ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.720.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 720/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovolání obviněného A. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubicích ze dne 2. 3. 2021 č. j. 13 To 28/2021-201, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 77/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 12. 2020 č. j. 3 T 77/2020-178 byl obviněný A. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 8. 1. 2020 kolem 11.00 hodin XY, na silnici číslo XY jako řidič nákladního vozidla značky DAF XF 460, RZ XY a návěsem RZ XY, v rozporu s ustanovením §27 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, zastavil v prostoru čtyřramenné křižovatky a přechodu pro chodce, poté při rozjíždění v rozporu s §25 odst. 6, §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, přehlédl dvě chodkyně, které přecházely vozovku zprava doleva mimo přechod pro chodce bezprostředně před vozidlem, tyto srazil, přičemž chodkyně Z. H., bytem XY, utrpěla devastující poranění měkkých tkání levého bérce, devastující poranění měkkých tkání pravé nohy s nutností amputace části levé nohy v oblasti stehna s předpokládanou dobou léčení v trvání měsíců a s trvalými následky spočívajícími ve ztrátě levé končetiny“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. 3. 2021 č. j. 13 To 28/2021-201 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný A. B. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině na podkladě takových skutkových zjištění, která byla v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Z kamerového záznamu, který měly k dispozici, ani ze svědeckých výpovědí totiž ve skutečnosti nebylo možné dovodit, že jako řidič uvedené chodkyně přehlédl a následně srazil. Dovolatel předložil vlastní analýzu pořízeného obrazového materiálu, na němž lze podle jeho mínění vysledovat neobvyklý pohyb nohou chodkyně, způsobený zřejmě jejím podklouznutím, k němuž došlo ještě předtím, než se nákladní vůz začal rozjíždět. Pád chodkyně tak započal nezávisle na jeho pohybu. Dále upozornil na podstatné části výpovědí svědkyně H. P. a poškozené Z. H., z nichž vyplynulo, že blíže k nákladnímu vozidlu šla v kritické chvíli svědkyně P., která s největší pravděpodobností ztratila rovnováhu, protože uklouzla na zledovatělém povrchu, a jak se snažila zachytit poškozené, strhla ji na zem. Z kamerového záznamu není patrno, že by pád poškozené na komunikaci způsobil kontakt s nákladním vozidlem. Takový scénář postrádá logiku za situace, kdy se svědkyni P., která se pohybovala blíže u automobilu než poškozená, prakticky nic nestalo. Soudům nelze přisvědčit v závěru, že vůz srazil obě chodkyně, jestliže poškozená, která od něj byla dál, spadla (resp. mizí ze záběru) dříve než svědkyně P. Žádný kontakt poškozené a vozidla není z videozáznamu patrný a zcela jistě jím tedy nemohla být sražena. Odvolací soud po výtce obviněného tyto výpovědi nepřípustně bagatelizoval s tím, že chodkyně nebyly schopny zcela detailně vylíčit průběh nehodového děje. To však není pravdou, když obě ženy nešťastnou situaci popsaly zcela jasně a srozumitelně a především v souladu s kamerovým záznamem. Stěžejní otázkou, s níž se soudy nevypořádaly, tak zůstává, zda by došlo ke zranění paní H., pokud by nebyla stržena na zem paní P. Dovolatel dále zdůraznil, že na vozidle nebyly nalezeny žádné stopy po střetu s chodkyněmi. I v tomto ohledu označil poukaz odvolacího soudu na zimní oblečení svědkyně a poškozené za spekulativní. Trvá na tom, že k uvedenému dílčímu aspektu věci mělo být zajištěno odborné vyjádření znalce. Pokud se již na tahači nějaká stopa objevila, pak šlo o otěr podrážky na spodní části dveří vpravo, což ovšem opět vylučuje variantu, že by poškozenou nejprve srazil a pak přejel. Dovolatel soudům rovněž vytkl, že vůbec nezohlednily spoluzavinění poškozené, která spolu se svědkyní P. porušila ustanovení §54 odst. 1, odst. 2 zákona o silničním provozu, a současně opomenuly nahlížet na věc i optikou principu tzv. omezené důvěry v dopravě. V dané věci totiž bylo postaveno na jisto, že obě chodkyně přecházely vozovku v místě, kde se nenacházel přechod pro chodce. Ten byl přitom vzdálen cca 20 m a v takovém případě bylo jejich povinností jej použít. Pokud by tak učinily, k nehodě by nedošlo. Chodkyně se zároveň před vstupem do vozovky nepřesvědčily, zda ji mohou bezpečně přejít, aniž by ohrozily sebe nebo ostatní účastníky silničního provozu. Dovolatel v uvedené souvislosti rovněž připomněl, že odstavené vozidlo nechal nastartované a s rozsvícenými světly a poškozené tak mohly důvodně předpokládat, že se může kdykoli rozjet. Přesto v daném momentě nedbaly zvýšené opatrnosti a situaci v provozu na pozemní komunikaci vůbec nesledovaly, jak vyplynulo minimálně z výpovědi svědka J. R. Soudy se v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nezabývaly ani tím, zda dovolatel zachoval potřebnou míru opatrnosti. Nezjišťovaly, zda obviněný chodkyně viděl a objektivně vidět mohl. Jeho opakované návrhy na doplnění dokazování k dané otázce zamítly. Obviněný se hájil tím, že po nástupu do kabiny tahače před rozjetím zkontroloval pravou i přední stranu vozidla a poté už se věnoval rozjížděcímu manévru a s tím související kontrole levé části soupravy tak, aby mohl bezpečně vyjet a neohrozit vozidla jedoucí v jízdním pruhu ve směru jízdy. Přitom si klade otázku, zda po něm bylo možno spravedlivě požadovat, aby opakovaně a neustále kontroloval i pravou stranu soupravy u krajnice, u níž se předtím přesvědčil, že se zde nikdo nenachází a pohyb chodců zde ani neměl důvod předpokládat. Místní poměry navíc neznal a nemohl tušit, že chodci zde vozovku přecházejí běžně, jak bez dalšího konstatoval odvolací soud. S ohledem na výše uvedené tak uzavřel, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině nesprávně, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 3. 2021 č. j. 13 To 28/2021-201 i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 12. 2020 č. j. 3 T 77/2020-178 zrušil a poté aby ho buď za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil, anebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí až do doby, než bude rozhodnuto o jeho mimořádném opravném prostředku.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který posuzovanou věc označil za důkazně spornou a přiklonil se k závěru, že námitky obviněného jsou částečně důvodné. Přitom poukázal na neobvyklý vývoj trestního řízení, kdy se soudy v neprospěch obviněného odchýlily od podané obžaloby i od závěrečného návrhu státního zástupce, a to jak co do prokázaných skutečností, tak co do přísnosti právního posouzení skutku. Státní zástupce připomněl, že od počátku vedle sebe stály dvě možné varianty skutkového děje, jejichž trestnost nelze považovat za rovnocennou. Podle první varianty obviněný poškozenou nejprve srazil a následně jí přejel pravým kolem dolní končetinu, a podle druhé verze, prosazované obhajobou, se poškozená pod přední kolo tahače dostala v důsledku pádu na kluzkém terénu a nikoli v důsledku sražení vozidlem. Tato pro obviněného příznivější varianta nehodového děje byla ve výroku obžaloby uvozena slovy „…pravým předním kolem přejel nohy chodkyně, která v blízkosti pravé přední části vozidla upadla na vozovku bezprostředně před vozidlem“. Obě varianty se následně v průběhu řízení střídaly. Nalézací soud se přitom musel vypořádat s tím, že výpovědi poškozené a svědků napovídaly spíše variantě mírnější, když všichni ještě před zahájením trestního stíhání shodně uváděli, že poškozená nejprve upadla a teprve poté měla kontakt s kamionem. Podle svědkyně P. upadly obě chodkyně a podle poškozené H. se vůz rozjel až ve chvíli, kdy ležela na zemi. Velký posun pak nenastal ani v procesně použitelných výpovědích. Svědek R. u hlavního líčení uvedl, že na rozjetí kamionu reagovaly chodkyně tak, že „jedna tu druhou chytila a ještě ji stáhla zpátky“ a že „tím došlo k uklouznutí té poškozené, která skončila pod koly toho kamionu“. Poškozená uváděla, že ji něco chytilo za bundu, že neví, co to bylo, a že kvůli tomu spadla na záda pod kamion. Přitom nebyla schopna říct, zda v tu chvíli kamion stál nebo jel. Znalec obhajoby pak poněkud překvapivě uvedl, že dovolatel poškozenou srazil, že ji však nemohl vidět. Ono sražení ovšem vypozoroval ze stejného kamerového záznamu, z nějž státní zástupkyně takový nehodový děj v obžalobě nedovodila. Přitom není zřejmé, že by znalec kamerový záznam podrobil nějakému zvláštnímu vědeckému zkoumání. Okresní soud přesto dovodil sražení poškozené kamionem, a to jednak z její výpovědi, že byla „něčím“ zachycena, a jednak z obsahu videozáznamu. Krajský soud následně po výtce státního zástupce v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „významným důkazem pro posouzení věci je kamerový záznam“ a že obě chodkyně byly těmi osobami, „které měly kolidovat s vozidlem obžalovaného“, aby vzápětí na jiném místě konstatoval, že z kamerového záznamu není jasně patrné, „jakým způsobem došlo k jejich pádu“. Zároveň však tuto skutečnost nepokládal za stěžejní, když vinu obviněného spatřoval v tom, že se rozjel „v době, kdy se v bezprostřední blízkosti přední části jím řízeného vozidla nacházely dvě starší chodkyně“. Posléze se však opět vrátil ke kamerovému záznamu s tím, že tento „dostatečně dokumentuje“ průběh dopravní nehody. V rámci toho nejprve uvedl, že ke kontaktu chodkyň s vozidlem mohlo dojít, aby vzápětí již konstatoval, že „došlo ke kolizi“ a pak k přejetí nohou poškozené. Takové odůvodnění působí podle státního zástupce spíše vyhýbavě a bez jasného stanoviska k tomu, zda dovolatel poškozenou skutečně srazil a o jaké důkazy se tento závěr opírá. Zjištění, jakým způsobem se noha poškozené dostala pod kola kamionu, je přitom pro právní posouzení skutku stěžejní. Kdyby obviněný poškozenou kamionem opravdu srazil na zem, bylo by podle státního zástupce zcela jistě nutno zvažovat soudy použitou právní kvalifikaci. Pokud ovšem nohu poškozené přejel až poté, co se ve vozovce ocitla vinou vlastního podklouznutí na okraji vozovky či mimo ní, jeho trestnost by to významně snížilo či přímo vyloučilo. Pokud jde o výhled dovolatele na přecházející chodkyně, státní zástupce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020 sp. zn. 7 Tdo 752/2020, v němž byla řešena otázka, zda řidička tramvaje mohla přímo v zrcátcích rozpoznat, že těsně před rozjíždějící se tramvají přechází chodkyně nízkého vzrůstu. Její výhledové poměry přitom byly ve zmíněné trestní věci ověřovány znaleckým posudkem z oboru dopravy, vyšetřovacím pokusem a rekonstrukcí. Z tohoto pohledu se mu jeví dokazování v nynější věci jako neúplné, navrhovaný důkaz znaleckým posudkem jako opomenutý a závěr o sražení poškozené kamionem jako důkazně nepodložený. Státní zástupce současně připomněl, že jím citovaný judikát se zabývá i dalšími povinnostmi řidiče, včetně toho, zda a za jakých okolností lze po něm požadovat, aby se při rozjezdu zvedl ze sedadla, jak po dovolateli požaduje v odůvodnění odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně. V každém případě se ztotožnil s dovolatelem potud, že mezi provedeným dokazováním a skutkovým závěrem, že poškozená byla sražena jeho vozidlem, je dán takový nesoulad, jaký je ve smyslu judikatury Ústavního soudu možno označit za extrémní. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný A. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá z obou alternativ předmětného důvodu dovolání byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše rozvedených výkladových východisek k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přinesla ustálená judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
Optikou těchto interpretačních pravidel posuzoval Nejvyšší soud i dovolací argumentaci obviněného A. B. Pro zodpovědné posouzení její právní relevance a opodstatněnosti v neveřejném zasedání přehrál kamerový záznam zachycující inkriminovanou dopravní nehodu a po jeho opakovaném zhlédnutí dospěl k níže uvedeným závěrům.
Předně je nutno zdůraznit, že za nesouladný s obsahem provedeného dokazování nelze považovat závěr okresního soudu, podle nějž obviněný nedostál svým povinnostem, které mu jako řidiči motorového vozidla ukládala ustanovení §27 odst. 1 písm. c), d), §25 odst. 6 a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále také jen „silniční zákon“). Z videozáznamu je patrné nejen to, že s nákladní soupravou zastavil v prostoru čtyřramenné křižovatky a návěsem zcela zablokoval tamní přechod pro chodce (což obviněný ostatně ani nerozporuje, pouze tvrdí, že si toho nevšimnul), ale především skutečnost, že veškeré úkony od zastavení a opuštění tahače vykonával v takové rychlosti, která mu objektivně neumožnila dostatečně zkontrolovat situaci okolo vozidla před jeho opětovným rozjetím, tak aby neohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Pokud okresní soud na základě provedeného dokazování v bodě 9. odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval, že krátká a dané situaci zcela nepřiměřená doba tří vteřin mezi nastoupením obviněného do vozidla a jeho následným rozjetím v podstatě vyvrací jeho tvrzení, že předtím řádně kontroloval i pravou stranu před kabinou tahače, není této logické úvaze co vytknout. Skutková námitka dovolatele, podle níž si naopak počínal plně v souladu s §25 odst. 6 silničního zákona, nejednal nedbale, ale blížící se chodkyně ani tak neměl šanci zpozorovat jednak kvůli silnému sloupku kabiny tahače a jednak kvůli obecně omezeným možnostem výhledu do prostoru těsně před vozidlem, z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádala relevanci. K tomu zbývá doplnit, že i kdyby jeho obhajoba v tomto směru vyvrácena nebyla, je třeba v teoretické rovině přisvědčit nalézacímu soudu v názoru, že jako řidič měl na údajné technické překážky ve výhledu odpovídajícím způsobem zareagovat a spolehlivou kontrolu prostoru vpravo před vozidlem si měl před vyjetím od krajnice zajistit jinak.
Opodstatnění nebylo možno přiznat ani námitce obviněného, že soudy posoudily otázky zavinění a protiprávnosti jeho jednání v rozporu s principem tzv. omezené důvěry v dopravě, když vůbec nezohlednily spoluzavinění na straně obou chodkyň, které zjevně porušily ustanovení §54 odst. 1, odst. 2 zákona o silničním provozu a vozovku přecházely v místě, kde jejich výskyt jako řidič motorového vozidla vůbec nemusel předpokládat a neměl tak vlastně ani racionální důvod věnovat kontrole daného prostoru před svým rozjetím zvláštní pozornost. Zde je nutno dovolateli především připomenout, že povinnost podle §25 odst. 6 zákona o silničním provozu platí v zásadě všude, tj. bez ohledu na to, zda se v blízkosti místa rozjíždění vozidla nachází přechod pro chodce či nikoli. V daném případě je navíc nutno zdůraznit, že poškozené chodkyně nevběhly ani nevkročily náhle do vozovky před jedoucí kamion, ale spíše šouravou chůzí mířily před vozidlo, které v danou chvíli stálo na místě a nepohybovalo se vpřed. Pokud by tedy obviněný řádně splnil svoji řidičskou povinnost předtím, než se rozjel, mohl fatální střet s nimi bez jakýchkoli obtíží odvrátit. Jeho obhajoba, kdy se dovolává výše uvedené zásady, podle níž se jako řidič motorového vozidla mohl spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, vyznívá do jisté míry kuriózně i s přihlédnutím ke skutečnosti, že si sám předtím počínal v rozporu s ustanovením §27 odst. 1 písm. c), d) zákona o silničním provozu, kdy tahač s návěsem vědomě odstavil přímo ve zřetelně vyznačené a na první pohled patrné křižovatce, zatarasil i jím poukazovaný přechod pro chodce, a opustil kabinu, aniž by se staral o to, že svým zastavením závažným způsobem porušuje dopravní předpisy. Jediné, o co se zajímal, bylo rychlé získání informace, kde může vyložit přivezené zboží či materiál a pokračovat dál v cestě. Jako profesionální a zkušený řidič však mohl a měl předpokládat, že potencionální chodce (nejen poškozené) takovým počínáním přinutí „improvizovat“ a volit jinou cestu, jak se dostat přes silnici na druhou stranu do průmyslového areálu, než přes zablokovaný přechod. Například tedy i přecházením vozovky před odstaveným tahačem.
Poměrně významný prostor věnoval obviněný ve své dovolací argumentaci námitce, podle níž nebylo možno spolehlivě dovodit, že chodkyně srazil, v důsledku čehož utrpěla poškozená Z. H. devastující poranění dolních končetin s nutností amputace části levé nohy nad kolenem. Věcně vzato bylo třeba této výhradě přiznat důvodnost, neboť z pořízeného kamerového záznamu ani ostatních důkazů takový nehodový děj vskutku bez důvodných pochybností nevyplývá. Na tomto místě však Nejvyšší soud zároveň poukazuje na svoji rozhodovací praxi, podle níž by daná procesní (skutková) námitka byla způsobilá založit dovolací přezkum pouze za předpokladu, že by reklamovaná vada v hodnocení důkazů měla podstatný dopad na konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). K tomu však podle jeho názoru v nynější trestní věci nedošlo.
Nejen dovolatel sám, ale i vyjadřující se státní zástupce se svorně nechali svést myšlenkou, že nevyjasněný mechanismus pádu obou chodkyň „pod kola“ kamionu zásadně determinuje posouzení otázky příčinného vztahu mezi nedbalostním jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě závažného zranění poškozené Z. H. Státní zástupce ve svém vyjádření dokonce formuloval myšlenku, že „pokud obviněný přejel nohu poškozené, která se v jeho jízdní dráze ocitla jen v důsledku svého uklouznutí na kluzkém okraji vozovky či mimo ni, jeho trestnost to výrazně snižuje - jak co do přísnější kvalifikace, tak i co do vážení samotné trestnosti takového jednání“. Daný zjednodušující náhled na posuzovaný čin však dovolací senát neakceptoval. Aniž by měl potřebu znovu podrobně popisovat průběh nehodového děje, jak byl zachycen na kamerovém záznamu (k tomu viz bod 7. odůvodnění rozsudku okresního soudu), připomíná z něj toliko zásadní moment, kdy se obviněný s kamionem rozjíždí proti oběma pomalu jdoucím chodkyním (které se rozhodně nevyskytují v nejtěsnější blízkosti před kabinou tahače tak, aby je nemohl při zachování elementární opatrnosti vidět), jejichž pohyb zjevně vůbec neregistruje. Obě ženy v důchodovém věku pak svým manévrem viditelně vyděsí a de facto je nutí k okamžité reakci v podobě svižného a nekoordinovaného ustupování směrem vzad na zledovatělém povrchu, a to až do míst mimo záběr kamery, kde mělo dojít k jejich pádu na zem a přejetí nohou poškozené Z. H. Nešlo tudíž o situaci, kdy by například chodkyně stály na kraji vozovky, svým počínáním dávaly obviněnému zřetelně najevo, že silnici hodlají přejít až poté, co projede okolo nich, a právě v momentě, kdy je míjel, jim znenadání podklouzly nohy a neočekávaně upadly na zem pod kola tahače. Ať už obviněný chodkyně nejprve kamionem srazil či nikoliv, lze s jistotou uzavřít, že svým jednáním jejich pád na vozovku tak jako tak zapříčinil. Pokud krajský soud přiléhavě označil za stěžejní okolnost nehodového děje, že se s nákladní soupravou rozjel v době, kdy se v blízkosti přední části jím řízeného vozidla nacházely dvě starší chodkyně, pak jeho úvaha plně reflektovala zásadu tzv. gradace příčinné souvislosti, podle které pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele postačí, jestliže jeho protiprávní jednání bylo dostatečně významnou (byť i ne výlučnou) příčinou pro vznik trestně právně relevantního následku. V posuzovaném případě nešlo o nešťastnou náhodu, při níž by vznik újmy na zdraví poškozené nebyl pokryt nedbalostním zaviněním dovolatele. Ten byl tudíž přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku uznán vinným právem.
Nejvyšší soud dodává, že za přiléhavou považoval i právní kvalifikaci skutku podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. K ní pouze jako obiter dictum podotýká, že porušením „důležité povinnosti“ v silniční dopravě je třeba rozumět takové porušení dopravních předpisů, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Při provozu na pozemních komunikacích půjde zejména o porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít a zpravidla mívá za následek vážnou dopravní nehodu. Význam porušení té či oné řidičské povinnosti je sice přímo závislý na konkrétní dopravní situaci, nicméně mezi typické případy, kdy závadné jednání řidiče bývá důvodně pokládáno za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, lze zcela jistě zařadit i jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení , anebo si jinak počíná způsobem, který lze charakterizovat jako bezohledný, riskantní, hazardní nebo jinak výrazně nezodpovědný . Tyto parametry jednání dovolatele jako profesionálního řidiče kamionu, jak bylo analyzováno výše, nesporně splnilo. Jistá míra neobezřetnosti postižených chodkyň, které zřejmě bez dalšího vycházely z mylného předpokladu, že řidič stojícího auta o nich musí vědět a nerozjede se „do nich“, na tomto závěru ničeho nemění.
Pokud jde o argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření, jíž do jisté míry vybočil z rámce dovolacích námitek obviněného, tak na ni Nejvyšší soud nereagoval. Jde totiž o pouhé vyjádření k dovolání obviněného, a nikoli o samotný mimořádný opravný prostředek. Jestliže státní zástupce pokládal rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávné, mohl jistě ve prospěch obviněného podat dovolání, což ale neučinil.
Nejvyšší soud tedy v konečném výsledku konstatuje, že námitky obviněného A. B. dílem vůbec nerespektovaly obsahové zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem z pohledu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Proto předložené dovolání (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, což za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu v daném případě důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. František Hrabec předseda senátu