ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.586.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 586/2021- 356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného K. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 3 To 215/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 63/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 19 T 63/2019, byl obviněný K. K. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 26. 12. 2018 v době okolo 12.00 hod. v okrese XY, v obci XY, části XY v domě č. XY se záměrem přimět zde přítomného poškozeného T. H., nar. XY, aby vydal klíče od vozidla tov. zn. Škoda Superb 3T, r. z. XY, které poškozený neoprávněně užíval, toto po něm nejprve bezvýsledně slovně vyžadoval a následně jej opakovaně uhodil rukou do obličeje, v důsledku čehož mu poškozený sdělil, že klíče má v odložené bundě, odkud je obžalovanému podala na místě přítomna J. D.,
údery rukou do tváře způsobil obžalovaný poškozenému zranění, a to dvě tržně-zhmožděné rány dolního rtu a zhmoždění obou rtů projevující se otokem, tedy povrchní i otevřené poranění rtů, se kterými byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření ve zdravotnickém zařízení, kde byl ošetřen sešitím tržných ran, pro tato zranění byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 10 dnů v důsledku bolestivosti, obtíží při vykonávání hygieny úst, stížení příjmu běžné stravy i komunikace.“
Za tyto přečiny a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 23 T 14/2020, ze dne 4. 2. 2020, který mu byl doručen 11. 3. 2020 a nabyl právní moci 20. 3. 2020, byl obviněný K. K. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku a 2 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 23 T 14/2020, ze dne 4. 2. 2020, který mu byl doručen 11. 3. 2020 a nabyl právní moci 20. 3. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody způsobené trestným činem poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, IČ: 47672234, částku 1.944,64 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 19 T 63/2019, podal obviněný K. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 3 To 215/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 3 To 215/2020, podal následně obviněný K. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Dovolání podal pro nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nesprávné posouzení spatřuje v tom, že čin spáchal v krajní nouzi dle §28 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že byly dány podmínky dle odstavce 2 citovaného paragrafu, pro které se o krajní nouzi nejedná. Soud I. stupně i odvolací soud dostatečným způsobem nevyhodnotily jednání poškozeného, když poukázaly pouze na porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku a případné pokračování v neoprávněném užívání vozidla dle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Porušování domovní svobody poškozeným v den konfliktu bylo jednoznačně prokázáno. Poškozený tvrdil, že do domu přijel společně s J. D., což ona jednoznačně vyloučila, naopak potvrdila, že do domu přijel sám a odmítal výzvy její i obviněného k opuštění domu. Pravdivost její výpovědi je zřejmá z toho, že také vypovídala o tom, že sama telefonovala obviněnému, že H. se zde neoprávněně zdržuje a nechce odejít. Pokud by jej do domu sama přivedla, nemusela by se na obviněného obracet. J. D. také potvrdila skutečnost, že poškozený byl pod vlivem drogy, kterou si rovněž od něj sama vzala. Policie nepochopitelně neprovedla test na přítomnost omamné látky a nepožádala ani zdravotnické zařízení o odběr krve za uvedeným účelem. Tvrzení v rozsudku soudu I. stupně, kde soud nemá prokázáno, že by poškozený v inkriminovanou dobu byl skutečně pod vlivem drog, proto nemá oporu v dokazování. Poškozený se dopustil též trestného činu dle §283 odst. 1 tr. zákoníku tím, že nabídl omamnou látku J. D. U tohoto trestného činu je trestní sazba dokonce přísnější než u trestného činu vydírání. Přitom je otázka, zda dokonce v jeho jednání je možno spatřovat trestný čin vydírání. Obviněný nebyl oprávněn snášet pobyt poškozeného v bytě, který byl naopak oprávněn užívat obviněný, právem proto požadoval odchod H. Nenutil proto jmenovaného k něčemu, co nebyl oprávněn žádat, naopak okamžitý odchod žádal právem.
Dále namítl, že se orgány činné v trestním řízení důsledně vyhýbaly posouzení vztahu poškozeného ke drogám. Při hlavním líčení T. H. vypovídal zcela pod vlivem drogy, když soudce odmítl provedení testu na přítomnost omamných látek, který může PČR provést v ústech poškozeného v horizontu několika minut. Obhájce obviněného u hl. líčení žádal, aby o návrhu na testování rozhodl dle §203 odst. 3 tr. zákoníku senát, což předseda sám odmítl, že obhajoba měla návrh učinit při příchodu svědka. Při vstupu svědka do jednací síně nebylo možno návrh na test učinit, neboť jeho ovlivnění bylo patrno až následně ze zmatené výpovědi. Rovněž odvolací soud neprávem odmítl zjistit skutečnost, zda proti poškozenému je u Okresního soudu v Opavě vedeno řízení o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům pro užívání omamných látek. Ke svému jednání uvádí, že od poškozeného pod vlivem drogy mohl očekávat cokoliv a nebylo chybou, že jej zpacifikoval, než se případně mohl dopustit závažného jednání. Ani přivolání policie nemohlo poškozenému v trestné činnosti (setrvání v bytě tj. v porušování domovní svobody a společnému užívání drogy s J. D.) zabránit ihned, ale až s určitým časovým odstupem.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) spatřuje obviněný v tom, že od určité fáze řízení sice zvoleného obhájce měl, ale práva obhajoby byla fakticky eliminována, např. tím, že soud ignoroval žádost o přezkoumání rozhodnutí předsedy senátu, jak shora uvedeno. Obdobně tomu bylo i v přípravném řízení, kdy k prvotní výpovědi byl obviněný předveden v rozporu s ustanovením §158 odst. 6 tr. ř., ačkoliv měl být nejprve předvolán. Úkony trestního řízení byly nejprve zahájeny dle §158 odst. 3 tr. ř., přestože mělo být ihned zahájeno trestní stíhání dle §160 odst. 1 tr. ř. Protože tehdy bylo jednání hodnoceno jako trestný čin loupeže dle §173 tr. zákoníku, měl být obviněnému ustanoven obhájce a zúčastnit se též prvotního výslechu.
Dne 24. 5. 2021 doplnil obviněný na výzvu soudu své dovolání o návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 3 To 215/2020 a věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok usnesení KS v Ostravě ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 3 To 215/2020, současně se zrušením všech výroků rozsudku Okresního soudu v Opavě, ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 T 63/2019-275 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Opavě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále zopakoval námitky obviněného, který tvrdí, že jeho čin byl motivovaný v podstatě snahou vykázat poškozeného z domu, a proto nemohl být protiprávní, neboť jednal v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku. V další části dovolání připomněl některé pasáže výpovědi svědkyně D. a orgánům Policie ČR vytkl, že v den, kdy věc poškozený oznamoval, u něj nezajistily provedení testu na ovlivnění návykovými látkami. Nad rámec uvedeného ještě zpochybnil postup předsedy senátu soudu prvého stupně, který nevyhověl návrhu jeho obhájce na zkoumání možného ovlivnění poškozeného návykovou látkou v době konání hlavního líčení. Mimo shora dále uvedené odvolacímu soudu vytkl, že dokazování nedoplnil o jím požadované ověření, zda ohledně osoby poškozeného probíhá řízení o omezení svéprávnosti či nikoli. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., obviněný jen velmi stručně uvedl, že od určité fáze trestního řízení sice obhájce měl, práva obhajoby však byla fakticky eliminována.
Co se týká věcného posouzení podaného opravného prostředku, dovolací argumentace obviněného je z valné části pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Platí přitom, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky prezentované v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný uplatnil na prvním místě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však uplatnil zčásti právě takové námitky, kterými zpochybňuje rozsah dokazování (např. neprověření možného ovlivnění poškozeného návykovou látkou). Dále tvrdí, že jeho jednání vůči poškozenému bylo pouze motivováno snahou zabránit mu v jednání, které mělo naplňovat mj. znaky trestných činů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky však pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce je přesvědčen, že Okresní soud v Opavě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci náležitému objasnění věci. Svým povinnostem se pak nezpronevěřil ani Krajský soud v Ostravě, který podané odvolání podrobil přezkumu a s námitkami obviněného se přesvědčivě vypořádal.
Okresní soud v Opavě si byl velmi dobře vědom důkazní situace postavené v zásadě na odlišných tvrzeních osob, jejichž věrohodnost je s ohledem na jejich trestní minulost i případně konzumaci návykových látek přinejmenším problematická. Velmi střízlivě, současně však důsledně a se vší odpovědností, tento soud přistoupil k hodnocení věrohodnosti poškozeného T. H. Zcela správně přitom uzavřel, že poškozený nepochybně automobil svědkyně L. užíval neoprávněně, přičemž v rámci své výpovědi projevoval jistou tendenci intenzitu fyzického útoku vůči své osobě zveličovat. K jeho výpovědi tak bylo třeba přistupovat obezřetně a za prokázané vzít pouze takové její pasáže, jež jsou podporovány i důkazy dalšími, kupříkladu výpověďmi samotného dovolatele a svědkyně D. či lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, kteréžto důkazy dokumentovaly rozsah zranění a vyjadřovaly se k možným příčinám jeho vzniku. Prvostupňový soud pak v návaznosti na vyhodnocení všech provedených důkazů dospěl ke správnému a odůvodněnému závěru, že za spolehlivě prokázaný lze brát takový průběh skutkového děje, podle kterého obviněný fyzicky napadl poškozeného několika údery rukou do obličeje a způsobil mu tak zranění, jež svou závažností a rozsahem omezení obvyklého způsobu života naplnilo znaky ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Jak přitom vyplývá ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, pomyslným hnacím motorem k takovému násilnému jednání byla primárně snaha obviněného získat klíče od automobilu L., jež mu poškozený odmítal vydat.
Státní zástupce uvádí, že pod vytýkaný dovolací důvod lze podřadit námitku, v jejímž rámci je obviněným tvrzeno, že jednal v krajní nouzi, tedy za okolností, jež vylučovaly jeho protiprávnost. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, s níž se oba soudy bezezbytku a správně vypořádaly. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje a pouze stručně doplňuje následující. Násilné jednání obviněného bylo motivováno primárně snahou získat klíče od vozidla L. Evidentně se tak v případě tohoto jednání nemohlo jednat o krajní nouzi, neboť jednak obviněný mohl nebezpečí dalšího trvání neoprávněného užívání motorového vozidla L. odvrátit jinak, například přivoláním hlídky Policie ČR a jednak jím způsobený následek byl zcela zřejmě mnohem závažnější než následek, který by užíváním vozidla hrozil. Státní zástupce proto uzavírá, že Okresní soud v Opavě učinil správná skutková zjištění, jimž přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci. Pouze na okraj doplňuje, že ani neoprávněné užívání vozidla poškozeným nemohlo ospravedlnit takové jednání obviněného, jež vykazuje zákonné znaky přečinů vydírání a ublížení na zdraví. Není totiž možno tolerovat, aby občané svévolně a v podstatě způsobem příznačným pro divoký západ 19. století nahrazovali činnost orgánů činných v trestním řízení a svévolně brali spravedlnost do svých rukou.
Obviněný vedle toho uplatnil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nicméně argumentace věnovaná uvedenému dovolacímu důvodu je velmi chudá. Ve vztahu k jednání před soudem prvého stupně je postavena toliko na obecně formulovaném nesouhlasu s tím, jak se předseda senátu a senát soudu prvého stupně vypořádali s jeho požadavkem na testování poškozeného na ovlivnění návykovou látkou. Takto koncipovanou námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí stran jeho úvahy, jejímž prostřednictvím opět jen velmi kuse poukazuje na údajná pochybení orgánů činných v trestním řízení v průběhu přípravného řízení. Ta je podle názoru státního zástupce zcela bezpředmětná a svědčí do jisté míry o nesprávném chápání problematiky zahájení trestního řízení a zahájení trestního stíhání.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že část dovolací argumentace se s vytýkanými dovolacími důvody zcela rozchází. Zbylé námitky jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí rovněž pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodl jiným než výše navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. K.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však uplatnil z části právě takové námitky, jež jsou postaveny na zpochybnění rozsahu dokazování a na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy. V tomto směru tak kupříkladu Policii ČR vytýká, že neprověřila možné ovlivnění poškozeného návykovou látkou v době oznámení činu. Obdobnou výhradu pak přednáší i ve vztahu k soudu prvého stupně, který nevyhověl návrhu na zkoumání ovlivnění poškozeného návykovou látkou v době, kdy byl konán jeho výslech u hlavního líčení. Odvolacímu soudu současně vytýká, že nevyhověl jeho návrhu a neověřil, zda je vůči osobě poškozeného vedeno řízení o omezení svéprávnosti pro užívání návykových látek. Takto koncipované námitky postavené na popření skutkových zjištění soudu prvého stupně však pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. K námitce obviněného ohledně ověření, zda je vůči osobě poškozeného vedeno řízení o omezení svéprávnosti pro užívání návykových látek, Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud postupoval správně, pokud tento návrh na doplnění dokazování zamítl jako zcela nadbytečný. Provedenými důkazy bylo jednání vytýkané obviněnému dostatečně objasněno a prokázáno. Jak uvádí i odvolací soud v bodě 22 odůvodnění svého rozhodnutí, ke skutku došlo již dne 26. 12. 2018, tedy před bezmála 2 roky, aktuální stav duševního zdraví poškozeného T. H. nemá význam pro posouzení předmětné trestní věci.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti námitky obviněného, který v podaném dovolání uvedl, že jednal v krajní nouzi ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku, (v přípisu ze dne 24. 5. 2021 zřejmě zaměnil pojmy, když zde uvedl pojem nutná obrana), když chtěl odvrátit a také odvrátil pokračování v protiprávním jednání poškozeného T. H.. Tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že krajní nouze, která je definována ustanovením §28 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je situace, kdy čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita).
Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky krajní nouze nebyly v projednávané trestní věci naplněny. Nebezpečí, které mělo dle obviněného bezprostředně hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem, byla dle obviněného skutečnost, že bude poškozený H. řídit pod vlivem návykových látek. Takové nebezpečí ovšem prokázáno nebylo. Nebylo prokázáno, že by poškozený byl v inkriminovanou dobu skutečně pod vlivem drog a zejména, že by bezprostředně v danou dobu hodlal motorové vozidlo řídit. Nejvyšší soud dále konstatuje, že nebyla naplněna ani podmínka podle odstavce druhého §28 tr. zákoníku, spočívající v tom, že nebezpečí za daných okolností nebylo možno odvrátit jinak. Obviněný mohl informovat policii o dané situaci, přítomnosti obviněného v bytě a jeho stavu, popřípadě mohl sám poškozenému klíče od automobilu odebrat, aniž by se s ním pouštěl do fyzické potyčky spojené se záměrnými údery rukou do obličeje. Navíc jak správně zdůraznily soudy nižších stupňů, nemohlo jít o jednání v krajní nouzi i z toho důvodu, že jednáním obviněného způsobený následek byl přinejmenším stejně závažný jako ten, který hrozil z případného protiprávního jednání poškozeného. V případě jednání obviněného tedy nebyl splněn ani požadavek subsidiarity, ani požadavek proporcionality, jimiž je institut krajní nouze ovládán.
V rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, vyjádřenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, obviněný dále namítl, že fyzické napadení poškozeného bylo motivováno primárně snahou zabránit mu v páchání jednání, jež mělo naplňovat znaky trestného činu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný nebyl oprávněn snášet pobyt poškozeného v bytě, který byl naopak oprávněn užívat on, a dále trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Je proto dle obviněného otázkou, zda je v jeho jednání možno spatřovat trestný čin vydírání. Provedeným dokazováním bylo ovšem dostatečně prokázáno, že obviněný užil násilí, tedy udeřil opakovaně rukou do obličeje poškozeného s cílem jej přimět, aby něco konal, konkrétně aby mu vydal klíče od osobního motorového vozidla, kterým na místo činu přijel a zároveň mu způsobil tímto jednáním zranění, které si vyžádalo léčení po dobu nejméně 10 dnů, když po tuto dobu byl poškozený omezen v běžném způsobu života, čímž došlo k naplnění taxativ újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela bezpředmětná je proto i další námitka obviněného, a to námitka popírající skutkové závěry soudů, podle níž bylo jeho jednání vedeno snahou zabránit poškozenému v páchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dodává, že je nepochybné, že takový trestný čin v době, kdy byl obviněný v domě a kdy napadl poškozeného, páchán nebyl a jeho páchání ani nehrozilo. Lze shrnout, že násilné jednání obviněného tedy nebylo motivováno cílem vykázat poškozeného z domu či zabránit údajnému páchání tzv. drogové trestné činnosti.
Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedené je naplněno zejména v případě, jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce a orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Uvedený dovolací důvod se současně může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Např. pokud se obhájce neúčastní veřejného zasedání či hlavního líčení proto, že o takovém jednání nebyl řádně vyrozuměn. Současně platí, že jestliže obviněný po určitou část řízení obhájce neměl, ačkoliv ho mít měl, pak je tento dovolací důvod naplněn jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Obviněný k výše uvedenému dovolacímu důvodu namítl, že od určité fáze řízení sice zvoleného obhájce měl, ale soudy obou nižších stupňů se nevypořádaly s jeho požadavkem na testování poškozeného na ovlivnění návykovou látkou. Dále také poukazuje na pochybení orgánů činných v trestním řízení v průběhu přípravného řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že takto koncipované námitky pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze. K výhradě, podle níž měl být obhájce přítomen již prvnímu výslechu obviněného, lze zmínit snad jen toliko, že důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. nastal až okamžikem zahájení trestního stíhání. K němu došlo dne 4. 1. 2019, přičemž obviněný byl hned při prvním výslechu, k němuž došlo dne 9. 1. 2019, řádně zastoupen obhájcem. Při podání vysvětlení dne 4. 1. 2019 tedy ještě důvod nutné obhajoby dán nebyl, přičemž obviněný (v té době v postavení podezřelého) ani o pomoc právního zástupce nežádal.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný K. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu