ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.825.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 825/2021-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 8. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, č. j. 8 To 221/2020-219, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 179/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 2 T 179/2019-189, byl obviněný P. J. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „nejméně od 31. 1. 2019 do 30. 5. 2019, kdy došlo k poslednímu útoku, ve společně obývaném bytě v prvním patře bytového domu na ul. XY, fyzicky a psychicky týral bývalou manželku J. J., nar. XY, tak že ji nepravidelně nejméně jedenkrát týdně, zejména pod vlivem alkoholu, nebo když měla jiný názor, nebo když chtěla, aby odešel, slovně urážel, že je piča, kurva, zdechlina, nepravidelně nejméně desetkrát ji napadal pěstí do hlavy, čímž jí způsoboval podlitiny, zakazoval jí navštěvovat její dceru, a při posledním útoku 30. 5. 2019 v době kolem 16:00 hod. ji urážel, že je piča, mrdka, a když poškozená ze strachu přivolala policii a ta ho z bytu vyvedla, vrátil se do bytu a na pavlači poškozené vyhrožoval, že ji shodí dolů, poté J. J. dovlekl do bytu, shodil na postel, kde ji bil pěstí do těla, následně vzal zde odložené dveře od koupelny ze sololitu a udeřil ji do hlavy a poté vzal velký kuchyňský nůž, vyhrožoval, že ji zabije, podřeže, pověsí mezi dveře, stáhne z kůže, pak ji osolí a opepří, a když poškozená chtěla odejít, došlo k přivření pravé ruky poškozené ve dveřích, a když se jí následně podařilo byt opustit, vyhledala lékařské ošetření v ÚN Ponávka, kde bylo zjištěno rozštěpení záprstních kůstek a zhmoždění pravého oka, přičemž toto jeho jednání mělo negativní vliv zejména na psychický stav poškozené, u níž se prohloubil tzv. syndrom týrané osoby“.
Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 88 T 78/2019, byl obviněný podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Nalézací soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ve zmíněném rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 88 T 78/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené J. J., nar. XY, trvale bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 17.514 Kč.
Následné odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2020, č. j. 8 To 221/2020-219, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na uvedené rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný P. J. dovoláním , v němž formálně uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že byl uznán vinným na základě neúplných a nesprávných skutkových zjištění, která neměla oporu v provedených důkazech. Soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o svědecké výpovědi jednak dcery poškozené a jednak družky jejího souseda, paní H. N. Přitom se podle jeho mínění jednalo o natolik zásadní důkazy, že jejich neprovedením došlo nejen k porušení zásad trestního řízení, ale i k markantnímu zásahu do jeho práva na obhajobu. Důkazy provedené, především pak výpověď svědka Ř., poté soudy vyhodnotily zcela nelogickým způsobem a v příkrém rozporu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. V úvahu nevzaly ani zdravotní stav dovolatele v době incidentu či skutečnost, že poškozené bylo v kritickou dobu naměřeno 1,95 promile alkoholu v krvi, kdy odmítla lékařskou prohlídku, která se uskutečnila až následující den. Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, zrušil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že obviněný neodůvodnil existenci zvoleného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hmotněprávními výhradami, ale irelevantně se s jeho použitím domáhal především přehodnocení soudy přijatých skutkových závěrů. Procesní charakter měl pak i jeho specifický odkaz na nezohlednění jeho zdravotního a psychického stavu a podnapilosti poškozené v době činu. Obviněný přitom ani výslovně neargumentoval existencí tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými závěry, který by výjimečně mohl odůvodnit zásah do skutkových zjištění i v dovolacím řízení. Takový rozpor nadto státní zástupce v předložené věci neshledal. Zdůraznil, že pokud nalézací soud nevyslechl dceru obviněného a družku souseda poškozené, pochybení v podobě tzv. opomenutí důkazů, které je judikaturou chápáno jako porušení práva na spravedlivý proces, se tím nedopustil. Neakceptování důkazních návrhů z jeho strany nebylo projevem libovůle, jestliže své rozhodnutí v tomto ohledu řádně odůvodnil a zároveň disponoval dostatečným okruhem důkazů pro své rozhodnutí. Státní zástupce tedy uzavřel, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nynější trestní věci naplněn nebyl a obviněný na jeho podporu ve skutečnosti ani neuvedl námitky směřující ryze proti právnímu posouzení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. J. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ovšem tuto jinak hmotněprávní námitku opřel fakticky pouze o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek tak ve své podstatě založil výhradně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Přitom jej odůvodnil argumenty, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru i při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadou řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy v dovolatelem namítaném směru zatíženo nebylo .
K jeho námitce, že v řízení před soudy nebyly provedeny obhajobou navržené výslechy dcery poškozené a družky jejího souseda (svědka Ř.), je namístě v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a vždy je pouze na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Je třeba mít na paměti, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten přitom v nynější trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tento postulát „fair procesu“ zde soud prvního stupně bezezbytku respektoval. Na výše zmíněné důkazní návrhy obviněného reagoval přímo v hlavním líčení dne 28. 5. 2020, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz pasáž protokolu na č. l. 186 procesního spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak dostatečně vysvětlil v bodě 30. odůvodnění rozsudku. V odvolacím řízení se obviněný omezil pouze na kritiku tohoto postupu a doplnění dokazování ve veřejném zasedání se přímo nedožadoval. Krajský soud přesto v bodě 4. písemného vyhotovení napadeného usnesení zaujal k dané otázce vlastní stanovisko s tím, že co do rozsahu provedeného dokazování v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení neshledává. Lze tedy konstatovat, že k opomenutí žádného z navržených důkazů v řízení nedošlo a dovolatel v tomto směru v právu na obhajobu zkrácen nebyl.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran okolností a způsobu jeho hrubého zacházení s poškozenou po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Naopak dostatečně a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil, proč jeho obhajobě spočívající v podstatě na tvrzení, že mezi ním a poškozenou docházelo pravidelně k vzájemnému fyzickému i verbálnímu napadání v rámci tzv. „italského“ partnerského soužití, nepřisvědčil. S prakticky totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i odvolací soud. Pokud vůči městským soudem zjištěnému skutkovému stavu a na něj navazující právní kvalifikaci neměl žádných podstatných výhrad, i on svůj postoj k věci odůvodnil v bodech 4. až 10. písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože námitky obviněného P. J. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., tedy ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu