ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.621.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 621/2021-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 6. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Louny, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2021 č. j. 7 To 387/2020-293, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 42/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 10. 2020 č. j. 47 T 42/2018-237 byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 1. 11. 2017 v Chomutově, ul. XY, bez vědomí a souhlasu vlastníka vozidla, poškozeného J. K., nar. XY, prodal za částku 30.000 Kč L. M., nar. XY, vozidlo zn. Citroen C5, RZ XY, přičemž vozidlo zn. Citroen C5 bylo obžalovanému svěřeno pouze ke zkušební jízdě po složení zálohy 10.000 Kč a po ústní dohodě o budoucí koupi vozidla za celkovou částku 70.000 Kč, čímž způsobil poškozenému J. K. škodu nejméně ve výši 25.000 Kč, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech sp. zn. 3 T 160/2016 ze dne 22. 5. 2017, v právní moci dne 13. 9. 2017, odsouzen mimo jiné pro přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který dosud nevykonal. Za to byl obviněnému podle §206 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 3. 2021 č. j. 7 To 387/2020-293 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. H. dovoláním , v němž formálně uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, nenese všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ani žádného jiného trestného činu. V uvedené souvislosti podotkl, že s poškozeným J. K. komunikoval o splátkách kupní ceny za automobil i po zkušební jízdě a ten tedy věděl, že vůz užívá a má ho ve své faktické moci. S tímto stavem konkludentně souhlasil, neboť přijímal další splátky a dovolatele nijak k navrácení vozu nevyzýval. Dovolatel tudíž nejednal protiprávně. S poškozeným uzavřel ústní dohodu o budoucí koupi automobilu za cenu 70.000 Kč s tím, že poškozený na něho převede vlastnické právo k věci po doplacení kupní ceny. Z toho dovolatel dovozuje, že pokud v mezidobí předal vozidlo svědkyni M. i se zmíněným závazkem doplatit poškozenému zbývající část kupní ceny (cca 5.000 Kč), předmětnou dohodu nijak neporušil a naopak jednal v jejích mezích. S převodem vozidla se počítalo. Poškozený je chtěl prodat a nebýt tak nadále jeho vlastníkem, přičemž převod vlastnického práva byl vázán právě na doplacení kupní ceny. O předání vozu svědkyni M. poškozeného informoval a ten proti tomu neměl žádné námitky. Naopak uvedl, že je mu jedno, kdo mu zbytek kupní ceny doplatí. Závěrem dovolatel namítl, že v řízení před odvolacím soudem nebyl přes jeho návrh vyslechnut jako svědek J. P., jehož výpověď mohla vnést do případu jasno ohledně okolností předání automobilu svědkyni M. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2021 č. j. 7 To 387/2020-293 zrušil a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, nebo v tomto smyslu za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že v něm obsažené námitky žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají. Jejich podstatou je primárně polemika s hodnocením důkazů ze strany soudů, zejména pak výpovědí poškozeného J. K. a svědkyně L. M. Směřují tedy do procesní oblasti dokazování a do soudy zjištěného skutkového stavu. V předložené trestní věci přitom žádný, natož pak extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů, který by výjimečně mohl založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, dovodit nelze. Výrok o vině se opírá o hodnocení důkazů, které plně respektovalo zásadu zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. Obě napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, soudy se v nich s konstantně uplatňovanou obhajobou obviněného vypořádaly důsledně a své úvahy logicky zdůvodnily. Tvrzení dovolatele o dohodě s poškozeným, podle níž bylo možno vozidlo předat svědkyni M., bylo provedenými důkazy jednoznačně vyvráceno. Z výpovědi svědkyně a z výpovědi poškozeného zřetelně vyplynulo, že dovolatel prodal svědkyni vůz bez souhlasu jeho dosavadního vlastníka a ten takový postup nemohl akceptovat ani mlčky. Vozidlo dovolateli předal pouze ke zkušební jízdě, po níž měla být sepsána potřebná dokumentace včetně kupní ceny a předání zálohy v hotovosti. Obviněný se však z této jízdy nevrátil a určitou splátku poškozenému zaplatil až po opakovaných urgencích. Poté se ale znovu odmlčel a na další výzvy poškozeného nereagoval. Státní zástupce pokládá za podstatné, že poškozený obviněnému neudělil svolení, aby svěřený automobil byť i jen půjčoval komukoli jinému. Ten přesto svědkyni M. při předání vozidla tvrdil, že je v jeho vlastnictví. Teprve po uzavření kupní smlouvy svědkyně zjistila, že k vozu chybí velký technický průkaz a v malém technickém průkazu je jako vlastník uveden J. K. Vzhledem k těmto nesrovnalostem kontaktovala obviněného, který jí sdělil, že na přepisu vozidla je domluven s poškozeným a že tuto záležitost dořeší. To však neučinil a opět zůstal nečinný. Svědkyně pak kontaktovala poškozeného, aby od něho zjistila, že vozidlo je skutečně i nadále v jeho vlastnictví. Tato zjištění podle přesvědčení státního zástupce plně odůvodnila právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. K námitce, že krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědka P., státní zástupce konstatoval, že takový postup neznamenal tzv. opomenutí důkazu, jež by ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu znamenalo nerespektování práva obviněného na spravedlivý proces. O předmětném důkazním návrhu Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl a nevyhověl mu z důvodu nadbytečnosti, neboť k okolnostem prodeje vozidla svědkyni M. již disponoval potřebným okruhem důkazů. Státní zástupce tedy uzavřel, že obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. v dané věci naplněny nebyly. S ohledem na povahu jeho námitek navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto jinak hmotněprávní námitku opřel fakticky o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž v průběhu užívání svěřeného vozidla poškozenému splatil téměř celou ujednanou kupní cenu a teprve poté je prodal třetí osobě, svůj mimořádný opravný prostředek ve své podstatě založil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Přitom jej odůvodnil námitkami, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru i při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadou řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy v dovolatelem namítaném směru zatíženo nebylo .
Pokud jde o námitku dovolatele, že v řízení před soudy nebyl proveden obhajobou navržený výslech J. P., je namístě v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a vždy je pouze na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Je třeba mít na paměti, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci naplněn byl.
Nejvyšší soud současně nezjistil, že by reklamovaný důkazní návrh zůstal soudy nižších instancí tzv. opomenut. Z jednotlivých protokolů o hlavním líčení založených na č. l. 169, 188, 216 a 233 procesního spisu nevyplývá, že by se dovolatel domáhal doplnění dokazování o výslech výše zmíněného svědka již ve fázi řízení před nalézacím soudem. S touto procesní iniciativou vyrukoval až ve veřejném zasedání o odvolání. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tedy bylo povinností krajského soudu o tomto důkazním návrhu rozhodnout, což učinil usnesením, jež nebylo třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 290 spisu). Důvody, pro něž mu nevyhověl, pak ústavně konformním způsobem vyložil v bodě 12. odůvodnění svého meritorního rozhodnutí. Dovolatele tudíž v právu na obhajobu nikterak nezkrátil.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran okolností a obsahu dohody (účelu svěření vozidla) mezi ním a poškozeným J. K. po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Naopak dostatečně a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil, z jakých důvodů měl jím předkládanou verzi skutkového děje za vyvrácenou a proč naopak uvěřil výpovědím poškozeného a svědkyně L. M. (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 7). S totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i odvolací soud. Pokud vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu a na něj navazující právní kvalifikaci skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku neměl žádných podstatných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodech 7. – 11. a 13. písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla projevem nepřípustné soudní libovůle. Hmotněprávní posouzení skutku pokládá za zcela přiléhavé. V dovolání zdůrazňovaná skutečnost, že poškozený mínil vozidlo prodat (tj. nadále nebýt jeho vlastníkem), obviněného trestní odpovědnosti za přečin zpronevěry zcela jistě zbavit nemohla. J. K. mu svůj automobil v žádném případě nesvěřil proto, aby s ním nakládal jako s věcí vlastní a takříkajíc „na své konto“ jej bez souhlasu poškozeného prodal třetí osobě. Prokázaný účel svěření vozu, který obviněný svým úmyslným jednáním jednoznačně zmařil, byl ve skutečnosti diametrálně odlišný od předchozího ujednání s osobou poškozeného.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože námitky obviněného J. H. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., tedy ani důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu