ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.605.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 605/2021- 1076
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 6. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kuřim, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2021 č. j. 3 To 90/2020-1000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2020 č. j. 50 T 3/2019-958 byl obviněný J. K. uznán vinným v bodech 1) a 2) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 3) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v bodech 4) – 13) přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 1) – 13) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části uvedeného rozsudku. Za tuto trestnou činnost byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §40 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu umělecké a pedagogické činnosti s osobami mladšími osmnácti let, a to na dobu šesti let. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku soud obviněnému uložil i ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. O uplatněných nárocích poškozených L. L., E. L., M. Š. a A. S. na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 2. 2021 č. j. 3 To 90/2020-1000 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na uvedené rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. K. dovoláním , v němž formálně uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyřešil otázku, zda a nakolik duševní porucha či choroba, jež mu byla diagnostikována (konkrétně Aspergerův syndrom), ovlivnila jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchaní činu (resp. činů). Předeslal, že si je vědom toho, že posouzení příčetnosti pachatele není věcí znaleckou, nýbrž úkolem orgánů činných v trestním řízení, avšak na straně druhé zdůraznil, že povaha dané otázky vyžaduje, aby příslušné úvahy soudu vycházely právě z odborných závěrů znalce v oboru psychiatrie, které jsou následně hodnoceny ve vazbě na ostatní důkazy a z nich vyplývající relevantní skutečnosti. V dané souvislostí připomněl, že MUDr. Luděk Daneš, CSc. jako jeden ze zpracovatelů ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, při výslechu v hlavním líčení mimo jiné uvedl, že se znalci v podobných případech u vyšetřovaných osob neradi vyjadřují ke snížení rozpoznávacích schopností procentuálně, a kromě toho se nebyl schopen kategoricky vyjádřit k tomu, nakolik byly u obviněného sníženy schopnosti ovládací. Nejasně hovořil pouze o tom, že tyto byly podstatně snížené a možná téměř (ne tedy zcela) vymizelé. Po tomto nešťastném vyjádření měly soudy podle názoru dovolatele v podstatě jen dvě možnosti. Buď měly vyslechnout zpracovatele příslušné části výše zmíněného posudku doc. MUDr. Zvěřinu, anebo respektovat zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a v rámci hodnocení důkazů se přiklonit k závěru, že jeho ovládací schopnosti se spíše blížily pásmu naprostého vymizení. Opačným výkladem zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, která měla přímý dopad na chybné posouzení otázky trestní odpovědnosti (příčetnosti) pachatele. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2021 č. j. 3 To 90/2020-1000 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Součástí dovolání učinil i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně na postup podle §265h odst. 1 tr. ř., a předsedovi senátu dovolacího soudu na postup podle §265o odst. 1 tr. ř., s cílem dosáhnout přerušení výkonu napadeného rozhodnutí až do doby, než bude rozhodnuto o jeho mimořádném opravném prostředku.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že v něm obsažené námitky obviněného žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají. Směřují totiž do procesní oblasti dokazování a do soudy zjištěného skutkového stavu. Tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, který by mohl založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, přitom v daném případě dán není. Výrok o vině se podle mínění státního zástupce opírá o logicky hodnocené důkazy v souladu s pravidlem zakotveným v §2 odst. 6 tr. ř. Pokud obhajoba v hlavním líčení dne 16. 9. 2020 navrhovala doplnění dokazování o další (revizní) znalecký posudek a tento návrh byl nalézacím soudem zamítnut, nejednalo se ani o tzv. opomenutý důkaz. Krajský soud se s konstantní obhajobou dovolatele vypořádal pečlivě, a pokud vůči němu při ukládání trestu přistoupil jako k jako pachateli se zmenšenou příčetností, rozhodl věcně správně. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení otázky jeho (ne)příčetnosti v době páchání stíhaných skutků a v návaznosti na tom i absenci své trestní odpovědnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku, ovšem tuto námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování k dané otázce a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek tak ve své podstatě založil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě a odůvodnil jej námitkami, které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru i při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadou řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy v dovolatelem namítaném směru zatíženo nebylo .
Nejvyšší soud především nezjistil, že by soudy obou stupňů tzv. opomněly některý z obhajobou navržených důkazů. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tyto postuláty „fair procesu“ bezezbytku respektoval již Krajský soud v Ostravě, jak je patrno jednak z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 9. 2020 (č. l. 942 spisu) a jednak z pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku v bodě 57. Ve veřejném zasedání o odvolání obviněný prostřednictvím obhájce žádný přímý návrh na doplnění dokazování nepřednesl. Z protokolu na č. l. 995 a násl. spisu se podává, že obhájce toliko zopakoval své důkazní návrhy z hlavního líčení s dovětkem, že by je měl provést po kasaci napadeného rozsudku v dalším řízení soud prvního stupně. Vrchní soud i tak zaujal v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí (body 25. a 26.) k nutnosti dalšího doplňování dokazování vlastní ústavně konformní stanovisko, když je sám označil za nadbytečné.
V obecné rovině se na tomto místě sluší připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a vždy je pouze na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Je třeba mít na paměti, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci naplněn byl.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by nalézací soud dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním k otázce jeho příčetnosti v době, kdy páchal trestnou činnost, po selektivním a zjednodušeném hodnocení příslušných znaleckých závěrů. Jakkoli obviněný ve svém dovolání formálně připustil, že posouzení případné existence této okolnosti vylučující protiprávnost činu je věcí soudu, fakticky se implicitně a při vlastním výkladu vyjádření znalce MUDr. Daneše, CSc. pokoušel prosadit myšlenku, že soud má příslušnou hmotněprávní otázku „otrocky“ řešit pouze v bezvýhradném souladu s tím, co je kategoricky konstatováno v příslušném posudku a případně vyplynulo z následného vyjádření jeho zpracovatele. Taková idea nicméně odporuje zákonné zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), která mimo jiné znamená, že soud je oprávněn a současně povinen podrobit znalecký posudek, tak jako každý jiný důkaz, kritickému hodnocení a prověrce jeho korektnosti. Obsah posudku ani případné doplňující či upřesňující závěry pro něj nepředstavují dogma, od kterého by se za žádných okolností nesměl odchýlit. Krajský soud přitom navýsost podrobně vysvětlil, proč u dovolatele úplný zánik jeho ovládacích či rozpoznávacích schopností v důsledku duševní poruchy vyloučil, resp. proč u něho dovodil, že se posuzované trestné činnosti dopustil toliko ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku, jež ho ovšem trestní odpovědnosti zbavit nemohla (viz body 54., 55., 60. a 61. odůvodnění rozsudku).
S totožnou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v předloženém dovolání, se pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také Vrchní soud v Olomouci. Jestliže vůči skutkovému zjištění a na něj navazujícím reklamovaným právním závěrům krajského soudu neměl žádných výhrad, i on své úvahy v tomto směru rozvedl v písemném vyhotovení svého usnesení v bodech 24. až 26. zcela v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla projevem nepřípustné soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože námitky obviněného J. K. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Předseda senátu dovolacího soudu zároveň neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu