ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.803.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 803/2021-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 50 To 14/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 100/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 8 T 100/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod body 2) a 3) přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti pod bodem 3) v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ 1) v XY dne 14.6.2020, poté, co jej poškozená I. T., nar. XY, vpustila do svého bytu v 6. patře domu na adrese XY, a oznámila mu, že je mezi nimi konec, reagoval na to slovy „když konec, tak konec, tak ti dnes udělám peklo“, chytil ji oběma rukama za ramena, hodil na postel, následně jí chytil obě ruce za hlavou, druhou rukou svlékl a přes její aktivní odpor, když na něho křičela ve své mateřštině „co děláš, jsi snad debil?“ a bránila se kopáním, roztáhl jí nohy a vykonal na ní soulož, při tom jí říkal, že ji zabije, následně ji zvedl výš k posteli, začala se opět aktivně bránit a křičet, když řekla „chceš mě zabít, vždyť víš, že mám dítě“, reagoval na to slovy „zlámu ti ruce a nohy, abys nemohla chodit do práce a podporovat dceru“, při tom jí jednou rukou škrtil, druhou jí opět držel ruce nad hlavou a opět na ní přes její odpor vykonal soulož, když svého jednání zanechal a I. T. se osprchovala, po chvíli ji řekl, že nepůjdou do práce, že jí bude trápit, pak ji opět hodil na postel, chytil za ruce, udeřil ji dlaní do obličeje a plival na ni se slovy, že je „ukrajinská kurva“, opět na ní vykonal soulož, přičemž poškozená se již ze strachu aktivně nebránila, následně se podrobila opakovaným, nejméně dvěma pohlavním stykům, protože se snažila obžalovaného uklidnit a přesvědčit jej, že jej neopustí a vše mu odpustí,
2) v XY v době od 13.6.2020 do 21.6.2020 zaslal I. T. ze svého mobilního telefonu s účastnickým číslem XY opakovaně textové zprávy, v nichž se mimo jiné výhružkami dožadoval společného setkání,
přičemž jí dne 13.6.2020 v 10:12 hod. zaslal zprávy, ve kterých uvedl: „pojd na messenger a nebo dojedu do prahy a uvidíš mam tvoji polohu a ver ze ti udelam peklo v praze!!!“, „pojd na messenger a vse vyresime jestli ne nevracej se do plzne, jedu na slovany k tobe domu ti udelat bordel at te vyhodi, za to vse“, „ty si takova na mne nevracej se do plzne, radim ti dobre ted zazijes nejvetsi peklo, tahni na ukrajinu kosze jedno“, dne 21.6.2020 v 19:13 hod. pak zaslal zprávy ve znění: „jdi fakt do prdele, tphle ti fakt nezapomenu, skoncila si u me a ted opravdu jsi si udelala nepritele, seru na tebe, znicim te“, „nemam na tebe naladu dojdu di pro tricka a karticku, jsi fakt divna holka koukej byt vzhuru nebo to tam vymlatim ok!!!“, „do hodiny sem u tebe bud doma nebo vymlatim dvere nezajima mě to uz“,
3) v XY dne 8.7.2020 kolem 13:00 hod. v prostoru zastávky městské hromadné dopravy XY přistoupil k poškozené I. T., poté, co s ním odmítla hovořit, chytil ji za oděv a popruh kabelky, aby nemohla vstoupit do autobusu s tím, že jí nepustí do práce, dokud si nepromluví, když mu řekla, že nemají o čem hovořit, strhl ji k sobě, až spadla na zem, přitom ji strhl z ramene kabelku a ze země zvedl mobilní telefon, který ji předtím upadl na zem, dále ji uchopil za pravou ruku v oblasti prstů tak silně, že jí způsobil zranění, spočívající v kontuzi čtvrtého prstu pravé ruky a začal odcházet směrem k vlakovému nádraží, poškozená jej vyzývala, aby jí věci vrátil, na což jí odpovídal nadávkami, telefon si až následně na XY vzala z jeho zadní kapsy kalhot, kabelku jí obžalovaný vrátil teprve při cestě na zastávku po uskutečněném rozhovoru na XY, pak ji doprovodil do trolejbusu, kdy po cestě vystoupil dřív, než poškozená, posléze jí na XY čekal až ukončí směnu po 22:00 hodin, kontaktoval ji v prostoru zastávky městské hromadné dopravy „XY“, kdy chtěl, aby s ním opět hovořila, když to však odmítla, udeřil ji otevřenou dlaní do obličeje.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha částku ve výši 1 047 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená dle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 8 T 100/2020, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 50 To 14/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 8 T 100/2020, ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 50 To 14/2021, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že odvolací soud, stejně jako soud první instance skutek nesprávně právně kvalifikovaly. Soudy obou stupňů vycházely při rozhodování o vině a trestu jen z výpovědi poškozené I. T., resp. skutkový děj vzaly za prokázaný především z její výpovědi, která však svou výpověď v rámci trestního řízení měnila. Namítá, že ve výpovědi poškozené v hlavním líčení byly patrné rozpory. Uvádí například, že poškozená I. T. nepodloženě obvinila kolegyni, že je HIV pozitivní a nebylo to její jediné nepodložené nařčení. K tomuto uvádí, že poškozená je osoba nedůvěryhodná, a v daném případě soud tedy neměl vycházet výhradně z její výpovědi. S ohledem na výše uvedené má za to, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty znásilnění dle ustanovení §185 tr. zákoníku, když z důkazů provedených v hlavním líčení nikterak nevyplývá, že by se popsaného jednání dopustil. Dle obviněného měl odvolací soud aplikovat zásadu „in dubio pro reo“, neboť nebylo bez jakýchkoli pochybností zjištěno, že se dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění. Z uvedených důvodů proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 50 To 14/2021, a stejně tak rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 8 T 100/2020, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam je mu třeba připisovat z hlediska skutkového děje. Především však není možné ztotožnit se s názorem obviněného, podle něhož stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi, tedy obviněného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě, jestliže soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soudy po vyhodnocení takové důkazní situace dospějí k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť soud pochybnosti nemá (usnesení ÚS ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozené I. T.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dále shledal, že obviněný v úvodu svého dovolání sice deklaruje, že nebyly naplněny znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, z dalšího obsahu dovolání však vyplývá, že primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, přičemž výslovně vytýká, jak je uvedeno výše, hodnocení výpovědi poškozené I. T. Lze konstatovat, že konkrétní argumentace obviněného uplatněnému ani jinému důvodu dovolání uvedenému v zákoně neodpovídá.
Dále k námitce obviněného, že měl odvolací soud aplikovat zásadu „in dubio pro reo“, neboť nebylo bez jakýchkoli pochybností zjištěno, že se dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dodává, že pokud se soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení obou výpovědí rozhodly akceptovat jako věrohodnou výpověď poškozené I. T. a na ní založily své skutkové závěry, nelze v jejich postupu shledat porušení práva obviněného na spravedlivý proces, ani zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď poškozené I. T., částečně i svědkyně K. T. a obviněného. Pokud jde o obecnou věrohodnost poškozené, Nejvyšší soud připomíná, že bylo v průběhu dokazování zjištěno, že na území České republiky nebyla soudně trestána. To, jakým způsobem líčila svůj vztah s obviněným a pak i jeho chování vůči ní pouze odpovídá tomu, k jakým závěrům o osobnostních rysech a vlastnostech obviněného dospěla i znalkyně MUDr. Jana Fritzová, zpracovávající v této věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie . Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu