ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.561.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 561/2021- 192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, státní příslušník Slovenské republiky, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 10 To 6/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 T 112/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 T 112/2020, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 26. 07. 2020 v blíže nezjištěné době od 01:00 hodin do 01:30 hodin řídil po dálnici D7, ve směru jízdy od obce Hostivice na Kladno, soudní okres Praha - západ, po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala hodnoty nejméně 1,90 g/kg, v důsledku čehož nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní motorové vozidlo tovární značky Opel Astra, registrační značky XY, přičemž v úseku 2,5 km dálnice D7 nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, které byly ovlivněny požitím alkoholu před jízdou, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, načež v místě sjezdu z dálnice D7 (exit 3), směrem k obci Tuchoměřice, projel pravotočivou zatáčkou a vjel vlevo mimo pozemní komunikaci na travnatý ostrůvek, kde přední částí vozidla tovární značky Opel Astra, registrační značky XY, narazil do svislé dopravní značky Z3 (vodící tabule), kterou zcela poškodil, následně po vyjetí z travnatého ostrůvku přejel přes celou šíři nájezdu na dálnici D7 a přední částí vozidla narazil do kovového silničního svodidla, které rovněž poškodil, přičemž tak způsobil poškozením značky a svodidla Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ: 65993390, škodu v celkové výši 7 270 Kč a poškozením osobního motorového vozidla tovární značky Opel Astra, registrační značky XY, společnosti NIJOSTAV s.r.o., IČ: 01657526, škodu v celkové výši 50 000 Kč, načež poté, aniž by dopravní nehodu oznámil a zdržel se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, vjel s tímto vozidlem zpět na dálnici D7 a pokračoval dále v jízdě ve směru na Kladno, a to až k místu před sjezdem k obci Lidice (exit 7), kde se vozidlo vlivem poškození zastavilo. “
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 T 112/2020 podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 10 To 6/2021 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 10 To 6/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soudy nesprávně právně posoudily a vyložily otázku závažnosti skutku, což mělo vliv na přiměřenost trestu. Obviněný má za to, že v daném případě nešlo o tolik škodlivé jednání, jak uvádí soudy obou stupňů. Soudy také nesprávně věc právně posoudily, když nerespektovaly ustanovení §39 tr. zákoníku. Soud nevzal v potaz prohlášení viny obviněného, a to navíc za situace, když napomohl zjištění skutkového stavu. Obviněný v plném rozsahu doznal skutek, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Svého činu a jednání lituje a stydí se za něj. Obviněný se dosud nikdy nedopustil trestného činu a kromě jedné věci je téměř trestně bezúhonný. Ve svém návrhu navrhoval namísto trestu zákazu činnosti alternativní tresty, soudem mu však nebylo vyhověno a byl tak nepřiměřeně potrestán. Namítá, že uložení tohoto zákazu je pro něj likvidační. Z rejstříku trestů je sice zřejmé, že se již dopustil jedné trestné činnosti, je však třeba poznamenat, že se osvědčil. Z opisu evidence přestupků je zřejmé, že se žádného přestupku nedopustil. Co se týká výpisu z evidenční karty řidiče, tak je pravda, že zde má 7 záznamů, je ovšem nutno poukázat na to, že obviněný má řidičské oprávnění už od 15. 5. 2001, v neposlední řadě je většina z těchto 7 záznamů v evidenci přestupků vedená za překročení rychlosti, přibližně o 10km/h. Také škodu, která jednáním vznikla, společnosti uhradil. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 6/2021, ze dne 26. 1. 2021 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 21 T 112/2020, ze dne 30. 11. 2020 zrušil a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu 1. stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále konstatoval, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky vyslovuje nesouhlas s výrokem o trestu. Podaným dovoláním, opřeným o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pouze brojí proti výroku o trestu. Považuje ho za nepřiměřeně přísný. Avšak za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, potažmo jeho přiměřenosti. O to však v řešeném případě nejde, sám obviněný takové vady nenamítá. Jinak platí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není v řešeném případě splněno, ostatně ani sám obviněný takovou vadu nenamítá. Je tedy zřejmé, že předmětnou výtku týkající se trestu uplatnil obviněný mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že uplatněné výtky nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přiřadit je nelze ani pod jiný zákonný dovolací důvod, tedy ani pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejsou důvodné ani v obecné rovině. Obviněný tudíž podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Předmětné dovolání proto státní zástupce navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ač z obsahu dovolání vyplývá, že bylo podáno s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v něm pouze namítl, že v řízení před soudy došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení z hlediska ukládání trestu, čímž došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu. Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně nepřiměřenosti uložených trestů je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze na ně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že trest, který byl obviněnému uložen, je učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn a je zcela namístě, zejména jej však nelze označit za excesivní či mimořádně přísný. Zároveň ani nelze hovořit o tom, že by byly úvahy soudů týkající se trestu nepřezkoumatelné. Naopak soudy vysvětlily dostatečně srozumitelně a logicky, proč uložily obviněnému předmětný trest. Nejvyšší soud proto dodává, že jak trest odnětí svobody, tak i trest zákazu činnosti, jsou ve smyslu trestního zákoníku a spáchaného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tresty přípustnými, přičemž oba byly uloženy také v mezích zákonných sazeb.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu