá, že v posuzovaném případě došlo k naplnění objektivního i subjektivního kritéria nedbalosti, tudíž obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku posuzované trestné činnosti minimálně ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Připomíná, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 10/2008). I za situace, kdy by byla konstatována neopatrnost poškozeného, nedodržení bezpečného bočního odstupu, nemohlo by to vzhledem ke shora popsaným skutečnostem vyloučit nedbalostní zavinění obviněného. Skutkovou podstatu předmětného trestného činu naplnil obviněný i na základě skutkových zjištění, jež v jeho prospěch na základě svého vlastního vyhodnocení důkazů zaujal krajský soud.
16. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nezbytné rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému a jeho obhájci Mgr. Antonínu Dejmkovi, kteří jej obdrželi dne 29. 3. 2021 (obviněný) a 26. 3. 2021 (obhájce). Obhájce obviněného ve svém vyjádření ze dne 11. 5. 2021, předně nesouhlasí s argumentací Nejvyššího státního zastupitelství a setrvává na svém stanovisku, jež opakovaně předložil obecným soudům.
18. Připomíná, že v posuzované věci nelze pro zásadní absenci objektivních důkazů určit, jaké chování účastníků předcházelo střetu obviněného s cyklistou. Dva znalci totiž shodně konstatovali jediný závěr, totiž, že cyklista neměl dostatečný odstup od obviněného při předjíždění a jel nepřiměřenou rychlostí. Při absenci objektivních podkladů a nemožnosti zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností nelze bez dalšího dospět k odsuzujícímu rozsudku.
19. Pokud dovolatel odkazuje na základní právní literaturu, pak tato uvádí, že jednání pachatele je nutné zkoumat jak objektivně tak subjektivně. Pro posouzení trestní odpovědnosti jednání tak není podstatné, zda jeho jednání lze nebo nelze kvalifikovat jako přestupek. Podle jeho názoru dovolatel zcela pomíjí konkrétní posouzení jednání obviněného. Tedy zda chůze ve směru jízdy cyklisty mohla být příčinou pro naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu. Zda mohlo dojít k ublížení na zdraví cyklisty z důvodu chůze obviněného. Takový závěr však nebyl prokázán. Pouze za předpokladu, že by došlo ke zjištění, že byly naplněny znaky základní skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, mohlo dojít ke zkoumání, zda předešlé porušení důležitých povinností je důvodem pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty.
20. Stran argumentace dovolatele týkající se existence vícero vlivů a skutečnosti, že postačuje jediná příčina na straně obviněného (chůze po cyklostezce) zdůrazňuje odlišný význam gradace příčinné souvislosti. Zkoumání příčin, jejich izolace a následné posouzení jejich vlivu na následek je povinností orgánů činných v trestním řízení, když tímto dochází ke zjištění případného spoluzavinění nebo okolností polehčujících či naopak přitěžujících. Přijetí argumentace dovolatele by nemohlo obstát při ústavním přezkumu. Podle dovolatele by totiž řidič vozidla, který srazí a usmrtí chodce jdoucího po silnici, vedle níž je chodník, i když řidič chodce viděl na 500 metrů před střetem, nebyl vinen z žádného jednání, neboť chodec se dopustil přestupku a neměl na silnici jít. Takový výklad dovolatele však obhajoba nepovažuje za správný.
21. Argumentace dovolatele je chybná i v jeho právním hodnocení. V posuzované věci je nutné zkoumat, jaká je příčina ublížení na zdraví cyklisty. Ze znaleckého zkoumání vyplývá, že důvodem střetu bylo jednání cyklisty. Cyklista totiž mohl zabránit střetu snížením rychlosti, větším odstupem, anebo pouhým upozorněním na sebe zvonkem. Obviněný mohl střetu zabránit pouze tím, že by se na místě nevyskytoval. Je toho názoru, že příčiny jsou dány na straně cyklisty, který vědomým jednáním dal příčinu střetu bez ohledu na jednání dalších osob a jiných vlivů. Na straně chodce není prokázáno žádné jednání ve vnějším světě, které by mohlo být příčinou (nepovažujeme-li za příčinu přímou chůzi).
22. Chyba v právních úvahách dovolatele tak spočívá v tom, že se zaměřuje na prokázání příčiny kvalifikované skutkové podstaty, tedy porušení povinností daných zvláštním předpisem. Takové hodnocení je nepodstatné, pokud nedojde k hodnocení jednání ve vztahu k základní skutkové podstatě, tedy prokázání příčinné souvislosti mezi chůzí obviněného a zraněním cyklisty. V daných souvislostech připomíná skutkový stav, kdy se jedná o vražení cyklisty jedoucího nepřiměřenou rychlostí s nedostatečným odstupem a bez upozornění na sebe, do chodce, kterého viděl na desítky metrů před sebou.
23. V neposlední řadě odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 258/2019, které podporuje jeho právní hodnocení. Pokud se bude chodec pohybovat např. po dálnici, byť porušuje pravidla silničního provozu, ale bude označen a řidič jedoucí po dálnici tohoto chodce uvidí v dostatečném předstihu, ale nepřizpůsobí této situaci svou jízdu, je viníkem řidič vozidla, byť dodržel obecná pravidla pro maximální rychlost. Zjevně totiž nepřizpůsobil svoji jízdu okolnostem na vozovce.
24. V závěru svého vyjádření obhájce obviněného navrhl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, in eventum, aby jej usnesením podle §265j tr. ř. zamítnul pro nedůvodnost.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Zde se pro jistou přesnost sluší uvést, že námitku extrémního rozporu může v rámci dovolacího řízení uplatňovat toliko obviněný, nikoliv státní zástupce, pokud podává dovolání v neprospěch obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018).
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, konkrétně v pochybení Krajského soudu v Plzni při posouzení protiprávnosti jednání obviněného, příčinné souvislosti a jeho zavinění. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatněné námitky podřadit, takže nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky právně relevantním způsobem.
31. Především je třeba konstatovat, že odvolací soud obviněného zprostil obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jak je patrno z rozhodnutí odvolacího soudu, tento dospěl k závěru, že obviněný neporušil jakoukoliv povinnost, která by byla v příčinné souvislosti s nehodou, která nastala a že to byl právě poškozený, který zcela jednoznačně porušil ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého byl povinen se chovat ohleduplně, ukázněně a tak, aby svým jednáním neohrožoval život nebo zdraví jiných osob, případně majetek (viz bod 34. rozsudku soudu druhého stupně). Zde je třeba pro jistou přesnost podotknout, že odvolací soud poté, co mu byla věc předložena s podaným odvoláním obviněného, sám doplnil dokazování, takže ve věci sám rozhodl na základě podmínek stanovených v §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., takže z tohoto pohledu nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout.
32. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně uznal obviněného vinným skutkem, ve kterém spatřoval spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud především považuje nejprve obecně se blíže zabývat otázkou naplnění znaku porušení důležité povinnosti, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, když v dané věci není pochyb o tom, že poškozený při předmětné nehodě utrpěl těžkou újmu na zdraví. Je třeba uvést, že pro naplnění znaku porušení důležité povinnosti nepostačuje jakékoliv porušení povinnosti vyplývající pro pachatele ze zákona. Vzhledem k tomu, že musí jít o porušení důležité povinnosti, nelze v porušení každého dopravního předpisu spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče nebo jiného účastníka silničního provozu (viz §2 zákona o silničním provozu) vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ ve smyslu §147 odst. 2 (srov. přiměřeně R 5/1962, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1260/2019). Výpočet všech „důležitých povinností“ objektivně není možný, poněvadž význam porušení kterékoli povinnosti účastníkem silničního provozu je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; a z ní vyplývajícího nebezpečí pro život a zdraví a majetek osob. Současně je třeba podotknout, že významné spoluzavinění poškozeného, bude mít zpravidla za následek, že nelze dovodit, že by pachatel porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
33. Současně je třeba uvést, že z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b)] tr. zákoníku, přičemž lze přisvědčit státnímu zástupci, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Trestní zákoník pak rozlišuje nedbalost vědomou (§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a nedbalost nevědomou (§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Důležité je v této souvislosti zdůraznit, že nedbalost nelze ztotožňovat s opomenutím, neboť jednání z nedbalosti lze uskutečnit jak konáním, tak i opomenutím. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí jak pro vymezení nedbalosti vědomé, tak i nevědomé.
34. Z pohledu těchto východisek Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti námitek nejvyššího státního zástupce. Stran posouzení protiprávnosti jednání obviněného považuje dovolací soud za vhodné uvést následující. Obecně je třeba uvést, že chodec je nepochybně účastníkem silničního provozu (§2 písm. a) zákona o silničním provozu) a jako takový má v rámci silničního provozu určité povinnosti, stejně jako ostatní účastníci silničního provozu, když jeho základní povinnosti jako účastníka silničního provozu upravuje §53 a násl. zákona o silničním provozu, přičemž na chodce jako účastníka silničního provozu se také nepochybně vztahují obecné zásady chování účastníka silničního provozu zakotvené v §4 zákona o silničním provozu. Stejný závěr je nutno vztáhnout i na cyklisty (§57, §4 zákona o silničním provozu). Proto je třeba mít za to, že obviněný, stejně jako poškozený, jako účastník silničního provozu měl určité povinnosti a byl nepochybně povinen dodržovat zákon o silničním provozu. Zde je také třeba zdůraznit, že jak povinnosti chodce, tak cyklisty jsou upraveny ve stejném oddíle zákona o silničním provozu [oddíl 5], což naznačuje závěr, že zákonodárce jejich povinnosti a práva staví na určitou stejnou úroveň.
35. Jak je patrno z rozhodnutí odvolacího soudu, tento dospěl k závěru, že na straně obviněného nelze prokázat jakékoliv porušení povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti s nehodou, ke které došlo (viz bod 34. rozsudku odvolacího soudu) a že to byl právě poškozený, který porušil ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu. S tímto závěrem nemůže Nejvyšší soud souhlasit a jeví se jako jednostranný a jistým způsobem zjednodušující. Obviněný jako chodec byl nepochybně účastníkem silničního provozu (§2 písm. a) zákona o silničním provozu). Současně není pochyb o tom, že obviněný svým jednáním (chůzí po cyklostezce vpravo ve směru jízdy) porušil několik ustanovení zákona o silničním provozu, konkrétně §53 odst. 1, §53 odst. 3, §57 odst. 7, ale nakonec nepochybně i §4 písm. a) tohoto zákona. Ustanovení §53 odst. 1 zákona o silničním provozu stanovuje chodci povinnost použít mj. stezky pro chodce, což obviněný i přes evidentní viditelnou blízkost stezky pro chodce neučinil. Chůzí po cyklostezce při pravém okraji ve směru chůze porušil obviněný §53 odst. 3 zmíněného zákona, neboť pokud není na konkrétní komunikaci chodník, což ovšem v dané věci byl, chodí se po levé straně (avšak obviněný šel po pravé). Současně jednal v rozporu s §57 odst. 7 zákona o silničním provozu, podle kterého jízdní pruh pro cyklisty nebo stezku pro cyklisty může užít i osoba pohybující se na lyžích nebo kolečkových bruslích nebo obdobném sportovním vybavení. Uvedené ustanovení, byť ne explicitně, tak vylučuje pohyb chodců po cyklostezce. Podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. I v tomto směru lze přisvědčit Nejvyššímu státnímu zástupci, že obviněný chůzí po cyklostezce, za situace, kdy se na místě nacházela i stezka pro chodce jednal neukázněně a neohleduplně, takže nepochybně porušil i ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu. V jednání obviněného lze shledat i porušení obecné prevenční povinnosti předcházet škodám ve smyslu §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Lze proto uzavřít, že obviněný se dopustil protiprávního jednání, které nepochybně bylo jednou z příčin způsobeného následku (zranění poškozeného).
36. Současně ovšem lze připustit, že v posuzované věci nebyl obviněný jediný, kdo porušil ustanovení zákona o silničním provozu. Poškozený svým jednáním totiž shodně porušil některá ustanovení zákona o silničním provozu (§4 písm. a), §16, §18 odst. 1, §57 odst. 2). Poškozený se totiž na cyklostezce choval neohleduplně a neukázněně jako obviněný, když při objíždění chodce nedodržel bezpečný odstup, aby mohl případně reagovat na změnu směru chůze obviněného, a především obviněného předem nevaroval, že jej hodlá objet, případně že se k němu vůbec přibližuje, což jak bylo zjištěno, mohl jednoduše učinit použitím zvonku, který měl ke kolu připevněn. Poškozený tak zjevně jednal v rozporu s §4 písm. a) zákona o silničním provozu, když z uvedeného ustanovení se podává, že vlastní jednání účastníka silničního provozu musí adekvátně odpovídat jak objektivní situaci (existující stavební a dopravně technický stav pozemní komunikace, povětrnostní podmínky, momentální situace v provozu ), tak subjektivnímu stavu fyzické osoby (fyzické a psychické schopnosti a aktuální zdravotní stav). Uvedeným jednáním tak poškozený (shodně jako obviněný) současně zjevně nedbal obecné prevenční povinnosti předcházet škodám ve smyslu §2900 občanského zákoníku. Poškozený jednal rovněž v rozporu s §16 zákona o silničním provozu, jež stanovuje řidiči, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, povinnost neohrozit ani neomezit protijedoucí řidiče a neohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Zákon o silničním provozu ukládá poškozenému jakožto cyklistovi, jakožto řidiči (§2 písm. d) zákona o silničním provozu) v ustanovení §18 odst. 1 povinnost přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Toto ustanovení zakládá objektivní odpovědnost řidiče za dodržení takové rychlosti vozidla, která neohrozí bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zejména jeho účastníky. Řidičem zákon chápe každou osobu řídící jakékoliv jiné vozidlo ve smyslu §2 písm. h), tedy i jízdní kolo. V posuzované věci by se mohlo dále jevit, že poškozený zjevně nepřizpůsobil rychlost jízdy tomu, aby mohl chodce neohroženě objet a případně reagovat na změnu směru jeho chůze. Zde je ovšem třeba připustit, že zatím nebylo postaveno na jisto, zda poškozený při objíždění obviněného jel rychle či nikoliv. Jinak řečeno, v tomto směru neobsahuje napadené rozhodnutí žádné řádné a relevantní úvahy. V neposlední řadě pak mohlo dojít ze strany poškozeného k porušení ustanovení §57 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle kterého cyklisti jedou při pravém okraji vozovky, avšak pouze za situace, když takto neohrožují ani neomezují chodce. Z uvedeného je proto patrné, že jak obviněný, tak i poškozený, v daný den porušili předpisy o silničním provozu, a právě porušení těchto předpisů je nezbytné hodnotit z pohledu příčinné souvislosti.
37. Jak již bylo shora naznačeno, Nejvyšší státní zástupce uplatnil právně relevantně námitku prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného (porušení ustanovení zákona o silničním provozu - porušení povinnosti použít stezku pro chodce, neoprávněný pohyb po cyklostezce za současného porušení povinnosti pohybovat se v takové situaci po levé straně, porušení obecné povinnosti se chovat ohleduplně a ukázněně, jakožto i porušení obecné prevenční povinnosti podle občanského zákoníku) a následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví u poškozeného. Platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, když příčinná souvislost představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude tedy naplněn, jestliže by bez účastnického jednání pachatele nedošlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní delikt buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníkova jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť, a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
38. V dané věci není pochyb o tom, že při vzniku následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví u poškozeného spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i jednání poškozeného). Proto bylo nezbytné hodnotit každou z těchto příčin zvlášť a určit její důležitost pro následek, který nastal. V posuzované věci na jednu stranu existují příčiny na straně obviněného, když tento porušil řadu mu zákonem uložených povinností (porušení uvedených ustanovení zákona o silničním provozu, a současně porušení obecné prevenční povinnosti podle občanského zákoníku). Je nepochybné, že pokud by obviněný použil stezku pro chodce, popř. se alespoň pohyboval po levé straně, tak by předmětná situace nenastala, tedy poškozený by jen nemusel objíždět a nemohlo by dojít k jeho zranění. Obviněný svým jednáním tak vytvořil nepochybně nebezpečnou situaci, když se pohyboval pro stezce pro cyklisty, která byla primárně určena pro cyklisty (nejednalo se o stezku pro cyklisty a chodce), kde se chodci nemají pohybovat, když skutečně nelze pominout, že se v bezprostřední blízkosti této cyklostezky nacházel chodník pro chodce, takže zcela logicky a důvodně mohli právě projíždějící cyklisté důvodně očekávat, že chodci, jako další účastníci silničního provozu, budou používat tento chodník, k čemuž byli nepochybně i povinni (§53 odst. 1 zákona o silničním provozu), když se na místě chodník nacházel a byl primárně určen pro jejich pohyb a měl sloužit právě k tomu, aby se omezilo bezpečí vzniku zranění chodců cyklisty a naopak. Navíc se obviněný na této cyklostezce pohyboval po pravé straně, tedy ve směru jízdy poškozeného, čímž byl znemožněn vizuální kontakt obviněného s poškozeným, což by se nepochybně snížilo riziko vzniku zranění cyklistů a chodců.
39. Je tedy nepochybné, že protiprávní jednání obviněného bylo jednou z hlavních příčin vzniklého následku . Současně je ovšem třeba mít na paměti, jak již bylo naznačeno, že poškozený, rovněž porušil řadu zákonných ustanovení zákona o silničním provozu, a současně §2900 občanského zákoníku. Pokud by totiž poškozený naopak dostál svým povinnostem, nepochybně by se snížilo nebezpečí, že dojde k jeho kolizi s obviněným, neboť v případě přizpůsobení stylu jízdy ze strany cyklisty a zvukové signalizaci pomocí zvonku by obviněný přítomnosti poškozeného mohl zaregistrovat, a vědět tedy o jeho záměru, že ho bude objíždět. Je tak zjevné, že bez jednání poškozeného by k samotné těžké újmě na zdraví nedošlo. Stran údajného vybočení obviněného vlevo ze směru své schůze se sluší dodat, že soud druhého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v důsledku toho, že znalec Ing. Kešner připustil obě varianty skutkového děje (variantu obviněného, že šel rovně a nevybočoval, jakožto i variantu poškozeného, že obviněný náhle změnil směr), kdy ani jednu z nich nevyloučil, dospěl k závěru, že skutkový stav nelze v tomto směru zjistit bez důvodných pochybností. Otázku, zda v důsledku vybočení obviněného ze směru své chůze došlo ke srážce a následku v podobě zranění poškozeného, dovolací soud v dané věci vzhledem k závěrům odvolacího soudu neposuzoval a vycházel z toho, že toto nebylo v řízení prokázáno. Přesto je vhodné uvést, že odvolací soud se nijak nezabýval způsobem chůze obviněného po cyklostezce, tedy zda se pochyboval při okraji cyklostezky či spíže ve středu, což by nepochybně svědčilo o jisté další bezohlednosti obviněného k ostatním účastníkům silničního provozu, neboť se skutečně pohyboval po cyklostezce, když v tomto směru mohl odvolací soud situaci hodnotit s přihlédnutím k protokolu o dopravní nehodě, který byl vyhotoven v den, kdy ke skutku došlo a kde právě samotný obviněný označil místo střetu, když poškozený v té době byl již v nemocnici. Z pohledu shora naznačených závěrů lze tedy uzavřít, že k vzniklému následku spočívajícím ve vzniku těžké újmy na zdraví u poškozeného přispělo jak jednání obviněného, tak i poškozeného, když ovšem je třeba mít na paměti, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem se nepřerušila, když pokud by nebylo protiprávního jednání obviněného, tak by ke vzniku následku nemohlo dojít, byť k tomuto nepochybně významně přispělo i jednání poškozeného. Jinak řečeno, bez účastnického jednání pachatele by nedošlo k dokonání daného trestného činu, ovšem stejně tak bez účastnického jednání poškozeného.
40. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí toliko velmi stručně uvedl, že obviněný neporušil žádnou povinnost, která by byla v příčinné souvislosti se způsobeným následkem. Tento závěr ovšem z pohledu toho, že obviněný porušil řadu ustanovení zákona o silničním provozu, nemůže zatím obstát. Nejvyšší soud má za to, že za situace, kdy není pochyb o tom, že na vzniklém následku se podílelo protiprávní jednání jak obviněného, tak i poškozeného, se měl odvolací soud velmi podrobně zabývat otázkou vztahu těchto vzájemných protiprávních jednání a které bylo rozhodující či převažující z pohledu vzniklého následku, když je třeba podotknout, že pokud by bylo shledáno, že na vzniklém následku se i významně jednání poškozeného, mohlo by se to projevit tím, že by nebylo možno dovodit, že by pachatel porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015), popř. by to mohlo vést k tomu, že by bylo shledáno, že na místě postačí dovození jiné odpovědnosti než trestní odpovědnosti (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku), např. podle správního práva (např. §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb.). Jak již bylo ovšem naznačeno, v rozhodnutí odvolacího soudu nějaké bližší úvahy stran příčinné souvislosti a to i z pohledu gradace příčinné souvislosti absentují, když odvolací soud pouze stručně uvedl, že v dané věci neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklou těžkou újmou na zdraví, aniž by se blíže zabýval, jaká konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu porušil obviněný a jaké poškozený, když toliko konstatoval porušení §4 písm. a) silničního zákona u poškozeného, které ovšem kromě jiných ustanovení také nepochybně porušil i obviněný, přičemž toto ustanovení vymezuje obecné zásady chování všech účastníků silničního provozu, podle kterých jsou interpretována všechna následující pravidla provozu na pozemních komunikacích. Toto ustanovení se nepochybně, jak již bylo naznačeno, týkalo jak obviněného, tak i poškozeného, a nelze ho interpretovat tak, že se týká toliko poškozeného. Odvolací soud se tedy měl velmi podrobně zabývat, které konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu porušil jak obviněný, tak i poškozený a jejich významem z hlediska vzniklého následku. Proto v tomto směru shledal dovolací soud námitky dovolatele důvodné a rozhodnutí soudu druhého stupně se jeví jako předčasné. V dané souvislosti by také mělo být zvažováno, že chodec a cyklista jsou jako účastníci silničního provozu v případě střetu ohroženi stejně z hlediska toho, že případný střet povede k jejich újmě na zdraví. Jinak řečeno, nejedná se o situaci srovnatelnou se střetem chodce či cyklisty s vozidlem, kde lze s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat vznik mnohem závažnější újmy na zdraví u chodce či cyklisty než u řidiče vozidla.
41. Protože odvolací soud i jistým způsobem zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, aniž by ovšem své úvahy nějak blíže rozvedl (viz bod 32. rozsudku soudu druhého stupně), tak v tomto směru považuje Nejvyšší soud toliko za vhodné uvést, že zavinění se vztahuje k subjektivní stránce a ve vztahu k dané skutkové podstatě se z hlediska zavinění vyžaduje nedbalost, když ovšem postačí i nedbalost nevědomá (viz §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Zde je třeba ovšem uvést, že jelikož nějaké bližší úvahy v tomto směru v rozhodnutí absentují, nemohlo být na tyto naznačené pochybnosti nějak blíže reagováno, když je toliko možno obecně uvést, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Zde je třeba pro stručnost jen dále odkázat na úvahy v bodě 33. tohoto rozhodnutí.
42. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soudu v Plzni bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), když se musí velmi pečlivě zabývat jednáním obou aktérů a zejména z pohledu příslušných ustanovení zákona o silničním provozu a otázkou příčinné souvislosti, a to i z pohledu gradace příčinné souvislosti.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu