ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.845.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 845/2021-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněných M. P., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, L. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Praze-Ruzyni, a R. G., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Stráži pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 10 To 27/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P., L. P. a R. G. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 6 T 1/2021, byla obviněná M. P. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a účastenství ve formě pomoci k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byli obvinění L. P. a R. G. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
po společné předchozí vzájemné dohodě spočívající v záměru opatřit si protiprávním způsobem s využitím fyzické převahy a nejméně hrozby násilí finanční prostředky od předem vytipované oběti v podobě poškozeného P. P. U., narozeného XY, se kterým byla M. P. domluvená na schůzce za účelem jeho sexuálního uspokojení a s jehož poměry i se situací v místě jeho bydliště byla na základě jejich předchozí sexuální schůzky obeznámena, rozdělení svých úloh, přičemž M. P. měla zpřístupnit byt poškozeného L. P. a R. G., kteří za použití střelné zbraně a teleskopického obušku provedou samotný útok, a vymyšlení legendy o nahněvaném partnerovi, podle níž se budou při napadení před poškozeným chovat, dne 25.8.2020 kolem 19:00 hodin v XY přišla M. P. do místa bydliště P. P. U. do bytu č. 69 v 6. patře domu na ulici XY, načež po uplynutí několika minut pod záminkou, že jde otevřít dveře od domu další společnici, kterou si již při domlouvání schůzky vyžádal jmenovaný za účelem společných sexuálních hrátek ve třech a která podle M. P. měla zrovna dorazit a čekat venku, ač její účast ve skutečnosti nezajistila, zpřístupnila byt poškozeného L. P. a R. G., kteří poté, co poškozený po zazvonění otevřel vstupní dveře v očekávání M. P. a další společnice, vtrhli bez jeho svolení dovnitř a začali na něj křičet, jak si dovoluje začínat si s ženou jednoho z nich, a aby jim dal peníze, jinak že ho zmlátí, L. P. při tom v ruce třímal teleskopický obušek a R. G. střelnou zbraň, kvůli čemuž jim poškozený vydání finanční hotovosti ze strachu přislíbil, a přestože jim předal částku 2.500 Kč, kterou si odložil stranou a která odpovídala dohodnuté ceně za neuskutečněný sexuální styk, požadovali po něm další peníze, na což jim poškozený tvrdil, že již žádné nemá, a po té, co mu R. G. opakovaně mířil pistolí na hlavu a L. P. mu kolem hlavy mával obuškem, se je snažil odbýt tím, že jim ukázal staré a prázdné pouzdro na doklady, avšak M. P. zasáhla a upozornila je, že poškozený peníze uchovává v jiné peněžence, kterou jim poté také odevzdal včetně jejího obsahu s doklady a finanční hotovostí ve výši nejméně 6.000 Kč, přičemž jej L. P. přiměl, aby si lehl na zem na břicho a jednorázovou plastovou páskou mu svázal ruce za zády a povlakem na polštář mu zavázal pusu a při tom mu rovněž šlápl na záda, následně se všichni obžalovaní jali prohledávat skříně a zásuvky, a jakmile shromáždili zpeněžitelné předměty, zejména elektroniku a nářadí, poškozenému zdůraznili, že mají známé na policii a že nikomu nesmí nic říct, a poté L. P. a R. G. i s kořistí byt opustili a M. P. poškozenému přeřízla pouta a před svým odchodem mu zopakovala upozornění, aby nic nehlásil na policii, a poté před domem nasedla do motorového vozidla L. P., ve kterém všichni obžalovaní z místa společně odjeli, poškozenému přitom odcizili finanční hotovost ve výši 2.500 Kč, peněženku v hodnotě 50 Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 6.000 Kč, osobními doklady (osobním průkazem, kartičkou zdravotní pojišťovny, zákaznickou kartou ČD) a platební kartou ČSOB na jeho jméno, pomocí které téhož dne mezi 21:43 a 21:50 hodin ve XY, okres Kladno, v prodejně potravin bez jeho svolení a vědomí provedli tři platby v celkové výši 996,90 Kč, notebook zn. Lenovo v hodnotě 1.500 Kč, mobilní telefon zn. Huawei P20 v hodnotě 1.500 Kč, stavebnici LEGO Star Wars v hodnotě 500 Kč, akuvrtačku zn. Börn v plastovém kufříku v hodnotě 300 Kč, stolní brusku zn. MY PROJECT v hodnotě 800 Kč, brusku zn. Parkside v hodnotě 600 Kč, brusku na vrtáky zn. MY PROJECT v hodnotě 600 Kč, vrtačku zn. Bosch v hodnotě 600 Kč, svěrák ke stojanové vrtačce v hodnotě 200 Kč, sekáče v plastovém boxu v hodnotě 300 Kč, nůžky na plech v hodnotě 200 Kč, sadu vrtáků a bitů v hodnotě 300 Kč, sadu vrtáků do zdi v hodnotě 150 Kč, přímočarou pilu zn. Bosch v hodnotě 1.000 Kč, patnáct brusných kotoučů v hodnotě 19 Kč, pilové listy do přímočaré pily v hodnotě 300 Kč, hodinky zn. Timex v hodnotě 1.500 Kč, kapesní nožík v hodnotě 1.000 Kč, ochranné pracovní rukavice v hodnotě 50 Kč, polokožené rukavice v hodnotě 50 Kč, a svým jednáním mu tak způsobili jednak zhmoždění hrudníku, kvůli kterému sice trpěl bolestivostí, avšak krom pracovní neschopnosti nebyl výrazně omezen v běžném způsobu života, a jednak škodu odcizením v celkové výši nejméně 21.015,90 Kč.
2. Za uvedené trestné činy a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterým byla obviněná M. P. uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 3 T 98/2020, uložil Krajský soud v Praze obviněné M. P. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 3 T 98/2020, který nabyl právní moci 29. 12. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Obviněnému L. P. za uvedené trestné činy a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 6 T 2/2021, uložil Krajský soud v Praze podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, a to pistole se zásobníkem černošedé barvy s označením ME 8 Police CAL 8 mm K Made in Italy. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku soud prvního stupně současně uložil obviněnému trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 1 900 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku Krajský soud v Praze současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 6 T 2/2021, který nabyl právní moci 30. 1. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Obviněnému R. G. uložil Krajský soud v Praze podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 411 97 518, se sídlem Praha 3, Vinohrady, Orlická 2020/4, náhradu škody ve výši 1 084 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 084 Kč jdoucím od právní moci rozsudku do zaplacení, a poškozenému P. P. U., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 14 815,90 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. P. U. odkázán se zbývající částí svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 6 T 1/2021, podali všichni obvinění odvolání, která směřovali do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 10 To 27/2021, tak, že podaná odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Vrchního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 10 To 27/2021, podali všichni tři obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněná M. P. podala dovolání z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel L. P. z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. a obviněný R. G. implicitně z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Dovolatelka M. P. napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v plném rozsahu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podané dovolání následně rozdělila do čtyř hlavních námitek, přičemž prvním bodem rozporuje nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako člena organizované skupiny. Zdůrazňuje, že opakovaně uvedla, že pokud šlo o jednání v bytě poškozeného, tak veškeré pokyny a organizaci protiprávní činnosti měl na starosti pouze obviněný L. P., ona sama se do bytu dostavila pouze za účelem poskytování erotických služeb, aniž by měla předem od obviněných nějaké pokyny či plán. Namítá neexistenci jediného přímého důkazu, kterým by bylo prokázáno, že mezi jednotlivými obviněnými byl předem domluvený plán, rozděleny role a vytyčeny cíle. Z jejího telefonického spojení se spoluobviněným P. nelze usuzovat na jakoukoliv organizaci trestné činnosti v souvislosti s loupeží. V bodě dva uvádí, že skutečnost, že jí poškozený znal a měl její telefonické číslo, podporuje její tvrzení, že se jednalo o exces jejího tehdejšího přítele P. Soud prvního stupně dle jejího názoru nepředložil prokazatelný důkaz o existenci předchozí domluvy mezi ní a ostatními spoluobviněnými a soud druhého stupně se blíže jejími tvrzeními nezabýval. Ve vztahu k bodu 3 dovolací argumentace rozporuje nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání – loupeže – když se nepodílela na útoku vůči poškozenému ani na zmocnění se jeho věcí. Dále namítá (bod 4 dovolání) porušení práva na nestranné posuzování věci, jednostranné a nesprávné hodnocení provedených důkazů a odmítnutí navrhovaných důkazů, jež mohly přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech důkazů (existence kamarádky, přístup k odcizené peněžence – neoprávněné opatření, padělání a pozmění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku). Výrok o vině tedy považuje za nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu (jednání, příčinná souvislost, zavinění) a uložený trest vychází z nesprávného posouzení skutku.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a na něj navazující usnesené soudu druhého stupně přezkoumal ve výroku o vině a trestu, a obě rozhodnutí zrušil a přikázal, aby bylo ve věci soudem prvního stupně znovu rozhodnuto.
10. Dovolatel L. P. namítá nesprávné právní posouzení skutku, když zásadně nesouhlasí s kvalifikací skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (k ostatní trestné činnosti se doznal), neboť nebylo prokázáno, že se zločinu loupeže dopustil jako člen organizované skupiny. Stran pojmu organizované skupiny cituje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 4 Tdo 981/2018, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1053/2017, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 278/2019, ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 675/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 641/2019, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 279/2018, ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1364/2012). Z citované judikatury poté vyvozuje závěry o nutnosti pečlivé až profesionální přípravy pachatelů na loupež, že se zpravidla musí jednat o více loupežných útoků se stejným modem operandi, o používání sofistikovaných zástěrek, o plánovaném obstarání zbraní a vyzbrojení jednotlivých členů skupiny, o maskujícím jednání, o používání tzv. volavek. Z výpovědi poškozeného ovšem vyplynulo, že jejich jednání bylo spíše nekoordinované, živelné, nahodilé a chaotické, a rovněž nelze vyvodit vyšší míru plánovitosti, koordinace, neboť do bytu vstoupili nezamaskováni a bez nějaké sofistikované zástěrky a bez využití volavky. Neztotožňuje se se závěry soudu druhého stupně stran marginálních rozdílů ve výpovědi poškozeného.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a uložil mu, aby věc v potřebném rozsahu opětovně projednal a rozhodl.
12. Dovolatel R. G. podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení skutku. V jeho případě došlo k porušení formálních náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., když není výslovně citován důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. a) – f) tr. ř. Z podaného mimořádného prostředku, konkrétně použitého slovního vyjádření, je však patrné, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil implicitně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jej podal z důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Podle jeho názoru nebyl naplněn znak organizované skupiny stran zločinu loupeže. Namítá, že neměl povědomí o činnosti spoluobviněného P. ani spoluobviněné P., jednání s nimi nekonzultoval a nepřipravoval. Rovněž připomíná, že byl násilím a pohrůžkou násilí donucen vstoupit do obydlí poškozeného, což potvrdil i spoluobviněný P. Žádný důkaz pak nehovoří o opaku a rozporuje postup soudů, které ignorovaly jejich shodné výpovědi a považovaly je za nevěrohodné. Odkazuje na soudní judikaturu, na základě níž poukazuje na nenaplnění všech znaků organizované skupiny (sp. zn. 3 Tdo 278/2019, sp. zn. 6 Tdo 641/2019, sp. zn. 8 Tdo 1037/2019, sp. zn. 4 To 1376, pozn. Nejvyššího soudu – v prvních třech případech se dle označení „Tdo“ jedná o usnesení Nejvyššího soudu, v posledním případě však Nejvyšší soud nemůže identifikovat, k jakému soudu se sp. zn. vztahuje). Dále namítá skutečnost, že jeho jednání nikdy nesměřovalo ani ke konkludentní účasti na jakékoliv organizované skupině. Do bytu poškozeného vstoupil a následného jednání se dopustil ze strachu ze spoluobviněného P., o úmyslech ostatních spoluobviněných mu nebylo ničeho známo. Uvědomuje si, že se dopustil trestného činu loupeže, ovšem nikoliv v kvalifikované skutkové podstatě. Na základě nesprávné právní kvalifikace došlo k uložení nesprávné a nezákonné výměry trestu. Takový zásah představuje zásah do práva na spravedlivý proces a objektivní hodnocení důkazů, což dosahuje již takové úrovně, že je v každém případě na místě zásah dovolacího soudu, aby nemusela být věc postupována až soudu ústavnímu.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil k dalšímu řízení.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 19. 7. 2021, sp. zn. 1 NZO 592/2021, nejprve shrnula průběh dosavadního řízení, zvolené dovolací důvody a argumentaci obviněných. Poté stran uplatněných dovolacích námitek konstatuje, že rozborem a naplněním kvalifikačního znaku jako jednání organizované skupiny se velmi podrobně zabýval soud prvého stupně, který správně dospěl k závěru, že všichni obvinění vystupovali v pozici spolupachatelů a při přepadení postupovali podle předem připraveného plánu. Všichni obvinění před poškozeným vystupovali na základě předem připravených rolí, když obviněný L. P. měl být podváděným mužem, obviněná M. P. jeho nevěrnou partnerkou a obviněný R. G. přítel obviněného L. P. Postupovali podle předem připraveného plánu, každý měl přidělený svůj úkol a svou roli. Státní zástupkyně považuje jejich jednání za plánovité a koordinované. Všechny obviněné shledává na loupežném přepadení poškozeného aktivně se podílející, a to zcela vědomě ve společenství tří trestně odpovědných osob. Proto bylo jejich jednání správně právně kvalifikováno jako jednání členů organizované skupiny.
15. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný P. v dané věci dále nerozvádí, jakou alternativu daného dovolacího důvodu zvolil, když se lze toliko domnívat, že namítá druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu.
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaných dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatelé uplatnili, byť s velkou dávkou tolerance, námitky částečně právně relevantním způsobem, když všichni zpochybňují naplnění znaku spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže jako členové organizované skupiny, přestože většina uplatněné argumentace spočívání na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Je tomu tak proto, že rozhodující část uplatněné argumentace totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů a rozsahu dokazování (námitky stran neprokázání dohody na loupeži u poškozeného, rozpory mezi jednotlivými výpověďmi poškozeného i samotnými obviněnými, zamítnutí doplnění dokazování, jednostranné hodnocení důkazů, posouzení charakteru jednání obviněných). Tyto námitky jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Obvinění totiž fakticky vytýkají soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení výpovědi poškozeného a jejich výpovědí a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů ve vztahu k naplnění znaku organizované skupiny a následně naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trestných činů kladeného jim za vinu . Lze tedy uzavřít, že fakticky obvinění primárně namítají vadná skutková zjištění soudů nižších stupňů a rozsah dokazování, a přitom současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
23. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr je nutno uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně a precizně zdůvodnil (viz body 7. – 22. rozsudku soudu prvního stupně), když všechny provedené důkazy hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (zejména výpověď poškozeného, výpovědi obviněných, záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu), přičemž se velmi podrobně zabýval výpovědi poškozeného, jak z přípravného řízení, tak i u hlavního líčení a výpovědi obviněných, které hodnotil v kontextu s dalšími provedenými důkazy, právě z toho pohledu, zda jsou v souladu s výpovědi poškozeného či obviněných, takže žádný z provedených důkazů neopomenul. Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, když v rámci podaných odvoláních obvinění, jak již bylo naznačeno, uplatnili obdobné námitky jako v podaných dovoláních, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněných (viz body 18. – 34. usnesení soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Praze se především vypořádal s námitkami týkajícími se jistých dílčích rozporů ve výpovědích poškozeného, ale zejména se stěžejní argumentací všech obviněných, a to naplněním znaku organizované skupiny. Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů pečlivě a řádně zhodnotily všechny důkazy a logickým způsobem odůvodnily prokázání viny obviněných z trestných činů, kladených jim za vinu, za něž byli následně i pravomocně odsouzeni.
24. Nad rámec shora uvedeného vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud rovněž za vhodné zdůraznit, že obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovoláních a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.
25. Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatelů, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, stručně vyjádřit. Obvinění především namítají jednostranné posuzování provedených důkazů. Především je třeba uvést, že v projednávaném případě se soudy nižších stupňů musely vypořádat s tvrzeními obviněných, které si rovněž ani společně zcela nekorespondovaly, s tvrzením poškozeného, když jiné osoby u protiprávního jednání obviněných nebyly přítomny. Obecně platí, že situace „tvrzení proti tvrzení“, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klade na soudy zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Lze tedy uzavřít, že samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje uznat obviněné vinnými, naznačená situace ovšem klade zvýšené nároky na soudy z hlediska odůvodnění jejich rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů. Takto v dané věci soudy, zejména soud prvního stupně, postupovaly, když na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obvinění vypovídali každý rozporuplně a že jejich obhajoba byla vyvrácena právě jejich samotnými výpověďmi v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, která ovšem nestojí osamoceně, ale podporovaly jí další provedené důkazy jako např. výpis uskutečněného telekomunikačního provozu.
26. V dané souvislosti je nezbytné uvést, že při provádění a hodnocení důkazu – konkrétně svědecké výpovědi – jde o ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, a tak myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývající části, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, této povinnosti dostál, když především soud prvního stupně podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení, přičemž následně dospěl k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozeného, a to v rozhodujících částech řetězce jeho tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky. Je třeba zdůraznit, že výpověď poškozeného je po celou dobu neměnná, tento o podstatných skutečnostech vypovídá stejně, na rozdíl od obviněných, jejichž výpovědi jsou nejen v rozporu s výpověďmi poškozeného, ale i mezi jejich výpověďmi navzájem jsou podstatné rozpory (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Navíc je třeba uvést, že soud prvního stupně nepostavil výrok o vině toliko na tvrzení, že uvěřil výpovědi poškozeného, nýbrž i na dalších důkazech, které tvrzení obviněných vyvracejí (viz např. body. 7.-9., 11.-12., 16., 17., 19. rozsudku soudu prvního stupně).
27. Stran námitky obviněné P., že soudy bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování, je třeba uvést, že obviněná ani explicitně neuvádí, o jaké důkazy se mělo jednat. Za takové situace se může dovolací soud k této námitce vyjádřit pouze obecně, neboť není jeho povinností si dovolací argumentaci domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje v rámci dovolacího řízení povinné zastoupení obviněné obhájcem [§265d odst. 2 tr. ř.]. Obecně je třeba uvést, že z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že strany shodně uvedly, že nemají návrhy na doplnění dokazování. Rovněž z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze je patrno, že nebyly učiněny žádné návrhy na doplnění dokazování. Z tohoto pohledu není tedy zřejmé, jaké důkazy měla obviněná na myslí a nemůže se jednat ani o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další). Pokud obviněná snad naznačuje, že měla být prověřena její tvrzení o kamarádce, které měla původně s ní k poškozenému jít, tak je třeba uvést, že jednak provedení tohoto důkazů obviněná nenavrhovala, když tvrzení obviněné bylo nakonec vyvráceno záznamy z mobilního telefonu obviněné.
28. Lze tedy uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Jak již bylo naznačeno, soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obvinění preferovali, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
29. Jak již bylo naznačeno, právně relevantně byla ze strany obviněných uplatněna námitka stran spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže jako člen organizované skupiny, byť s velkou dávkou tolerance. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle odst. 2 písm. a) se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 jako člen organizované skupiny. Obvinění shodně namítají naplnění znaku organizované skupiny stran zvlášť závažného zločinu loupeže, když naplnění základní skutkové podstaty nezpochybňují.
30. Pojem „organizovaná skupina“ není v trestním zákoníku definován a je dovozován judikaturou. Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin, jako člen organizované skupiny nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §23 tr. zákoníku. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si vědomy takové okolnosti (srov. č. 22/2011 Sb. rozh. tr.). Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1604.].
31. Nejvyšší soud především považuje za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se naplněním znaku organizované skupiny zabývaly, když obvinění naplnění tohoto znaku zpochybňovali již v předchozím řízení, přičemž uváděli stejné argumenty, které uplatnili v rámci dovolacího řízení a dovolací soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje (viz bod 24.-26. rozsudku soudu prvního stupně, bod 29. usnesení soudu druhého stupně).
32. Nejvyšší soud považuje za vhodné jen pro úplnost uvést, že uvedené závěry soudů vyplývají z výsledků provedeného dokazování a jsou logickým vyjádřením jednání každého z členů posuzované organizované skupiny. Zváží-li se z hlediska těchto zásad soudy učiněná skutková zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán, je dostatečně patrné, že všichni obvinění se aktivně a zcela vědomě na základě svého rozhodnutí podíleli na chodu organizované skupiny a znali všechny rozhodné souvislosti. Jednali na základě přesně dohodnutého scénáře, který spočíval v tom, že obviněná P., které měla schůzku s poškozeným na základně předchozí dohody ohledně poskytnutí sexuálních služeb se tak dostala do bytu poškozeného, kde poškozenému nepravdivě tvrdila, že přijde další společnice a následně pod záminkou, že tato již přišla, šla otevřít vchodové dveře domu a následně pustila ozbrojené spoluobviněné, kteří na místo přišli ozbrojení (pistole a teleskopický obušek) do bytu poškozeného, kde tito předstírali, že se jedná o rozzlobeného partnera (spoluobviněný P.) obviněné P. a jeho přítele, chtěli po něm peníze, jinak, že ho zmlátí, když ho dále ohrožovali opakovaně přinesenými zbraněmi, a dopustili se na něm dalšího násilí, když následně mu odcizili shora uvedené věci, čehož se obviněná P. aktivně i účastnila tím, že jim poskytla informace o další peněžence poškozeného. Jejich jednání se tedy vyznačovalo dělbou úkolů a plánovitostí (obviněná slibovala poskytnutí sexuálních služeb, a tak se dostala do bytu a poté vpustila do bytu pod nepravdivou záminkou ozbrojené spoluobviněné, kteří by se do bytu poškozeného jinak nedostali nebo dostali za ztížených podmínek) a tito přišli již předem ozbrojení a následně použili vůči poškozenému násilí a pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se věci poškozeného. Jejich jednání, na němž se podílelo více osob, splňovalo znaky organizovanosti, neboť se jednalo o předem připravovanou trestnou činnost, nikoliv náhodnou trestnou činnost, když zcela zřejmé bylo i rozdělení úloh mezi jednotlivé členy, kteří jednali koordinovaně a plánovitě, což usnadnilo spáchání činu a nepochybně zvyšovalo pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle. Jinak řečeno, hlavním úkolem obviněné tedy bylo otevřít dveře do bytu dalším dvěma obviněným a tím jím zpřístupnit byt poškozeného, neboť na základě předchozí schůzky alespoň rámcově věděla, že poškozený žije sám a jakými věcmi poškozený disponuje a dokázala tak odhadnout jeho movitost/majetnost včetně znalosti informace o další peněžence. Obvinění P. a G. měli provést samotné násilné přepadení, když byli vybaveni zbraněmi – střelnou zbraní a obuškem. Obviněná P. spoluobviněné P. a G. se zbraněmi viděla a byla tak srozuměna s tím, jakými prostředky budou peněžní prostředky a další věci od poškozeného vymáhány. Obviněný G. se aktivně na loupežném přepadení rovněž podílel, když poškozeného ohrožoval zbraní a shromažďoval odcizené věci poškozeného podle pokynů spoluobviněného P. Pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu, není podstatné, že neměla trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Všichni obvinění vykonávali své role s pochopením všech podstatných souvislostí. Za těchto okolností proto nelze dospět k závěru, že by některý z obviněných nevěděl o tom, že je členem organizované skupiny, neboť všichni jednali ve vzájemné souhře, byli po celou dobu ve vzájemném telefonickém nebo osobním spojení, a drželi se svých předem určených rolí. S tímto vědomím se chtěli dopustit loupežného přepadení poškozeného, a tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku porušit zákonem chráněné hodnoty, jimiž jsou u trestného činu loupeže osobní svoboda a majetek poškozeného. Při takto rozdělených úkolech a stanoveném plánu, na němž se aktivně podíleli všichni tři obvinění, není pochyb o tom, že šlo o organizovanou skupinu. Nejvyšší soud proto shledal, že vlastní průběh takto zorganizované trestné činnosti se připraveným plánem řídil. Námitkám obviněných stran naplnění znaku organizované skupiny tak nemůže Nejvyšší soud přisvědčit. Skutečnost, že snad jejich jednání bylo chaotické a zmatkovité (viz dovolací argumentace obviněného P.) neznamená, že se nejednalo o organizovanou skupinu. Předně je třeba uvést, že celá věc měla vypadat „jako odplata zhrzeného muže“, a že spoluobviněná P. je v tom nevinně a za takové situace je zcela logické, že pachatelé museli předstírat před poškozeným určitou nepřipravenost celé akce, aby to vypadalo jako náhodná událost. Navíc je třeba uvést, že i za situace, kdy je trestná činnost dopředu organizovaná skupinou nejméně tří trestně odpovědných osob a jednotliví aktéři mají rozdělené role, nelze vyloučit, a také se to stává, že při vlastním páchání trestné činnosti nejdou věci tzv. podle plánu, což ovšem nevylučuje, aby se jednalo o organizovanou skupinu. Obecně je nutno uvést, že skutečnost, že vlastní provedení útoku není zcela shodné s původními představami členů organizované skupiny, není pro naplnění znaku spáchání činu organizovanou skupinou rozhodující. Za podstatné je možno považovat skutečnost, že se dopředu sdružily tři osoby za účelem loupežného přepadení a případnému útoku vůči tělesné integritě poškozeného. Všichni tři obvinění byli již totiž předem domluveni alespoň v kostře o průběhu loupeže, když každý z obviněných měl předem jasně danou úlohu. V tomto ohledu nutno konstatovat, že pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel (k tomu srov. např. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 482/2011, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017, a další), takže role jednotlivých pachatelů nemusí být v rámci organizované skupiny srovnatelná. Pokud pak obviněný G. namítá, že jednal pod pohrůžkou násilí spoluobviněného P., tak je třeba podotknout, že se jedná o námitku do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když soudy měly na základě provedeného dokazování obhajobu tohoto obviněného za vyvrácenou.
33. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že prokázané jednání obviněných naplnilo znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť všichni obvinění se na spáchání tohoto trestného činu podíleli jako členové organizované skupiny, a to úmyslně, při znalosti všech základních relevantních skutečností. Rozdělení úkolů, naplánování jednotlivých úloh a koordinovanost při jejich páchání byla právě taková, aby to postačovalo k jejich úspěšnému provedení, respektive aby to výrazně zvýšilo pravděpodobnost úspěšnosti, koordinace jejich činností skutečně nemohla být nahodilá. Lze tedy uzavřít, že soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že všichni obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost v duchu shora vymezených obecných zásad jako členové organizované skupiny, přičemž jejich jednání lze rovněž posuzovat jako jednání spolupachatelů. Na tomto podkladě Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce obviněného G., který rozporoval uložený trest na základě chybného výroku o vině. Jelikož výrok trestu navazuje na výrok o vině, který v tomto případě netrpí žádnými podstatnými vadami, jedná se o námitku nedůvodnou.
34. Jelikož i další tvrzení obviněné P. týkající se naplnění pojmových znaků trestného činu (obecně) je v podstatě kusá, strohá a nijak nerozvedená, může se Nejvyšší soud s touto dovolací argumentací, která byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vypořádat pouze v obecné rovině a tato nemůže být předmětem
podrobného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Povinností Nejvyššího soudu není si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem [§265d odst. 2 tr. ř.]. Zde je třeba pro stručnost odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který zcela správně a řádně uvedl, v čem spatřuje naplnění všech znaků předmětných trestných činů (body 23. – 29.) a to i z pohledu podílu obviněné P. S tímto závěrem se ztotožnil rovněž soud druhého stupně a Nejvyšší soud nemá k závěrům těchto soudů žádné výtky.
35. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných byla podána, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) nebo b) tr. ř.
36. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu