ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.579.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 579/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2017 o dovolání, které podal obviněný J. S . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 1. 2017, č. j. 14 To 427/2016-105, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 1. 2017, č. j. 14 To 427/2016-105, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 11. 2016, č. j. 1 T 142/2016-83, kterým byl J. S. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále mu podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
2) Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 1. 2017, č. j. 14 To 427/2016-105, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. V dovolání argumentuje tím, že „skutková zjištění nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena; že mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní nesoulad“. Skutkový stav nebyl podle mínění obviněného náležitě objasněn, přičemž nebyla naplněna subjektivní stránka souzeného přečinu – „ničím nebylo prokázáno, že by se úmyslně vystavoval na pláži“. Rovněž je toho názoru, že nebyla naplněna ani škodlivost jeho jednání, neboť nebylo zjišťováno, zda nudistická pláž byla nějak označena, zda existuje místní řád, kterým by předmětné chování obviněného na pláži bylo zakázáno atd. Podle obviněného nebyl naplněn ani objekt daného přečinu, neboť nedošlo k závažnějšímu útoku, který by narušoval veřejný klid a pořádek. O hrubou neslušnost podle názoru obviněného nemohlo jít z toho důvodu, že si ho na pláži nikdo nevšímal a nebylo bráno v úvahu to, že vedle pláže, kde k jednání obviněného došlo, se nachází také nudistická pláž. Za takto popsané situace mělo být podle obviněného jeho jednání posuzováno v intencích mimotrestních předpisů. V souvislosti s uložením ochranného sexuologického léčení v ústavní formě poukazuje na to, že nebylo nikterak prokázáno, že by jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný a z jakého důvodu. Přihlédnuto mělo být podle jeho názoru také k tomu, že začal dobrovolně navštěvovat MUDr. K. a není jeho vinou, že mu tento nenasadil žádnou medikaci. Znalecký posudek považuje za nepřezkoumatelný a není mu jasné, na základě jakých skutečností dospěla znalkyně k závěru, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu k otázce ochranné léčby a opětovně odkazuje na existující extrémní nesoulad, kdy napadené rozhodnutí „neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví, resp. nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil přečinu, jež je mu dáván za vinu“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí obsahově navazující a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby.
3) K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukazuje na to, že podle jeho mínění nebyl naplněn základní znak přečinu výtržnictví, a to znak „hrubé neslušnosti“. V této souvislosti poukazuje na to, že podle skutkového zjištění se obviněný pouze vysvlékl do naha a stál a přál si být viděn. Z žádného důkazu pak podle státního zástupce nevyplynulo, že by na sebe nějakým způsobem upozorňoval, čímž by doprovodné projevy mohly jeho jednání posunout do roviny „hrubé neslušnosti. Podle názoru státního zástupce nebyla naplněna objektivní stránka přečinu, kterým byl obviněný uznán vinným. Za situace, že by Nejvyšší soud nesdílel názor státního zástupce v otázce naplnění objektivní stránky přečinu výtržnictví, pak je nutno se zabývat námitkami obviněného k uloženému ochrannému léčení sexuologickému v ústavní formě, které státní zástupce shledává důvodnými. Státní zástupce připouští, že znalkyně navrhla uvedenou formu léčení, kterou soud prvního stupně nekriticky převzal, aniž by závěry znalkyně jakkoli hodnotil. Podle názoru státního zástupce nemohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Z podaného dovolání je zřejmé, že toto bylo obviněným zaměřeno jednak na zpochybnění znaku trestného činu výtržnictví „hrubou neslušnost“ a dále na splnění podmínek pro uložení „ochranného léčení sexuologického v ústavní formě“. Tyto námitky je nutno označit za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné z níže uvedených důvodů.
9) Obviněný byl uznán vinným přečinem výtržnictví, neboť „dne 22. 5. 2016 kolem 17.00 hod. se na veřejně přístupné pláži u písníku H. nedaleko občerstvení Anbar na S. veřejně, před cca 20 lidmi včetně nezletilých dětí, vysvlékl do naha, stál zde a rozhlížel se, čímž u některých přítomných vzbudil veřejné pohoršení“ a následně „dne 23. 5. 2016 kolem 17.00 hod. se na veřejně přístupné pláži u písníku H. nedaleko občerstvení Anbar na S. veřejně, před cca 10 lidmi včetně nezletilých dětí, vysvlékl do naha, stál zde a rozhlížel se, čímž u některých přítomných vzbudil veřejné pohoršení“ a takto jednal přesto, že byl za přečin výtržnictví odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 6. 2012, č. j. 3 T 122/2012-32, s právní mocí dne 27. 7. 2012.
10) V souvislosti s rozsudkem soudu prvního stupně je nutno uvést, že tento hrubou neslušnost spatřuje v tom, že se obviněný uvedeného jednání dopustil na veřejně přístupné pláži, před více lidmi, včetně minimálně dvou dětí, kdy se vystavoval zcela nahý (viz str. 5 rozsudku) a že se uvedené jednání opakovalo. Soud druhého stupně rozvedl úvahy soudu prvního stupně v tom směru, že se obviněný vysvlékl na nenudistické pláži, přičemž vedle byla pláž nudistická, a právě skutečnost, že si tito lidé vybrali nenudistickou pláž, svědčí pro závěr, že se nechtějí svlékat do naha, chodí v plavkách, tudíž jednání obviněného, který opakovaně před dětmi se na této pláži vysvlékl a vystavoval se před nezletilými dětmi, je nutno za hrubou neslušnost považovat (viz str. 5 usnesení soudu druhého stupně). V tomto směru je účelové tvrzení obviněného, že nezl. dívky neviděl, neboť tyto ho viděly a toto také otci sdělily.
11) Nejvyšší soud v tomto směru se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a nemohl akceptovat výhrady obviněného, se kterými se do značné míry ztotožnil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně je nutno zdůraznit jedno ze základních zjištění soudů, a to skutečnost, že obviněný byl již v minulosti upozorněn na to, že jeho obnažovací vystoupení jsou společensky neakceptovatelná. V tomto směru není rozhodující, zda by byl postižen pro přestupek nebo přečin, důležité a základní je zjištění, že obviněný věděl o tom, že takové jednání (minimálně svlékání se na veřejnosti – aniž by si např. třel svůj pohlavní úd) nelze akceptovat. Další skutečností, kterou obviněný ani státní zástupce nevidí v souvislostech, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., ale nahlížejí na ni jako na jednu ze samostatných okolností, je místo, kde k předmětnému jednání došlo. Obviněný i státní zástupce poukazují na to, že se obviněný vysvlékl do naha nedaleko od nudistické pláže a tuto skutečnost je třeba vykládat spíš v jeho prospěch. Nejvyšší soud však takové úvahy nesdílí. Obviněný z minula věděl o tom, že na veřejnosti se vysvlékat do naha je neakceptovatelné. Věděl rovněž o tom, že vedle nenudistické pláže se nachází nudistická pláž. Správně poukázal soud druhého stupně na tu skutečnost, že pokud vedle sebe se nacházela nudistická a nenudistická pláž, je třeba se zamyslet nad tím, proč si část lidí vybrala právně nenudistickou pláž. Vybrala si ji patrně proto, že jejich založení je vedlo k závěru o nevhodnosti jednak sami se nazí vystavovat, případně na nahá těla (např. z důvodu estetického vnímání či cítění, příp. vzhledem k tomu, že sebou měli nezletilé děti) koukat. Jestliže se tedy rozhodli tito lidé navštívit nenudistickou pláž, činili tak patrně z toho důvodu, že neměli důvod či se nechtěli vysvlékat do naha. Nejvyšší soud je toho názoru, že neobstojí účelová argumentace obviněného, „že se šel z nudistické pláže jen tak podívat, případně vyzkoušet podmínky k plavání“ na nenudistickou pláž. V této souvislosti je vhodné zmínit, že u obviněného byla zjištěna tzv. neúplná sexualita, jednalo se o nepravý exhibicionismus (viz body 13, 14), přičemž obviněný pro obdobné jednání byl již dříve odsouzen [(srov. rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr. či rozh. č. 6/1975 Sb. rozh. tr.), dalšího obdobného jednání se dopustil v únoru]. Věděl, kde je hranice mezi plážemi, přičemž Nejvyšší soud nevidí důvod, proč musel chodit zkoumat podmínky ke koupání na nenudistickou pláž nahý, když mu nic nebránilo koupat se a slunit nahý na nudistické pláži. Pokud státní zástupce v souladu s tvrzením obviněného poukazuje na to, že nahé lidské tělo bez dalších doprovodných projevů, či konkrétních odpor vzbuzujících okolností nelze považovat za něco hrubě neslušného, navíc za situace, kdy se tak stalo na místě obecně užívaném ke koupání, pak lze souhlasit s tím, že charakter výtržnosti zpravidla získává až takové jednání pachatele, které je spojeno s projevy vulgarity či sexuality veřejně. Nejvyšší soud však považuje za potřebné upozornit na skutečnosti, které svědčí o správnosti závěrů soudů nižších stupňů, že obviněný se dopustil „hrubé neslušnosti“. Především jde o to, že prvního jednání se dopustil dne 22. 5. 2016, přičemž stejného jednání se dopustil opětovně dne 23. 5. 2016. V obou případech jde o obviněného ve zralém věku, kdy v odpoledních hodinách, na místě veřejnosti přístupném – na pláži na počátku léta se zcela obnažil. S jistou dávkou tolerance by se dala akceptovat situace, pokud by obviněný i na nenudistické pláži se nahý vykoupal, a usiloval o to, aby jeho jednání zůstalo přítomnými osobami nepovšimnuto. V předmětné trestní věci si však obviněný počínal právě opačným způsobem, snažil se na svoji přítomnost „nahé osoby na nenudistické pláži“ upozornit. Za upozornění nelze v tomto případě považovat jen např. výkřiky a mávání, jak by mohla obhajoba namítat, ale také to, že na takové pláži se obviněný zcela nahý postaví čelem k lidem na této pláži ležícím (včetně nezletilých dětí). Nelze v daném případě hovořit o nevýznamné společenské škodlivosti jednání obviněného a nenaplnění znaku „hrubé neslušnosti“, jestliže obviněný byl zcela nahý a činil tak se záměrem, aby byl na nenudistické pláži spatřen – stoupl si tak, aby na sebe upoutal pozornost (viz shora) a jednal tak opakovaně, přičemž z minula věděl, že takové jednání lze postihnout i prostředky trestního práva. V případě termínu „místa obecně užívaného ke koupání“, který má podle mínění státního zástupce odůvodnit mírnější měřítko na „nahotu“ obviněného, však Nejvyšší soud opětovně upozorňuje na skutečnost, že právě s ohledem na existenci dvou vedle sebe ležících pláží oddělených komunikací a možnost volby té které páže, je okolností náhledu těch, kteří se rozhodli pro nenudistickou pláž na otázku nahoty a z tohoto pohledu při dalších projevech obviněného, byť nešlo např. o masturbaci (jako v případě jednání ze dne 7. 2. 2016, které nebylo předmětem tohoto trestního stíhání), je třeba posuzovat jednání obviněného jako „hrubou neslušnost“, coby znak přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněným i státním zástupcem je rovněž přehlíženo, že jednání obviněného nezůstalo nepovšimnuto. Je třeba zdůraznit, že uvedeného jednání obviněného si povšimly nejen přítomné dospělé osoby, ale také nezletilé dívky a jejich otec obviněného na nevhodné chování upozornil. Ta skutečnost, že osoby z nudistické pláže již vůči obviněnému důrazně nevystoupily již první den, vyvolala patrně u obviněného pocit nepostižitelnosti takového jednání a představu rezignace těchto osob na ochranu svých práv, a proto takové jednání lze považovat za jistou formu agrese ve smyslu prosazování svého záměru. Nenaplnění znaku „opětovnosti“ ve smyslu §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebylo obviněným v dovolání uplatněno.
12) Důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani námitku obviněného, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného ústavního sexuologického léčení. V této části se s argumentací obviněného ztotožnil rovněž státní zástupce, který mj. poukázal na to, že soud „nekriticky přejal“ návrh znalkyně na formu léčení. V daném případě se Nejvyšší soud neztotožnil s argumentací obviněného ani na jeho podporu vyznívajícím sdělením státního zástupce, a to z následujících důvodů. Je sice pravdou, jak uvádí i státní zástupce, že obviněný odkazuje na „relevantní judikaturu Ústavního soudu“ k otázce ochranného léčení v ústavní formě, kterou v žádném případě Nejvyšší soud nezpochybňuje, je však nutno upozornit na to, že každou konkrétní věc je nutno posuzovat z hledisek, která jsou pro ni specifická a tím ji odlišují od obecných hledisek. V předmětné trestní věci byl vypracován znalecký posudek, ve kterém znalkyně zmíněnou formu léčení navrhla. Vedle písemně vypracovaného znaleckého posudku, na který odkázala, byla velmi podrobně vyslechnuta soudem prvního stupně. Lze sice připustit, že v odůvodnění svého rozsudku mohl soud prvního stupně podrobněji rozvést závěry plynoucí ze znaleckého posudku, zejména za situace, kdy u hlavního líčení na základě výslechu znalkyně, a to i po dotazech obhájkyně a vyjádření obviněného, učinil soud závěr o důvodnosti uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Je však současně nutno uvést, že znalecký posudek i výslech znalkyně odpovídají ustanovením trestního řádu, tudíž je třeba z těchto důkazů jako celku vycházet při posuzování závěrů, které byly vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí soudů.
13) Ze znaleckého posudku a vyjádření znalkyně jednoznačně vyplývá, z jakých jí předložených, případně jí provedených důkazů vycházela (blíže bod 14). K uvedenému je potřebné uvést, že znalkyně měla jednak k dispozici informace o předchozím odsouzení obviněného pro přečin výtržnictví (Okresní soud v Pardubicích ze dne 18. 6. 2012, č. j. 3 T 122/2012-32, v právní moci dne 27. 7. 2012). Z tohoto rozhodnutí mj. brala v úvahu tu skutečnost, že obviněný na veřejné pláži se nejméně před čtrnácti lidmi vysvlékl do naha, nahý se pohyboval po písečné pláži a v jejím okolí přistupoval k lidem, na pláži oslovil dvě dívky, u kterých stál v bezprostřední blízkosti, a jeho přirození měly mladistvé dívky v úrovni očí, poté dívky následoval do vody, kde se jich dotýkal, když dívky odešly do nedalekého lesíka, snažil se je opětovně kontaktovat, tyto před ním utekly, proto se vrátil zpět na pláž, kde se snažil kontaktovat nezletilé dívky, byl opětovně upozorněn na nevhodné chování… Dále znalkyně zmínila, že obviněného vyšetřovala v předmětné trestní věci a stejně tak obviněného vyšetřovala v další trestní věci, která časově předcházela předmětné trestní věci a skutkově se odehrála v únoru 2016 (viz shora), kdy jednání obviněného spočívalo v tom, že „7. 2. 2016 v době kolem 16.35 hod. v P., v ul. K. B., vedle budovy čp. …, u místního pískoviště si stáhl kalhoty na stehna, obnažil svůj pohlavní úd a před přítomnými nezl. dívkami si třel pohlavní úd do doby, než si všiml, že jedna z dívek někomu telefonuje, oblékl se a z místa odešel…“ Znalkyně tedy měla možnost posoudit, zda u obviněného jsou dány skutečnosti, pro které je možno navrhnout uložení předmětné léčby v celé šíři, a to včetně jednání obviněného, které sice nebylo součástí trestního stíhání v této trestní věci (jak správně státní zástupce uvedl), avšak oproti státnímu zástupci je Nejvyšší soud toho názoru, že právě takto komplexně provedené vyšetření poskytlo znalkyni objektivnější a ucelenější náhled na posouzení chování obviněného, než pokud by snad měla vycházet jen z údajů jí poskytnutých k předmětné trestní věci. Právě z tohoto zjištění, ale i předchozí trestné činnosti vyplývá orientace obviněného na bezbranné objekty.
14) Podstatné z uvedeného znaleckého posudku je zjištění, že u obviněného byla zjištěna neúplná sexualita. Na základě vyšetření (psychiatrického, falopletysmografického, sexuologického a následně znovu psychiatrického a sexuologického) znalkyně konstatovala nepravý exhibicionismus. Znalkyně přitom konstatovala (str. 73 spisu), že s ohledem na zjištěnou formu sexuality, kdy se nejedná o pravý exhibicionismus je možná agrese, což se projevilo právě v minulosti (viz Okresní soud v Pardubicích ze dne 18. 6. 2012, č. j. 3 T 122/2012-32, v právní moci dne 27. 7. 2012) zmiňovaném rozhodnutí. Ta skutečnost, že v předmětné trestní věci nikoho nepronásledoval, ještě není důvodem, pro který by měla být ústavní léčba vyloučena. Právě zjištěná forma neúplné sexuality (nepravý exhibicionismus) by byla důvodem ke zmíněné léčbě i v případě pouze předmětného jednání, bez přihlédnutí k dalším případům, které byly k dispozici znalkyni. Nejvyšší soud rovněž bral v úvahu i tu skutečnost, zda zmínka obviněného o dobrovolném docházení k MUDr. K., by byla důvodem, pro který by postačovalo uložení léčby pouze v ambulantní podobě. Také zprávy MUDr. K. měla znalkyně k dispozici a uvedla, že zmíněný lékař, stanovil diagnózu exhibicionismu po jevové stránce. Na rozdíl od něj však znalkyně stanovila diagnózu podle podstaty biologického mechanismu. Z vyjádření nejen znalkyně, ale také MUDr. K. lze dovodit, že obviněný své jednání bagatelizuje, dobrovolně se o léčbu nezajímal a MUDr. K. navštívil až pod nátlakem. Právě bagatelizační, racionalizační a negativistický postoj obviněného (vedle již zmíněné možnosti opakování agrese) byly důvody, pro které znalkyně navrhla ochrannou sexuologickou léčbu obviněného v ústavní formě, když dále poukázala na nedostatečnost ambulanční léčby nejen z důvodů shora uvedených, ale rovněž k tomu, že na ambulanci by nebyl dostatek času (půl hodiny na člověka za měsíc), aby se změnil postoj obviněného k jeho sexuální zvláštnosti. V případě vstřícné spolupráce obviněného by již po dvou měsících přicházely v úvahu vycházky, propustky domů atd. Z důvodů shora uvedených je Nejvyšší soud toho názoru, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že obviněnému je třeba uložit ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, což je v souladu s ustanovením §99 odst. 2 písm. a) tr. zák. a rovněž např. rozh. 59/1968 Sb. rozh. tr., jak soudy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 6 rozsudku, str. 5-6 usnesení soudu druhého stupně).
15) Pokud obviněný v podaném dovolání poukazuje na tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, přičemž nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného opatření, pak považuje Nejvyšší soud k uvedenému tzv. extrémnímu nesouladu uvést pouze následující.
16) Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl. Odůvodnění soudů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle.
17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky uplatněné v dovolání jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu