ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.811.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 811/2021-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného S. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2021, č. j. 1 To 4/2021-793, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 21/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020, č. j. 11 T 21/2020-747, byl obviněný S. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 4. 10. 2018 v 17.44 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy jeho krev obsahovala nejméně 1,00 g/kg alkoholu a nacházel se tak ve stavu, kdy již nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, jako řidič svého osobního vozidla značky Volvo S40 2.0D M, RZ XY, najel od čerpací stanice pohonných hmot A+S v obci XY na silnici II. třídy č. 408 a od km 57,5 pokračoval v jízdě ve směru na obec XY a dále pak k silnici I. třídy č. 38, přitom se pohyboval velmi vysokou rychlostí, která významně převyšovala limity v místě stanovené, a jeho průměrná rychlost byla o cca 2/3 vyšší než průměrná rychlost dosažená při průjezdu daným úsekem při dodržení rychlostních limitů, když takovou jízdu lze z technického hlediska označit za velmi nebezpečnou, protože narůstá brzdná dráha vozidla a tedy i možnost řidiče reagovat na případný náhlý podnět a také roste kinetická energie vozidla, tedy v případě nárazu dochází k výrazně větším důsledkům v podobě deformací vozidel a okolí a zranění osob, a svým stylem a způsobem jízdy takto úmyslně ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, od výjezdu z čerpací stanice pohonných hmot A+S v obci XY do místa střetu s vozidlem Fiat Croma 194, RZ XY, byl jeho způsob jízdy nebezpečný, ohrožoval či omezoval ostatní účastníky silničního provozu, a tedy vytvářel nebezpečné situace, z nichž kterákoliv mohla skončit dopravní nehodou, přičemž si musel být vědom, že tímto jednáním může ohrozit jiné osoby,
a to konkrétně tím, že mezi obcemi XY a XY v úseku poblíž km 59,5 vysokou rychlostí a riskantním způsobem předjížděl současně dvě před ním jedoucí osobní vozidla, vozidlo Škoda Octavia, RZ XY, tmavě modré barvy, řízené T. P., narozeným XY, a vozidlo Škoda Superb, RZ XY, černé barvy, řízené L. O., narozeným XY (jedoucí první v pořadí), a přitom ohrozil předjížděná vozidla, před která se těsně zařadil do svého jízdního pruhu, jejichž řidiči byli nucení brzdit, aby zabránili kolizi s ním, jelikož nedodržel bezpečný odstup, a současně ohrozil dvě protijedoucí vozidla, vozidlo Seat Leon, RZ XY, bílé barvy, řízené J. F., narozeným XY, se spolujezdci nezl. AAAAA(pseudonym), narozeným XY, a nezl. BBBBB(pseudonym), narozeným XY, a vozidlo Opel Combo, RZ XY, modré barvy, řízené R. L., narozeným XY, jejichž řidiči byli nuceni na jeho vozidlo reagovat snížením rychlosti a řidič J. F. navíc vyhýbáním vpravo na hranici vozovky, aby zamezil srážce,
přičemž pouze v důsledku včasné a správné reakce každého z uvedených řidičů nedošlo ke vzniku hromadné dopravní nehody s přímým ohrožením života, zdraví a majetku shora uvedených osob,
poté dále pokračoval v jízdě přes obec XY, kde rychlostí nejméně 70 km/h projel kolem protilehlých zastávek autobusu, a po projetí obcí XY ve směru ke křižovatce se silnicí I. třídy č. 38 v úseku km 62,463, při projíždění pravotočivé zatáčky rychlostí cca 179 km/h, která byla za hranicí mezní rychlosti průjezdu zatáčkou (163 km/h), přestal být schopen své vozidlo ovládat a došlo ke smyku, který nezvládl, s vozidlem vyjel do protisměrného jízdního prhu, kde se tečně střetl s protijedoucím vozidlem Fiat Croma 194, RZ XY, z majetku J. K., narozeného XY, které řídila jeho manželka I. K., narozená XY, přičemž po střetu byla obě vozidla odhozena vpravo do pole ve směru svého původního pohybu, vozidlo Volvo S40 2.0D M, RZ XY, po střetu do konečné polohy rotovalo kolem svislé osy a při jeho rotaci došlo k uvolnění motoru a jeho příslušenství, přitom došlo i k bezprostřednímu ohrožení cyklisty M. J., nerozeného XY, který jel při pravém okraji silnice před vozidlem Volvo S40 2.0D M, RZ XY, ve směru od XY a jen shodou náhod nebyl zasažen odhozeným vozidlem Volvo S40 2.0D M, RZ XY, po střetu, případně jeho odpoutanými částmi, když během jeho vyjetí do pole došlo navíc i k poškození dvou směrových sloupků z majetku Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, oblast Znojmo,
přičemž při střetu vozidel řidička I. K., narozená XY, utrpěla polytrauma, zejména dvojnásobnou trhlinu srdce se zakrvácením do hrudníku, krvácení pod mozkové obaly, zhmoždění plic, trhliny sleziny, mnohočetné zlomeniny a další mnohočetná drobná zranění, na jejichž následky na místě zemřela, tato zranění ve své komplexnosti byla absolutně smrtelná a smrt nastala v přímé příčinné souvislosti s úrazem při střetu vozidel,
a tohoto jednání se dopustil i přesto, že mu byl rozhodnutím Odboru dopravy Městského úřadu Moravské Budějovice pod č. j. MUMB/ODSH/21927/2018 dne 13. 9. 2018, které nabylo právní moci dne 26. 9. 2018, uložen mimo jiné správní trest - trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, tedy od 26. 9. 2018 do 13. 9. 2019“.
Za to byl obviněný podle §272 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. J., nar. XY, bytem XY, částku 59.999 Kč.
K následnému odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 1 To 4/2021-793, shora citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na nezměněném skutkovém základě uznal obviněného vinným toliko zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které mu znovu uložil podle §272 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému opětovně uložena také povinnost zaplatit poškozenému M. J. na náhradě škody částku 59.999 Kč.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný S. S. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, nenese veškeré obligatorní znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jeho jednání totiž nevykazovalo potřebnou míru živelnosti, jak má na mysli ustálená judikatura Nejvyššího soudu. V uvedené souvislosti připustil, že při jízdě nerespektoval pravidla silničního provozu a dopustil se nezákonného jednání tím, že v určitých úsecích významně překročil povolenou rychlost, zejména pak při předjížděcím manévru mezi obcemi XY a XY. Na straně druhé však zdůraznil, že ve znaleckém posudku zpracovaném VUT v Brně bylo místo předjíždění lokalizováno na rovince, kde mu jako řidiči nic nebránilo ve výhledu a navíc zde silnice nebyla označena plnou čarou bránící předjíždění. I kdyby jeho manévr byl v důsledku údajného nedodržení bezpečného bočního odstupu skutečně tak nebezpečný, jak se podává ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, sám o sobě znaky živelnosti ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §272 odst. 1 tr. zákoníku nevykazoval. Nutnost předjížděných i protijedoucích vozidel (resp. jejich řidičů) reagovat na způsob předjíždění se totiž vyskytuje i u „běžných“ dopravních nehod, kde v jednání neopatrného řidiče znaky obecného ohrožení shledávány nejsou. Aby zde tedy bylo možno dovodit podmínku živelnosti jeho deliktního jednání, muselo by podle dovolatele k jeho riskantnímu předjíždění přistoupit ještě další opakované hrubé porušení pravidel silničního provozu, jehož se ovšem nedopustil. Dovolatel připomněl, že jeho jízda trvala necelé tři minuty a jel po silnici II. třídy v podvečerní hodině, kdy hustota provozu již nebyla nikterak veliká. Hladina alkoholu v jeho krvi prokázána nebyla, což rovněž pokládá za důležitou okolnost vylučující právní kvalifikaci jeho jednání podle §272 tr. zákoníku. Za problematické považuje i to, že do okruhu osob ohrožených jeho jízdou byl zahrnut i cyklista M. J., který údajně mohl být zasažen částmi jeho vozidla uvolněnými po střetu s protijedoucím automobilem řízeným zemřelou I. K., jejichž pohyb ovšem dovolatel ovlivnit nemohl.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Brně zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněný svými námitkami proti právní kvalifikaci skutku uplatnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Současně podotkl, že tyto výhrady nemají žádné věcné opodstatnění. Poukázal na to, že obviněný je uplatnil již v předcházejících fázích řízení před soudy, které se s nimi vypořádaly dostatečně přesvědčivě. Důvodně uzavřely, že jeho nebezpečná jízda vykazovala veškeré znaky přisouzeného trestného činu, neboť více než sedm osob vydal v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví z možné dopravní nehody a jednu ženu také reálně usmrtil. Mezi takto ohrožené osoby byl přitom správně zařazen i poškozený M. J. Počínání obviněného bylo živelné, neboť se vyznačovalo neovladatelností, prudkostí až divokostí. Při jízdě byl opojen alkoholem natolik, že podle vyjádření znalce nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, a přesto se pohyboval na okresní silnici extrémně vysokou rychlostí, dosahující téměř 180 km/h. Nejprve téměř způsobil hromadnou dopravní nehodu a chvíli nato nezvládl řízení a přejel do protisměru, kde usmrtil poškozenou řidičku K. a vážně ohrozil poškozeného cyklistu J. Živelné bylo nejen samotné jednání obviněného. I nejzávažnější následek jeho skutku byl srovnatelný s řáděním živlů, jak přiléhavě zdůraznil krajský soud v souvislosti se stupněm destrukce zasažených vozidel a s ohledem na rozptýlení jejich součástí po nárazu, který připomínal explozi. Závěrem státní zástupce zmínil, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Soudy naopak při hodnocená důkazů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a své rozsudky odůvodnily způsobem předpokládaným v §125 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný S. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný své dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že obviněný svou argumentaci vůči právní kvalifikaci jeho jednání jako úmyslného obecného ohrožení založil i na námitce, která uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neodpovídala. Konkrétně šlo o jeho tvrzení, že v řízení nebyla s potřebnou mírou jistoty prokázána míra jeho ovlivnění alkoholem v době jízdy. Taková výhrada ve své podstatě směřovala vůči rozsahu dokazování a jeho následnému hodnocení oběma soudy. Cílila na zpochybnění dílčího skutkového zjištění, což ovšem znamená, že obviněný neuplatnil deklarovaný důvod dovolání výhradně na hmotněprávním, ale zčásti i na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a to námitkou, kterou nelze podřadit pod žádný z katalogu zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Dovolací senát však nepřisvědčil dovolateli v názoru, že skutkový závěr o míře ovlivnění obviněného návykovou látkou v době jízdy vycházel pouze z důkazně nepodložené presumpce. Naopak, soudy v tomto směru důvodně vycházely z podrobných a logicky vysvětlených propočtů obsažených ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z nichž bylo možno spolehlivě dovodit, že v momentě fatální dopravní nehody se v krvi obviněného nacházel alkohol minimálně v množství dosahujícím hodnoty 1,00 g/kg. V této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku není nezbytné , aby pachatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti v kvalitě požadované u přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku. Tato okolnost není pojmovým znakem trestného činu, který je dovolateli kladen za vinu, a není ani nezbytným předpokladem pro závěr, že nebezpečné jednání pachatele založilo stav obecného nebezpečí, vyznačující se živelností a neovladatelností průběhu událostí. Takový stav může zcela jistě vyvolat i střízlivý řidič, je-li jeho bezohledná a ohrožující jízda například projevem náhlého návalu vzteku nebo frustrace z neuspokojivého osobního či pracovního života, které si vybíjí na ostatních účastnících silničního provozu.
Pokud jde o právně relevantní dovolací argumentaci, obviněnému lze v obecné rovině dát za pravdu potud, že způsob jízdy řidiče dopravního prostředku zpravidla nabývá charakteru živelnosti teprve tehdy, jestliže v jeho rámci dojde ke kumulativnímu hrubému porušení vícero právních norem (resp. zákonných ustanovení) upravujících provoz na pozemních komunikacích. Zároveň však Nejvyšší soud nepřehlédl, že pro jeho obhajobu je příznačná snaha účelově zúžit posuzované protiprávní jednání pouze na překročení povolené rychlosti a nedodržení dostatečného bočního odstupu při předjíždění vozidel řízených svědky P. a O. Obviněný při ní záměrně odhlíží od podstaty svého krajně nebezpečného počínání jako celku. Na prakticky totožné argumentaci ostatně založil i svůj řádný opravný prostředek (odvolání) a dlužno říci, že vrchní soud ji odmítl věcně správnými úvahami, k nimž téměř není třeba cokoli dalšího doplňovat a v podrobnostech lze na ně plně odkázat (k tomu viz body 11 až 14 odůvodnění rozsudku).
Výčet ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, která obviněný při své zběsilé jízdě po úzké a klikatící se okresní silnici stihl porušit, je evidentně mnohem širší, než je ochoten si připustit. Navýsost cynicky působí jeho argument, že takto ujel pouze necelých 5 kilometrů a jeho jízda netrvala ani 3 minuty, jestliže tento relativně krátký časový interval byl jednak matematickým vyústěním extrémně vysoké průměrné rychlosti, s níž absolvoval daný úsek (a to včetně průjezdu obcí), a jednak byl determinován jím zaviněným fatálním střetem s vozidlem řízeným poškozenou I. K. Přitom není sebemenší důvod se domnívat, že pokud by obviněný vůz poškozené minul, pokračoval by v další jízdě ukázněným způsobem a při plném respektu k dopravním předpisům. To ostatně neučinil ani poté, co nejprve hazardním způsobem předjížděl na úzké vozovce najednou hned dva vozy pohybující se před ním a v rámci tohoto manévru bezprostředně ohrozil i další dva protijedoucí automobily. Pouze díky pohotové reakci a umění všech čtyř řidičů ohrožených vozidel (tj. díky okolnosti nezávislé na jeho vůli) nedošlo k reálně hrozící řetězové dopravní nehodě a k ohrožení života nebo zdraví jednotlivých členů posádek těchto vozů (tj. celkem šesti osob včetně dvou malých dětí). Obviněný si přitom musel být vědom toho, že i on sám vyvázl z nebezpečné dopravní situace, kterou sám vyvolal, se „zdravou kůží“ spíše jen shodou šťastných okolností. Ani tento čerstvý prožitek ho však nepřiměl k zvolnění tempa, když svou rychlost naopak znovu navyšoval až za mezní hranici průjezdnosti pravotočivé zatáčky, kde v bezmála 180 km/h ztratil kontrolu nad řízením, dostal smyk, ocitl se v protisměrném koridoru vozovky a tím zavinil tragický střet s protijedoucím automobilem, při němž okamžitě zemřel jiný účastník silničního provozu. Explozivní účinky prudké srážky, po které z jeho vozidla na všechny strany odlétaly různé části motoru a karoserie o vysoké hmotnosti, zcela jistě mohly fyzicky ohrozit i právě projíždějícího cyklistu M. J., který celou událost „přežil bez újmy“ možná znovu jen díky své duchapřítomnosti, kdy na zlověstné zvuky za sebou instinktivně zareagoval sjetím do příkopu, aby se v něm ukryl. I toho tedy soudy důvodně zařadily mezi osoby, které byly jednoznačně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného ohroženy na životě či zdraví, a to způsobem předpokládaným v §272 tr. zákoníku.
Lze tedy uzavřít, že obviněný S. S. byl zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku uznán vinným zcela po právu. Protože jeho námitky dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v §265b tr. ř. a dílem postrádaly jakékoli věcné opodstatnění, Nejvyšší soud jeho dovolání (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. František Hrabec předseda senátu