ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.742.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 742/2021-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2021 o dovolání obviněného O. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 50 To 26/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 19/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného O. K. zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 50 To 26/2021 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 19/2020.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-sever přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 19/2020, byl obviněný O. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době kolem 10.30 hodin dne 17.05.2019 ve výrobní hale společnosti F. v obci XY, soudní okres Plzeň-sever, po předchozí slovní rozepři a poté, co jej poškozený L. Š., narozený XY uchopil pod krkem, udeřil poškozeného pěstí do pravé části obličeje, načež poškozený upadl do dřepu a obžalovaný jej stejným způsobem udeřil podruhé, čímž poškozenému způsobil zlomení dolní čelisti vpravo (pod kloubním hrbolem) a otřes mozku, když v důsledku těchto zranění byl poškozený od 17.5.2019 do 1.7.2019 v pracovní neschopnosti a ve dnech od 21.5.2019 do 25.5.2019 byl hospitalizován na oddělení ústní, čelistní a obličejové chirurgie stomatologické kliniky XY, kde dne 22.5.2019 absolvoval operaci spočívající ve spojení úlomků zlomeniny kovovým materiálem, přičemž po dobu nejméně jednoho měsíce musel poškozený konzumovat pouze kašovitou a tekutou stravu.“
Za uvedené jednání byl obviněný O. K. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha, škodu ve výši 33 097 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. Š., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 19/2020, podal obviněný O. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 50 To 26/2021, tak, že bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 50 To 26/2021, podal následně obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl v podstatě tři skupiny pochybení soudů nižších stupňů. V této souvislosti uvedl, že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, neboť se bránil totiž nečekanému napadení ze strany poškozeného, „který jej silně rukou chytl a stiskl v oblasti krku tak, že jej škrtil“. Pro případ, že by dovolací soud námitku nutné obrany neakceptoval, obviněný namítl, že jeho jednání nevykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž se jedná o privilegovanou skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Konečně obviněný namítá existenci extrémních vnitřních rozporů a porušení principu in dubio pro reo, a to především v souvislosti s mechanismem vzniku zranění poškozeného, především zdůrazňuje, že soudy „vycházely z ničím nepodložené domněnky,
že ke zranění poškozeného muselo dojít při druhém úderu“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ze skutkového stavu se vcelku logicky nabízí námitka nutné obrany, neboť je evidentní, že útočníkem byl původně poškozený, který napadl obviněného tak, že ho uchopil pod krkem. Reakce obviněného na takový útok byla čistě obranná. To v zásadě akceptovaly i ve věci činné soudy. Námitku nutné obrany odmítly až s odkazem na extenzivní exces, jehož se obviněný v rámci původně obranného jednání dopustil. Zde možno odkázat na bod 15 napadeného usnesení. Krajský soud v něm uvádí, že „je evidentní, že právě při tomto druhém úderu došlo k vybočení z mezí nutné obrany, neboť útok... v této době již netrval a nehrozil. Proto ustanovení §29 trestního zákoníku nemohlo být na inkriminované jednání aplikováno“. Podobně okresní soud v bodě 14 svého rozsudku připustil, že první úder pěstí mohl být nutnou obranou. Současně ovšem dodal, že „to samé už v žádném případě nelze prohlásit ohledně druhého úderu pěstí do obličeje“ poškozeného. To proto, že „po první ráně do obličeje poškozený upadl... přičemž mezi prvním a druhým úderem byla dle svědkyně T. časová prodleva až 10 vteřin... Poškozený se ocitl na zemi, nijak na obžalovaného neútočil“.
Pakliže vyjde ze závěru soudů, dle kterých první rána pěstí padla v nutné obraně, pak konstatuje, že v této fázi nejednal obviněný protiprávně, a tak jeho jednání nemůže být v tomto stadiu přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Za této situace, k tomu aby obviněný mohl být uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, by muselo být bez důvodných pochybností prokázáno, že inkriminované poranění způsobil obviněný poškozenému až druhou ranou pěstí. Nicméně nebyl proveden žádný důkaz, který by postavil najisto, že právě až druhý úder způsobil poškozenému relevantní poranění.
Druhý úder, posuzováno dle zásady in dubio pro reo, již není trestněprávně relevantní, neboť jím nebyla způsobena újma odpovídající skutkové podstatě přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Navíc jak již naznačeno výše, rozpor se zásadou in dubio pro reo ohledně úderu, kterým bylo způsobeno poranění, je v řešeném případě mnohem závažnější. Vykazuje totiž znaky extrémního vnitřního rozporu. Domnívá se, že výše naznačené vady jsou takového rázu, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou v dovolacím řízení obstát. Pro úplnost však dále uvedl, že ani v situaci, kdy by dovolací soud žádné významné rozpory neshledal, nelze přezkoumávaná rozhodnutí akceptovat.
Souhlasí s názorem obviněného, že o nutnou obranu se jednalo též v době, kdy zasazoval poškozenému druhý úder. Soudy, jak již uvedeno shora, druhou ránu z rámce nutné obrany vyloučily s ohledem na extenzivní exces. Je-li vzat v úvahu důkaz, podaný nestranným svědkem (svědek L.), není jasné, na základě čeho dospěly ve věci činné soudy k tak rezolutnímu stanovisku, že útok ze strany poškozeného netrval ani nehrozil. Pouhé krátké přerušení útoku, resp. přestávka v boji neznamenají ukončení útoku (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1286/2019 bod 27), současně je nutno zohlednit subjektivní stav a vnímání poškozeného. Otázku naplnění podmínek nutné obrany je totiž třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se věc jevila obránci s ohledem na vnější okolnosti existující v době napadení, a nikoli tak, jak se jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 či sp. zn. 4 Tdo 443/2016). Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že kromě přestávky trvající „až deset“ vteřin nebyly zjištěny žádné objektivní okolnosti, na základě kterých by se obviněný mohl domnívat, že útok ze strany poškozeného definitivně skončil. Oněch deset vteřin může být s ohledem na absenci relevantních skutkových zjištění spíše než ukončením přestávkou, avšak přestávka či krátké přerušení nutnou obranu nevylučují. O tom, že obviněný mohl jednání poškozeného vnímat jen jako přestávku, svědčí kromě absence okolností příznačných pro ukončení bitky též to, že poškozený byl po svém sražení stále agresivní, a to nejen v závěrečné fázi střetu, viz svědek L. (vypovídal o vyhrožování a o tom, že musel poškozeného fyzicky zadržet), nýbrž i v průběhu střetu, viz svědkyně T. (popisuje „výměnu názorů“). Naproti tomu, jak již uvedeno, nebylo zjištěno nic, z čeho by mohl obviněný soudit na definitivní skončení útoku, resp. jeho hrozby. Inkriminovaných „až deset“ vteřin, kromě toho,
že jde o zjištění stojící na vratkém základě, není samo o sobě dokladem ukončeného boje. I přestávka, která nutnou obranu nevylučuje, může trvat deset či více vteřin
(s ohledem na okolnosti případu samozřejmě i mnohem déle). Vzhledem ke shora uvedenému mohu uzavřít, že z časového hlediska obviněný limity nutné obrany nepřekročil. K extenzivnímu excesu nedošlo.
Nedošlo však ani k excesu intenzivnímu, který naznačil okresní soud. Pokud měl dle okresního soudu obviněný „zcela bez pochyby možnost konflikt řešit jinak“, pak je to naprosto nepřípadný závěr. Pro jednání v nutné obraně totiž není podstatná subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útok možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (k tomu srov. Rt 20/2008). Úvaha okresního soudu o tom, že obviněný měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak, je proto ve vztahu k projednávané věci bez významu. Stejně tak je chybné stanovisko okresního soudu, podle kterého byl čin obviněného „zjevně nepřiměřený způsobu útoku“. Dle názoru státního zástupce obviněný z limitů nutné obrany co do intenzity obranného jednání v řešeném případě nevybočil. Nikdo není povinen snášet protiprávní fyzický kontakt ze strany jiného člověka. Obviněný postupoval adekvátně, pokud se vůči držení pod krkem bránil. Neexistuje důvod, proč by si to měl nechat líbit a chovat se zbaběle. Šlo o útok nejen vůči jeho tělesné integritě, nýbrž i vůči jeho cti a důstojnosti. Riziko svého vlastního protiprávního činu nechť nese poškozený.
Lze tedy shrnout, že pokud okresní soud vyloučil nutnou obranu nejen s ohledem na extenzivní exces, ale též s ohledem na údajnou neadekvátnost obranného jednání a s ohledem na požadavek subsidiarity, pak pochybil.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto v rozsahu stanoveném v §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně, přičemž shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu oběma napadeným rozhodnutím vytkl nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání, které není trestným činem podle §13 tr. zákoníku, nýbrž činem jinak trestným – jednáním v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku (příp. přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku). Takové výhrady s označeným dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují.
V obecné rovině je namístě předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399).
Soudy obou stupňů se námitkou obviněného, že měly na jeho jednání nahlížet jako na nutnou obranu, v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a vyloučily možnost posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně tak učinil s odůvodněním, že nejsou dány podmínky nutné obrany, neboť i v případě, že by soud jako nutnou obranu vyhodnotil první úder obviněného do obličeje poškozeného (neboť toto jednání by bylo možno považovat za čin, kterým obviněný odvracel trvající útok na jeho osobu spočívající v držení pod krkem ze strany poškozeného), to samé už nelze prohlásit ohledně druhého úderu pěstí do obličeje poškozeného. Je nutno konstatovat, že z výpovědi obviněného i z výpovědi svědkyně T. vyplynulo, že po první ráně do obličeje poškozený upadl, přičemž mezi prvním a druhým úderem byla dle svědkyně T. časová prodleva až 10 vteřin, během kterých k žádnému fyzickému kontaktu mezi obžalovaným a poškozeným nedošlo. Z právě uvedeného je zjevné, že po prvním úderu pěstí do obličeje poškozeného měl obviněný nepochybně možnost konflikt řešit jinak, především tím, že dalšího útočení zanechá a odejde, a v případě druhého úderu tedy nelze hovořit o tom, že by tímto úderem obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného. Druhý úder dle názoru soudu byl i zjevně nepřiměřený způsobu útoku poškozeného, a to vzhledem k okolnostem, kdy se obviněný s poškozeným nacházeli během pracovní doby ve výrobní hale, kde bylo přítomno mnoho lidí, což dozajista snižovalo riziko dalšího útoku poškozeného (bod 14. rozsudku).
Se způsobem hodnocení provedených důkazů, jakož i právním závěrem soudu prvního stupně, vyloučil-li možnost aplikovat ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně, se soud druhého stupně ztotožnil. Soud druhého stupně pak v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že je třeba odmítnout námitku obviněného spočívající v tom, že jednal v nutné obraně, když odkázal na bod. 15) rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že předmětné zranění poškozeného vzniklo právě v důsledku druhého úderu, když obviněný poškozeného zasáhl rukou sevřenou v pěst ve snížené poloze (dřep či sed), a to s odstupem zhruba deseti vteřin od úderu prvního, kterým poškozeného srazil k zemi. Dle názoru odvolacího soudu je evidentní, že právě při tomto druhém úderu došlo k vybočení z mezí nutné obrany, neboť útok ze strany obviněného v této době již netrval a nehrozil. Proto ustanovení §29 tr. zákoníku nemohlo být na inkriminované jednání aplikováno (bod 15. usnesení).
S takovým právním hodnocením se dovolatel neztotožnil a vyjádřil opakovaný nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o absenci podmínek nutné obrany, příp. zcela zjevné nepřiměřenosti jeho obrany a excesu z nutné obrany. Toto stanovisko podpořil i státní zástupce a rovněž Nejvyšší soud se s ním ztotožnil.
Nutno předeslat, že o průběhu incidentu není žádných zásadních pochyb, a skutková zjištění jsou založena na tom, že obviněný „po předchozí slovní rozepři a poté, co jej poškozený ….. uchopil pod krkem, udeřil poškozeného pěstí do pravé části obličeje, načež poškozený upadl do dřepu a obžalovaný jej stejným způsobem udeřil podruhé …..“. Poškozený tedy fyzicky zaútočil na obviněného úchopem pod krkem. Je rovněž nesporné, a obviněný sám způsob své reakce potvrdil, že v daném okamžiku udeřil poškozeného do obličeje (dvakrát). Stejně dostatečně objektivně, zejména prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, byly vyčteny a kvalifikovány zdravotní následky vzniklé poškozenému tímto úderem, jak je zakomponováno do výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
Lze tedy konstatovat i závěr, který v podstatě nebyl rozporován, že v okamžiku inkriminovaného prvního úderu vedeného obviněným ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku evidentně nikoli pouze přímo hrozil, nýbrž trval fyzický útok poškozeného na tělesnou integritu a zdraví obviněného, tedy útok na zájem chráněný trestním zákonem. Souhlasit však nelze s úvahami soudů nižších stupňů, pokud druhou ránu z rámce nutné obrany vyloučily s ohledem na extenzivní exces.
Je třeba připomenout, že druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 334). Jak vyplývá z ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku (viz slovní spojení „zcela zjevně“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj. nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany (srov. rozhodnutí pod č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr). Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. (srov. rozhodnutí pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejíž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku, a kromě toho též tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku.
Jestliže nebyly zcela splněny všechny shora uvedené předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces). Nejvyšší soud připomíná, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. exces extenzivní). O extenzivním excesu z podmínek nutné obrany může být uvažováno tehdy, pokud dosažením této absolutní převahy došlo současně i k naplnění cíle, tj. ukončení útoku včetně hrozby jejího pokračování (viz zastávaný názor, že pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování útoku útočníkem, nezabraňuje možnosti užití dalšího obranného jednání), a poté došlo k dalšímu násilnému jednání ze strany obránce, které by již z hlediska dosažení účelu institutu nutné obrany nebylo možno pokládat za odůvodněné.
Soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněného, jejíž podstatou je tvrzení, že se stále domníval, že útok poškozeného na jeho osobu neskončil a ten z jeho strany nadále hrozí. Soud prvního stupně vycházel z výpovědí obviněného a svědkyně T. T., z nichž vyplynulo, že po první ráně do obličeje poškozený upadl (dle obviněného do kleku či dřepu, dle svědkyně T. do sedu), přičemž mezi prvním a druhým úderem byla dle svědkyně T. časová prodleva až 10 vteřin, během kterých k žádnému fyzickému kontaktu mezi obviněným a poškozeným nedošlo.
V této souvislosti je třeba poukázat na výpověď svědka J. L., který v hlavním líčení vypověděl, že viděl poškozeného Š., jak klečí a obviněný K. stojí před ním asi ve vzdálenosti 1,5 až 2 metry. Svědek šel zjistit, co se poškozenému stalo, přičemž poškozený obviněnému vyhrožoval, že jej zabije. Svědek tudíž zvýšil hlas, zvedl poškozeného ze země a postavil se mezi oba aktéry. Obviněný pouze stál a nic nedělal, poškozeného ale musel chytit a zklidnit ho (bod 5 rozsudku soudu prvního stupně).
Toto je obsah důkazů, které měly soudy hodnotit, přičemž není zřejmé, na základě čeho dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že útok ze strany poškozeného netrval ani nehrozil. K tomu je třeba dodat, že soud měl vzít mimo jiné v úvahu subjektivní stav a vnímání poškozeného. Otázku naplnění podmínek nutné obrany je totiž třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se věc jevila obránci s ohledem na vnější okolnosti existující v době napadení, a nikoli tak, jak se jeví osobám, které ji následně posuzují. Jak správně uvedl státní zástupce, o tom, že obviněný mohl jednání poškozeného vnímat jen jako přestávku, svědčí kromě absence okolností příznačných pro ukončení bitky rovněž to, že poškozený byl po svém sražení stále agresivní, tedy nejen v průběhu střetu, ale i v závěrečné fázi střetu.
Pokud jde dále o splnění podmínek nutné obrany, závěr soudu prvního stupně, ke kterému dospěl v napadeném rozsudku a podle něhož obviněný O. K. „zvolil způsob obrany nepřiměřený způsobu útoku poškozeného“, nestačí k tomu, aby byla nutná obrana vyloučena vzhledem k tomu, že je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně však ve svém rozsudku neuvedl, že obrana obviněného O. K. dvěma údery proti útoku poškozeného byla „zcela zjevně“ nepřiměřená způsobu útoku poškozeného vůči obviněnému, ale konstatoval nepřiměřenost pouze „zjevnou“.
Při posouzení intenzity odvracení útoku je třeba hodnotit způsob provedení útoku, osoby útočníka a obránce, následek hrozícího z útoku a následek způsobený obranou, popřípadě při použití zbraně její charakter a četnost způsobených ran. Jak bylo uvedeno výše, o zcela zjevně nepřiměřené obraně lze uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Pouhá nepřiměřenost jednání obránce zde tedy nestačí, nejde-li o nepřiměřenost (vůči způsobu útoku) zcela zjevnou, a to z hlediska obránce.
Z dosavadních zjištění vyplývá, že se jednalo ze strany poškozeného o uchopení obviněného pod krkem, přičemž verbálně vulgárně napadal obviněného, načež reagoval obviněný tím, že dvakrát udeřil poškozeného pěstí do oblasti hlavy, čímž mu způsobil daná zranění. Za této situace vyplývající z výroku o vině nelze dospět k závěru, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K takovému závěru by bylo možné dojít pouze v situaci, kdyby se ze strany poškozeného jednalo např. o pouhé lehké postrčení, z čehož by bylo možno dovodit, že se nejednalo o útok, avšak v posuzovaném případě došlo k uchopení obviněného pod krkem, což je evidentní fyzický atak vůči tělesné integritě obviněného. Nezpochybnitelným iniciátorem střetu byl tedy poškozený, který porušil zájem na ochraně života a zdraví. Za této situace lze dospět k závěru, že dvě rány pěstí jsou takovému fyzickému napadení plně odpovídající obranou. Pokud poškozený obviněnému uvedeným způsobem bránil ve svobodě pohybu, musel počítat i s tím, že se obviněný bude chtít ze sevření osvobodit a může přitom použít mimo jiné i úder do obličeje. Vezmeme-li v úvahu pravidlo, podle kterého musí být obrana intenzivnější než útok, není na dvou úderech pěstí nic nepřiměřeného.
Další pochybnosti v této souvislosti podle názoru Nejvyššího soudu vyvolává argument, soudu prvního stupně, že obrana obviněného nebyla přiměřená, neboť obviněný měl „možnost řešit konflikt jinak“.
Pro jednání v nutné obraně není podstatná ani tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útok možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (k tomu srov. č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Intenzivní exces z mezí nutné obrany tedy nelze spatřovat jen v tom, že napadený se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolil mírnější možnou obranu, pokud použitá (intenzivnější) obrana ještě nevybočila z mezí přiměřenosti, jak byly výše vyloženy (srov. rozhodnutí pod č. 19/1958 Sb. rozh. tr.). Úvaha soudů o tom, že obviněný měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak, je ve vztahu k projednávané věci bez významu.
V trestní věci obviněného to pak znamená, že pokud soud prvního stupně založil své úvahy o intenzivním excesu z nutné obrany zejména na požadavku subsidiarity (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně), jde o nesprávný právní závěr, který neodpovídá zákonným podmínkám nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Navíc soud prvního stupně zde ani neuvedl, jakým jiným mírnějším způsobem se mohl obviněný vymanit ze sevření poškozeného. Pokud se s výše uvedenými závěry odvolací soud ztotožnil, jedná se ve výsledku o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo by se o nepochopení principu nutné obrany, pokud by u obránce oprávněně střežícího své zájmy bylo vyžadováno vyčkání, než přímo hrozící či trvající útok ze strany útočníka skončí. Nikdo totiž není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájem chráněný trestním zákoníkem.
Lze zopakovat, že poškozený se v rámci projednávaného skutku projevoval jako konfliktní a agresivní osoba. Za této situace lze jen těžko spravedlivě požadovat po obviněném, který se ohnal po hlavě poškozeného, byť dvakrát, aby v takto vypjaté konfliktní situaci, kdy je přímo fyzicky napaden, v defenzivě vyvolané útokem poškozeného, zvažoval, vyhodnocoval a volil obranné údery pro útočníka nejšetrnější. Ani fyzické předpoklady poškozeného zde nehrály zásadní roli, neboť fyzická konstituce poškozeného ani jeho věk mu nebránily ve shora popsaném počínání.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud souhlasí s námitkami obviněného i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nebyl proveden žádný důkaz, který by postavil najisto, že až druhý úder způsobil poškozenému relevantní poranění.
Nejvyšší soud tedy shledal v rozhodnutích soudů nižších stupňů pochybení v právní úvaze o absenci znaků nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku a o spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl tak naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 50 To 26/2021 i rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 T 19/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-sever, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud Plzeň-sever bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž se soud zaměří zejména na posouzení otázky, zda v konkrétním případě byly splněny podmínky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu