ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.558.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 558/2021- 532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání obviněné J. K., roz. K. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 6 To 104/2020, v trestní věci vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 1 T 79/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná J. K., rozená K. byla rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 1 T 79/2019 uznána vinnou přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného , dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku [ad skutek bod 1)] a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku [ad skutek bod 2)]. Za to jí byl podle §209 odst. 4 s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku s dohledem v rozsahu a s povinnostmi uvedenými v ustanovení §49 a §50 tr. zákoníku.
K odvolání obviněné, které proti tomuto rozsudku podala, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 6 To 104/2020 prvostupňový rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že v bodě I. obviněnou uznal vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že v době od 9. 8. 2018 do 16. 30 hodin dne 14. 8. 2018 v XY a okolí pod nepravdivou záminkou vrácení peněz po jejich doručení z Ameriky, následně pod záminkou získání prostředků z prodeje bytů bude moci zapůjčenou částku neprodleně vrátit, vylákala od poškozeného F. V., nar. XY, trvale bytem XY částku celkem 400 000 Kč, které jí předal před Českou spořitelnou v XY, okr. XY, kde si vzal pro tento účel úvěr v uvedené výši, a dále uzavřel úvěrovou smlouvu u ČSOB v XY na částku 200 000 Kč, kterou po něm obžalovaná též požadovala, když však vzhledem k podezření, že jej obžalovaná uvedla v omyl, jí již tuto částku nechtěl předat, přičemž se obžalovaná snažila od počátku peníze od něj vylákat tím, že předstírala citový vztah k němu a uskutečnila s ním i pohlavní styk, a vzhledem ke svým příjmům si musela být vědoma skutečnosti, že nebude schopna peníze poškozenému vrátit, tak jak mu tvrdila, avšak po té, co jí poškozený odmítl poslední částku poskytnout, mu začala vyhrožovat tím, že pokud jí peníze nedá, uvede na policii, že ji znásilnil.
Za to jí byl podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Současně byla výrokem pod bodem II. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Klatovech ze dne 20. 5. 2019 č. j. ZT 266/2018-31 pro skutek uvedený v jejím bodě 2), v němž byl spatřován zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání do výroku o vině a trestu pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod spatřuje obviněná v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť odvolací soud při objasňování skutkového základu věci nerespektoval princip zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Již nalézací soud neprověřil, zda obviněná očekávala v rozhodném období předcházejícím přijetí peněz od poškozeného F. V. příjem peněz z ciziny, což potvrdil poškozený ve své výpovědi, z něhož mu měla dluh splatit. Z výpovědi svědka K. lze dovodit, že obviněná od něj mohla vedle již tří zakoupených bytů koupit ještě poslední dva byty v domě čp. XY na náměstí v XY z peněz získaných od poškozeného a jejich následným prodejem získat peníze na vrácení půjčených peněz od poškozeného. Nalézací soud při zjišťování majetkových poměrů obviněné zjistil, že vlastní bytové jednotky v tomto domě včetně pozemků, k nimž bylo zřízeno zástavní právo banky k poskytnutému úvěru ve výši 3.512.000 Kč, z čehož plyne, že si musela být vědoma, že od ní poškozený nemůže ve velmi krátké době získat velkou finanční částku. Vadná právní úvaha soudu o nemožnosti prodeje zastavených nemovitostí jejich vlastníkem nemá oporu v občanském právu hmotném a z hlediska trestněprávního posouzení nelze akceptovat, že by zástavní právo váznoucí na nemovitostech degradovalo hodnotu nemovitosti v rozsahu znemožňujícím obviněné zaplatit z výnosu z prodeje nemovitostí svůj dluh. Takový závěr soudu postrádá řádné zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety, přičemž při dokazování v trestním řízení je takový způsob argumentace nepřijatelný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03). Provedené důkazy svědčí o dostatečnosti majetku obviněné pro vrácení částky ve výši 429.000 Kč, o čemž svědčí skutečnost, že obviněná poškozenému dne 11. 3. 2019 uhradila celou tuto částku převodem na účet. Takovým jednáním neuznala dluh, nýbrž tak učinila pouze z podnětu a na doporučení inspektorky Policie ČR.
Argumentace nalézacího soudu o prokázaném tvrzení poškozeného, že obviněné půjčil částku ve výši 400.000 Kč korespondující i s ostatními provedenými důkazy je nelogická a v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Důkazy o čerpání úvěrů poskytnuté bankami neprokazují, že poškozený poskytl obviněné peníze jako zápůjčku a nikoli jako splátku svých dluhů. Soud pominul, že poškozený vypovídal o podstatných okolnostech rozporně, zejména o důvodu zápůjčky nejprve na pořízení bytu pro obviněnou, později na auto s vidinou „krásného sexu”. Rovněž se nezabýval existencí potvrzení o zápůjčce, kdy poškozený nejprve tvrdil, že ji podepsali oba později, že jej obviněná nepodepsala a v hlavním líčení poškozený uvedl, že se mělo jednat o malý papírek s podpisem obviněného. Žádná kvitance nebyla ani jako důkaz předložena. Soudy vzaly za prokázané skutečnosti vyplývající z výpovědi poškozeného V. a pominuly důkazy zpochybňující jeho výpověď. Tvrzení soudu, že obviněná předstírala citový vztah k poškozenému a uskutečnila s ním pohlavní styk ve snaze vylákat od něj peníze, je pouhou spekulací, neboť soud neodkazuje na žádný konkrétní důkaz, ani na úvahy, kterými se při ní řídil, tedy je v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud ani nevysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozeného, který v hlavním líčení ohledně poskytnutí zápůjčky uvedl, že ho k ní přiměla vidina krásného sexu. Pokud by poškozený zapůjčil obviněné peníze veden takovou vidinou, nelze takový motiv interpretovat jako uvedení v omyl, zejména pokud obviněná zmíněnou vidinu sexu podle zjištění soudu naplnila. Nelze proto přičítat obviněné, jak dovodil nalézací soud, že u poškozeného vyvolala omyl spočívající v tom, že částku ve výši 400.000 Kč mu obviněná zaplatí z částky získané prodejem bytu. Z provedených důkazů tak nelze dovodit bez důvodných pochybností spáchání skutku ad bod I. výroku napadeného rozsudku, který by vykazoval zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, obviněná proto měla být pro tento skutek zproštěna obžaloby.
Obviněná má za to, že odvolací řízení nesplnilo principy fair procesu jako nevyhnutelné podmínky existence demokratického právního státu. Odvolací soud přehlížením vad rozsudku nalézacího soudu a jemu předcházejícímu řízení porušil ústavní povinnost soudu poskytnout ochranu základním právům a svobodám. Nezákonné přehlížení práv obviněné degradovalo obviněnou v její lidské důstojnosti na objekt svévolné manipulace. Na rozdíl od osoby označené jako poškozený byla její výpověď soudem přeslechnuta či odmítnuta bez řádného prověření její pravdivosti a její vina je konstruována soudem na základě spekulací vzdálených pravdě, čímž bylo zkráceno její právo na obhajobu.
Odvolací soud ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku uzavřel, že obviněná nutila poškozeného k poskytnutí půjčky ve výši 200.000 Kč pod pohrůžkou podání trestního oznámení pro znásilnění, které uskutečnila při podání vysvětlení u policejního orgánu. U něj podle soudu však neuvedla takové skutečnosti, které by vinily poškozeného z trestného činu znásilnění a byly by způsobilé přivodit jeho trestní stíhání s ohledem na stupeň škodlivosti činu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku , která nepřekročila spodní práh trestnosti. Hrozba obviněné podáním trestního oznámení pro znásilnění je ve skutku ad bod I. blíže nekonkretizovaná a nepředstavovala naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 6 To 104/2020 ve výroku o vině i trestu pod bodem I., a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §365 l odst. 1 tr. ř. (správně má být uvedeno ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř.) přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl (§265h odst. 2 tr. ř.), že dovolání obviněné přisvědčit nelze, neboť z podstatné části zde použitá argumentace (konkrétně výhrady ke správnosti skutkových zjištění vedoucích k uznání viny trestným činem podvodu) neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Lze sice připustit, že dovolací soud může v případě namítaných procesních vad týkajících se dokazování zasáhnout, jde ovšem o jen zcela výjimečné případy, kdy to odůvodňuje existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a procesně účinnými a soudy provedenými důkazy, či se jedná o tak intenzivní nezákonnosti v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy je zásah vyžadován z důvodu ochrany ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněná sice uvedeným extrémní nesouladem argumentovala, ovšem veskrze formálně, nereflektujíce skutečný obsah všech důkazů svědčících bez jakýchkoli pochybností o její vině. V posuzované věci se o případ extrémního nesouladu nejedná. Těžiště dovolacích námitek obviněné ohledně posouzení věci podle §209 tr. zákoníku tvoří v podstatě opakování argumentace známé soudům nižších stupňů jak z její obhajoby uplatněné před prvoinstančním soudem, tak z obsahu řádného opravného prostředku projednávaného před soudem odvolacím. Oba soudy se s nimi bezezbytku vypořádaly. Státní zástupce se dále blíže vyjádřil k provedeným důkazům a shrnul, že s ohledem na charakter skutku a vzájemným vztahům mezi poškozeným a obviněnou byla výpověď poškozeného podrobena zvýšené kontrole a pečlivě prověřena. Jeho výpověď koresponduje s obsahem dalších ve věci provedených důkazů.
Za relevantní nelze považovat námitku obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo . S touto argumentací nelze věcně souhlasit. V případě obviněné o pochybnostech, natož pak o pochybnostech důvodných hovořit vůbec nelze. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V této trestní věci proti sobě nestojí rovnocenná skupina důkazů (za tu nelze považovat jen předestřenou verzi obviněné, která ve věci ani nevypovídala), verze obviněné není podložena vůbec žádným relevantním důkazem a byla naopak jinými důkazy vyvrácena. Z obecného pohledu pak námitka porušení zásady in dubio pro reo směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo napadá způsob hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových, tudíž není způsobilé naplnit obviněnou zvolený či jiný dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 sp zn. 3 Tdo 813/2017).
Státní zástupce za jedinou námitku odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje s jistou mírou tolerance výhradu obviněné týkající se právního posouzení skutku jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu však obviněná bez bližšího rozlišení směšuje dohromady námitku nenaplnění znaku objektivní stránky trestného činu spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou s námitkou nedostatečné společenské škodlivosti trestného činu. Jedná se o rozdílné právní pojmy. Pokud v konkrétním případě nelze dovodit naplnění byť jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu, není již důvod uvažovat o použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. ř. (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012). Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná byla přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku uznána vinnou za své jednání spočívající v tom, že po předchozím vylákání částky 400.000 Kč v hotovosti a v reakci na neochotu poškozeného jí poskytnout další finanční plnění ve dvousettisícové hodnotě jemu začala vyhrožovat oznámením na policii, že ji znásilnil, a to s cílem dosáhnout právě vydání i těch zbývajících 200.000 Kč. Státní zástupce dále přiblížil, co je možné považovat za pohrůžku jiné těžké újmy. Nízkou společenskou škodlivost obviněná vyvozuje toliko z jediné skutečnosti, a to z toho, jaké bylo její vysvětlení dne 15. 8. 2018 před policejním orgánem a jak byl obsah tohoto podání vysvětlení posouzen odvolacím soudem (obviněná přímo odkázala na bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku není ono způsobení jiné těžké újmy, a proto k jejímu naplnění postačí jen zjištění, že pachatel způsobením jiné těžké újmy hrozil. Trestný čin vydírání je svou formou předčasně dokonaný delikt, kdy zákonné znaky skutkové podstaty postihují jednání, které je přípravou k dosažení pachatelova cíle. K dokonání proto stačí samotné užití násilí, pohrůžky násilím, nebo pohrůžky jinou těžkou újmou, přičemž nemusí dojít k tomu, co pachatel svým jednáním sleduje, přičemž v případech, kdy je tento trestný čin naplněn již jednáním spočívajícím v samotném vyslovení či jiném vyjádření pohrůžky, nemusí již dojít ani k násilí a nemusí nastat ani jiná těžká újma, k jejímuž naplňování pachatel vůbec nemusí přistoupit. Zjevně se tak v případě poznámky obviněné jedná o okolnost, která nemá pro posouzení konkrétní společenské škodlivosti jejího závadného jednání žádný zásadní význam. Nejde totiž o takový parametr, jenž by měl být přímo vnímán z pohledu těch požadavků, jež jsou nastaveny jako významné pro posouzení míry společenské škodlivosti v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Nejedná se zde o okolnost, za které byl čin spáchán, nýbrž o okolnost, jež nastala až po činu.
Nadto v případě obviněné není žádný důvod, aby okolnosti jejího podání vysvětlení dne 15. 8. 2018 byly vykládány v její prospěch. Přes to, co odvolací soud uvedl v bodě 26. odůvodnění svého rozsudku, je naopak nutno k tíži obviněné posoudit to, že svým jednáním před policejním orgánem v podstatě přistoupila k naplňování svých hrozeb, kdy poškozeného vykreslila jako sexuálního loudila, s jehož požadavky na soulož zase až tak nesouhlasila. Především však obviněná ve své argumentaci zcela pominula, že podáním vysvětlení dne 15. 8. 2018 její závadné jednání vůči poškozenému směřující k nařčení ze znásilnění neskončilo, což ostatně vyplývá i z onoho dovolatelkou zmiňovaného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni (jeho navazujícího bodu 27., který obviněná záměrně v dovolání nezmínila). Chování obviněné po činu tedy nejen že nemůže svědčit o nižší míře společenské škodlivosti jejího jednání, ale naopak jí přitěžuje, jelikož z něho vyplývá pohnutka a odhodlání obviněné poškozenému skutečně ublížit a způsobit mu jinou těžkou újmu. Je jím podpořen závěr o zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu a negativně dokresluje osobu pachatelky. Jednání obviněné nevykazuje vůbec žádné zvláštní, specifické rysy, jež by odůvodňovaly eventuální závěr, že jí spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Je nutno konstatovat pravý opak.
Státní zástupce tak s ohledem na jedinou dovolací námitku o použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku z důvodu nízké škodlivosti trestného činu spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) nebo c) tr. ř.
Obviněná na vyjádření státního zástupce reagovala replikou, v níž rekapituluje obsah jeho vyjádření a svých dovolacích námitek s tím, že státní zástupce ve svém vyjádření podle ní zcela ignoruje podstatnou část argumentace dovolání obviněné, v níž tato poukazuje na společného jmenovatele extrémního nesouladu skutkových zjištění soudu a důkazů provedených v hlavním líčení, jímž je nerespektování ústavněprávního postulátu „fair“ procesu a požadavku respektování lidské důstojnosti v trestním řízení. Státní zástupce přehlíží, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že jsou-li ve hře základní práva, musí jim být poskytnuta ochrana cestou všech opravných prostředků náležejících osobě obviněné, tj. včetně dovolání. Dále zopakovala některé ze svých dovolacích námitek a nesouhlasila s vyjádřením státního zástupce ohledně hodnocení skutku jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Při právním hodnocení tohoto skutku je relevantní úvaha, zda jednání, jímž měla obviněná F. V. hrozit, je možno posoudit jako trestní oznámení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství následně sdělil, že po seznámení se s obsahem repliky obviněné se k ní nebude věcně vyjadřovat, neboť argumentace obviněné se zásadně nezměnila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 6 To 104/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Její dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podala je prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněná ohledně posouzení žalovaného skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku podřadila pod tento důvod dovolání výhradně námitky, jejichž povaha je primárně skutková či se dotýká domnělých procesních pochybení obou soudů, a tyto završila prohlášením, že se zde jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a domáhá se tak již v pořadí druhého přezkumu skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem, přičemž tyto již přezkoumal v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně.
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je proto nucen konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud obviněná po Nejvyšším soudu přesto požaduje opětovné přezkoumání skutkových zjištění a přezkum rozsahu dokazování učiněných soudem prvního stupně, činí tak proto, že je nespokojena s dosavadními skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů.
V dané souvislosti je třeba konstatovat, že zákonná úprava dovolacího řízení takovou možnost třetího stupně přezkumu umožňuje a to při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by znamenala neakceptovatelný zásah do ústavně garantovaného práva obviněné na obhajobu, porušení zásad spravedlivého procesu a současně měla přímý dopad na konečné právní posouzení skutku dovolatelky, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
Z přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že oba soudy se patřičně vypořádaly s hodnocením výpovědí poškozeného F. V. Podrobně se zabývaly majetkovou situací obviněné, přičemž vyvrátily tvrzení obviněné, že měla se svědkem K. domluvenou koupi tří bytů v předmětném domě, který toto naopak vyvrátil. Obviněná využila důvěřivosti poškozeného a jeho naivity s příslibem sexuálních kontaktů mezi nimi, ke kterým ve vícero případech došlo, a údajného citového vzplanutí z její strany, s tím, že z něj vylákala částku ve výši 400.000 Kč, kterou poškozený získal z úvěru od České spořitelny a obviněné je předal ihned po jejich výběru v hotovosti v bance, když jej uvedla v omyl tím, že mu je neprodleně vrátí pod nepravdivými záminkami údajného zisku peněz po jejich doručení z Ameriky, popřípadě získání peněz z prodeje jejích bytů, což rozhodně neměla v úmyslu. Poškozený si posléze půjčil další obnos ve výši 200.000 Kč u ČSOB v XY, které jí však po prozření, že jej obviněná předtím uvedla v omyl, již nechtěl předat. Snažila se je z něj získat pod pohrůžkou, že pokud jí tyto peníze nepředá, uvede na policii, že ji znásilnil, přestože naopak sama zneužívala sexuálních praktik k tomu, aby jí peníze předal, když jí bylo jasné, že ochota poškozeného jí odevzdat tuto částku ve výši 200.000 Kč se již vytratila. Ani dodatečné uhrazení částky, kterou obviněná na poškozeném vyloudila, nemá žádný vliv na posouzení její viny. Obviněná v dovolání tudíž vychází ze svého pojetí skutkového děje, který uplatňovala po celou dobu trestního řízení a který je ve zřetelném rozporu s provedeným dokazováním. Teprve na základě toho namítá nesprávné právní posouzení jejího jednání jako pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Veškerá její argumentace užitá na podporu uvedené verze je ale ryze skutkového charakteru, tudíž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nadto ji obviněná předkládá opakovaně, ačkoli se s ní vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není přezkum skutkového stavu v třetím stupni a je neúčelné závěry dokazování znovu podrobně rekapitulovat. Nejvyšší soud tak bez dalšího odkazuje na související pasáže odůvodnění obou rozhodnutí, neboť se s nimi soudy nižších stupňů již v předchozím řízení vypořádaly.
Zároveň Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by skutkové výhrady obviněné vůči procesnímu postupu nižších soudů byly opodstatněné. Ve vytýkaných směrech rozhodně nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu, provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů soud prvého stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byly s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí napadených dovoláním se závěrem, že k naplnění výše citovaného uplatněného dovolacího důvodu nedošlo.
Za jedinou právní námitku subsumovatelnou pod shora uplatněný dovolací důvod je možno považovat tvrzení obviněné, že její jednání nemělo být posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož hrozba obviněné poškozenému spočívající v tom, že pokud jí nepředá částku ve výši 200.000 Kč, podá na něj trestní oznámení pro znásilnění, je ve skutku ad bod I. blíže nekonkretizovaná a nepředstavovala naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy přečinu vydírání. Tato námitka je ale neopodstatněná.
Přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nejprve je třeba uvést, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Při posuzování, zda se jedná o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům poškozeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Krajský soud v popisu skutku pregnantně popsal pohrůžku jiné těžké újmy tak, že poté, co poškozený obviněné odmítl vydat další částku ve výši 200.000 Kč, kterou získal od ČSOB v XY na základě úvěrové smlouvy, protože ji po něm obviněná požadovala, začala mu vyhrožovat, že nedá-li jí peníze, uvede na polici, že ji znásilnil. Odvolací soud v bodě 18 odůvodnění napadeného rozsudku správně dovodil, že přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je předčasně dokonaný trestný čin a byl proto dokonán již v okamžiku, kdy obviněná poškozenému vyhrožovala, že pokud jí peníze nedá, uvede na policii, že ji znásilnil. Tedy již vyřčením této pohrůžky jiné těžké újmy, za níž lze považovat podání trestního oznámení pro znásilnění, u něhož pachateli hrozí trestní sazba odnětí svobody na dva až deset let, byl stíhaný přečin vydírání dokonán. Pachatel tedy nemusí ani učinit to, čím hrozil. Nebylo proto rozhodné, zda obviněná trestní oznámení skutečně podala, či nikoli. K tíži obviněné lze přičítat, že tak nakonec i učinila a poškozenému chtěla reálně ublížit, když dne 15. 8. 2018 podala vysvětlení na policii (č. l. 392-397) a znovu dne 17. 10. 2018 (č . l. 398-400), kdy blíže popisovala i domnělou obranu užitou vůči poškozenému, tedy že jej v autě nohama i rukama odstrkovala, když se jí snažil roztáhnout nohy. Odvolací soud v bodě 24 a 26 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že dne 15. 8. 2018 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení ve věci znásilnění obviněné. Po provedeném šetření, zejména po obstarání znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a psychologie na obviněnou bylo posléze usnesením ze dne 29. 11. 2018 rozhodnuto, že se trestní věc pro podezření ze znásilnění poškozeným F. V. odkládá, neboť obviněná byla shledána nevěrohodnou a sexuální aktivity s poškozeným byly z její strany dobrovolné. Nadto k námitce obviněné je třeba uvést, že pro naplnění uvedeného zákonného znaku se nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy. Dokonání trestného činu vydírání podle ustanovení §175 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, publ. pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
O vyděračském záměru obviněné pak svědčí i okolnost, že předmětnou pohrůžku podání trestního oznámení pro znásilnění umocnila tím, že nepravdivou historku o znásilnění sdělila dne 15. 8. 2018 i manželce poškozeného A. V., k níž přijela třikrát domů. Současně jí mj. řekla, že pokud jí jako manželka poškozeného vydá požadovanou částku ve výši 200.000 Kč, všechna obvinění vůči němu stáhne (viz úřední záznam o poddaném vysvětlení A. V. č. l. 45-49). Toto jednání obviněné sice do stíhaného skutku pojato nebylo, ale dokresluje její odhodlání přinutit obviněného pod výše zmíněnou pohrůžkou k vydání předmětné finanční částky její osobě.
V daných souvislostech je proto třeba odmítnout i námitku obviněné, že společenská škodlivost jejího jednání nepřekročila spodní hranici trestnosti. Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, na níž obviněná též odkazuje ve svém dovolání, tak ta stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obecně platí, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012). Pohrůžky obviněné ale měly evidentně výrazně zastrašující charakter, jež měly utvrdit poškozeného o vážnosti úmyslu obviněné, přičemž smyšlené údaje o svém znásilnění opakovaně sdělila policejnímu orgánu. Posuzovaný případ obviněné tak žádným způsobem nevybočuje z běžně se vyskytujících případů trestného činu vydírání a dovolací soud neshledal žádný důvod k tomu, aby takto nebyl kvalifikován.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů se Nejvyšší soud jako soud dovolací s právní kvalifikací stíhaného skutku v bodě I. učiněnou odvolacím soudem ztotožnil, přičemž shledal dovolání obviněné zčásti nedůvodným a zčásti podaným z jiného důvodu než připouští zákonný katalog důvodů dovolání zakotvený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v konečném výsledku odmítl dovolání obviněné J. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř, když tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu