ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.777.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 777/2021-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného J. J. O. P. , nar. XY, občana Peru, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021 sp. zn. 9 To 65/2020, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. O. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. J. O. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 56 T 6/2020 uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku a ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku (viz skutek zde popsaný pod bodem I.), dále pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 3, 4 písm. a) tr. zákoníku za použití §116 tr. zákoníku (viz skutek zde popsaný pod bodem II.), a pokračujícím zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku za použití §§116 tr. zákoníku [viz skutek zde popsaný pod bodem II. – 1), 3)]. Za to mu byl podle §234 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. J. G. C. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma jmenovaným obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené A. L., nar. XY, škodu ve výši 13 800,- Kč.
Citovaný rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2021 sp. zn. 9 To 65/2020 podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení soudu druhého stupně poté napadl obviněný J. J. O. P. dovoláním, které následně doplnil. Uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž druhý z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle písmene g) téhož ustanovení.
Konkrétně pak uvedl, že v nyní posuzované věci je dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu. Nadále existují pochybnosti o správnosti usnesení napadeného dovoláním, neboť se skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nestal. Obviněný dále prohlásil, že nezpochybňuje výrok o vině, neboť popsaného jednání se spolu se spoluobviněným C. dopustil, ale s nikým dalším. Byl mu však podle jeho názoru uložen nepřiměřeně přísný trest podle §234 odst. 4 tr. zákoníku, u něhož nebylo přihlédnuto k jeho postoji k věci, dále k tomu, že je na něj třeba pohlížet, jako by nebyl trestán, a skutků se dopustili se spoluobviněným sami. Extrémní rozpor je podle něj dán tím, že oba soudy nepřihlédly v porovnání se spoluobviněným C. k polehčující okolnosti, že je na něj třeba hledět jako na netrestaného, neboť všechna předchozí odsouzení v zahraničí byla zahlazena, tudíž k nim nelze přihlížet, a také k tomu, že na území České republiky nikdy trestán nebyl. Dále jej spatřuje v nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť oba spoluobvinění nejednali jako členové organizované skupiny. Ze známosti obviněného C. s H. J. F., kteří byli společně odsouzeni ve Francii a vykonávali zde trest, nelze dovodit vědomost J. F., že o trestné činnosti obviněných věděl. Jedná se o pouhou spekulaci. Nepostačuje tvrzení odvolacího soudu v bodě 17 odůvodnění napadeného usnesení, že není pochyb o tom, že H. a J. F. není osobou mladší patnácti let a nic nenasvědčuje možným pochybnostem o jeho příčetnosti. Obecně je duševní zdraví a trestní odpovědnost presumována. Domáhat se opaku lze pouze na základě konkrétních okolností vzbuzujících pochybnost. Tyto skutečnosti lze presumovat u občanů České republiky (popřípadě občana členského státu EU či Evropy), u kterých je notorietou, z jakého prostředí pochází, jaké základní vzdělání absolvovali a v jakých souvislostech vyrůstali. Nelze to však presumovat u cizince pocházejícího a trvale bydlícího v Peru - v tomto konkrétním případě držitele cestovního pasu Peru a taxikáře zde vykonávajícího své zaměstnání, se sociálními poměry naprosto nepřezkoumatelnými. Obviněný chtěl navrhnout doplnění dokazování o vyjádření zastupitelského úřadu Peru k trestní odpovědnosti H. J. F., což mu nebylo umožněno, neboť během veřejného zasedání nebyl obviněný ani nikdo jiný vyzván ke sdělení, zda má návrh na doplnění dokazování. Obviněný dále nesouhlasí s posouzením jeho odpovědnosti k náhradě škody poškozené A. L. Za ztrátu její kabelky odpovídá společnost, jež měla výstavní stánek na Výstavišti v XY v nájmu, kde k pokynu jejího pracovníka poškozená odložila své věci na jím určené místo, tedy jedná se o standardní odpovědnost za odložené věci na místě k odložení určené.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021 sp. zn. 9 To 65/2020 a aby mu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného odmítla, že existuje extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněných jako organizované skupiny bylo charakterizováno především tím, že se jednalo o cizí státní příslušníky, kteří vytvořili právě organizovanou skupinu na území jiného státu, a to Maďarska odkud jeli promyšleně páchat trestnou činnost do České republiky. Přitom se zaměřovali na krádeže příručních zavazadel, ve kterých věděli, že budou zejména peníze, ale i osobní doklady, platební karty a jiné cennosti. Byť jejich zájmem byly především hotové peníze, ponechávali si i další předměty, které jak sami doznali, prodávali v Budapešti, tedy opět na území cizího státu, kde v té době pobývali a kam se po trestné činnosti vraceli. Šlo tedy o společnou činnost, která byla vymezena vyšší formou spolupráce v rámci organizované skupiny, za níž je považováno sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnosti pro společnost. Právní kvalifikace jednání obviněných je tak zcela přiléhavá a deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021 sp. zn. 9 To 65/2020 je obecně přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Na tomto místě je však třeba zároveň poznamenat, že obsah podaného dovolání je poněkud nekonzistentní až protichůdný. Dovolatel totiž na jedné straně prohlašuje, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, a to jen proti jeho výrokům o trestu a náhradě škody, přičemž ale mj. zejména zpochybňoval, že se trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny, což je výhrada napadající primárně výrok o vině. Odvolací soud proto i z tohoto důvodu napřímil svoji přezkumnou činnost i vůči výroku o vině. V podaném dovolání je tomu obdobně, neboť to ve své podstatě v minulosti uplatněné odvolání kopíruje. Nejvyšší soud proto na ně reagoval následovně.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle písmene g).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný spatřuje tzv. extrémní nesoulad mj. v tom, že se skutky, pro něž byl odsouzen, nestaly tak, jak jsou popsány v rozsudku soudu prvního stupně, kdy opětovně popírá, že by se činů dopustil jako člen organizované skupiny. Zde je třeba prohlásit, že byť se na první pohled může jevit, že jde o námitku spadající pod uplatněný dovolací důvod, ve skutečnosti se jedná o popření skutkových zjištění, jak je učinil soud prvního stupně a po něm jejich správnost potvrdil soud odvolací. Nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem ale nelze s úspěchem namítat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotněprávní námitku. Současně lze poznamenat, že oba soudy nižších stupňů se kvalifikačním znakem spáchání činu členem organizované skupiny ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, a tudíž lze na příslušné pasáže v odůvodnění těchto jejich rozhodnutí bez dalšího odkázat (viz odst. 51 a 52 v rozsudku soudu prvního stupně a odst. 14, 17 až 21 v usnesení odvolacího soudu). Pokud obviněný dále namítl, že oba soudy se měly při posouzení příčetnosti, respektive trestní odpovědnosti H. J. F. řídit stanoviskem zastupitelského úřadu Peru, které obviněný chtěl navrhnout jako důkaz ve veřejném zasedání, což mu nebylo umožněno, neboť jej nikdo nevyzval ke sdělení, zda chce učinit návrh na doplnění dokazování, tak k tomu lze dodat následující. Obviněný byl po celé řízení řádně zastoupen obhájcem na základě plné moci ze dne 16. 3. 2020 (č. l. 66), který mohl v jeho průběhu navrhnout k obstarání a provedení tento důkaz. K takovému úkonu rozhodně nepotřeboval výzvu odvolacího soudu ve veřejném zasedání. Pokud tak obhájce obviněného neučinil, nelze nyní v dovolání namítat tuto skutečnost jako vadu předchozího řízení. V žádném ohledu pak nelze tento důkaz označit za opomenutý, neboť návrh na jeho provedení nebyl obhajobou učiněn. Navíc v trestním řízení rozhoduje o vině, tedy i o trestní odpovědnosti pachatele a o uložení trestu toliko soud. V tomto směru tak není určující názor peruánského zastupitelského úřadu týkající se trestní odpovědnosti osoby (byť cizince) souzené v České republice, jak se mylně domnívá dovolatel.
Pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný též podřadil výtky týkající se nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, které zdůvodnil tím, že se jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku dopustil sám se spoluobviněným C., a nikoli jako člen organizované skupiny ve smyslu §234 odst. 4 tr. zákoníku. Dále, že soudy nepřihlédly k polehčující okolnosti, že je na něj třeba hledět jako na netrestaného, a rovněž k jeho postoji k věci. Takové námitky však nelze s úspěchem podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže jako v tomto případě směřují do výše uloženého trestu. V rámci cit. dovolacího důvodu lze např. namítat, že obviněnému měl, nebo naopak neměl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest apod., což ale obviněný v dovolání nevytýká. V trestním řádu pak jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Např. výtky vztahující se k uloženému trestu může obecně obviněný uplatnit toliko s využitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [respektive §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], ale ani s odkazem na něj nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu, neboť tento dovolací důvod je naplněn pouze v případě, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Pokud nalézací soud obviněnému vyměřil za spáchané trestné činy úhrnný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle §234 odst. 4 tr. zákoníku, která činí od pěti do deseti let odnětí svobody, ve výměře pěti roků, tedy na samé spodní hranici této sazby, nelze rozhodně konstatovat, že mu byl uložen trest vybočující z trestní sazby stanovené trestním zákonem za předmětný trestný čin, nebo že by takový trest byl extrémně nepřiměřený vzhledem k celkovému charakteru a míře společenské škodlivosti spáchaného jednání. Z uvedeného zároveň plyne, že uvedená námitka nespadá ani pod žádný z ostatních dovolacích důvodů obsažených v §265b tr. ř. Lze tak prohlásit, že předmětnou okolnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují a současně se nejedná ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002).
Za jedinou právní námitku obviněného podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno označit tvrzení obviněného o nesprávném posouzení jeho odpovědnosti k náhradě škody ve vztahu k poškozené A. L. Z napadených rozhodnutí je ale zřejmé, že obviněný ji uplatnil již před soudem nalézacím a posléze se jí zabýval k odvolací námitce obviněného i soud druhého stupně. Nyní ji v nezměněné podobě znovu opakuje i v dovolacím řízení, přestože se s ní oba soudy ve svých rozhodnutích patřičně vypořádaly (viz bod 72 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 26 odůvodnění napadeného usnesení). V takovém případě je tudíž nutné ji označit za zjevně neopodstatněnou.
Celkově lze uzavřít, že dovolatel sice formálně deklaroval nesprávnost právního posouzení skutku, avšak až na jedinou jím uplatněnou právní námitku jeho zbývající dovolací argumentace směřuje výhradně k procesu dokazování či vůči skutkovému zjištění soudů, resp. proti výroku o trestu. Svůj mimořádný opravný prostředek tak ve své podstatě převážně založil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru i při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Ve vytýkaných směrech proto nedošlo v žádném ohledu k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Naopak, na základě zhodnocení provedených důkazů soud prvého stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Tento soud své výsledné skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v rámci odvolacího řízení je následně aproboval i soud druhého stupně. Ve větších podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění jimi ve věci vydaných rozhodnutí, která nepokládá za potřebné opakovaně rozvádět.
S ohledem na okolnost, že v předchozím řízení nebyly shledány obviněným namítané vady podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění druhého obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle písmene l ) téhož ustanovení zákona.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů tak Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal dovolání obviněného zčásti nedůvodným a zčásti podaným z jiného důvodu než připouští zákonný katalog důvodů dovolání zakotvený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. a v důsledku toho jen z výše stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného J. J. O. P. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak přitom v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval výslovný souhlas stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu