ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.487.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 487/2021- 279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 5. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. T. , nar. XY v XY, bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2021 č. j. 5 To 314/2020-240, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 38/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 7. 2020 č. j. 53 T 38/2020-137 byl obviněný V. T. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
společně a po vzájemné domluvě se spoluobviněným J. S., nar. XY, dne 22. 2. 2020 v době od 2.45 hod. do 2.50 hod. v XY v ul. XY na autobusovém nádraží, kam přijeli vozidlem SEAT Toledo, RZ: XY, řízeným J. S., zastavili před odstaveným kamionem zn. DAF, RZ: XY, modré barvy, z vozidla vystoupili, obhlíželi kamion a jeho okolí, návazně nezjištěným způsobem odstranili uzamčené víčko palivové nádrže, do této strčili přinesené dvě hadice, jejichž konce strčili do připraveného kanystru, kdy tyto věci si přivezli ve vozidle s tím, že jejich úmysl přečerpat naftu z palivové nádrže kamionu, kterou chtěli použít pro vlastní potřebu, zhatila hlídka Městské policie XY, která v odcizení nafty zabránila, a svým jednáním způsobili škodu na víčku palivové nádrže v celkové výši 450 Kč ke škodě poškozené Karlovarská Korunní, s. r. o., IČ: 18226990, se sídlem č. p. 77, 363 01 Stráž nad Ohří,
přičemž obviněný T. se tohoto jednání dopustil přesto, že dne 29. 4. 2018 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců, který mu byl uložen mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 10. 2011 č. j. 6 T 102/2011-75, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 7. 2011, č. j. 3 T 126/2011-73, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2011.
Za tuto trestnou činnost byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. S. poškozené společnosti Karlovarská Korunní, s. r. o., na náhradě škody částku 450 Kč.
Stejným rozsudkem došlo k odsouzení spoluobviněného J. S.
Následné odvolání obviněného V. T. (stejně jako spoluobviněného J. S.) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2021 č. j. 5 To 314/2020-240 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný V. T. dovoláním , v němž formálně uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že se stíhaného skutku nedopustil. Trvá na tom, že závěr soudů o jeho vině neměl dostatečnou oporu v provedeném dokazování. V uvedené souvislosti poukázal zejména na výpověď spoluobviněného S., který se nejen k činu plně doznal a u hlavního líčení podrobně popsal, jakým způsobem chtěl odcizit naftu z odstaveného kamionu, avšak současně potvrdil, že se jednalo pouze o jeho momentální nápad. Z jednoznačného vyjádření spoluobviněného současně vyplynulo, že dovolatel o jeho záměru dopředu nic nevěděl a k jeho vlastnímu uskutečnění nikterak nepřispěl. Nešlo tedy o jednání dvou spolupachatelů, jemuž by předcházela společná domluva, jak konstatovaly soudy.
Dovolatel míní, že jeho trestná činnost nebyla prokázána ani pořízeným kamerovým záznamem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2021 č. j. 5 To 314/2020-240 zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté ho buď podle §265m odst. 1 tr. ř. sám zprostil obžaloby pro stíhaný skutek, a to z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř., anebo postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 28. 4. 2021 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k obsahu tohoto podání věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřila toliko výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný V. T. byl podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil výhradně na výtkách vůči způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jeho skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vadu obou soudních rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by okresní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Soud stručně, nicméně dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů výpovědím obou obviněných v části, v níž popírali předchozí vědomost dovolatele o záměru spoluobviněného J. S. odcizit naftu z odstaveného kamionu a jeho osobní přispění při realizaci tohoto protiprávního jednání, neuvěřil (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 5). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou V. T. uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i odvolací soud. Pokud vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu a na něj navazující právní kvalifikaci skutku u obou obviněných věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil v bodech 10 až 14 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tedy konstatovat, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Jestliže námitky obviněného V. T. ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud tak jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu