ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.565.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 565/2021- 3265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 6. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2021 č. j. 2 To 55/2020-3124, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 č. j. 45 T 4/2018-3058 v trestní věci obviněných J. K. a právnické osoby – obchodní společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, byla obviněná J. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodech ad I/1. – 61. výroku o vině. Její trestná činnost podle skutkových zjištění soudu spočívala (zkráceně) v tom, že v období od roku 2010 do 10. 9. 2015 v XY, ve XY a v XY jako fyzická osoba a ve dvou případech též jako jednatelka obchodní společnosti T., v úmyslu obohatit sebe i jmenovanou obchodní společnost, pod záminkou zhodnocení investovaných finančních prostředků v oblasti poskytování krátkodobých půjček občanům a v oblasti obchodu s realitami, nebo pod záminkou pořízení vybavení do jí provozované restaurace v XY, postupně vylákala od jednotlivých poškozených uvedených ve výroku rozsudku peněžní částky v úhrnné výši významně přesahující 17 milionů Kč, ačkoli věděla, že s ohledem na svou ekonomickou situaci nebude schopna poskytnuté finanční prostředky i jejich slibované zhodnocení vrátit. Za to byla obviněná podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti i veškeré činnosti s tím spojené, a to na dobu čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak i trest propadnutí věci, konkrétně netbooku a notebooku specifikovaných ve výroku rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu u obchodní společnosti T., a podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku podala odvolání jednak obviněná a kromě ní také poškozený R. K., který je zaměřil do výroku, jímž byl podle 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2021 č. j. 2 To 55/2020-3124, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagovala obviněná J. K. dovoláním , v němž formálně uplatnila důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění předeslala, že přijímá odpovědnost za konečný výsledek svého podnikání, ovšem důrazně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že od počátku jednala vůči poškozeným v nepřímém podvodném úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který v rámci pokračování trestné činnosti postupně přešel v úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Míní, že o absenci této zákonem požadované formy zavinění v jejím případě svědčí fakt, že veškeré smlouvy uzavírané s jednotlivými věřiteli byly opatřeny rozhodčími doložkami a současně byly vystavovány bianco směnky se směnečným prohlášením. U každé smlouvy, na jejímž podkladě došlo k faktickému poskytnutí peněžního plnění, byly nadto řádně ověřeny podpisy dlužníka i věřitele. Právě tuto skutečnost dovolatelka pokládá za rozhodnou pro posouzení věrohodnosti její obhajoby v konfrontaci s tvrzeními poškozených, a to i v otázce výše škody, kterou měla způsobit přisuzovanou trestnou činností. Trvá na tom, že jí bylo reálně poskytnuto ke zhodnocení podstatně méně finančních prostředků, než o jakých hovoří výroková část rozsudku nalézacího soudu. Pokud by se obecné soudy touto její obhajobou zabývaly důsledněji a provedly v tomto směru náležité dokazování, zjištěná výše způsobené škody by byla řádově mnohem nižší, což by mělo podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku i na výši uloženého trestu. Jestliže tak neučinily, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé, která je podle ustálené judikatury Ústavního soudu způsobilá založit dovolací přezkum.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2021 č. j. 2 To 55/2020-3124 zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinila i podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř., a podnět předsedovi senátu dovolacího soudu na případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., jimiž se domáhala odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí až do doby, než bude rozhodnuto o jejím mimořádném opravném prostředku.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že v předložené trestní věci žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů shledat nelze. Krajský soud v Ostravě hodnotil důkazy plně v souladu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. a vyvodil z nich logické závěry. V odůvodnění rozsudku přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a proč na jejich podkladě uznal obviněnou vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněná i v dovolání namítla, že jí ke zhodnocení bylo ze strany poškozených poskytnuto podstatně méně finančních prostředků, než jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku, pouze opakovala tutéž argumentaci, o kterou opírala již své odvolání a jíž věnoval vrchní soud dostatečnou pozornost. Ten přitom správně uzavřel, že skutková zjištění mají v rozsáhlém dokazování patřičnou oporu. Bylo spolehlivě prokázáno, že obviněná od počátku věděla, že s ohledem na svou nepříznivou finanční situaci nebude schopna poškozeným vracet jimi investované peněžní prostředky ani jejich slibované zhodnocení ve stanovených lhůtách. Pokud zpočátku systém poskytování krátkodobých půjček částečně fungoval a některým z poškozených byly určité úroky vypláceny, šlo o nepřímý důsledek okolnosti, že obviněná průběžně získávala další peněžní prostředky od jiných poškozených. Sama však neměla nastavené ani základní podmínky pro vyvíjenou činnost, aby mohla důvodně očekávat, že v budoucnu bude generovat takové zisky, aby mohla dostát svým závazkům. Zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu tak oba soudy v jejím případě dovodily naprosto oprávněně.
Státní zástupce tak uzavřel, že obviněná svými procesními námitkami deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud její dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná J. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je přitom dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. První z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná rovněž uplatnila.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Je-li výše uvedený výklad aplikován na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že obsahovému vymezení deklarovaného dovolacího důvodu neodpovídala ta část argumentace obviněné, podle níž od poškozených vyinkasovala pro účely zhodnocení investic podstatně menší objem finančních prostředků, než jak je uvedeno ve výroku rozsudku krajského soudu, a že konečná výše škody, kterou měla způsobit trestným činem, tak byla podstatně nižší. Jestliže teprve na tomto půdorysu obviněná uplatnila jinak hmotněprávní námitku, že svým jednáním nenaplnila kvalifikační znak způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, evidentně své dovolání v této čísti opírala o ryze procesní (a nikoli hmotněprávní) výhrady vůči skutkovým závěrům soudů (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), které ovšem pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo .
Pokud jde o paušálně formulovanou výtku obviněné k údajně nedostatečnému rozsahu ve věci provedených důkazů, je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynějším případě bezesporu naplněn byl.
Krajský soud v Ostravě zároveň v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícím kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., přesvědčivě vysvětlil, proč příslušné obhajobě obviněné neuvěřil a v tomto směru naopak při rekonstrukci skutkového stavu vycházel z neměnných výpovědí jednotlivých poškozených, podporovaných listinnými důkazy (viz str. 40 písemného vyhotovení rozsudku). S totožnou procesní argumentací, jakou obviněná uplatnila i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také Vrchní soud v Olomouci. Jestliže neměl vůči namítaným dílčím skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil na str. 16 písemného vyhotovení usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla v daném ohledu projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno se značnou mírou tolerance podřadit pouze námitku obviněné, že v jejím jednání nebylo možno spatřovat počáteční podvodný úmysl, a to ani úmysl nepřímý. Dovolací senát jí však nepřiznal žádné opodstatnění .
V rovině obecné je vhodné připomenout, že v tzv. nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku jedná pachatel tehdy, jestliže věděl, že svým protiprávním jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a současně byl s takovou eventualitou srozuměn (či dokonce smířen). Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu tak vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, která se projevila navenek, tj. samotným chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky v těchto případech není způsobení trestně relevantního následku přímým cílem pachatele (přímo ho nechce) ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel svým jednáním může sledovat cíl jiný, z pohledu trestního práva mnohdy nezávadný. Přitom je ale vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, jakkoli ten má být pouze vedlejším produktem jeho jednání. Na takové srozumění lze přitom usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit trestně relevantnímu následku, který si současně představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (viz Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I (§1-139), Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 222).
Závěr soudů o úmyslném zavinění na straně obviněné výše naznačená teoretická východiska plně respektoval. Při posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v jejím jednání vycházely ze zjištění, že v době, kdy započala s realizací svého podnikatelského záměru, nejenže neměla s obdobnou činností žádné předchozí zkušenosti, ale především nedisponovala žádnými relevantními finančními prostředky, nezbytnými pro rozjezd takového typu podnikání. Ba právě naopak, stejně jako její manžel T. K. i společnost T., se tehdy nacházela v kriticky nepříznivé ekonomické situaci. Minimálně tento handicap na své straně však od samého počátku při uzavírání smluv jednotlivým poškozeným tajila a v tomto smyslu jim zamlčela podstatnou skutečnost podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom neměla žádný racionální důvod se domnívat, že systém krátkodobých půjček se slibovaným velkorysým zhodnocením může za daných okolností reálně fungovat a že v budoucnu bude schopna generovat významnější zisky a dostát tak svým závazkům řádně a včas. Jakmile její podnikání vcelku logicky začalo upadat do záporných čísel, zareagovala na vznikající situaci přechodem na strategii, kterou vyjadřující se státní zástupce trefně nazval příslovečným „vytloukáním klínu klínem“ na úkor dalších a dalších věřitelů, které ovšem podle svých slov nadále utvrzovala v tom, že „všechno klape a rozjíždí se ve velkém“. Tím je již nepochybně přímo uváděla v omyl. Na základě provedeného dokazování nalézací soud důvodně uzavřel, že pokud by poškození znali pravý stav věcí, tj. pozadí podnikání obviněné, nikdy by jí žádné peněžní prostředky nesvěřili. Mezi jejím podvodným jednáním a majetkovými dispozicemi poškozených (učiněnými v omylu) tak byla dána i potřebná příčinná souvislost. Pokud za daných skutkových okolností soudy dovodily, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. i po stránce subjektivní, rozhodly věcně správně. Dovolatelkou akcentovaný fakt, že jednotlivé smlouvy byly formálně bezvadné a obsahovaly dokonce rozhodčí doložky pro případ řešení možných sporů mezi smluvními stranami, jakož i skutečnost, že pro věřitele vystavovala bianco směnky vlastní se směnečným vyplňovacím prohlášením (zjevně však bez reálného finančního krytí) na tom nic změnit nemohl.
Lze tak uzavřít, že námitky obviněné dílem nerespektovaly věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto její dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněné k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. v předložené věci neshledal, o čemž nebylo potřebné činit samostatné rozhodnutí, jako by tomu bylo v případě, kdyby takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. zvolila předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Ta však takový návrh vůči dovolacímu soudu neučinila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu