ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.570.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 570/2021-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání obviněného Z. R. , nar. XY, bytem XY, adresa pro účely doručování: XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 13 To 265/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 159/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 T 159/2018, byl obviněný Z. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 2.5.2018 v přesně nezjištěné době kolem 5:06 hodin na silnici I. třídy číslo 38 v km 133,371 v katastru obce XY mezi obcemi XY a XY v prostoru čtyřramenné křižovatky se silnicí III/34711 jako řidič nákladního motorového vozidla tovární značky Man 26.410 TGA03, registrační značky: XY, vlastníka spol. Pretol s.r.o., způsobil dopravní nehodu, kdy jednal v rozporu s ustanoveními §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. c), §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když v době, kdy měl pozastavené řidičské oprávnění na základě exekučního příkazu sp. zn. 079/EX 00046/17-023 ze dne 29.3.2017, který nabyl právní moci dne 28.4.2017, jež byl obviněnému doručen fikcí, při jízdě ve směru od obce XY na obec XY předjížděl v situaci, kdy vzhledem ke klesajícímu profilu komunikace ukončeného levotočivou zatáčkou neměl dostatečný rozhled k bezpečnému předjetí a následně i k bezpečnému zařazení se před předjížděné vozidlo, když před čtyřramennou křižovatkou bez ohledu na skutečnost, že na pozemní komunikaci je již vyznačena vodorovná dopravní značka V 9b (předběžné šipky) upozorňující na blížící se přechod podélné čáry přerušované v čáru souvislou společně s vodorovnou dopravní značkou V 13a (šikmé rovnoběžné čáry) začal předjíždět vlevo ve svém směru jízdy jedoucí osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Golf 1J, registrační značky: XY, řízené M. K., nar. XY, který měl v době jízdy nejméně 0,84 g/kg alkoholu v krvi, přičemž v průběhu předjíždění předjížděl přes odbočovací pruh sloužící řidičům k odbočení do obce XY a po v přímém směru jízdy projetí křižovatkou následně i přes protisměrný odbočovací pruh sloužící řidičům k odbočení do obce XY a poté co spatřil v protisměru přijíždějící vozidlo tovární značky Ford Transit Custom FAC, registrační značky: XY, řízené J. Š., nar. XY, se snažil zařadit zpět do jízdního pruhu pro přímý směr na XY, přičemž narazil zleva šikmo zezadu pravou přední částí vozidla Man do levé zadní části předjížděného vozidla Volkswagen Golf, když po tomto nárazu následovalo stáčení vozidla Volkswagen Golf podél přední části vozidla Man, nestabilní pohyb do protisměrné části komunikace, kde došlo ke střetu přední části vozidla Ford Tranzit a levého boku vozidla Volkswagen Golf, tímto svým jednáním způsobil:
- zranění řidiče vozidla Volkswagen Golf – M. K., nar. XY, trv. bytem XY, který utrpěl mnohočetné kožní oděrky na obličeji, drobné kožní oděrky na přední straně hrudníku, mnohočetné kožní oděrky na přední straně dolní poloviny pravé paže a na dlaňové straně pravého předloktí, tržnou ránu nad pravou loketní jamkou délky 3 cm pronikající do podkoží, tříštivou zlomeninu levé pažní kosti, mnohočetné kožní oděrky na zevní ploše levého ramene a levé paže a na hřbetu levé ruky, podkožní krevní výrony na vnitřní straně pravého stehna a pravého bérce, otevřenou tříštivou zlomeninu levé stehenní kosti, krvácení pod omozečnice a do mozkových komor, sériové zlomeniny žeber vlevo s trhlinami pohrudnice a trhlinami mezižeberních svalů, zlomeninu 4. obratle hrudní páteře s výrazným posunem s přehmožděním hrudní míchy, trhlinu osrdečníku, výhřez srdce, pohmoždění pravé plíce, trhliny a pohmoždění levé plíce, trhlinu močového měchýře, tříštivou zlomeninu pánve v místě levé kyčelní kosti a roztržení křížokyčelního skloubení oboustranně, kterým na místě dopravní nehody podlehl,
- zranění řidiče vozidla Ford Transit Custom – J. Š., nar. XY, trv. bytem XY, XY, který utrpěl zhmoždění hrudníku, zlomeninu hrudní kosti a zlomeninu pravého palce nohy, přičemž uvedené zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření, hospitalizaci poškozeného v Nemocnici XY do 7.5.2018, pracovní neschopnost trvající do 31.7.2018, přičemž nejméně po dobu 8 týdnů byl poškozený výrazně omezen na běžném způsobu života zejména bolestí hrudníku a omezením chůze,
- hmotnou škodu na nákladním motorovém vozidle tovární značky Man 26.410 TGA03, registrační značky: XY, ke škodě vlastníka spol. Pretol s.r.o., IČ: 25923501, se sídlem Radimova č.p. 2342, Praha 6,
- hmotnou škodu na osobním motorovém vozidle tovární značky Volkswagen Golf 1J, registrační značky: XY, ke škodě vlastníka M. K., nar. XY, trv. bytem XY,
- hmotnou škodu na osobním motorovém vozidle tovární značky Ford Transit Custom FAC, registrační značky: XY, ke škodě vlastníka spol. LeasePlan Česká republika s.r.o., IČ: 63671069, se sídlem Bucharova 1423, Praha 5.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Havlíčkově Brodě obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Současně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnáct měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 T 159/2018, podal obviněný odvolání do výroku o vině i o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 13 To 265/2020 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 2. 5. 2018 kolem 5:06 hodin na silnici I. třídy číslo 38 v km 133,371 v katastru obce XY mezi obcemi XY a XY v blízkosti čtyřramenné křižovatky se silnicí III/34711 jako řidič nákladního motorového vozidla tovární značky Man 26.410 TGA03, registrační značky: XY, vlastníka spol. Pretol s.r.o., v rozporu s ustanoveními §17 odst. 3, odst. 5 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, při jízdě ve směru od obce XY na obec XY předjížděl ve svém směru jízdy jedoucí osobní automobil tovární značky Volkswagen Golf 1J, registrační značky: XY, řízený M. K., nar. XY, který měl v době jízdy nejméně 0,84 g/kg alkoholu v krvi a v době, kdy byl předjížděn, svoji rychlost jízdy zvyšoval, obžalovaný v situaci, kdy mu vodorovné dopravní značení neposkytovalo dostatečně dlouhý úsek k předjíždění, v jízdě vedle předjížděného automobilu pokračoval bez ohledu na skutečnost, že na pozemní komunikaci byla vyznačena vodorovná dopravní značka V 9b (předběžné šipky) upozorňující na blížící se přechod podélné čáry přerušované v čáru souvislou společně s vodorovnou dopravní značkou V 13a (šikmé rovnoběžné čáry), v předjíždění pokračoval přes čáru souvislou a poté v odbočovacím pruhu sloužícím řidičům k odbočení v křižovatce vlevo a po projetí křižovatkou následně i přes protisměrný odbočovací pruh sloužící řidičům k odbočení do obce XY, a poté co spatřil v protisměru přijíždějící vozidlo tovární značky Ford Transit Custom FAC, registrační značky: XY, řízené J. Š., nar. XY, se snažil zařadit zpět do jízdního pruhu pro přímý směr na XY, přičemž narazil zleva šikmo zezadu pravou přední částí vozidla Man do levé zadní části předjížděného vozidla Volkswagen Golf, když po tomto nárazu následovalo stáčení vozidla Volkswagen Golf podél přední části vozidla Man, nestabilní pohyb do protisměrné části komunikace, kde došlo ke střetu přední části vozidla Ford Tranzit a levého boku vozidla Volkswagen Golf, a tímto svým jednáním způsobil:
- zranění řidiče vozidla Volkswagen Golf – M. K., nar. XY, trv. bytem XY, který utrpěl mnohočetné kožní oděrky na obličeji, drobné kožní oděrky na přední straně hrudníku, mnohočetné kožní oděrky na přední straně dolní poloviny pravé paže a na dlaňové straně pravého předloktí, tržnou ránu nad pravou loketní jamkou délky 3 cm pronikající do podkoží, tříštivou zlomeninu levé pažní kosti, mnohočetné kožní oděrky na zevní ploše levého ramene a levé paže a na hřbetu levé ruky, podkožní krevní výrony na vnitřní straně pravého stehna a pravého bérce, otevřenou tříštivou zlomeninu levé stehenní kosti, krvácení pod omozečnice a do mozkových komor, sériové zlomeniny žeber vlevo s trhlinami pohrudnice a trhlinami mezižeberních svalů, zlomeninu 4. obratle hrudní páteře s výrazným posunem s přehmožděním hrudní míchy, trhlinu osrdečníku, výhřez srdce, pohmoždění pravé plíce, trhliny a pohmoždění levé plíce, trhlinu močového měchýře, tříštivou zlomeninu pánve v místě levé kyčelní kosti a roztržení křížokyčelního skloubení oboustranně, kterým na místě dopravní nehody podlehl,
- zranění řidiče vozidla Ford Transit Custom – J. Š., nar. XY, trv. bytem XY, XY, který utrpěl zhmoždění hrudníku, zlomeninu hrudní kosti a zlomeninu pravého palce nohy, přičemž uvedené zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření, hospitalizaci poškozeného v Nemocnici XY do 7.5.2018, pracovní neschopnost trvající do 31. 7. 2018, přičemž nejméně po dobu 8 týdnů byl poškozený výrazně omezen na běžném způsobu života zejména bolestí hrudníku a omezením chůze.
4. Za uvedené přečiny uložil soud druhého stupně obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Současně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnáct měsíců.
5. Na tomto místě se sluší uvést, že odvolací soud rozhodoval v dané věci již podruhé, když první rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 2 T 159/2018 (kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.) z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud usnesením ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 13 To 2/2020 zrušil, a poté věc vrátil Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 13 To 265/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
7. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily jednání poškozeného. Tento při předjížděcím manévru, který realizoval (obviněný) prudce zrychlil s úmyslem mu zabránit, aby jej předjel. Z toho dovolatel dovozuje, že jeho jednání není trestným činem, a že naopak nehodu zcela zapříčinil poškozený, jehož jednání bylo výlučnou příčinou dopravní nehody. V této souvislosti připomíná závěry prvotního rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 2 T 159/2018 (pozn. toto bylo odvolacím soudem zrušeno) a zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Poukazuje i na skutečnost, že nemohl dokončit předjížděcí manévr z toho důvodu, že mu v tom úmyslně zabránil poškozený. Současně zdůrazňuje, že nerozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů.
8. Obviněný dále uvádí, že nemohl předvídat protiprávní jednání poškozeného a že tedy soud druhého stupně rezignoval na posouzení subjektivní stránky, zda mohl předpokládat uvedené jednání poškozeného, který mu úmyslným zrychlením zabránil dokončit předjížděcí manévr. Dovolatel upozorňuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 72/2015 ze dne 11. 3. 2015, podle kterého s otázkou zavinění souvisí i tzv. teorie přerušení příčinné souvislosti, podle které se příčinná souvislost přeruší, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. Akcentuje, že nemohl předvídat jednání poškozeného (bránění v předjíždění zrychlením), a tudíž nelze u něho dovodit ani nevědomou nedbalost.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr.ř. se ruší rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (pravděpodobně myšleno Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 13 To 265/2020, rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 2 T 159/2018 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (pravděpodobně myšleno Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 13 To 2/2020, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř.
10. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 26. 4. 2021 (č. l. 418). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 383/2021 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění, byť s jistou dávkou tolerance, neboť zvolená argumentace je velmi kusá a strohá.
17. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že námitku, podle které byl výlučnou příčinnou dopravní nehody manévr (zrychlení, kterým obviněnému zabránil dokončit předjížděcí manévr) poškozeného, nelze považovat za právně relevantní, když dovolatel ani nenamítá nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněními poškozených, a současně se obviněný jejím prostřednictvím fakticky pouze domáhá změny skutkových zjištění a až následně usiluje o změnu právního posouzení skutku.
18. Obviněný tedy primárně brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Argumentace obviněného totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění, když zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že příčinou dopravní nehody bylo jeho jednání, když tvrdí, že příčinou dopravní nehody bylo výlučně jednání poškozeného M. K., čehož se dovolává na základě své intepretace závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy (podle znalce měl dostatek prostoru k předjíždění). Obviněný tudíž své námitky směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a snaží se dát soudy provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění soudů nižších stupňů, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
19. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 15. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo podstatnou a významnou příčinnou dopravní nehody, byť nepominul ani skutečnost, že ani jednání poškozeného M. K. nebylo zcela v souladu s dopravními předpisy. Za hlavní příčinu dopravní nehody však bylo jednoznačně označeno jednání obviněného, když v tomto směru soud prvního stupně svůj hodnoticí postup řádně objasnil. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když toliko jistým způsobem upřesnil skutková zjištění. Na tomto místě je vhodné uvést, že v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 8. – 12. rozsudku soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
20. Přestože námitka dovolatele týkající se příčiny posuzované dopravní nehody a vzniklého zranění poškozených je skutkového charakteru, a přestože obviněný ani nenamítá výslovně nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě úmrtí řidiče vozidla Volkswagen Golf M. K. a těžké újmy na zdraví řidiče vozidla Ford Transit Custom J. Š., považuje dovolací soud za vhodné určitým způsobem na argumentaci obviněného reagovat. Obviněný prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje, tedy, že celá dopravní nehoda byla zapříčiněna výlučně jednáním poškozeného M. K. Zde je třeba akcentovat, že na základě provedeného dokazování (znalecký posudek z oboru dopravy Ing. Tomáše Rozlivky), dospěly oba soudy nižších stupňů k závěru, že hlavní příčinnou dopravní nehody bylo jednání obviněného (viz bod 15. rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. rozsudku soudu druhého stupně), který porušil ustanovení §17 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „o silničním provozu“), podle kterého řidič při předjíždění nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, které předjel (§17 odst. 3 zákon o silničním provozu), a dále zakazuje předjíždění, pokud by se řidič nemohl bezpečně zařadit před vozidlo, které hodlá předjet (§17 odst. 5 písm. b) zákon o silničním provozu), nebo jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo jiné účastníky silničního provozu (§17 odst. 5 písm. c) zákon o silničním provozu). Zde je třeba poukázat pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů ohledně protiprávního jednání obviněného (viz body 15. rozsudku soudu prvního stupně, body. 8.-12. rozsudku soudu druhého stupně), se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a které jsou podpořeny závěry znaleckého posudku z oboru dopravy a vyjádřením znalce v rámci hlavního líčení.
21. Bez ohledu na skutečnost, že dovolatel neuplatňuje námitku nedostatku příčinné souvislosti relevantním způsobem, považuje přesto Nejvyšší soud za vhodné objasnit teoretická východiska týkající se příčinné souvislosti. Platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, když příčinná souvislost představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude tedy naplněn, jestliže by bez účastnického jednání pachatele nedošlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní delikt buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníkova jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
22. V dané věci není pochyb o tom, že vznik následků spočívajících v úmrtí poškozeného M. K. a těžké újmě na zdraví poškozeného J. Š. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i jednání poškozeného). Proto musely soudy nižších stupňů nezbytně hodnotit každou z těchto příčin zvlášť, což také činily a určit její důležitost pro následek, který nastal, když není pochyb o tom, že v posuzované věci na jedné straně existovaly příčiny na straně obviněného, když tento porušil řadu mu zákonem uložených povinností, ale i na straně poškozeného (viz skutkové závěry soudů nižších stupňů). Stručně vyjádřeno, je nepochybné, že obviněný se v rámci předjížděcího manévru dostal do situace, že předjížděl vozidlo v místech, kde je toto zakázáno, neboť odbočovací pruhy neslouží k předjíždění a křižovatka rovněž ne, a současně tzv. plná čára také upozorňuje řidiče na zákaz předjíždění. Je tedy nepochybné, že protiprávní jednání obviněného bylo jednou z hlavních příčin vzniklého následku. Současně ovšem není pochyb o tom, že poškozený rovněž porušil ustanovení §17 odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého řidič předjížděného vozidla nesmí zvyšovat rychlost či jinak bránit předjíždění. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že samotné jednání poškozeného M. K. by bez jednání obviněného nezapříčinilo dopravní nehodu, neboť není pochyb o tom, že obviněný v uvedeném místě pokračoval v předjíždění, přestože mu z hlediska vodorovného dopravního značení toto neumožňovalo bezpečně předjet osobní automobil, a obviněný pokračoval v tomto manévru při vědomí, že ho nebude moci včas dokončit a že bude pokračovat v jízdě přes odbočovací pruh, přes křižovatku a přes odbočovací pruh v protisměru, kde s ohledem na uvedené skutečnosti, jakožto i na vodorovné dopravní značení vyvstávalo zvýšené riziko kolize s protijedoucími vozidly, a i přesto se rozhodl nezpomalit a nezařadit se zpátky za osobní automobil, který mínil předjíždět, přičemž toto vše činil za stavu, kdy uvedenou křižovatku a dopravní situaci velmi dobře znal. Nelze mít pochyb o tom, že jednání dovolatele je hlavní příčinou vzniklého následku a že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem proto nepochybně existuje příčinná souvislost.
23. Jak již bylo naznačeno, právně relevantně uplatní obviněný námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestných činů, pro které byl odsouzen, když namítá, že nemohl nijak předpokládat, že mu bude ze strany předjížděného vozidla zabráněno v předjetí, a tudíž nelze u něho dovodit ani nevědomou nedbalost. Předně je nezbytné uvést, že vlastní dovolací námitka obviněného je velmi kusá. Za takové situace se může Nejvyšší soud s dovolací argumentací vypořádat toliko obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci (složka volní). Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
25. Pro přečiny usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku postačuje z hlediska subjektivní stránky nedbalost, což nakonec vyplývá i ze slovního označení těchto trestných činů. Je třeba mít na paměti, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Důležité je v této souvislosti zdůraznit, že nedbalost nelze ztotožňovat s opomenutím, neboť jednání z nedbalosti lze uskutečnit jak konáním, tak i opomenutím. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí jak pro vymezení nedbalosti vědomé, tak i nevědomé.
26. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterým je vázán. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 15. rozsudku soudu prvního stupně, bod 13. rozsudku soudu druhého stupně). Soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 r. zákoníku i přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k vyjádření formy zavinění v uvedených trestných činech nebylo zapotřebí dále explicitně vyslovovat konkrétní formu zavinění. Nejvyšší soud má za to, že obviněný jednal v nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž svým bezohledným jednáním, kdy se rozhodl předjíždět automobil původně sice v místě s dostatečným rozhledem, ale v místě ve kterém mu vodorovné dopravní značení neumožňovalo bezpečně předjet osobní automobil a pokračoval v tomto manévru přes vědomí, že ho nebude moci včas dokončit a že bude pokračovat v jízdě přes odbočovací pruh, přes křižovatku a přes odbočovací pruh v protisměru, kde s ohledem na uvedené existovalo reálné riziko kolize s protijedoucími vozidly, se rozhodl nezpomalit a nezařadit se zpátky za osobní automobil poškozeného M. K., jednoznačně nezachoval potřebnou míru opatrnosti. Jakožto účastník silničního provozu, a to dokonce řidič profesionál, musel vědět, že takovým nebezpečným předjížděcím manévrem může ohrozit další účastníky silničního provozu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ostatní řidiče neohrozí. Zde je třeba akcentovat, že samotný obviněný připouští, že dopravní situaci v daném místě velmi dobře znal, když tímto místem projíždí denně. O naplnění subjektivní stránky obou trestných činů tak nelze pochybovat.
27. Stran argumentace dovolatele ohledně toho, zda mohl předvídat, že mu bude ze strany řidiče předjížděného vozidla bráněno v dokončení předjíždění, Nejvyšší soud zdůrazňuje předchozí nestandardní jízdu poškozeného M. K., o které hovořil sám obviněný. Dovolatel si proto musel být vědom toho, že jízda řidiče ve vozidle, jež se chystal předjet, není plynulá. Dovolatel sice nemůže být odpovědný za jednání jiných osob, ale v daném případě měl být obezřetný a kontrolovat si v bočním zrcátku polohu předjížděného vozidla. Jistá míra opatrnosti je na místě i při běžném předjíždění, během kterého řidič nesmí ohrozit nebo omezit řidiče předjížděného vozidla, a současně mohl v posuzovaném případě obviněný dbát zvýšené opatrnosti vůči řidiči předjížděného vozidla, když toto se na vozovce pohybovalo nestandardně. V daných souvislostech nelze opomenout, že bez neopatrného předjíždění obviněného v místech, kde pro předjíždění nebyl dostatečný prostor (kvůli vodorovnému dopravnímu značení), by zrychlení poškozeného M. K. nemělo na nic žádný vliv a vozidla by se na cestě minula každé ve svém pruhu. K dopravní nehodě by tudíž nedošlo. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že auto poškozeného nezrychlilo nijak výrazně, tady zcela nepředvídatelně, jak vyplývá z vyjádření znalce.
28. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
29. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu