ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.671.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 671/2021- 581
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2021 dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 31 To 331/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 98/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 31 To 331/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 6 T 98/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 6 T 98/2019 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v XY, ul. XY, jako přední dělník - zástupce stavbyvedoucího, odpovědný mj. za plán bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stavbě, při výkonu práce pro zaměstnavatele, firmu 1. j. s. s., v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §3 písm. b) bod 1, příloha 3) část V. bod 1, 2 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nenechal zajistit stěny výkopu hloubky 2,7 m pažením a způsobil tak, že se kolem 7:45 hod. dne 11. 8. 2017 zemina sesypala na S. Š., nar. XY, který v něm pracoval; ten přitom utrpěl zlomeninu 4. krčního obratle s poraněním míchy a ochrnutím končetin, mnohočetné zlomeniny žeber vpravo, zlomeninu pravé lopatky, tržné rány hlavy a ucha vlevo, zlomeninu kostěného výběžku kyčelní jamky vlevo a těžký otřes mozku, s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů . Za to mu byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ 41197518, byla podle §229 odst. 1 tr. zákoníku (správně tr. ř.) odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. S., nar. XY.
Odvolání, která proti tomuto rozsudku oba obvinění podali, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 31 To 331/2020 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. K. dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi jím předloženými listinami a závěry obou soudů, že obviněný v souladu s §20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce”) fakticky vykonával práci předního dělníka – zástupce stavbyvedoucího, což je v rozporu s právními předpisy, judikaturou a s ve věci provedenými důkazy. Již od počátku je podle obviněného zřejmé, že se jeho zaměstnavatel snaží vinu svalit na jeho osobu, o čemž svědčí i falešný podpis obviněného vyhotovený zaměstnavatelem na Prohlášení o proškolení zaměstnanců z 24. 4. 2019 týkající se předmětné stavby, kde se stal úraz, což je jediný dokument, který měl obviněný podepsat s tím, že je předák. Tato skutečnost by měla mít vliv na posouzení věrohodnosti dalších tvrzení zaměstnavatele. Obviněný nesouhlasí, že by z jeho údajně vyšší mzdy než u ostatních stavebních dělníků vyplývalo jeho zařazení na pozici předního dělníka. Zpráva zaměstnavatele o vyšší mzdě obviněného v důsledku jeho zařazení do této funkce není pravdivá. Obviněný sice měl vyšší mzdu, než ostatní stavební dělníci, ale vyšší než ostatní dělníci ji měl již od vzniku svého pracovního poměru u tohoto zaměstnavatele, neboť měl dlouhou praxi, svářečské zkoušky a řidičský průkaz. Zvýšení jeho mzdy nebylo způsobeno změnou pracovního zařazení, nýbrž tím, že se zvyšovaly mzdy všem zaměstnancům, tedy i obviněnému, což potvrzují i jeho mzdové listy, v nichž je veden jako stavební dělník. Dne 1. 4. 2014 mu byla mzda zvýšena na částku 103 Kč za hodinu. K povýšení na předního dělníka mělo podle instrukce zaměstnavatele IMS dojít až v roce 2017. K němu však nedošlo, neboť ani v březnu 2017, kdy měl být tímto předpisem povýšen, mu nebyla zvýšena mzda. K tomu došlo až dne 1. 4. 2018 bez vazby na instrukci IMS a obviněný je v něm znovu označen jako stavební dělník. Závěr soudu proto pouze odráží tendenční sdělení zaměstnavatele a je v logickém rozporu s provedenými důkazy. Obviněný navrhoval prokázat srovnání navyšovaní mezd i u ostatních stavebních dělníků, což bylo zamítnuto, přestože zpráva zaměstnavatele není nadána vyšší silou pravdivosti než výpověď obviněného či listiny týkající se jeho pracovního poměru. Soud měl proto vysvětlit, proč jednu zprávu zaměstnavatele nadřazuje nad několik jiných jeho listin, což však neučinil a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
V dovolání je dále poukazováno, že obviněný se zaměstnavatelem uzavřel pracovní smlouvu dne 12. 2. 2014 se sjednaným dnem nástupu do práce 3. 3. 2014. Tato pracovní smlouva nebyla nikdy změněna. Nebylo s ním projednáno, že by se měl stát předním dělníkem, nebyl na tuto funkci ani proškolen. Obviněný dne 3. 3. 2014 obdržel popis svého funkčního místa, kde je uvedeno, že jeho nadřízeným je přední dělník a stavbyvedoucí. Pracovní náplň obviněného byla vymezena jako u ostatních stavebních dělníků, tedy odpovědnost za svěřenou mechanizaci a provádění práce podle projektové dokumentace. Vnitropodniková směrnice přisuzující obviněnému funkci předního dělníka vznikla dne 1. 3. 2017, do té doby byl obviněný všude veden jako stavební dělník. Zaměstnavatel předložil podpisovou listinu ze dne 7. 3. 2016 (č. l. 307), která má prokazovat, že se obviněný s touto směrnicí seznámil a řídil se podle ní, s čímž obviněný nesouhlasí, neboť se týkala seznámení se s interním sazebníkem pokut, nikoli se směrnicí IMS. Není si vědom, že by takovou listinu podepisoval. U vymezení funkce předního dělníka M. R., se kterou se obviněný nyní seznámil, chybí popis toho, že by odpovídal za BOZP a ochranu při práci. Pro změnu pracovní pozice nesvědčí ani svěření automobilu a mobilního telefonu obviněnému jako benefitu k pozici předního dělníka, jak tvrdí zaměstnavatel a následně i odvolací soud, neboť mu byly zaměstnavatelem svěřeny již dne 3. 3. 2014 v den nástupu do zaměstnání (viz dohoda o hmotné odpovědnosti z téhož dne). Obviněný služebním vozidlem vozil ostatní zaměstnance na stavby, neboť tito neměli řidičské oprávnění anebo jezdit nechtěli. Z této skutečnosti proto nemůže odvolací soud dovozovat zařazení obviněného jako předního dělníka. Stejně jako ji nepodpořili vyslechnutí svědci. Svědek H. jako strojník nebyl podřízeným obviněného, ale toliko stavbyvedoucího. Nemohl jej proto ani úkolovat jako přední dělník, což ani tento svědek nepodpořil, byť uvedl, že v době nepřítomnosti stavbyvedoucího obviněného P. S. mu dovolatel dával pokyny a současně doplnil, že obviněný jako nejzkušenější se vyznal v plánech, a proto ostatním radil (nikoli z pozice předního dělníka). Dále uvedl, že nikdo na stavbě neměl hlavní slovo. Svědek P. L. vypověděl, že obviněný byl předák a zastupoval stavbyvedoucího S. a že jen předáci mají služební vozidlo a telefon, což je nepravdivé. Soud se věrohodností tohoto svědka nezabýval. Svědek D. R., z jehož výpovědi odvolací soud dovodil, že obviněný ostatním kontroloval práci, toliko uvedl, že obviněný byl nejzkušenější. Co mají dělat, jim sděloval obviněný S. Když tam nebyl, kontroloval to obviněný K. Spoluobviněný S. dne 5. 6. 2017 převzal příkazem provedení stavby XY ul., v němž bylo uvedeno, že je osobou odpovědnou za provedení stavby. Není v něm žádná zmínka, že by odpovědnou osobou byl i přední dělník nebo jeho zástupce či dovolatel osobně. I tato skutečnost svědčí o tom, že i zaměstnavatel jej v tuto dobu za něj nepovažoval. Ani v protokole o školení ze dne 24. 4. 2017, kde se nachází falešný podpis obviněného, není uvedeno, že by obviněný byl zástupcem či předním dělníkem. Naopak z něj plyne, že stavební deník měl správně vést stavbyvedoucí, tj. obviněný S., nikoli dovolatel. Tuto povinnost na obviněného delegoval, a jelikož byl jeho nadřízený, musel uposlechnout jeho pokyn a stavební deník vést, což taktéž nesvědčí o tom, že by dovolatel byl předním dělníkem. Nejdůležitější by mělo být zjištění od samotného poškozeného Š., koho považoval za předního dělníka. Avšak ani on nevěděl, že by obviněný zastával tuto pozici, ani nevěděl, jakou měl obviněný funkci.
Podle instrukce IMS by obviněný vyjma kontroly práce, provádění zápisů do stavebního deníku, rozdělování práce, musel kontrolovat jakost provedené práce, jakost a druh provedených materiálů, stav použité mechanizace, pracovní úsilí a kázeň podřízených, chránit majetek organizace, životní prostředí, dodržovat BOZP a ochrany zdraví. Obviněný žádnou z těchto činností nevykonával a nepotvrdil to ani žádný ze svědků ani zaměstnanců pracujících na stavbě s obviněným.
Obviněný dále namítl, že v případě změny jeho pracovního zařazení bez dodržení řádné formy měl být v souladu s §37 zákoníku práce ze strany zaměstnavatele písemně informován o obsahu pracovního poměru, což se nestalo. Zaměstnavatel jej měl současně proškolit o jeho povinnostech vyplývajících z nové pozice. Změnu pracovní smlouvy by musel za zaměstnavatele učinit T. P. jako osoba oprávněná za něj jednat a sdělit obviněnému, že mu navrhuje stát se předním dělníkem. Musel by mu sdělit podmínky změny pracovní smlouvy, že se mu tím od března 2017 adekvátně zvyšuje mzda a obviněný by s tím musel souhlasit. Jedině tímto způsobem mohlo dojít v souladu s §20 zákoníku práce ke změně původní pracovní smlouvy. Jistě by nesouhlasil, aby se mu zvýšila pracovní pozice bez zvýšení mzdy. Jelikož k jejímu zvýšení nedošlo a obviněný souhlas neudělil, nemohlo dojít ani k aplikaci ustanovení §20 zákoníku práce. Citované ustanovení aplikované odvolacím soudem na nyní projednávanou trestní věc má dopadat na výjimečné případy. I tak musí být naplněny další podmínky, aby nějaké jednání mohlo přivodit změnu pracovního poměru. Pracovní smlouva musí být podle §34 odst. 2 zákoníku práce uzavřena písemně. Ve stejné formě musí být učiněny její změny podle §564 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.”). Pracovní smlouva obviněného nebyla změněna žádným dodatkem. Nedošlo tedy ke změně jeho pracovní pozice, a to ani na předního dělníka či zástupce stavbyvedoucího. Vnitropodniková směrnice byla jen jednostranným právním jednáním, který nelze považovat za změnu pracovní smlouvy obviněného, tím spíše, když s ní nikdy nesouhlasil. V prezenční listině, kterou podepsal, je uvedeno, že je stavební dělník, nikoli přední dělník. Jednalo se o běžné bezpečnostní školení, jehož součástí byl i test. Žádný test na IMS dělán nebyl.
Pokud jde o výklad pracovněprávního jednání, tak ten musí vždy směřovat k objasnění, co bylo skutečně projeveno; pomocí projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl, nebo kterou měl, ale neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Ustanovením §20 zákoníku práce nelze nahradit souhlas obviněného. Toto ustanovení hovoří pouze o nedostatku formy, tedy právní jednání sice vznikne, ale je provedeno ve špatné formě, tedy ústně. V případě obviněného však k žádnému právnímu jednání nedošlo, není proto důvodné řešit jeho formu. Odvolací soud nesprávně aplikoval právní normu, na základě níž se obviněný stal předním dělníkem, čímž mu vznikla mj. i trestní odpovědnost.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 31 To 331/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) ve svém vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že v něm opakuje svou obhajobu uplatněnou již před nalézacím soudem i v odvolání – část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. S jeho námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 13, 14, 19 a 29 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 14 a 15 odůvodnění napadeného usnesení). Státní zástupce se s touto argumentací ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Namítá-li nesprávná skutková zjištění, pak tyto námitky samy o sobě nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou námitku z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takovou námitku však dovolatel neučinil. V části III. svého dovolání sice hovoří o extrémním nesouladu jím „předložených listin a závěrů obou 2 soudů“ , avšak v následujícím textu k tomu jen předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. Pokud v uvedené části III. cituje spisové značky dvou judikátů, tyto se sice předmětným extrémním nesouladem zabývají, avšak dovolatel větu započatou slovy „Předně mám za to, že…“ zjevně nedokončil a tyto judikáty tak do žádné konkrétní souvislosti se svou věcí nezařadil. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá část dovolání, v níž obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým soudy dovodily jeho postavení předního dělníka podle zákoníku práce. Státní zástupce považuje argumentaci soudů za správnou. Z obviněným citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2006 sp. zn. 3 Cdon 946/96 plyne, že: „Není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou ten, kdo výpověď dává, v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji“ . Obviněný svou vůli být předním dělníkem opakovaně projevil a jako přední dělník byl svými spolupracovníky respektován, jak je patrno z jejich svědeckých výpovědí. Ohledně tohoto jeho postavení nevznikla žádná pochybnost a to až do okamžiku zranění poškozeného ve výkopu. Odpovědnost dozorce, políra, resp. stavbyvedoucího za zajištění prováděného výkopu konstatoval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 13. 3. 1937 sp. zn. Zm I 189/37. Pokud se pak jedná o rozsah odpovědnosti za škodu na zdraví, Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1623/2015 dovodil odpovědnost za zranění poškozeného spíše z faktického než jen právního postavení obviněného.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem obviněný opakuje námitky z předchozího řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) konstatuje, že dovolání obviněného směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 31 To 331/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na tomto místě je vhodné podotknout, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše rozvedených výkladových východisek k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však přinesla ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Optikou naznačených ústavně právních hledisek posuzoval dovolací senát také obsah mimořádného opravného prostředku obviněného P. K. a přitom dospěl k závěru, že určitá část jeho námitek rozšířenému výkladu zvoleného dovolacího důvodu odpovídá, zejména pokud jde o tu část soudy zjištěného skutkového stavu, jenž vyústil v závěr, že obviněný vykonával své pracovní povinnosti v postavení předního dělníka – zástupce stavbyvedoucího a v důsledku toho spoluodpovídá, společně se stavbyvedoucím obviněným P. S., za vzniklý škodlivý následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného S. Š.
Jak již bylo zmíněno, oba soudy nižších stupňů dovodily trestní odpovědnost dovolatele ze skutečnosti, že byl předním dělníkem (nejpozději od března 2017), tedy odpovědnou osobou pověřenou stavbyvedoucím odborným vedením stavby a tedy i dodržováním bezpečnosti práce, jelikož tuto funkci fakticky vykonával, přestože nedošlo v tomto směru ke změně jeho pracovní smlouvy. Jeho obhajoba spočívající v tom, že právně ani fakticky nevykonával činnost předního dělníka, byla podle nich vyvrácena zejména výpovědí obviněného P. S. jako stavbyvedoucího, svědků P. L., D. R. a A. H. a vnitřními směrnicemi č. 1 a 2 o organizační struktuře 1. j. s. s., a pracovní náplní jednotlivých funkcí v této společnosti a protokolem o provedeném školení zaměstnanců o BOZP, PO, IMS ze dne 6. 3. 2017. Spoluobviněný P. S. opakovaně v přípravném řízení i u hlavního líčení uváděl, že v jeho nepřítomnosti jej na místě stavby zastupoval obviněný P. K. jako přední dělník, kterému tato skutečnost byla známa. Odvolací soud dále dovodil, že obviněný K. znal organizační strukturu firmy, měl k dispozici služební auto, služební telefon a o všem jednal stavbyvedoucí právě s ním. S výpovědí P. S. pak podle odvolacího soudu plně koresponduje i výpověď A. H., že pokyny k práci dával stavbyvedoucí a v případě, že tam nebyl, tak P. K., který práci také kontroloval (D. R.). Svědek P. L., manažer 1. j. s. s. uvedl, že P. K. byl předním dělníkem, zastupoval stavbyvedoucího, přičemž tato skutečnost je zanesena v organizační struktuře firmy, měl přiděleno služební vozidlo a služební telefon. Pracovní smlouvu na pozici předního dělníka sice neměl, ale o tom, že tuto funkci fakticky zastává, věděl. Ze zprávy zaměstnavatele pak vyplynulo, že dne 6. 3. 2017 byli zaměstnanci včetně obviněného P. K. seznámeni s vnitropodnikovou směrnicí IMS a obviněný jako přední dělník pobíral vyšší hodinovou mzdu (105 Kč oproti 90 Kč). Z příslušných vnitropodnikových směrnic č. 1 a č. 2 ze dne 1. 3. 2017 pak plyne, že obviněný P. K. byl v organizační struktuře společnosti zařazen jako přední dělník.
Odvolací soud nezpochybnil, že pracovní smlouva dovolatele nebyla změněna a změna jeho pozice nebyla zaznamenána ani ve mzdovém listu. Citoval mimo jiné ustanovení §20 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje zákon a bylo-li již započato s jeho plněním, není možné se neplatnosti dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah. Z něho dovodil, že za situace, kdy obviněný jako zaměstnanec začal konat práci na základě změny pracovní smlouvy (přiděloval práci, kontroloval práci, vypisoval stavební deník, docházku), nemůže se její neplatnosti z důvodu absence písemné formy dovolávat. Obviněný sám dobrovolně přijal pověření stavbyvedoucího zastupovat jej na místě stavby, z čehož vyplývaly nejen výhody (služební telefon, služební auto), ale i příslušná odpovědnost a nemůže se tedy dovolávat absence písemné formy pracovní smlouvy. I v jeho případě je tak subjektivní stránka stíhaného přečinu naplněna, neboť pokud byl na stavbě denně téměř nepřetržitě přítomen, je nepochybné, že věděl o tom, že pažící box (ani jiné eventuality pažení) nejsou při výkopu hlubokém 2,7 m nejpozději od 20. 7. 2017 minimálně po dobu 14 dní používány. Obviněný absolvoval dne 6. 3. 2017 pravidelné školení bezpečnosti práce a byl seznámen s bodem 2 přílohy č. 3 nařízení vlády 591/2006 Sb. o povinnosti užívání pažení (viz předmětná prezenční listina).
Nejvyšší soud se k obdobné otázce, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je jmenováním obsazována, vyjádřil v rozsudku ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1082/2005, který lze analogicky použít i v tomto případě pro posouzení změny pracovní pozice, pokud nedošlo k uzavření písemné změny pracovní smlouvy, v němž Nejvyšší soud uvedl, že není významné, zda pro uvedenou funkci existuje jmenovací listina či nikoli, ani jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu; rozhodující v tomto směru je posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně – třeba i konkludentně – projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem.
Ze shora rekapitulovaných závěrů nižších soudů plyne, že vnitropodnikové směrnice č. 1 a 2 zaměstnavatele obviněného (č. l. 333-341) o organizační struktuře společnosti a stanovení povinností, odpovědnosti a pravomocí a na ně navazující protokol ze školení z 6. 3. 2017 – prezenční listina (zápis o školení BOZP, PO, IMS – zaměstnanci), s nímž se obviněný seznámil tak, že jej stvrdil svým podpisem, byly jediným písemným dokumentem, z nichž mělo vyplývat, že obviněný potvrdil, že byl předním dělníkem, respektive zástupcem stavbyvedoucího, neboť změna pracovní smlouvy obviněného v zákonem předepsané písemné formě nebyla dodržena. V takovém případě bylo pro dovození viny obviněného nutné pečlivě zkoumat vůli, jak se zaměstnavatel a obviněný jako zaměstnanec chovali po údajném povýšení obviněného ze stavebního dělníka na předního dělníka (zástupce stavbyvedoucího), tedy zda obviněný fakticky a vědomě tuto pracovní pozici vykonával, když z provedených důkazů není dostatečně zřejmé, že tomu tak skutečně bylo. Bylo proto třeba pečlivěji zkoumat a hodnotit všechny činnosti, které obviněný na stavbě zastával, výpovědi spolupracovníků obviněného, tj. stavbyvedoucího, ostatních stavebních dělníků, jakož i osob dalších profesí zúčastněných na stavbě v XY, zda obviněnému byla zvýšena mzda s postupem na vyšší pracovní pozici, jakož i jeho samotné postavení mezi ostatními stavebními dělníky, případně existence jiných zaměstnaneckých benefitů spojených s povýšením na vedoucí funkci předního dělníka.
Zde je možno poukázat, že nalézací soud (viz bod 19 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), stejně jako posléze odvolací soud (viz bod 10 odůvodnění napadeného usnesení) se námitkami obviněného ohledně protokolu o provedeném školení BOZP, PO a ŽP pro stavbu v XY ze dne 24. 4. 2017 (č. l. 233) dostatečně nezabývaly. Především pak otázkou, zda se jej obviněný skutečně zúčastnil a předmětný protokol podepsal, vzhledem k tomu, že to obviněný opakovaně zpochybnil a podpis zde uvedený skutečně vykazuje rozdíly oproti jeho podpisu kupříkladu na jeho pracovní smlouvě ze dne 12. 2. 2014 (č. l. 188), popřípadě ve stavebním deníku (č. l. 146-158). Tedy zda z něj lze skutečně dovodit, že obviněný byl v inkriminovanou dobu předním dělníkem. Soudy se tím v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly jen ve vztahu k jeho vědomosti o příslušných předpisech BOZP a nutnosti použití pažení ve výkopu hlubším než 1,3 m, když v bodě 19 odůvodnění rozsudku nalézací soud konstatoval (a odvolací soud se s ním posléze ztotožnil), že tvrzení obviněného, že nebyl účasten školení dne 24. 4. 2017 a že jeho podpis na tomto protokolu není jeho, je bezpředmětné, neboť se zúčastnil školení dne 6. 3. 2017, kde byl prokazatelně seznámen s nutností užití pažení. Oba soudy pak považovaly prezenční listinu ze dne 6. 3. 2017 (zápis o školení BOZP, PO, IMS – zaměstnanci) podepsanou obviněným za (jediný) stěžejní dokument v písemné formě, z něhož bylo možné dovodit funkci obviněného jako předního dělníka, neboť jej podepsal v situaci, kdy byl ve vnitropodnikové směrnici č. 1 označen jako přední dělník, ačkoli na podpisovém archu prezenční listiny ze dne 6. 3. 2017 je u jeho jména uvedena funkce stavební dělník. Přesto tím měl podle soudu potvrdit, že byl seznámen s organizační strukturou svého zaměstnavatele a svým pracovním zařazením na stavbě v XY jako předního dělníka, což je ve zjevném rozporu.
Nelze rovněž souhlasit se skutkovými závěry obou soudů, že je obviněný usvědčován svědky D. R. a A. H. Zařazení obviněného do funkce předního dělníka potvrzovali jen spoluobviněný P. S. (stavbyvedoucí) a svědek P. L. (manažer zaměstnavatele obviněného). Oba soudy bez dalšího vycházely z výpovědi spoluobviněného S., přičemž nalézací soud ji na straně jedné označil za jednoznačně usvědčující obviněného K., ale zároveň na straně druhé jeho výpověď hodnotil tak, že se snažil odvést pozornost od své osoby k obviněnému K. (viz bod 32 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). I to jsou závěry vnitřně rozporné a do jisté míry se vylučující. Svědek L. jako výrobní ředitel (zástupce zaměstnavatele) pak měl zjevně snahu v řízení různými prostředky doložit, že obviněný byl předním dělníkem, ačkoli si musel být vědom, že se jedná o více než spornou otázku, když zaměstnavatel obviněného nedodržel literu zákoníku práce a s obviněným jako zaměstnancem, tedy slabší stranou pracovněprávního vztahu, řádně neuzavřel příslušnou změnu pracovní smlouvy. Zároveň lze v této souvislosti konstatovat, že na stavbě v XY nebyly dodržovány veškeré předpisy zabezpečující bezpečnost práce, kdy zaměstnavatel přinejmenším vedl ledabyle pracovní dokumenty obviněného a neměl jak jednoznačně prokázat, že obviněný byl zástupcem stavbyvedoucího, na což ještě bude poukázáno níže.
Pokud se oba soudy shodly na tom, že obviněného usvědčují mimo jiné výpovědi svědků R. a H. jako bagristy, tento závěr nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Svědek D. R. v hlavním líčení konaném dne 3. 12. 2019 označil obviněného K. toliko za nejzkušenějšího, když zároveň vypověděl, že to byl mistr S., kdo určoval, co mají dělat. Když tam nebyl, nejzkušenější byl K., a proto kontroloval práci. Svědek respektoval jeho výtky, neboť tu práci dělal o dvacet let déle než on. Všichni věděli, co mají dělat, o použití pažícího boxu se domluvili všichni. Obviněný K. v takových případech neměl poslední slovo, na tom se dohodli všichni. Svědek A. H. v tomtéž hlavním líčení uvedl, že pokyny na stavbě dává stavbyvedoucí, když tam nebyl, udílel pokyny obviněný P. K. Vyznal se v plánech a domlouval se se stavbyvedoucím. O použití pažícího boxu se domlouvali všichni, nikdo tam hlavní slovo neměl, každý odpovídal sám za sebe. Z obou těchto výpovědí je patrné, že z nich nevyplývá, že by dovolatel zastával funkci předního dělníka, pouze se o něm oba tito svědci vyjadřovali jako o nejzkušenějším, což ale sám obviněný nepopírá. Pokud svědek H. uvedl, že obviněný udílel pokyny v nepřítomnosti stavbyvedoucího, může tato skutečnost svědčit právě o tom, že se na něj obraceli ostatní spolupracovníci v nepřítomnosti o radu jako na nejzkušenějšího stavebního dělníka, což opět nijak nevyvrací obhajobu obviněného. Sám poškozený S. Š. v hlavním líčení konaném dne 30. 1. 2020 (č. l. 460-461) nedokázal říct, jaká byla role obviněného K., vozil je do práce a z práce a měl firemní telefon. Zároveň jemu osobně nikdo nedal pracovní úkol, že má vlézt do výkopu, byl to běžný pracovní postup. Začišťování roury nedělal výhradně on, bylo jich tam víc, dělal to i svědek R. a obviněný K. Každý věděl, co má dělat. Ráno porada nebyla.
Nalézací i odvolací soud jsou přitom povinny vycházet zejména z obsahu výpovědí osob (svědků) vyslechnutých před soudem v hlavním líčení (případně ve veřejném zasedání) a nemohou bez dalšího přihlížet k úředním záznamům o jejich podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. v přípravném řízení, třebaže při jejich vzájemném porovnání v nich lze sledovat změny ohledně toho, jak vypovídaly tyto osoby k okolnosti, zda obviněný K. byl či nebyl předním dělníkem. Nalézací soud se mohl těchto svědků pouze dotázat na okolnosti, jež vypověděli před policejním orgánem. Pokud tak učiněno nebylo, nemohlo být k obsahu těchto záznamů z přípravného řízení přihlíženo jako k důkazu, neboť v hlavním líčení nebyly ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř. čteny se souhlasem státního zástupce a obviněného.
Další nedostatky lze spatřovat v posouzení vývoje mzdy obviněného v závislosti na jeho (údajné) změně pracovní pozice, ačkoli se též mohlo jednat o signifikantní okolnost případně potvrzující jeho povýšení na pozici předního dělníka. Totiž až odvolací soud se dotázal zaměstnavatele obviněného, zda měl jako přední dělník vyšší příjem, příplatek apod. v porovnání se stavebním dělníkem (viz č. l. 507). Z vyžádaného výplatního lístku za srpen 2017 zjistil, že obviněný P. K. měl hodinovou mzdu ve výši 105 Kč a poškozený S. Š. v tomtéž období 90 Kč za hodinu. Z toho pak dovodil, že pobírání vyšší hodinové mzdy svědčí o tom, že obviněný zastával funkci předního dělníka a že pokud zaměstnavatel uvedl, že měl obviněný vyšší hodinovou mzdu ve srovnání s poškozeným z důvodu, že odváděl práci jako přední dělník, není toto tvrzení možné vyvrátit předložením dalších mzdových listů s různou hodinovou mzdou (obviněný k tomu navrhl opatření všech mzdových listů všech zaměstnanců 1. j. s. s.) – není v něm zohledněna doba zaměstnání, potřeba určitého pracovníka a podobně, přičemž tento důkaz měl v porovnání s ostatními důkazy jen podpůrnou hodnotu. S takovými závěry však není možné souhlasit, neboť pro posouzení, zda obviněný K. fakticky vykonával funkci předního dělníka, lze v nyní posuzovaném případě dedukovat pouze nepřímo, neboť nedošlo k písemné změně jeho pracovní smlouvy. Výše jeho odměny a její proměna v konkrétním čase by byla jedním z důležitých hledisek vedoucích k zodpovězení otázky, zda obviněný byl předním dělníkem, či nikoli. Ke kladné odpovědi soudy nižších stupňů sice dospěly, ale též toliko na základě prostého porovnání mzdy obviněného K. a poškozeného Š. v měsíci srpnu 2017, kdy došlo k těžkému ublížení na zdraví poškozeného. K takovému závěru ale bez znalosti údajů o mzdách dalších zaměstnanců 1. j. s. s., v obdobném postavení nebylo možné dospět tím spíše, pokud se hodinová mzda obviněného a poškozeného lišila jen o 15 Kč. V takovém případě se minimálně nabízelo vyžádat si od zaměstnavatele vývoj mzdy obviněného po celou dobu trvání jeho pracovního poměru a srovnání jeho mzdy od března 2017, kdy podle nalézacího soudu nejpozději obviněný zastával funkci předního dělníka, s jinými předními dělníky tohoto zaměstnavatele. Na základě získání alespoň těchto dílčích informací by pak bylo možno usuzovat o vztahu výše mzdy obviněného s jeho možnou pozicí předního dělníka. Ze mzdových výměrů obviněného, které připojil k podanému dovolání, vyplývá, že se jeho základní hodinová mzda měla průběžně zvyšovat, a již od počátku jeho pracovního poměru dosahoval stejné výše mzdy jako poškozený Š. v srpnu 2017. Konkrétně základní hodinová mzda obviněného činila na začátku pracovního poměru dne 3. 3. 2014 90 Kč, k 1. 4. 2014 103 Kč, v obou případech s osobním ohodnocením do 10 % ze základní hodinové mzdy, a ke dni 1. 4. 2018 ve výši 121 Kč s osobním ohodnocením do 15 % ze základní hodinové mzdy. Ve všech těchto mzdových výměrech je uvedeno pracovní zařazení obviněného – stavební dělník.
Další okolností, z níž odvolací soud u obviněného dovozoval fakticitu výkonu pozice předního dělníka, bylo svěření služebního vozidla a mobilního telefonu. Ale již nalézací soud měl v trestním spisu k dispozici dohodu o hmotné odpovědnosti ev. č. 3/2014 ze dne 3. 3. 2014 (č. l. 309), kterým zaměstnavatel 1. j. s. s. obviněnému svěřil vozidlo Peugeot Boxer, SPZ XY v okamžiku vzniku jeho pracovního poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 2. 2014. Z toho tedy plyne, že předmětné služební vozidlo bylo obviněnému svěřeno již při vzniku jeho pracovního poměru v pozici stavebního dělníka, a nikoli že by se mělo jednat o služební benefit poskytnutý mu zaměstnavatelem v souvislosti s jeho povýšením na předního dělníka. Od jaké doby obviněný disponoval služebním telefonem pak ani jeden z obou soudů neřešil. Je ale logické, že pokud obviněný odvážel své kolegy do a ze zaměstnání, mohl mu zaměstnavatel svěřit i mobilní telefon, aby se prostřednictvím něj s nimi na odvozu domlouval. Co ale bez dalšího nelze, z těchto poznatků dovozovat povýšení obviněného na předního dělníka a to s odvoláním na výpověď svědka L., který na podporu svého tvrzení, že obviněný byl předním dělníkem, označil právě užívání služebního vozidla a telefonu jeho osobou.
Z uvedeného je nanejvýše patrné, že soudy nižších instancí neměly postaveny najisto, zda obviněný byl v inkriminované době předním dělníkem a jejich skutkové zjištění v daném ohledu není natolik přesvědčivé z hlediska provedených důkazů, aby bylo možné dospět k právnímu závěru, že obviněný se ve smyslu §20 odst. 1 zákoníku práce nemohl dovolávat nedodržení písemné formy změny jeho pracovní smlouvy ze dne 12. 2. 2014, kterou vyžaduje zákoník práce, jelikož podle soudů funkci předního dělníka fakticky vykonával. Důsledkem tohoto nedostatečného skutkového zjištění pak došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zodpovězení této podstatné otázky bylo stěžejním předpokladem pro závěr, zda lze dovodit trestní odpovědnost obviněného jako předního dělníka (zástupce stavbyvedoucího), který v době jeho nepřítomnosti měl zajišťovat dne 11. 8. 2017 bezpečnost práce související s nevyužitím pažícího boxu při výkopových pracích u výkopu hlubším než 1,3 m jakožto preventivního opatření proti sesuvu stěny výkopu, ve všech situacích, kdy do výkopu sestupovala fyzická osoba.
Ze zjištěného skutkového stavu je však zřejmé, že na stavbě v XY docházelo k porušování pracovněprávních předpisů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť do výkopu hlubšího 1,3 m bez jeho zajištění pažícím boxem vstupovali stavební dělníci 1. j. s. s. vcelku běžně a to včetně obviněného K., ačkoli jim bylo známo, že to není bezpečné. Tedy bylo jen otázkou času, kdy v takové situaci dojde k sesuvu zeminy a k případnému poškození zdraví některého ze zaměstnanců stavební společnosti či ostatních pracovníků na této stavbě. Zaměstnavatel 1. j. s. s. nezajistil těmto pracovníkům dostatečnou bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Nejvyšší soud ale zastává názor, že ve stávající podobě provedeného dokazování nelze klást k tíži obviněného P. K., jako jejího zaměstnance, nedodržení zákoníku práce a dalších předpisů při výkonu práce na uvedené stavbě, neboť dosud nebylo dostatečně bez důvodných pochybností prokázáno, že zde obviněný funkci předního dělníka – zástupce stavbyvedoucího fakticky vědomě zastával a tudíž bylo důvodné jej činit spoluodpovědným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného P. K. v rámci rozšířeného výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 31 To 331/2020, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 6 T 98/2019, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, jež v důsledku tohoto zrušení pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Věc se tím vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude v dalším řízení povinen přihlédnout k výše vysloveným výhradám dovolacího soudu k dosud učiněným skutkovým, a v důsledku toho i k právním závěrům. Tyto zmíněné nedostatky se pokusí odstranit tím, že doplní již provedené dokazování např. o vyžádané doklady týkající se mzdy obviněného za období jeho pracovního poměru u 1. j. s. s. Nabízí se i vyžádání písmoznaleckého posudku ke zkoumání pravosti podpisu obviněného na protokolu o provedeném školení BOZP, PO a ŽP ze dne 24. 4. 2017. Vyloučit nelze ani nový výslech svědků, pokud se jejich výpověď před soudem podstatně lišila od jejich vysvětlení učiněného podle §158 odst. 3, 6 tr. ř. na úřední záznam, případně opatření a provedení důkazů dalších, pokud se to pro rozhodnutí soudu ukáže nezbytným. Po takto doplněném dokazování budou provedené důkazy opětovně vyhodnoceny důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., aby zjištěný skutkový stav dostál požadavkům vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V konečném výsledku pak půjde i o to, aby při zjišťování a stanovení pracovní pozice obviněného u jeho zaměstnavatele byly současně zohledněny a vypořádány i shora zmíněné výtky Nejvyššího soudu a bylo tak postaveno najisto, zda obviněný P. K. byl v rozhodné době předním dělníkem – zástupcem stavbyvedoucího, či nikoli. Od tohoto výsledného závěru pak také bude možné odvodit jeho případnou trestněprávní odpovědnost za nastalý škodlivý následek spočívající v těžké újmě na zdraví poškozeného S. Š. Nalézací soud při svém postupu a rozhodování musí mít zároveň na paměti, že podle §265s odst. 1, 2 tr. ř. je povinen provést úkony a doplnění nařízené Nejvyšším soudem, jakož i to, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 11. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu