ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.872.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 872/2021-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného T. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 To 63/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 71/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 1 T 71/2020, byl obviněný T. M. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„jako statutární zástupce a osoba oprávněná jednat za právnickou osobu K., IČ: XY , se sídlem XY, nepravdivě za tuto právnickou osobu uvedl:
1. v přiznání k dani z příjmů právnických osob ze dne 11. 3. 2015, podaném na Finanční úřad pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště Praha 5, za zdaňovací období roku 2014, nulový základ daně, ačkoliv věděl, že výsledek hospodaření za toto zdaňovací období činil 229 565 Kč a vzniklá daňová povinnost, která měla být přiznána a odvedena správci daně činila 43 510 Kč,
2. v přiznání k dani z příjmů právnických osob ze dne 26. 3. 2016, podaném na Finanční úřad pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště Praha 5, za zdaňovací období roku 2015, nulový základ daně, ačkoliv věděl, že výsledek hospodaření za toto zdaňovací období činil 299 496 Kč a vzniklá daňová povinnost, která měla být přiznána a odvedena správci daně činila 56 810 Kč,
neboť jménem K., IČ: XY, se sídlem XY, provozoval jako hlavní podnikatelskou činnost taxislužbu, ačkoliv K., IČ: XY, založil jako neziskovou organizaci, tedy veřejně prospěšného poplatníka, přičemž hlavní činností K., měla být závodní činnost motosportu, kterou však vykonával pouze okrajově, a tedy neoprávněně využíval výhod plynoucích ze statutu veřejně prospěšného poplatníka, jako je uplatnění položky snižující základ daně dle §20 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a tím způsobil celkovou škodu ve výši 100 320 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. M. odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, vyměřenému jako 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech právnických osob v trvání 24 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro hl. m. Prahu, IČO: 72080043, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 1 T 71/2020, podal obviněný T. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 To 63/2021, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 To 63/2021, podal následně obviněný T. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že výše škody byla nižší než 100.000 Kč, což je hranice většího rozsahu předpokládaná v úpravě po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb., a proto jeho jednání nelze posoudit jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále uvedl, že mělo být použito ustanovení o zvláštní účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku. Rovněž vyjádřil názor, že danou trestní věc neměl posuzovat ani Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud nalézací, tak Městský soud v Praze jako soud odvolací, a proto ve věci rozhodl nepříslušný orgán, rozhodnutí je tudíž nezákonné. Rovněž uvedl, že pro soud má být určující stav ke dni vydání rozhodnutí ve všech parametrech včetně způsobení škody, proto měly být zohledněny platby 1.500 Kč, které byly současným předsedou spolku K. uhrazeny po podání obžaloby poškozenému finančnímu úřadu. Dále obviněný namítl, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe. Postup orgánů činných v trestním řízení byl beze snahy řešit věc méně invazními způsoby, jako je tomu v daňovém řízení. Dále konstatoval, že na samém počátku dané věci stálo oznámení Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, které ale směřovalo k činnosti pobočného spolku, tj. osobě právnické, avšak Policie ČR a následně státní zástupkyně zaměřili prověřování, resp. trestní stíhání na dovolatele, tj. osobu T. M. jako na osobu fyzickou. V této souvislosti uvedl, proč byl tedy zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vůbec přijímán, když podle něj orgány činné v trestním řízení nepostupují.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a usnesení Městského soudu v Praze a sám rozhodl, že se zprošťuje obžaloby, případně rozhodl o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému příslušnému orgánu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pod dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, kterými společně brojil proti naplnění skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené námitky obviněného neshledal opodstatněnými. Dále uvedl, že ačkoli po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb. došlo k navýšení stanovené hranice škody velkého rozsahu na 100.000 Kč, stále bylo možné jednání obviněného kvalifikovat jako tentýž trestný čin, neboť škoda dosáhla celkem výše 100.320 Kč. Avizované platby 1.500 Kč, které byly současným předsedou spolku K. uhrazeny po podání obžaloby poškozenému finančnímu úřadu, nenabývají právní relevanci z hlediska již dokonaného trestného činu, k němuž je uplatňována vina obviněného. Nepřípadný je rovněž odkaz obviněného na použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti ve smyslu §242 tr. zákoníku, neboť předvídaný zánik trestní odpovědnosti je zde vztahován výlučně na trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. Toto zvláštní ustanovení nedopadá i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, neboť není obsažen v jeho stanovené dikci.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podřadit rovněž námitku obviněného týkající se zásady subsidiarity trestní represe. I tuto námitku je třeba považovat za neopodstatněnou, neboť existence jiné právní normy daňové povahy ještě nezakládá nutnost postupu toliko podle takové normy bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. V posuzované věci obviněného není možno spatřovat ani žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost uplatněna. Nešlo o jednorázové pochybení obviněného v oblasti správy daní a především jeho jednání bylo příznačné účelovým zneužitím provozování spolku, jímž místo prospěšné činnosti kryl výkon hlavní činnosti v podobě provozování taxislužby, a k němuž se vázaly výhody přiznávané z postavení veřejně prospěšného poplatníka.
Jestliže obviněný polemizoval s absencí dovozování trestní odpovědnosti právnické osoby, je nutné zdůraznit, že vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen jako souběžný, samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah. Trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, což platí i naopak.
Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že ve věci rozhodl nepříslušný orgán, a proto je rozhodnutí nezákonné. Spolek K. sídlil v pražském obvodu, k němuž byl příslušný Finanční úřad pro Prahu 5 a vůči němuž směřovala realizace povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmu právnické osoby, ve které obviněný vystupoval jako statutární orgán a osoba oprávněná za ni jednat. Od takto určeného místa spáchání trestného činu se v souladu s §18 odst. 1 tr. ř. odvíjela příslušnost soudu prvního stupně, jímž byl Obvodní soud pro Prahu, který projednával případ obviněného.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Vyjádření bylo předloženo obviněnému a jeho obhájci, kteří v replice setrvali na uplatněných námitkách.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání obviněného dovolací soud zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného týkající se naplnění skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tato námitka byla shledána neopodstatněnou.
Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že obviněný T. M. naplnil po právní stránce skutkovou podstatu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když výše zkrácené daně činí za žalovaná zdaňovací období roku 2014 a 2015 částku 100.320,- Kč, a s ohledem na ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku lze tedy dovodit, že se trestné činnosti dopustil ve větším rozsahu. Soud si byl vědom skutečnosti, že současný statutární zástupce klubu K. pan S. jedná s poškozeným Finančním úřadem pro hl. m. Prahu o úhradě dluhu, když ze strany klubu byly provedeny k úhradě dlužných částek daně celkem tři platby v celkové částce 1.500,- Kč. Nicméně správně vyhodnotil, že skutečnost, že tyto částky byly klubem dodatečně uhrazeny a výše dlužné částky tedy v současné době nepřesahuje 100.000 Kč, nemá vliv na výši škody způsobené obviněným jako statutárním zástupcem klubu v době spáchání skutku, a tedy ani na právní kvalifikaci skutku jako přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Klíčovým okamžikem je totiž doba spáchání, resp. dokonání žalované trestné činnosti, kdy škoda prokazatelně přesahovala částku 100.000,- Kč, tj. ve smyslu §138 tr. zákoníku přesáhla hranici větší škody (škoda přesahující částku 100.000,- Kč). Rovněž v době zahájení trestního stíhání obviněného a dokonce i v době podání obžaloby neuhrazená dlužná částka stále dosahovala výše 100.320 Kč. Rovněž soud druhého stupně se výší škody zabýval a to právě z pohledu odvolací argumentace obviněného (viz bod 9. – 10. usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, neboť se s těmito zcela ztotožnil.
Pokud obviněný T. M. odkazuje na znění §242 tr. zákoníku, lze tuto námitku pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §242 tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§241 tr. zákoníku) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Již ze samotného znění zákona je tedy zřejmé, že na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku se toto ustanovení nevztahuje. To potvrdilo již za předchozí zákonné úpravy usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006, publikované pod č. 45/2007 Sb. rozh. tr., které vycházelo z tehdy platné úpravy trestním zákonem č. 140/1961 Sb., jeho závěry však lze plně vztahovat i na stav podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že dodatečné zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (nyní §240 tr. zákoníku) není důvodem pro analogické použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti (nyní §242 tr. zákoníku), které se týká zániku trestnosti trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (nyní trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku). Na takové případy projevené lítosti by bylo možné aplikovat za splnění stanovených podmínek pouze obecné ustanovení o účinné lítosti.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku je v podstatě zvláštním druhem podvodu. Proto se i otázka zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí posoudí odlišně od trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, jehož podstatou není podvodné jednání. Rozdílnost v podmínkách použití účinné lítosti u citovaných trestných činů je tak výsledkem odlišného přístupu zákonodárce k řešení tohoto druhu kriminality. Navíc platí, že zatímco účinná lítost podle §33 tr. zákoníku vyžaduje dobrovolnost v jednání pachatele, zvláštní případ účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku takový požadavek neobsahuje. V případě institutu účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku je třeba vzít v úvahu, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu vztáhnout toto zvláštní ustanovení i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, nepochybně by tuto skutečnost vyjádřil v některém ustanovení trestního zákoníku, popř. by příslušným způsobem upravil dikci ustanovení jeho §33. Skutečnost, že zákonodárce považuje za závažnější daňový delikt „zkrácení“ daně než její „neodvedení“, je patrný i z vývoje trestněprávní úpravy.
Námitka obviněného o možnosti analogické aplikace ustanovení §242 tr. zákoníku na posuzovaný případ je tedy zjevně neopodstatněná.
S jistou mírou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit rovněž námitku obviněného týkající se zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech zásadně společensky škodlivých mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisuˮ.
Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Obviněný však k námitce stran zásady subsidiarity trestní represe neuvádí žádné skutečnosti, které by ve smyslu shora citovaného stanoviska měly a mohly odůvodňovat závěr, že jeho skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dlužno dodat, že zjištěné skutky byly standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. S ohledem na způsob, jakým obviněný v nyní posuzované věci jednal, je zjevné, že nejde o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, naopak se jedná v podstatě o zcela standardní protiprávní jednání, které je sankciováno prostředky trestního práva. Rovněž ani osoba obviněného, především jeho zcela nekritický postoj, nemůže dávat podklad pro závěr o případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nebylo proto na místě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Ani u této dovolací námitky nelze obviněnému přisvědčit.
Co se týká námitky, v níž obviněný polemizoval s absencí dovozování trestní odpovědnosti právnické osoby, je třeba souhlasit se státním zástupcem, že vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen jako souběžný, samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah. Trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, což pochopitelně platí i naopak.
Také námitkou obviněného, že rozhodnutí v jeho trestní věci bylo vydáno nepříslušným orgánem, se soudy dostatečně zabývaly. Bylo jednoznačně prokázáno, že spolek K. sídlil v pražském obvodu, k němuž byl příslušný Finanční úřad pro Prahu 5 a vůči němu také směřovala realizace povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmu právnické osoby (ve které obviněný vystupoval jako statutární orgán a osoba oprávněná za ni jednat). Od takto určeného místa spáchání trestného činu se v souladu s §18 odst. 1 tr. ř. odvíjela příslušnost soudu prvního stupně, jímž byl Obvodní soud pro Prahu 5. Soud druhého stupně se příslušností soudu prvního stupně důkladně zabýval (viz bod 6. usnesení soudu druhého stupně).
Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu