ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.498.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 498/2021- 236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. B., nar. XY, bytem XY, t. č. XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 71/2020, takto:
I. Z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. B. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn 7 To 391/2020, jakožto i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020, bylo podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupeno trestní stíhání obviněného L. B. (dále jen obviněný), pro skutek, ve kterém státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podle obžaloby ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 1 ZT 41/2020, spatřovala zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a který měl spáchat tím, že
dne 15. 4. 2020 v době kolem 15.45 hod., v budově Úřadu Městské části XY, v XY, XY č. XY, vstoupil do prostor toalet v přízemí budovy, kde zůstal stát v chodbě a na stolku před zrcadly si rovnal písemnosti, v té chvíli se do prostor toalety vrátila toaletářka, poškozená paní J. V., nar. XY, a požádala obviněného, aby si kvůli nedostatku místa odešel rovnat písemnosti na chodbu, a když na to obviněný nereagoval, svou výzvu zopakovala, na což obviněný reagoval slovy „vyliž mi prdel, píčo,“ poškozená ho znovu vyzvala, aby odešel na chodbu, že mají nařízení mít od sebe odstup dva metry, na to jí obviněný odpověděl „táhni do prdele a neser mě,“ poškozená mu odpověděla, aby táhnul on i s celou rodinou, odemkla toaletu pro invalidy a postavila se mezi dveře této toalety tak, aby zachovávala od obviněného stanovený odstup, načež se obviněný otočil, uchopil poškozenou za obličej a za krk a tlačil jí do prostoru toalety, přičemž jí dotlačil až k míse záchodu, kde ji udeřil do levé části obličeje, až poškozená dosedla na záchod a udeřila se zezadu o stěnu do temene hlavy, znovu s ní smýkal a potom za ní přirazil dveře, tyto uzamkl, vytáhl klíč ze zámku a vložil si ho do kapsy, poškozená poté otevřela invalidní toaletu zevnitř, vyšla za obviněným na chodbu a žádala ho, aby jí klíč vrátil, obviněný reagoval slovy „nasrat“ a z místa odcházel, poškozená jej udeřila francouzskou holí do zad a na to se obviněný otočil, udeřil ji rukou do horní části těla, z ruky jí vytrhl francouzskou hůl a z místa odešel i s klíčem od toalety a francouzskou holí na Hlavní nádraží, kde byl i s těmito věcmi zadržen policejní hlídkou,
k projednání Úřadu Městské části XY, protože skutek, pro který byl obviněný stíhán, není trestným činem, avšak by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
2. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost. O podané stížnosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícímu jednak bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, jednak rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že se neztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých jednání popsané v obžalobě nenaplnilo znaky žádného trestného činu. Vyslovuje závěr, že obviněný jednáním na toaletách, které považoval za prokázané soud prvního stupně, naplnil všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak bylo možno posoudit i následné jednání obviněného na chodbě.
5. V souvislosti s přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku odmítá závěr soudu druhého stupně, že obviněný poškozené „reálně neznemožnil pohyb“. Soud druhého stupně se ovšem nijak nevypořádal s námitkou, že obviněný o reálné možnosti otevření kabinky toalety zevnitř nevěděl. Pokud by uvedené věděl, nedávalo by smysl jeho jednání spočívající v zamknutí dveří kabinky zvenčí klíčem a jeho následné ponechání klíče u sebe. Obecně zdůrazňuje, že uzamčení dveří klíčem znemožňuje jejich otevření a následné odnesení klíče rovněž znesnadňuje jejich odemčení. Pokud tedy obviněný poškozenou způsobem popsaným ve výroku usnesení natlačil do kabinky, udeřil ji do obličeje, hrubě ji usadil na mísu, až se udeřila do temene hlavy a přirazil za ní dveře, jež uzamknul, jeho jednání zjevně směřovalo k tomu, aby zde poškozená proti své vůli setrvala, částečně jednak z obavy z dalšího fyzického napadání a částečně z důvodu uzamknutí dveří. Uzamčení dveří tedy nebylo jediným důvodem, který bránil poškozené ve volném pohybu. Jednání obviněného tak nepochybně směřovalo k omezení osobní svobody poškozené. Pokud její osobní svobodu nakonec neomezil, tak k dokonání přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku sice nedošlo, ale jednání obviněného k tomuto bezprostředně směřovalo, obviněný měl v úmyslu tento přečin dokonat, ovšem dokonání tohoto trestného činu se mu nepodařilo z důvodů, které nepředpokládal – nedokázal v poškozené vyvolat dostatečný strach, a současně jím uzamčené dveře bylo možné zevnitř otevřít.
6. V daných souvislostech uvádí, že omezení osobní svobody poškozené částečně pokračovalo i v bezprostředně navazující době, neboť poškozená pronásledovala obviněného odnášejícího klíč od kabinky. Jelikož obviněný odnášel pryč věc pro poškozenou důležitou (při hlavním líčení poškozená uvedla, že mají jen jeden tento klíč), bránil jí ve volném pohybu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 967/2013 zdůrazňuje, že omezení osobní svobody může spočívat i v tom, že pachatel si u sebe ponechá věc důležitou pro poškozeného. I s ohledem na uvedené, nesouhlasí s rozdělením skutku soudy na dvě části, neboť jednotlivé akty obviněného na sebe plynule navazovaly.
7. Odmítá rovněž argumentaci soudu druhého stupně týkající se přečinu výtržnictví, kdy tvrzení o nízké intenzitě a společenské škodlivosti jednání obviněného, nijak tento soud neodůvodnil. Následně cituje skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na to, že jednání obviněného bylo vyvoláno napomenutím poškozené, aby dodržoval dvoumetrový odstup a nezdržoval se zbytečně v prostoru toalety (opatření proti šíření koronaviru). Na toto reagoval obviněný velmi vulgárními nadávkami, a současně fyzicky napadl téměř 69letou ženu chodící za pomoci francouzské hole, odebral jí klíč od svěřených toalet, a nakonec jí vytrhl i francouzskou hůl. Napadení zdravotně hendikepované starší ženy mužem, nadto za použití velmi vulgárních nadávek uvedených v popisu skutku, považuje za takové vybočení z pravidel občanského soužití i ze zásady občanské morálky, že si lze jen stěží představit jednání ještě závažnější. Takové jednání jednoznačně označuje za hrubou neslušnost. Poukazuje na komentář k trestnímu zákoníku, podle kterého „ hrubý charakter neslušnosti… je třeba hodnotit z vlastního projevu pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo“ . Akcentuje, že k velmi vulgárním urážkám a fyzickému napadení starší ženy došlo v úředních hodinách na Úřadě Městské části XY, nikoliv v nočních hodinách v baru, kde by se dalo obdobné jednání očekávat. Jelikož jednání obviněného mělo i násilný prvek (políček a natlačení poškozené do kabinky a její následné žduchání a vytržení francouzské hole), naplňovalo rovněž znaky výtržnosti.
8. Polemizuje rovněž nad otázkou společenské škodlivosti posuzovaného jednání podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť soud druhého stupně neshledal „úroveň potřebnou pro trestný čin výtržnictví“ . V tomto směru však zdůrazňuje skutečnost, že společenská škodlivost není znakem trestného činu, který musí mít vždy nějakou minimální úroveň a odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Je proto nutné si pokládat otázku, v čem je nyní posuzovaná věc natolik výjimečná, že daný případ neměl být posouzen jako trestný čin, ne zda škodlivost pro společnost dosáhla potřebné úrovně. Pro ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe poukazuje na odstavce 47-50 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015. Soud druhého stupně se ale podle názoru nejvyššího státního zástupce žádnou výjimečností předmětného výtržnictví nezabýval, nekonkretizoval, čem se předmětná věc liší od běžně se vyskytujících trestných činů podle §171 a §358 tr. zákoníku a namísto toho jen konstatoval, že škodlivost jednání obviněného pro společnost nedosáhla „potřebné úrovně“.
9. Opětovně zmiňuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého vyvozuje závěr, že ani u méně závažného výtržnictví by nebyl dán prostor pro užití §12 odst. 2 tr. zákoníku, natož tak u předmětného výtržnictví, jež rozhodně nelze považovat za méně závažné. K vymezení závažnosti výtržnictví zmiňuje dvě rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 579/2017 a ze dne 31. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015), jež se nacházejí na samých krajích možného spektra výtržnictví podle jejich závažnosti. V souvislosti s prvním rozhodnutím vyhodnocuje, že exhibicionistovo jednání bylo jistě nepřístojné, ale svou nenásilnou povahou jistě méně pobuřující než jednání obviněného B. vůči poškozené na toaletách i na chodbě úřadu. Pokud jde o druhé rozhodnutí, jednalo se o výtržnictví v nočním baru, jednak nadávkami srovnatelnými s výrazy, jež použil obviněný, a jednak házením věcí na obsluhu baru, kterou však pachatel nezasáhl. Tato judikovaná věc se od případu obviněného liší tím, že obviněný se svého jednání dopustil v denní době na úřadě – zjevně v úředních hodinách se zvýšeným pohybem osob vyřizujících si zde úřední záležitosti. Obviněný B. se uvedeného jednání dopustil na místě a v čase, kde a kdy je obdobné jednání naprosto neočekávané (na rozdíl od nočního podniku v nočních hodinách), přičemž obviněný se daného jednání dopustil jako osoba šestkrát soudně trestaná. Obviněný B. poškozenou opakovaně hrubě fyzicky napadl (udeřil ji do obličeje, natlačil do kabinky, na chodbě do ní žduchnul a vytrhl ji francouzskou hůl), jednal tak vůči poškozené mnohem hruběji než v judikované věci sp. zn. 6 Tdo 286/2015. Současně podle nejvyššího státního zástupce skutečnost, že se obviněný svého jednání dopustil v reakci na výzvu k dodržování hygienických opatření sloužících k potlačení epidemie koronaviru, výrazně zvyšuje škodlivost jeho jednání. Jednání obviněného bylo proto natolik závažné a uskutečnilo se z takové pohnutky, v takovém čase a na takovém místě, že jím obviněný naplnil znaky jak hrubé neslušnosti, tak i výtržnosti, a současně jeho čin odpovídá obvyklým činům, které zákonodárce zamýšlel kriminalizovat, pokud koncipoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Obviněný se svým jednáním pokusil uzamknout poškozenou na toaletách, přičemž ji následným odnášením jí svěřeného klíče přiměl, aby se pohybovala spolu s ním, čímž naplnil znaky přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, případně alespoň pokusu předmětného přečinu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vulgárními nadávkami, úderem poškozené a fyzickým natlačením poškozené do kabinky v prostorách toalet úřadu, a následným žduchnutím a vytržením francouzské hole na chodbě úřadu, naplnil znak hrubé neslušnosti ve smyslu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené jednání přitom odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
11. Podle nejvyššího státního zástupce skutek uvedený v obžalobě a správně zjištěný soudem prvního stupně, měl být posouzen jako přečiny omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako přestupek. Jestliže soud prvního stupně toto jednání posoudil jako přestupek, jedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Zároveň v takovém případě nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
12. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřil nejvyšší státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájkyni obviněného a obviněnému, přičemž obhájkyně obviněného jej obdržela dne 6. 1. 2021 (č. l. 221) a obviněný 13. 1. 2021 (č. l. 221). Obhájkyně obviněného v reakci na dovolání nejvyššího státního zástupce přípisem ze dne 13. 1. 2021 (č. l. 223) sdělila, že se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podané osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu první alternativa uvedeného dovolacího důvodu.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání učiněné v některé z uvedených forem. V posuzovaném případě připadá v úvahu první varianta, když usnesením soudu prvního stupně byla věc postoupena k projednání Úřadu Městské části XY, neboť věc by mohla být jiným orgánem posouzena jako přestupek. Pokud jde o postoupení věci [§222 odst. 2, §231, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b), §314r odst. 5], dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b).
19. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Zde se sluší pro jistou přesnost uvést, že námitku extrémního rozporu může nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnit pouze tehdy, pokud podal dovolání ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018).
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z nesprávné právní kvalifikace uvedeného jednání obviněného, když nejvyšší státní zástupce v tomto jednání spatřuje trestné činy omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Nejprve namítá chybné rozdělení skutku na dvě části, a následně zdůrazňuje rozhodné znaky uvedených trestných činů. V souvislosti s přečinem omezování osobní svobody poukazuje na úmysl obviněného omezit poškozenou na svobodě, což se mu do jisté míry povedlo, ve vztahu k přečinu výtržnictví se věnuje naplnění znaku hrubé neslušnosti tohoto trestného činu, a současně se zabývá otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného ve vztahu k přečinu výtržnictví. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky uplatnil právně relevantním způsobem, přičemž dovolací soud tyto shledal důvodnými.
22. Předně je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, tedy skutkovými zjištěními, tak jak je formuloval soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Nakonec i dovolání nejvyššího státního zástupce vychází z těchto skutkových zjištění.
23. Podle §171 odst. 1 tr. zákoníku „kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody“ dopustí se trestného činu omezování osobní svobody. Objektem trestného činu podle §171 tr. zákoníku je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je tedy zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. R 1/1980, s. 20). Není rozhodná délka doby, pro niž se svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Délka doby, po niž je svoboda omezována, má však význam při zvažování povahy a závažnosti trestného činu podle §39 odst. 1, 2. Jako omezování osobní svobody se však postihují jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání (srov. zbavení osobní svobody podle §170). Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 1712). Pokud jde o subjektivní stránku tohoto přečinu, jedná se o úmyslný trestný čin podle §15 tr. zákoníku.
24. Při respektování skutkových zjištění soudů nižších stupňů má Nejvyšší soud, na rozdíl od soudu druhého stupně za to, že jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku. Především je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že obviněný poškozenou natlačil do kabinky, udeřil ji do obličeje, hrubě ji usadil na mísu, až se udeřila do temene hlavy, přirazil za ní dveře, které za pomocí klíče uzamknul. Takovým jednáním obviněný úmyslně poškozené chtěl reálně znemožnit pohyb a omezit její osobní svobodu. Záměr omezit poškozenou na svobodě nakonec obviněný doznal ve své výpovědi u hlavního líčení, ve které uvedl, že otočil klíčem v zámku, aby za ním poškozená nemohla vyběhnout. Jednání obviněného tak jednoznačně směřovalo k dokonání přečinu omezování osobní svobody, což ostatně dokazuje i to, že si obviněný po uzamknutí dveří ponechal klíč, čímž nepochybně jistým způsobem ztížil možnosti pomoci poškozené od jiné osoby. Skutečnost, že si poškozená uzamčenou kabinku od toalet byla schopná zevnitř odemknout, má v dané věci význam pouze do té míry, že se jedná pouze o pokus přečinu omezování osobní svobody nikoliv o dokonaný trestný čin. Obviněný totiž o možnosti poškozené otevřít si kabinku zevnitř nevěděl, jinak by poškozenou uvnitř nezamykal a klíč by si neponechal u sebe. Nakonec o tom svědčí i jeho výpověď, že nechtěl, aby poškozená za ním mohla vyběhnout. Jeho jednání směřovalo k dokonání uvedeného trestného činu, přičemž toto se mu nepodařilo pouze z důvodů, jež nepředpokládal – nedokázal v poškozené vyvolat dostatečný strach (aby z kabinky již nevycházela), a současně jím uzamčené dveře bylo možno zevnitř otevřít.
25. Lze přisvědčit i argumentaci nejvyššího státního zástupce, že toto jednání obviněného pokračovalo i v bezprostředně navazující době, když obviněný odnášel klíč od kabinky toalet, který poškozená považovala za důležitou věc (neboť jak uvedla v hlavním líčení, tento klíč měli jen jeden), v důsledku čehož poškozená byla nucena obviněného pronásledovat (za účelem získání klíče, za který nesla odpovědnost). Pokud nejvyšší státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 967/2013, je toto rozhodnutí zcela přiléhavé. V judikované věci spočívalo omezení osobní svobody v tom, že si pachatel u sebe ponechal věc důležitou pro poškozeného. V posuzovaném případě byla poškozená rovněž motivována pronásledovat obviněného z toho důvodu, že obviněný u sebe měl věc pro poškozenou důležitou. Poškozená byla totiž osobou zodpovědnou za provoz a údržbu toalet a předmětný klíč od kabinky toalety pro invalidy potřebovala mít k dispozici pro možné otevření kabinky za účelem použití toalety invalidními klienty úřadu, když předmětný klíč byl jediný, který měla k dispozici. Ztráta tohoto klíče by pro poškozenou znamenala nepochybně jistou nepříjemnost, neboť by musela být řešena výměna zámku.
26. Pokud jde o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tento spáchá ten, „ kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí“ . Předmětem ochrany tohoto trestného činu je klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otevírací doby, v době provozu apod.).
27. Jednání pachatele tohoto trestného činu má dvě formy , a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. R 44/1990). Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky . Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 3322).
28. Výtržností ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Povahu výtržnosti mohou mít též některá nenásilná jednání, zejména různá jednání svévolná. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutno z hlediska trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní doba, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) (srov. R 4/1976).
29. V kontextu uvedeného je v posuzovaném případě nutno zdůraznit několik skutečností. Z provedeného dokazování je patrné, že obviněný opakovaně slovně i fyzicky napadl starší ženu chodící za pomoci francouzské hole, následně jí odebral klíč (který jí byl svěřen) a nakonec jí vytrhl i francouzskou hůl, kterou jí odnesl do vzdálenosti cca 1 km. Nutno zdůraznit, že obviněný použil na adresu poškozené velmi vulgární nadávky. Fyzické napadení poškozené pak dovolací soud spatřuje v jednání obviněného, kdy poškozenou natlačil do kabinky toalety; udeřil ji do obličeje; hrubě ji usadil na mísu toalety tak intenzivně, že se poškozená následně udeřila do temene hlavy; a následně do poškozené na chodbě úřadu strčil a vytrhl jí francouzskou hůl. Nelze opomenout, že se obviněný svého jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném, byť lze připustit, že úřad je místem, které je veřejnosti přístupné pouze v určitou vymezenou dobu, což však nemá vliv na právní kvalifikaci, neboť vstup do budovy úřadu je omezen pouze úředními hodinami, v daný čas se tedy jedná o místo veřejnosti běžně přístupné. Přestože se část skutku stala v prostorách toalet úřadu, kde byli přítomni pouze obviněný, poškozená a jeden svědek (A. K.-P.), který incident neviděl, ale pouze slyšel, nemá toto konkrétní vymezení místa incidentu na posuzovaný případ žádný vliv, neboť toalety pro návštěvníky úřadu jsou také místem veřejně přístupným, byť v jednom čase pro menší počet lidí než prostor samotného úřadu. Rovněž je třeba akcentovat, že obviněný jednal uvedeným způsobem v reakci na výzvu poškozené, aby dodržoval platná hygienická pravidla proti šíření koronaviru, která byla uložena vládou ČR v rámci vyhlášeného nouzového stavu. Z pohledu uvedené judikatury pak nelze opomenout ani to, že obviněný je osobou šestkrát soudně trestanou, kdy na přelomu let 2007 a 2008 se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. V posuzované věci lze obviněnému přičíst k dobru pouze to, že poškozené nezpůsobil žádná poranění, kromě boule na hlavě.
30. V jednání obviněného je nutné jednoznačně spatřovat naplnění znaku hrubé neslušnosti, když obviněný B. nedokázal ovládnout své emoce a z důvodu napomenutí, aby dodržoval dvoumetrový odstup a nezdržoval se zbytečně dlouho v prostoru toalety ze strany poškozené, na tuto zaútočil velmi vulgárními nadávkami, a současně jeho jednání mělo i násilný prvek, který naplňuje znak výtržnosti, když poškozené uštědřil políček, natlačil ji do kabinky a usadil ji na mísu tak silně, že se poškozená praštila do temene hlavy o dlaždičky, žduchnul do ní na chodbě úřadu a vytrhl jí francouzskou holi, za pomocí které se poškozená pohybuje, a tuto odnesl z místa pryč. Nelze také opomenout, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil v úředních hodinách na Úřadě Městské části XY, tedy na místě, kde takovéto jednání nelze očekávat, a současně je obviněný osobou, jež má proti poškozené fyzickou převahu, neboť poškozená je 69letá žena chodící za pomoci francouzské hole, je drobnější postavy než obviněný a je oproti němu starší. Svým jednáním tak obviněný nepochybně naplnil veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe, přesněji řečeno, škodlivosti činu pro společnost, je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Nejvyšší státní zástupce v souvislosti se společenskou škodlivostí vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého jednání obviněného svou intenzitou a společenskou škodlivostí nedosáhlo „úrovně potřebné pro trestný čin výtržnictví“. (bod 7. usnesení soudu druhého stupně).
32. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
34. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
35. V posuzovaném případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není na místě, když jednání obviněného naplňuje všechny znaky výtržnictví. Uvedené jednání obviněného není nijak výjimečné, aby nemělo být posouzeno jako trestný čin výtržnictví, tedy aby bylo nezbytné použít subsidiaritu trestní represe jako např. ve věci nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015, na které odkazuje nejvyšší státní zástupce. Je na místě konstatovat, že výtržnické jednání obviněného nelze rozhodně považovat za méně závažné, když obviněný nejprve poškozené slovně velmi vulgárně nadával, a následně tuto fyzicky napadl (políček, natlačení poškozené do kabinky, její prudké usazení na toaletní mísu, až se poškozená praštila hlavou o dlaždičky, žduchnutí na chodbě a odebrání francouzské hole), přičemž poškozená je 69letá žena chodící o francouzské holi. Nelze tedy opomenout to, že obviněný od slovního napadání poškozené přešel k fyzickému jednání, jež mělo násilnou povahu. Posuzovaného jednání se zároveň dopustil v době úředních hodin na městském úřadu, nikoliv na místě, kde by bylo možné obdobnou výtržnost očekávat a jistým způsobem i akceptovat (např. v baru, kde se nachází velký počet podnapilých osob) a zcela bezdůvodně, neboť poškozená po něm jen chtěla, aby dodržoval nařízení vyhlášená vládou z důvodu nouzového stavu. Podle judikatury, na kterou odkazoval nejvyšší státní zástupce, je třeba při posuzování škodlivosti předmětného jednání vzít v úvahu rozhodné okolnosti případu „zejména místo, čas spáchání činu, jeho charakter, absenci následku škody na zdraví či majetku a dosavadní trestní bezúhonnost“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015). Jak již bylo uvedeno výše, jednání obviněného mělo charakter slovního a fyzického napadání, přičemž lze hovořit o násilném prvku jeho jednání (udeřil poškozenou do obličeje, natlačil ji do kabinky, žduchnul ji). Jeho jednání tak v tomto směru bylo mnohem závažnější než jednání obviněných vůči poškozeným v judikovaných věcech. Rovněž nelze přejít ani skutečnost, že obviněný byl v minulosti několikrát soudně trestán. Stejně tak nelze opomenout to, že katalyzátorem jednání obviněného byla oprávněná výzva poškozené, aby obviněný dodržoval hygienická opatření sloužící k potlačení epidemie koronaviru (již samotná tato skutečnost zvyšuje škodlivost jednání obviněného). Pokud jde o následek jednání obviněného, toto je jediná skutečnost, jež hovoří ve prospěch obviněného, neboť obviněný svým jednáním poškozené nezpůsobil žádné zranění (mimo boule na hlavě), a současně nezpůsobil ani žádnou škodu na majetku, což se ovšem pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví nevyžaduje. Dovolací soud tak shrnuje, že jednání obviněného je podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů natolik závažné a uskutečnilo se z takové pohnutky, v takovém čase a na takovém místě, že jím obviněný naplnil znaky jak hrubé neslušnosti, tak i výtržnosti, a současně jeho čin odpovídá obvyklým činům, které zákonodárce zamýšlel kriminalizovat, když koncipoval skutkovou podstatu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
36. Jinak vyjádřeno, jednání obviněného se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Ze strany obviněného se jednalo o cílené protiprávní jednání. Takové jednání je kriminálním činem, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva.
37. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že použití subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 1 tr. zákoníku nebylo v posuzované věci na místě. Odvolací soud navíc pouze konstatoval, že jednání obviněného nedosáhlo svou intenzitou a společenskou škodlivostí úrovně potřebné pro trestný čin výtržnictví, přičemž otázkou ale nemá být, zda škodlivost pro společnost dosáhla určité úrovně, ale to, v čem je věc natolik výjimečná, aby daný případ, neměl být posouzen jako trestný čin. Je tak evidentní, že odvolací soud použití tohoto ustanovení neodůvodnil žádnými skutečnostmi, které by použití §12 odst. 2 tr. zákoníku opodstatňovaly, neboť se žádnou výjimečností předmětného výtržnictví nezabýval, nekonkretizoval, v čem se předmětná věc liší od běžně se vyskytujících trestných činů podle §171 a §358 tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn, neboť jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, když v posuzovaném skutku, tak jak je vymezen ve skutkové větě výroku usnesení nalézacího soudu, lze spatřovat znaky přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzované jednání přitom z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům uvedených skutkových podstat. Z uvedeného je patrné, že byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř., když posuzovaný skutek rozhodně není pouze přestupkem.
39. Jelikož v dané věci byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., na základě kterých nejvyšší státní zástupce uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je evidentní, že naplněn byl i tento dovolací důvod. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, jakožto i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 T 71/2020. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
41. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu