ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.413.2021.1
4 Tdo 413/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného O. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 sp. zn. 3 To 84/2020, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. N. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019 sp. zn. 41 T 2/2017 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, za skutek popsaný pod bodem 3., za což mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 5.000 Kč, tedy v celkové výši 500.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku mu bylo povoleno zaplatit peněžitý trest v přiměřených splátkách po 50.000 Kč měsíčně, splatných do každého 5. dne v měsíci od právní moci rozhodnutí, a to pod ztrátou výhody splátek. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností i družstev, a to na dobu pěti let.
V dané věci bylo rozhodnuto též o vině a trestech obviněných P. H. (skutky ad 1., 2., 3.) a dalšího spoluobviněného J. S. (skutek ad 1.).
Všichni jmenovaní obvinění podali proti rozsudku nalézacího soudu odvolání. Pokud jde o odvolání P. H., to bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř., jako opožděně podané. Odvolání obviněného J. S. bylo usnesením vrchního soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 podle §256 tr. ř. zamítnuto. Trestní věc obviněného O. N. byla ve veřejném zasedání usnesením vrchního soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 vyloučena podle §23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to pod sp. zn. 3 To 84/2020. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 15. 1. 2021 sp. zn. 3 To 84/2020 o odvolání obviněného O. N. rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku, jímž mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný O. N. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje obviněný v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů hodnocení. Poukazuje, že v takovém případě Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a existence extrémního nesouladu je dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2010 a 7 Tdo 448/2010 a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.). Odůvodnění rozsudku trpí celou řadou logických rozporů, přičemž dovolání obviněného upozorňuje jen na některé z nich. Odsuzující rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Obviněný zároveň hodnotí stav věci jako důkazní nouzi, kdy přímé důkazy nesvědčí pro jeho vinu a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. Není z nich tudíž možné dovodit, že je pachatelem stíhané trestné činnosti. Došlo tudíž k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně k porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 32 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08).
V konkrétní rovině pak obviněný namítl, že jeho předchozí domluva s obviněným P. H. nebyla prokázána a obhajoba nebyla v tomto směru vyvrácena. Stejně tak úmysl zkrátit daňovou povinnost je dovozován toliko ze vzájemného vztahu společnosti a tvrzené fiktivnosti vzájemných obchodů. Závěr o fiktivnosti faktur vydaných společností S., do účetní evidence R., není podložen řádným dokazováním, nýbrž spočívá na otázce dodání zboží, stejně tak jako vystavení fiktivních faktur za spol. R., vydaných na společnost KRYŠTÁL Prešov, s. r. o., čímž se soudy neměly zabývat, neboť v důsledku nedodání zboží došlo k opravě základu daně a podání dodatečného daňového přiznání. Daň proto zkrácena nebyla a neměla být součástí popisu skutku, neboť se nejedná o trestné jednání. Pochybnosti o způsobu obchodování společnosti S., nemohou bez dalšího založit závěr o nedodání elektroniky společnosti R. (na skladě zůstaly například LCD obrazovky v hodnotě oceněné insolvenčním správcem na 6.500.000 Kč). Skutkový závěr o vystavení fiktivních faktur za spol. R., vydaných na polskou spol. D. (dále jen „D.”) bez jejího vědomí a v souhrnném hlášení DPH vykázání vývozu zboží do Polska, nevyplývá z dokazování. Jednatel spol. D. svědek R. potvrdil převzetí zboží v XY, tj. nedošlo k vydání faktur a vykázání vývozu zboží bez vědomí společnosti. Nalézací soud se nezabýval posouzením otázky existence předmětu daně, tj. dodání zboží, když dospěl k tomu, že obviněný N. v úmyslu zastřít skutečnou daňovou povinnost předkládal daňová přiznání k DPH, v nichž měl uvádět daňovou povinnost ve výši neodpovídající skutečné daňové povinnosti.
Obviněný dále velice obšírně citoval z výpovědí jednotlivých svědků M. Z., V. H., P. J., R., M., K. R., K. K., J. G., z nichž nalézací soud dovozoval podle něj okolnosti v rozporu s obsahem jejich skutečných výpovědí. Zároveň nesouhlasí s hodnocením jejich výpovědí učiněným nalézacím soudem, jakož i s dovozením nevěrohodnosti svědka W. ze skutečnosti, že byl trestně stíhán, neboť se jednalo o nesouvisející trestnou činnost, které se měl dopustit jako pracovník generálního finančního ředitelství a Daňové kobry. Obviněný dále namítl nezákonnost protokolu o ohledání věci (č. l. 1386-1387), včetně fotodokumentace (č. l. 1388-1416) označený jako předstíraný převod elektroniky. Dovodil-li nalézací soud, že tato elektronika neexistovala, není zřejmé, co tedy mělo být předmětem tohoto předstíraného převodu podle §158c tr. ř., u něhož nebyly rovněž splněny zákonné požadavky na tento úkon. Není zřejmé, na základě čeho nalézací soud v bodě 74 odsuzujícího rozsudku dovodil z rozhovoru mezi obviněným P. H. a J. V. ze dne 14. 2. 2014, kde se spolu bavili o tom, že z toho musí vyvézt „toho O.”, že se jedná právě o obviněného O. N.
Nalézací soud v bodě 77 odůvodnění rozsudku též uvedl, že v sídle D. ve městě XY není možné provádět nakládku a vykládku zboží, což není relevantní, neboť nikdo netvrdil, že se tam zboží vezlo, když se vezlo do XY. Rozhodující je skutečnost, že svědek R. jako jednatel společnosti D. potvrdil, že mu zboží bylo dodáno do XY. Nalézací soud má za to, že z předložených listin nemá žádné pochybnosti o tom, že fyzicky žádné zboží nebylo z ČR na Slovensko předáno, což však nelze prokazovat listinnými důkazy. Je na jednateli společnosti D., jak dále se zbožím naložil. Doprava byla realizována a další pohyb zboží a nakládání s ním se obviněného N. netýká. Nebyl proveden jediný důkaz prokazující vědomost obviněného N. o následných transakcích se zbožím nebo podílení se na ní. Nalézací soud zcela pominul, že jeden kamion spol. D. přijel pro zboží přímo z XY na sklad společnosti R., v ČR, o čemž svědčí doklady o úpravě založené ve spisu, stejně jako výpověď obviněného N. u hlavního líčení konaného dne 20. 9. 2017. K dodání zboží a její přepravě na Slovensko do XY subjektu KRYŠTÁL Prešov, s. r. o., došlo. Obhajoba předložila důkazy k prokázání přepravy, které však nebyly provedeny. Fiktivnost transakce R., nelze dovozovat z účetnictví, ze způsobu vystavení faktur nebo postupu při zaúčtování, natož z existence nestandardních praktik u společnosti S., jako jednoho ze subjektů obchodního vztahu. Musí být primárně zaměřeno na faktické dodání zboží. V řízení však nebylo bez jakýchkoli pochyb prokázáno, že k dodání nedošlo, a to i přesto, že soudní znalec Ing. Burian neoprávněnost uplatnění nároku na odpočet u přijatých plnění souvisejících s plněními deklarovanými na výstupu dovozoval právě jen ze situace, pokud nedošlo k uskutečnění deklarovaných dodání a předmětné faktury by byly fiktivní. Pro určení existence daňové povinnosti je rozhodující dodání nebo nedodání zdanitelného plnění jako předmětu daně. Pro dovození viny obviněného N. je nutné prokázat, že k nabytí zboží od společnosti S., a jeho dodání na Slovensko nedošlo. Nepostačuje prokázat, že za zboží nebylo zaplaceno. Obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení konaného dne 20. 9. 2017 uvedl, že částečná úhrada zboží proběhla převodem z účtu (6.000.000 Kč), s čímž se nalézací soud nijak nevypořádal. Současně nerozlišuje mezi zkreslováním evidence a zkrácením daně. Nepřesnost v účetní evidenci, antedatování dokladu nebo dodatečná dohoda o změně způsobu úhrady, případně její neplatnost neznamená automaticky zkrácení daně, který jako znak skutkové podstaty je nezbytné interpretovat v kontextu předmětu daně, tj. zdanitelného plnění. U DPH nemá vliv na zdanění okamžik úhrady za zboží, či zda k ní skutečně došlo, nýbrž uskutečnění zdanitelného plnění, tj. dodání zboží, nikoli úhrada kupní ceny.
Z nikoli řádného vedení účetnictví u ostatních společností nelze automaticky usuzovat i na nesprávně vedené účetnictví společnosti R., neboť jeho předložení po ní soud nevyžadoval. Takový závěr nelze učinit ani ze znaleckého zkoumání. Závěr o machinacích obviněných s účetními doklady a uplatňováním fiktivních faktur za účelem krácení DPH je vyjádřením nepřípustné kolektivní viny a nekoresponduje s provedeným dokazováním. Zastoupení R., právnickou osobou 3LSA a. s. v daňovém řízení na základě plné moci ze dne 6. 5. 2014 počalo až od tohoto data, tedy po vystavení domnělých fiktivních faktur, nelze proto tuto společnost směšovat s ostatními společnostmi kooperujícími se společností S. (viz bod 95 odůvodnění rozsudku). Zcela stranou úvah obou soudů zůstala bankovní garance společnosti R., ve výši 20.000.000 Kč, jíž vůči státu ručila svým majetkem a tím i případný motiv jednání obviněného za situace, kdy příslušným finančním úřadem bylo téměř každý měsíc vedeno vytýkací řízení a nikdy nebyl zjištěn žádný problém.
Též nelze akceptovat konstatování nalézacího soudu, že nebyly vyvráceny důvodné pochybnosti, že obviněný N. nikdy s telefony a drobnou elektronikou neobchodoval, přestože se ve skladu R., nacházela elektronika (LCD obrazovky) v hodnotě 6.500.000 Kč, která je v soupisu majetku sepsaném v insolvenčním řízení. Sám obviněný v hlavním líčení konaném dne 20. 9. 2017 uvedl, že finanční úřad prováděl kontrolu přímo na skladě v XY v roce 2014 týkající se dodaného zboží od společnosti S., a v době kontroly tam stály 3 plné kamiony a provedla se inventura. Úlohou obhajoby není vyvracet důvodné pochybnosti soudu, ale soud má bez důvodných pochybností prokázat rozhodné skutečnosti. Hodnocení důkazů v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v bodě 148 považuje obviněný za svévolné, nepodložené a rozporné.
Nalézací soud v bodě 155 odůvodnění rozsudku posoudil věc jako karuselový podvodný řetězec s DPH, v němž je třeba vymezit postavení jednotlivých subjektů, prokázat jejich vědomé zapojení, což se však nestalo. Ze žádného důkazu nevyplývá, že by se obviněný N. na takové činnosti podílel. Pokud k tomu docházelo u jiných společností, obviněný by v takovém řetězci byl tzv. buffer, který nemá vědomost o tom, že je součástí řetězce. Obviněný N. byl jedinou osobou ovládající účet společnosti R., při karuselových podvodech jsou však účty společností ovládané jinými osobami, které organizují navazující dohody.
Obviněný proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 sp. zn. 3 To 84/2020, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019 sp. zn. 41 T 2/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Městský soud v Praze projednal věc v jiném složení senátu, popřípadě aby věc z důležitých důvodů přikázal k projednání a rozhodnutí jinému věcně příslušnému soudu a jinému státnímu zástupci. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. zrušil trest uložený mu odsuzujícím rozsudkem, který obviněný vykonává, a aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu podle §266o odst. 1 tr. ř. (správně má být uvedeno ust. §265o odst. 1 tr. ř.) přerušil výkon rozhodnutí, tj. trest odnětí svobody.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl (§265h odst. 2 tr. ř.), že přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., výslovně neoznačil některou z jeho více alternativ. Uplatnil-li také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž měl být podle jeho názoru naplněn v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, připadá v úvahu alternativa dovolacího důvodu podle písmena l ) téhož ustanovení, že řádný opravný prostředek byl zamítnut a řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou vymezeny ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Těžiště dovolacích námitek obviněného podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvoří výhradně opakování skutkové argumentace známé soudům nižších stupňů jak z obhajoby obviněného, kterou uplatnil již před nalézacím soudem, tak především z obsahu jeho řádného opravného prostředku, resp. z doplnění jeho odůvodnění po převzetí obhajoby obhájkyní na plnou moc. Oba soudy nižších stupňů se s touto obhajobou zcela adekvátním způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na jejich skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí lze jednoznačně odkázat a plně se s nimi ztotožnit. Státní zástupce má za to, že v projednávané věci se o případ tzv. extrémního nesouladu jednoznačně nejedná, aniž by bylo nutno se jednotlivě zabývat výhradami dovolatele k provedeným důkazům a jejich obsahu, jakož i dále komentovat jeho osobité a izolovaně pojaté přehodnocení důkazního podkladu vyhovující pouze jeho vlastní skutkové verzi, nicméně při úplném posouzení důkazů ve všech vzájemných souvislostech zcela vyvrácené. Soud prvního stupně se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, jakož i při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně v jejích podstatných aspektech zcela správně ztotožnil a ve zcela odpovídajícím rozsahu se vypořádal i s podstatou odvolacích námitek obviněného. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, flagrantní nelogičnosti ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného O. N. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 sp. zn. 3 To 84/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Jeho dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podal je prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Obviněný ve svém dovolání neuvedl, v jaké variantě jej uplatňuje. První z nich ale být naplněna nemohla, neboť odvolací soud splnil všechny procesní podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí. Pokud jde o druhou variantu, tak ta by přicházela v úvahu pouze tenkrát, jestliže by v předcházejícím řízení byl skutečně dán důvod dovolání uvedený pod písm. g) tr. ř. V opačném případě by tento důvod dovolání nemohl být též naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu podaného dovolání obviněného plyne, že pod argument tzv. extrémního nesouladu podřadil výlučně námitky namířené proti údajným procesním pochybením nalézacího soudu, když je koncipoval výlučně jako polemiku s jeho skutkovými závěry. Na tomto místě je potřeba uvést, že obsahem dovolání je v podstatě doslovný přepis odvolání obviněného, respektive jeho doplnění ze dne 12. 1. 2021 (č. l. 8192-8202), proti rozsudku soudu prvního stupně. To vyplývá z pouhého porovnání textů obou těchto opravných prostředků, kdy je zjevné, že do dovolání je až na nepatrné úpravy vtělen identický text z odvolání obviněného a to včetně grafické úpravy textu, číslování odstavců apod. V konkrétní rovině je nalézacímu soudu vytýkán způsob, kterým provedené důkazy hodnotil, jaká skutková zjištění učinil, což vše vyúsťuje do zpochybňování spáchání stíhaného skutku a ve své podstatě představuje odlišný průběh skutkového děje, než jak jej zjistil nalézací soud.
Lze tak prohlásit, že obviněný ve svém výsledku dovolání směřuje výhradně proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a dožaduje se, aby Nejvyšší soud přezkoumal jeho odvolací (nyní dovolací) námitky, jako svým způsobem odvolací soud č. 2. Taková úloha, ale dovolacímu soudu nepřísluší. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí předchozích soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Jestliže obviněný požaduje po Nejvyšším soudu opětovné přezkoumání skutkových zjištění a přezkumu rozsahu dokazování učiněných soudem prvního stupně, činí tak v rozporu se zákonnou úpravou dovolacího řízení, která takovou možnost přezkumu třetího stupně neumožňuje. Ačkoli se tedy obviněný ve svém dovolání ani nepokusil zaměřit své námitky vůči konkrétním závěrům vysloveným v usnesení odvolacího soudu, což je v rozporu s podstatou dovolání a jeho koncipováním jako mimořádného opravného prostředku (viz ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř.), Nejvyšší soud přesto v intencích ústavně konformního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a k uplatněné argumentaci obviněného poznamenává následující.
Svými námitkami obviněný polemizuje především s obsahem odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ačkoli se oba soudy patřičně vypořádaly s tím, zda a jakým způsobem bylo dodáno zboží na Slovensko společnostem KRYŠTÁL Prešov, s. r. o., a D. Nelze tak dát za pravdu tvrzení obviněného spočívající v tom, že nalézací soud pro určení existence daňové povinnosti a posouzení, zda obviněný zkrátil daň, vycházel toliko z nezaplacení kupní ceny, případně jej dovozoval z nepřesností v účetní evidenci, antedatování dokladu nebo dodatečné dohody o změně způsobu úhrady, případně její neplatnosti apod. Nalézací soud se s uvedenými námitkami po rozsáhlém dokazování vypořádal již v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zejména (nejen) v bodu 77, 88, 112, kde popsal i „ochotu” společnosti R., a obviněného N. spolupracovat s policejním orgánem při předkládání souvisejících účetních dokladů stejně jako podrobně analyzoval vzájemné propojení společností R., S., a D. a obviněných H. a N. a dalších osob při úmyslném zkrácení daňové povinnosti.
Obviněný dále spatřuje nedostatečná skutková zjištění obou soudů v tom, že tyto nedostály požadavkům na prokázání podvodného řetězce společností, aniž by byly specifikovány, mj. vymezením ovládajících osob, o jaký řetězec společností se jednalo, kdo a jak tyto společnosti ovládal apod., jelikož má za to, že oba soudy posoudily trestní věc jako tzv. karuselový podvod. K tomu je nejprve nutno konstatovat, že ani jeden ze soudů nižších stupňů neoznačil předmětný zločin jako karuselový podvod (též označovaný za kolotočový, kruhový podvod či podvod chybějícího obchodníka). Není tak třeba na tuto dovolací argumentaci reagovat. Je nutno odmítnout i námitku spočívající v tom, že oba soudy náležitě nevysvětlily propojení obviněného H. jednajícího v součinnosti a po vzájemné dohodě s obviněným N. Obviněný v tomto směru záměrně opomíjí rozsáhlou pasáž odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně v bodech 155 a 158 vztahující se přímo k dovolateli a společnosti R., a k těmto otázkám (a v navazujících bodech i k ostatním společnostem), v nichž nalézací soud podrobně popsal jednotlivé vztahy mezi spoluobviněnými H., O. N. (a S.). V této skupině spoluobviněných dovodil vůdčí roli u obviněného H. jako organizátora s největší finanční participací na způsobené škodě (figuroval ve všech třech bodech stíhané daňové trestné činnosti). Obviněný S. spolu s ním pak figuroval ve skutku pod bodem 1. a obviněný N. s obviněným H. ve skutku pod bodem 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Celou skupinu charakterizoval jako zvláštní typ úmyslného podvodného jednání směřujícího ke způsobení škody České republice páchaného spoluobviněnými dlouhodobě, promyšleně a při zapojení mnoha spřízněných společností, ovládaných prostřednictvím tzv. „bílých koních“. Uplatněním fiktivních plnění specifikovaných ve výroku rozsudku obvinění podle nalézacího soudu úmyslně snižovali ve vzájemné součinnosti při obstarání fiktivních daňových dokladů a po předchozí vzájemné dohodě daňovou povinnost společností, které ovládali, ačkoli si byli vědomi skutečnosti, že z fiktivních plnění těmto společnostem nevznikl zákonný nárok na odpočet DPH – tedy úmyslně zneužili svého práva a výhod principu daňové neutrality, přičemž obvinění H. a N. jednáním popsaným pod bodem 3. způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, neoprávněnými odpočty DPH spol. R., škodu ve výši 23.628.816 Kč.
Nalézací soud ve svém rozsudku uzavřel, že otázky, zda došlo ke zkrácení daně, a v jaké výši, či uplatnění neoprávněného odpočtu, jsou otázkami právními, které je oprávněn posoudit výhradně trestní soud, jenž výši zkrácené daně stanovil na základě zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud pak ve shodě se znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví různá, specializace daně vypracovaného dne 28. 9. 2015 Ing. Ondřejem Burianem pod č. 002/002/2015 znaleckého deníku dovodil machinace obviněných s účetními doklady a uplatňování fiktivních faktur specifikovaných v bodě 3 skutkové věty výroku o vině za účelem krácení DPH. Z uvedeného tak podle tohoto soudu dostatečně plyne, že obvinění H. a O. N. v případě skutku ad bod 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku za jednotlivá měsíční zdaňovací období listopad a prosinec 2013 a leden až březen 2014 zkrátili příjem DPH na neodvedené dani z přidané hodnoty prostřednictvím společnosti R., v celkové výši právě 23.628.816 Kč, byť obviněný O. N. tvrdí bez faktického zpochybnění právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku opak. Nejvyšší soud proto bez dalšího odkazuje na související pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť není jeho úkolem je znovu rekapitulovat.
Pokud obviněný též namítl nezákonnost předstíraného převodu podle §158c tr. ř. (protokolu o ohledání věci – č. l. 1386-1387, vč. fotodokumentace – č. l. 1388-1416), ale nijak neuvedl v čem tato nezákonnost má spočívat, tak takovou námitku nelze přezkoumat, jelikož Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet jím uplatněnou neúplnou dovolací argumentaci.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku uzavírá, že obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky ryze skutkové či procesní týkající se rozsahu zjišťování skutkového stavu soudem prvního stupně a jím učiněného hodnocení provedených důkazů, které ale v žádném ohledu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nadto, jak již bylo uvedeno, je obviněný předkládá opakovaně, přičemž se s nimi vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací a v takovém případě se jimi Nejvyšší soud není povinen opětovně podrobně zabývat.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že ve vytýkaných směrech nedošlo v žádném ohledu k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a soudy učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě zhodnocení provedených důkazů soud prvého stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak lze uvést, že soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na tato přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí těchto soudů a nepokládá za nezbytné, aby je sám v odůvodnění svého usnesení opakoval.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je dovolatel v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného O. N. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho ani dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., rozhodl z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného, aby předseda senátu dovolacího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí – trestu odnětí svobody, nebyl k tomu shledán důvod, mj. i proto, že podle zjištění obviněný výkon trestu dosud nenastoupil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu