ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.674.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 674/2021-2282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných L. K., nar. XY, bytem XY a P. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 7 To 8/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 31/2019, takto:
I. Z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných L. K. a P. M. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 7 To 8/2021, jakožto i usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 12. 2020 sp. zn. 1 T 31/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 31/2019, bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za užití §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných L. K. a P. M. (dále jen „obvinění“), pro skutek, ve kterém státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi podle podané obžaloby ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. ZT 272/2017 spatřoval zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavec 1, 2 písmeno c) trestního zákoníku (bez specifikace účinnosti trestního zákoníku), a který měli spáchat tím, že
L. K., jako statutární orgán, jednající jménem společnosti M. k.,
IČ: XY, se sídlem XY, a P. M., jako osoba zmocněná zařizovat veškeré záležitosti společnosti M. k., zejména jednat za ni, zajišťovat obchodní vedení společnosti, vystavovat a přijímat faktury, uzavírat smlouvy, jednat s dodavateli a odběrateli, vést účetnictví společnosti, provádět a přijímat platby od smluvních partnerů:
1. v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) společnosti M. k. za zdaňovací období roku 2010, které podal obviněný L. K. dne 8. 6. 2011 u Finančního úřadu v Břeclavi, zahrnuli do základu daně a výdajů přijaté dodavatelské faktury od společnosti Lapidario, s.r.o., IČ: 29213801, se sídlem Čechyňská 361, 602 00 Brno, konkrétně:
- fakturu přijatou č. 134210 ze dne 15. 12. 2010, evidovanou pod číslem 21010317, vystavenou na částku 1.291.392 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 1.076.160 Kč, s předmětem fakturace kooperační práce, věže za měsíc listopad 2010, celkem 2832 hodin,
- fakturu přijatou č. 1432010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod číslem 21010328, vystavenou na částku 673.968 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 561.640 Kč, s předmětem fakturace kooperační práce, věže za měsíc prosinec 2010, celkem 1478 hodin,
- fakturu přijatou č. 1442010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod číslem 21010330, vystavenou na částku 264.180 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 220.150 Kč, s předmětem fakturace prodej materiálu na základě smlouvy o zajištění dodávek zboží ze dne 15. 10. 2010,
- fakturu přijatou č. 1452010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod číslem 21010331, vystavenou na částku 1077.360 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 897.800 Kč, s předmětem fakturace výroba bočnic a podlahy ML100036, ML100037, ML100010, ML100027, ML100045, ML100044, ML100022,
- fakturu přijatou č. 1462010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod číslem 21010332, vystavenou na částku 991.800 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 826.500 Kč, s předmětem fakturace výroba bočnic a podlahy ML100048, ML100049, ML10001, ML10011, ML10027, ML10089, ML10140,
- fakturu přijatou č. 1472010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod číslem 21010331, vystavenou na částku 748.680 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 623.900 Kč, s předmětem fakturace výroba bočnic a výroba pomocných rámů MLS10006, MLS10004, MLS10072, MLS10111, MLS10130, MLS10006, olej na TDK a zadní čelo ML10022,
ačkoliv se jednalo o fiktivní faktury, plnění z těchto faktur nebyla nikdy poskytnuta, obviněný L. K. toto věděl a obviněný P. M. tyto faktury zajistil do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání a zkrácení daně, čímž obvinění způsobili na DPPO za zdaňovací období roku 2010 škodu v částce 799.140 Kč,
2. v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) společnosti M. k. za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010, které podala u Finančního úřadu v Břeclavi dne 25. 1. 2011 obviněným L. K. zmocněná Ž. Š., uplatnili nárok na odpočet daně na vstupu z přijatých dodavatelských faktur od společnosti Lapidario, s.r.o., IČ: 29213801, se sídlem Čechyňská 361, 602 00 Brno, konkrétně:
- fakturu přijatou č. 134210 ze dne 15. 12. 2010, evidovanou pod čísl. 21010317, 20 % DPH ze základu daně 1.076.160 Kč, což činí částku 215.232 Kč,
- fakturu přijatou č. 1432010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod čísl. 21010328, 20 % DPH ze základu daně 561.640 Kč, což činí částku 112.328 Kč,
- fakturu přijatou č. 1442010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod čísl. 21010330, 20 % DPH ze základu daně 220.150 Kč, což činí částku 44.030 Kč,
- fakturu přijatou č. 1452010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod čísl. 21010331, 20 % DPH ze základu daně 897.800 Kč, což činí částku 179.560 Kč,
- fakturu přijatou č. 1462010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod čísl. 21010332, 20 % DPH ze základu daně 826.500 Kč, což činí částku 165.300 Kč,
- fakturu přijatou č. 1472010 ze dne 31. 12. 2010, evidovanou pod čísl. 21010331, 20 % DPH ze základu daně 623.900 Kč, což činí částku 124.780 Kč,
ačkoliv se jednalo o fiktivní faktury, plnění z těchto faktur nebyla nikdy poskytnuta, obviněný . K. toto věděl a obviněný P. M. tyto faktury zajistil do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání a zkrácení daně, čímž obvinění způsobili na DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010 škodu v částce 841.230 Kč,
3. v daňovém přiznání k DPPO společnosti M. k. za zdaňovací období roku 2011, které podal obviněný L. K. dne 27. 6. 2012 u Finančního úřadu v Břeclavi, zahrnuli do základu daně a výdajů přijaté dodavatelské faktury od společnosti PARTNERS 4 YOU a.s., IČ: 28350596, se sídlem Náměstí 14. října 1307, 150 00 Praha, konkrétně:
- fakturu přijatou č. 10100198 ze dne 25. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101025, vystavenou na částku 475.200 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 396.000 Kč, s předmětem fakturace 1ks nástavba MAN 6x6, ML1100097, 1ks nástavba MAN 6x6, ML1100098,
- fakturu přijatou č. 10100199 ze dne 28. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101026, vystavenou na částku 244.800 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 204.000 Kč, s předmětem fakturace 1ks TM-7, ML1100125, 1ks nástavba MAN 4x2, ML1100092,
- fakturu přijatou č. 10100238 ze dne 25. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101108, vystavenou na částku 475.200 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 396.000 Kč, s předmětem fakturace 1ks nástavba MAN 6x6, ML1100095, 1ks nástavba MAN 6x6, ML1100096,
- fakturu přijatou č. 10100239 ze dne 28. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101109, vystavenou na částku 815.040 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 679.200 Kč, s předmětem fakturace 1ks nástavba MB 6x4, ML1100114, 1ks nástavba MB 6x4, ML1100115, 1ks nástavba TDK 18000, ML1100077,
- fakturu přijatou č. 10100252 ze dne 11. 11. 2011, evidovanou pod číslem 2101101115, vystavenou na částku 186.000 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 155.000 Kč, s předmětem fakturace 1ks nástavba MAN 4x4, ML1100041,
- fakturu přijatou č. 10100258 ze dne 14. 11. 2011, evidovanou pod číslem 2101101116, vystavenou na částku 623.760 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 519.800 Kč, s předmětem fakturace 1ks nástavba TDK 13000, ML1100073, 1ks nástavba TDK 18000, ML1100074, 1ks nástavba Renault 6x6, ML1100062,
- fakturu přijatou č. 10100325 ze dne 01. 12. 2011, evidovanou pod číslem 2101101146, vystavenou na částku 162.000 Kč včetně 20 % DPH, základ daně činil 135.000 Kč, s předmětem fakturace 1ks nástavba MAN 8x6, ML1100069,
ačkoliv se jednalo o fiktivní faktury, plnění z těchto faktur nebyla nikdy poskytnuta, obviněný L. K. toto věděl a obviněný P. M. tyto faktury zajistil do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání a zkrácení daně, čímž obvinění způsobili na DPPO za zdaňovací období roku 2011 škodu v částce 472.150 Kč,
4. v daňovém přiznání k DPH společnosti M. k. za zdaňovací období měsíc říjen 2011, které podala u Finančního úřadu v Břeclavi dne 25. 11. 2011 obviněným L. K. zmocněná Ž. Š., uplatnili nárok na odpočet daně na vstupu z přijatých dodavatelských faktur od společnosti PARTNERS 4 YOU a.s., konkrétně:
- fakturu přijatou č. 10100198 ze dne 25. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101025, 20 % DPH ze základu daně 396.000 Kč, což činí částku 79.200 Kč,
- fakturu přijatou č. 10100199 ze dne 28. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101026, 20 % DPH ze základu daně 204.000 Kč, což činí částku 40.800 Kč,
- fakturu přijatou č. 10100238 ze dne 25. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101108, 20 % DPH ze základu daně 369.000 Kč, což činí částku 79.200 Kč,
- fakturu přijatou č. 10100239 ze dne 28. 10. 2011, evidovanou pod číslem 2101101109, 20 % DPH ze základu daně 679.200 Kč, což činí částku 135.840 Kč,
ačkoliv se jednalo o fiktivní faktury, plnění z těchto faktur nebyla nikdy poskytnuta, obviněný L. K. toto věděl a obviněný P. M. tyto faktury zajistil do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání a zkrácení daně, čímž obvinění způsobili na DPH za zdaňovací období měsíc říjen 2011 škodu v částce 120.000 Kč,
5. v daňovém přiznání k DPH společnosti M. k. za zdaňovací období měsíc listopad 2011, které podala u Finančního úřadu v Břeclavi dne 23. 12. 2011 obviněným L. K. zmocněná Ž. Š., uplatnili nárok na odpočet daně na vstupu z přijatých dodavatelských faktur od společnosti PARTNERS 4 YOU a.s., konkrétně:
- fakturu přijatou č. 10100252 ze dne 11. 11. 2011, evidovanou pod číslem 2101101115, 20 % DPH ze základu daně 155.000 Kč, což činí částku 31.000 Kč,
- fakturu přijatou č. 10100258 ze dne 14. 11. 2011, evidovanou pod číslem 2101101116, 20 % DPH ze základu daně 519.800 Kč, což činí částku 103.960 Kč,
ačkoliv se jednalo o fiktivní faktury, plnění z těchto faktur nebyla nikdy poskytnuta, obviněný L. K. toto věděl a obviněný P. M. tyto faktury zajistil do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání a zkrácení daně, čímž obvinění způsobili na DPH za zdaňovací období měsíc listopad 2011 škodu v částce 350.000 Kč,
6. v daňovém přiznání k DPH společnosti M. k. za zdaňovací období měsíc prosinec 2011, které podala u Finančního úřadu v Břeclavi dne 25. 1. 2012 obviněným L. K. zmocněná Ž. Š., uplatnili nárok na odpočet daně na vstupu z přijatých dodavatelských faktur od společnosti PARTNERS 4 YOU a.s., konkrétně:
- fakturu přijatou č. 10100325 ze dne 01. 12. 2011, evidovanou pod číslem 2101101146, 20 % DPH ze základu daně 135.000 Kč, což činí částku 27.000 Kč,
ačkoliv se jednalo o fiktivní fakturu, plnění z této faktury nebylo nikdy poskytnuto, obviněný L. K. toto věděl a obviněný P. M. tuto fakturu zajistil do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání
a zkrácení daně, čímž obvinění způsobili na DPH za zdaňovací období měsíc prosinec 2011 škodu v částce 27.000 Kč,
celkově svým jednáním obvinění způsobili na DPPO škodu 1.271.290 Kč a na DPH škodu 1.338.230 Kč, celková škoda na obou daních činí 2.609.520 Kč, čímž došlo
k poškození České republiky v této částce,
protože zanikla trestnost činu.
2. Proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 31/2019, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi stížnost, ve které namítal, že v předmětné věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 7 To 8/2021 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 7 To 8/2021, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícímu jednak bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněných, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, jednak rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
4. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že se neztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých ve věci obviněných nastaly důvody pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku. Podle jeho názoru tak ve věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podmínky dobrovolnosti pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti. V důsledku tohoto chybného posouzení soud prvního stupně nesprávně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných, z čehož dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jelikož stížnostní soud nenapravil uvedenou vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, tak zamítnutím stížnosti státního zástupce okresního státního zastupitelství naplnil podle dovolatele důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
5. V souvislosti se závěrem o nenaplnění podmínek účinné lítosti předně zmiňuje pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými následně vyslovuje nesouhlas. Zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu je patrné, že tento okamžik dobrovolnosti vztahuje k momentu zahájení trestního stíhání, a to i přesto, že jednání obviněných bylo podle odůvodnění tohoto soudu motivováno snahou odvrátit trestní stíhání. Naplnění podmínky dobrovolnosti tedy podle soudu prvního stupně nebrání ani vědomost obou obviněných o probíhající daňové kontrole od roku 2012, ani vědomost obviněných o potenciálně hrozícím trestním stíhání, jakožto ani úhrada daňové povinnosti až na základě kontroly provedené správcem daně (zaplacení daňové povinnosti na základě platebního výměru).
6. Krajský soud v Brně potvrdil závěr okresního soudu o naplnění podmínek účinné lítosti v podobě dobrovolnosti, ačkoliv došlo k úhradě dlužných daní a příslušenství až na základě provedené daňové kontroly a také rozhodnutí finančního úřadu, když toto dovodil z toho, že „úhrada byla sice provedena až po rozhodnutí finančního úřadu, nicméně v rámci odvolacího řízení byl ze strany povinného subjektu uplatněn odlišný právní názor na způsob vedení účetnictví“, takže uplatnění institutu účinné lítosti by neměla bránit skutečnost, že povinný subjektu uplatnil právo na opravný prostředek.
7. Uvedenou argumentaci soudů nižších stupňů však dovolatel odmítá. Zdůrazňuje, že soudy kladly přehnaný důraz na okamžik zahájení trestního stíhání obviněných, což ovšem není okamžik, který by bez dalšího zakládal hranici mezi dobrovolným a nedobrovolným napravením škodlivého následku. Tento závěr nelze dovodit ani z odborné literatury, ale ani ustálené judikatury. Pakliže okresní soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08, tak ani z něj nelze vyvodil posun časové hranice pro doplacení daně jako včasného úkonu účinné lítosti, přičemž v tomto směru odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1452/2009. Akcentuje, že při posuzování dobrovolnosti počínaní obviněných je nutno vycházet především z judikatury Nejvyššího soudu, která sama vychází z názorů respektované odborné literatury. Stran posouzení otázky dobrovolnosti zmiňuje komentář k trestnímu zákoníku (např. P. Šámal a kol., Trestní zákoník I. §1až 139, Komentář. 2. vydání, Praha: C.H. Beck, 2012, s. 446 a 447 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 743/2013 či 5 Tdo 940/2015 nebo rozhodnutí publikované pod č. 2/1965Sb. rozh. tr.
8. Namítá, že pro posouzení otázky dobrovolnosti jsou podstatná skutková zjištění v posuzované věci (doba páchání trestné činnosti, a to v zásadě podvodným jednáním prostřednictvím fiktivních faktur, zahájení daňové kontroly, povědomí obviněných o probíhající daňové kontrole, vydání dodatečných platebních výměrů, odvolání proti dodatečným platebním výměrům, okamžik trestního oznámení ze strany finančního úřadu, data sepsání úředních záznamů o podaných vysvětleních ze strany obviněných, datum úhrady veškerých pohledávek, zahájení trestních stíhání obou obviněných, jakožto i opětovné zahájení trestních stíhání obviněných po zrušení prvotního usnesení). Akcentuje, že závěr o dobrovolnosti je vyloučen, nejen tehdy, pokud bylo zahájeno trestní stíhání, ale také jestliže pachatele vede k úhradě daně vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen. O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť obvinění zjevně jednali pod tlakem vědomí, že jejich protiprávní jednání mající podobu daňového podvodu bylo odhaleno (daňová kontrola, dodatečné platební výměry, zahájení trestního řízení, podání vysvětlení…). Odhalení daňového podvodu ze strany státních orgánů tak dobrovolnost zásadně vylučuje, a proto není naplněna podmínka pro aplikaci účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku.
9. Polemiku nad otázkou dobrovolnosti rozvádí dále s odkazem na judikaturu, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 272/2012, podle kterého je vyloučena dobrovolnost v případě zaplacení daňové povinnosti na základě výsledků daňové kontroly, byť před zahájením trestního stíhání, jelikož pachatel jedná již pod hrozbou bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Dále upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tz 165/98, podle kterého je dobrovolnost vyloučena, jestliže platba nebo jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění vůbec nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoliv. Rovněž v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1024/2015 vylučuje splnění podmínky dobrovolnosti podvodným jednáním, pokud k odstranění škodlivého následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání správcem daně. V posuzované věci tak podle názoru nejvyššího státního zástupce je vyloučena podmínka dobrovolnosti, když obvinění nepochybně jednali s vědomím, že jejich trestný čin byl odhalen. Vůči obviněným tak existovala reálná hrozba trestního stíhání. V daných souvislostech dodává, že obvinění nejednali pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání (jak uvedl okresní soud), ale pohledávky zaplatili pod tlakem konkrétních kroků či opatření ze strany státních orgánů. Nepochybně tak věděli o odhalení jejich protiprávního jednání, což dobrovolnost vylučuje.
10. Ve vztahu k argumentaci krajského soudu, na základě které uplatnění institutu účinné lítosti by neměla zásadně bránit skutečnost, že povinný subjekt uplatnil právo na odvolání, ve kterém se domáhal odlišného právního názoru, zdůrazňuje, že v dané věci nešlo o střet právních názorů, ale o daňový podvod spáchaný prostřednictvím fiktivních faktur. Obvinění tak nejsou odsouzeni na základě využití opravných prostředků.
11. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 7 To 8/2021, jakožto i usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 12. 2020 sp. zn. 1 T 31/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněným i jejich obhájcům, přičemž obviněný P. M. jej obdržel dne 31. 5. 2021, jeho obhájce Mgr. Petr Houžvička dne 18. 5. 2021, obviněný L. K. dne 20. 5. 2021 a jeho obhájce JUDr. Dalibor Vaigert dne 17. 5. 2021 (vše na č. l. 2274). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obhájců obviněných ani samotných obviněných k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
3.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podané osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podanou stížnost projednal v rámci neveřejného zasedání.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání učiněné v některé z uvedených forem. V případě zastavení trestního stíhání [§223 odst. 1, 2, §231, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a), b), §314p odst. 3 písm. c), odst. 4, §314r odst. 5] dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) spočívá v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného obligatorního důvodu (§11 odst. 1), než jaký byl použit. Tento dovolací důvod by však mohl být naplněn, jestliže soud zastavil trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. a), b), c), e), f), přestože správně měl obžalovaného zprostit obžaloby podle některého z ustanovení §226 písm. a) až e). Stejně tak lze spatřovat dovolací důvod v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z důvodů umožňujících fakultativní zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2, ačkoli žádný z nich nebyl dán (srov. TR NS 15/2005-T 793.). Dovolací důvod spočívající v zastavení trestního stíhání bez splnění zákonných podmínek byl shledán rovněž v případě, když soud zastavil trestní stíhání, které bylo podmíněno souhlasem poškozeného podle §163, aniž by měl k dispozici vyjádření poškozeného, zda souhlasí s trestním stíháním či nikoli (NS 18/2002-T 444.).
18. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Dovolatel dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z nesprávného hmotněprávního posouzení podmínky dobrovolnosti odstranění škodlivého následku pro aplikaci ustanovení podle §33 písm. a) tr. zákoníku o účinné lítosti. V důsledku tohoto chybného posouzení došlo podle jeho názoru ze strany soudu prvního stupně k nesprávnému rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných, z čehož dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jelikož stížnostní soud nenapravil uvedenou vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, tak zamítnutím stížnosti státního zástupce okresního státního zastupitelství naplnil podle dovolatele důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je možno konstatovat, že námitky uplatnil právně relevantním způsobem. Dovolací soud předmětné námitky shledal důvodnými, když napadené usnesení Krajského soudu v Brně, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Břeclavi, jsou zatíženy vadou nesprávné aplikace ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku.
21. Ustanovení §33 tr. zákoníku vymezuje účinnou lítost tak, že trestní odpovědnost za trestné činy, které zde jsou taxativně vymezeny (mimo jiné i trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku), zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Proto, aby se jednalo o účinnou lítost, musí jít o dokonaný trestný čin a pachatel musí dobrovolně splnit některou z alternativ uvedených v písm. a), a b) §33 tr. zákoníku. V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru o splnění zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku o účinné lítosti.
22. Obecně je třeba uvést, že dobrovolnost je klíčovou podmínkou možnosti aplikace ustanovení o účinné lítosti. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Dobrovolnost podle §33 tr. zákoníku vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k případným škodlivým následkům; jde o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu (srov. SR, 1999-3., č. 56 a přiměřeně též R 7/2007). Nezáleží zde na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin apod. (srov. NS 1/2001-T 14.). Jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska bezprostředně ještě nehrozilo trestní stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §33 není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. R 35/2001). Rozhodnutí však není dobrovolné , jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání (srov. R 2/1965) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 446-447).
23. Lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že soud prvního stupně svůj výrok o zastavení trestního stíhání obviněných opřel především o závěr převzatý z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08. Byť okresní soud explicitně zmiňuje, že neshledal lhůtu týkající se dodatečně splněné daňové povinnosti uvedené v §242 tr. zákoníku jako možnou pro aplikaci i na trestný čin, pro který jsou obvinění stíháni, tak vyslovil názor o posunutí časové hranice pro doplacení daně jako včasného úkonu účinné lítosti uvedeným nálezem Ústavního soudu. Podle okresního soudu nález jednoznačně stanovuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu o tom, že nejde o účinnou lítost, pokud pachatel trestného činu zkrácení daně zkrácenou daň uhradil až na základě kontroly provedené správcem daně, jíž bylo úmyslné zkrácení daně odhaleno. V odůvodnění soud dále konstatoval vědomost obviněných o probíhající kontrole daní od roku 2012, přičemž s odkazem na uvedený nález Ústavního soudu a jeho prodlužující účinek na lhůtu pro dobrovolné plnění, má za to, že jejich povědomí o probíhající kontrole nevylučuje dobrovolnost jejich jednání. Připouští, že daňová povinnost byla obviněnými splněna až na základě kontroly provedené správcem daně, ale podle soudu nelze pominout žádost obviněných o povolení splátek ze dne 5. 3. 2016, a současně úhradu daňové povinnosti včetně penále před zahájením trestního stíhání u obou obviněných (viz str. 7 usnesení okresního soudu). Krajský soud v Brně potvrdil závěry soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti, i přes úhradu daní až na základě provedené kontroly a rozhodnutí finančního úřadu. Současně zdůraznil, že obvinění v odvolacím řízení uplatnil odlišný právní názor a využití opravného prostředku by nemělo bránit uplatnění institutu účinné lítosti (viz bod 6. usnesení krajského soudu).
24. S uvedenými tezemi soudů nižších stupňů se však dovolací soud nemůže ztotožnit. Oba soudy jednoznačně hodnotily trestní věc obviněných na podkladě výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, avšak opomenuly rozhodné skutkové okolnosti projednávané věci, a to i přesto, že Ústavní soud v citovaném nálezu akcentoval nezbytnost posouzení konkrétních okolností případu při hodnocení naplnění podmínek institutu účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku (v době nálezu §66 tr. zákona). Na citovaný nález Ústavního soudu reagoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, ve kterém vyjádřil přesvědčení, že nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jímž Ústavní soud usměrnil právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu znaku „dobrovolnosti jednání“ u účinné lítosti ve smyslu §66 trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu §33 tr. zákoníku), nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit nebo zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl založen výklad citovaného ustanovení. Uvedený nález zdůraznil potřebu řešit otázku dobrovolnosti vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, se posléze ztotožnil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 484/18. Zde je třeba akcentovat, že v Ústavním soudem posuzované věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3093/08 se stěžovatelka doznala, od samého počátku deklarovala, že nápravu svého jednání učinila devět měsíců před zahájením trestního stíhání. V nyní posuzované věci je však situace zcela odlišná. Obviněný P. M. i L. K. v přípravném řízení nevypovídali (viz protokol o výslechu obviněného P. M. na č. l. 1025-1026, protokol o výslechu obviněného L. K. na č. l. 1027-1028), což je samozřejmě jejich právo, ale navíc uhradili daňovou povinnost až po skončení daňové kontroly na základě dodatečných platebních výměrů, přičemž se tak prokazatelně stalo až po podání trestního oznámení na obviněné ze strany Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dne 23. 9. 2015) a až po zahájení úkonů trestního řízení dne 14. 1. 2016 a poté, co byl ve věci již k podání vysvětlení předvolán obviněný a vyslechnut (tehdy podezřelý) P. M. (dne 25. 5. 2016), čímž bylo ze strany orgánu činných v trestním řízení zcela jednoznačně dáno najevo, že ve věci existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, včetně toho, jaké společnosti se toto podezření týká.
25. V daných souvislostech považuje dovolací soud za vhodné uvést, že z dosud zjištěných okolností posuzovaného případu je patrná nikoliv dobrovolnost úhrady daně ze strany obviněných. Tito totiž splnili svou daňovou povinnost podle sdělení Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště v Břeclavi (č.l. 870) ke dni 25. 9. 2017 (celková daňová povinnost na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011), 8. 8. 2017 (celková daňová povinnost na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010), 6. 11. 2017 (doměřené penále), 15. 11. 2016 (celková daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010, říjen, listopad a prosinec 2011) a 18. 4. 2017 (doměřené penále) až na základě výsledků daňové kontroly, tj. platebních výměrů (dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za období 1. 1. 2010 - 31. 12. 2010 ze dne 30. 12. 2014 na č. l. 85; platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1.1.2011 – 31. 12. 2011 ze dne 11. 6. 2015 na č.l. 88; dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2010 ze dne 30. 12. 2014 na č.l. 89; dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za říjen 2011 ze dne 16. 6. 2015 na č.l. 97; dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za listopad 2011 ze dne 16. 6. 2015 na č.l. 104; dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za prosinec 2011 ze dne 15. 6. 2015 na č.l. 106), a až po podaném odvolání proti jednotlivým platebním výměrům, a to v době, kdy již byly prokazatelně zahájeny úkony trestního řízení a obvinění byli seznámeni s tím, že jsou proti nim zahájeny úkony trestního řízení v předmětné věci. Na takovou úhradu nelze podle judikatury Nejvyššího soudu nahlížet jako na dobrovolnou, neboť pokud pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť dokonce ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně ze své vlastní vůle, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání, když v tomto směru nelze skutečně pominout, že proti obviněným již probíhaly úkony trestního řízení, tedy hrozba trestního stíhání byla zcela reálná a obviněným byla tato skutečnost známa. Navíc již v okamžiku zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 35/2001 a č. 45/2007 Sb. rozh. tr.) [srov usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012].
26. Současně je třeba zdůraznit, že pro posouzení dobrovolnosti úhrady není rozhodné, zda zaplacení daně proběhlo před zahájením trestního stíhání obviněných (první usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 16. 10. 2017 na č. l. 847-849 doručeno oběma obviněným 20. 10. 2017, druhé usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 28. 11. 2017 na č. l. 879-881 doručeno obviněnému M. 26. 1. 2018 a K. 1. 12. 2017) nebo až po tomto okamžiku, jak se zjevně mylně domnívají soudy nižších stupňů (viz str. 7 usnesení soudu prvního stupně a bod 6. usnesení soudu druhého stupně). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012 je patrné, že naplnění podmínek institutu účinné lítosti nelze dovozovat vždy, pokud pachatel zaplatí své pohledávky do okamžiku zahájení trestního stíhání. Jak již bylo naznačeno, už v momentě zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny kroky k prokázání skutečnosti svědčící o zkrácení daně, tedy o tom, že byl spáchán trestný čin. Lze ovšem připustit, že samotné zahájení daňové kontroly by nevylučovalo použití institutu o účinné lítosti. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že ve věci obviněných proběhla daňová kontrola, byly vydány dodatečné platební výměry, bylo podáno trestní oznámení, a to již dne 18. 5. 2015, a byly zahájeny úkony trestního řízení (dne 14. 1. 2016) a vyžádána orgány činnými v trestním řízení potřebná vysvětlení. Evidentně tak byly činěny konkrétní kroky k odhalení a prokázání daňové trestné činnosti, přičemž v okamžiku zaplacení svých daňových povinností obvinění rozhodně jednoznačně konali pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání a zaplacením pohledávek se tomuto chtěli vyhnout.
27. Proto v tomto směru lze uzavřít, že úhrada daně nebyla ze strany obviněných dobrovolná. Zaplacení daně totiž není dobrovolné, pokud k tomu pachatele vede vědomí, že jejich trestný čin je již prozrazen, nebo jednají-li pod tlakem bezprostředně hrozícího nebo dokonce zahájeného trestního stíhání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 743/2013 nebo sp. zn. 5 Tdo 940/2015). Dobrovolnost u úmyslných trestných činů předpokládá rozhodnutí z vlastní vůle, přičemž odhalení ze strany státních orgánů dobrovolnost zásadně vylučuje. V tomto směru dovolací soud zmiňuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98, ve kterém tento soud vyslovil podmínku uplatnění účinné lítosti podle §66 trestního zákona (nyní §33 písm. a) tr. zákoníku), podle které je mimo jiné dobrovolné to jednání pachatele, které činí pachatel z vlastní vůle, na základě svobodného rozhodnutí a nikoli pod tlakem hrozícího trestního stíhání či s vědomím, že jeho trestný čin je již prozrazen. V konkrétním případě nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu podle §148 trestního zákona (nyní §240 tr. zákoníku) shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku (resp. neoprávněného odpočtu daně). Půjde však o případy výjimečné, kdy lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že se zaplacením daňového nedoplatku vyčkával až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový případ se nebude jednat a dobrovolnost jednání nelze dovodit, jestliže platba či jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění vůbec nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoli . Jak je uvedeno výše, ze spisového materiálu je evidentní, že obvinění odstranili škodlivý následek svého podvodného jednání až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání správcem daně, což však nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, ve věci sp. zn. 5 Tdo 1024/2015). Obvinění totiž podle podané obžaloby měli záměrně zahrnout fiktivní faktury, kdy plnění z těchto faktur nebyla nikdy poskytnuta, do účetnictví společnosti M. k. pro účely podání daňových přiznání a zkrácení daně a po zahájení daňové kontroly vyčkávali, zda správce daně odhalí tyto fiktivní faktury a na jejich základě zkrácenou daň specifikovanou tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, nebo ne. Obvinění uhradili svou daňovou povinnost (poslední platba proběhla dne 6. 11. 2017), jak již bylo konstatováno, nikoliv dobrovolně, ale až na základě výsledků daňové kontroly, tj. platebních výměrů, až po podaných odvoláních proti jednotlivým platebním výměrům, a v době, kdy již byly prokazatelně zahájeny úkony trestního řízení proti jejich osobám. Na tomto místě Nejvyšší soud opětovně připomíná, že rozhodnutí pachatelů zaplatit daň však není dobrovolné, jestliže je k tomu vede vědomí (třeba i mylné), že jejich trestný čin je již prozrazen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014). Obvinění tak jednoznačně nezaplatili svou daňovou povinnost dobrovolně, když díky výsledkům daňové kontroly věděli o odhalení jejich fiktivních faktur, ale zejména o tom, že správce daně dospěl k závěru, že ve věci se jednalo o úmyslné zkrácení daně a proto podal trestní oznámení. Pokud jde o splátkový kalendář, tak ani ten nesvědčí o tom, že by obvinění zaplatili daň dobrovolně a napravili tak škodlivý následek jejich podvodného jednání, když i v judikované věci sp. zn. 8 Tdo 272/2012 obviněný hradil dlužnou daň prostřednictvím splátkové kalendáře, avšak soud ani v uvedeném případě nedospěl k závěru o naplnění podmínky dobrovolnosti pro uplatnění institutu účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené je proto v posuzované věci vyloučena dobrovolnost úhrady daně, tedy dobrovolnost odstranění škodlivého následku, a proto není použití ustanovení §33 tr. zákoníku na posuzovanou věc přiléhavé. Dovolací soud se tak plně ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce.
28. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn, neboť jednání obviněných bylo nesprávně hmotněprávně posouzeno, když v posuzované věci nebyla splněna podmínka dobrovolnosti napravení škodlivého následku pro zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí podle §33 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného je patrné, že byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť ve věci nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněných podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za užití §172 odst. 1 písm. f) tr. ř., když ve věci nezanikla trestnost činu obviněných.
29. Jelikož v dané věci byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., na základě kterých nejvyšší státní zástupce uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je evidentní, že naplněn byl i tento dovolací důvod. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 7 To 8/2021, jakožto i usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 31/2019. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Břeclavi bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
31. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu