ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.879.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 879/2021-1276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněné L. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 77/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 167/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 51 T 167/2019, uznal obviněnou L. H. vinnou třemi přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad skutky zde popsané pod body I., II. a III.), jichž se dopustila tím, že:
I.
v období od 30. 9. 2009 do 25. 2. 2010 vylákala pod záminkou půjček, s úmyslem se obohatit, finanční prostředky od pošk. J. P., nar. XY, ačkoli již v době uzavření ústních smluv o půjčkách věděla, že s ohledem na svoji finanční situaci a exekuční řízení, která proti ní byla vedena, nebude schopna finanční prostředky vrátit, konkrétně na základě předchozí ústní dohody podepsala s poškozeným:
1. dne 30. 9. 2009 na adrese XY, směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 240.000 Kč včetně úroku a to tak, že v ten samý den jí předal smluvenou částku ve výši 240.000 Kč v hotovosti na téže adrese s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do konce roku 2009, následně byla splatnost prodloužena do konce února 2010,
2. dne 25. 2. 2010 na adrese XY, směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výší 44.000 Kč včetně úroků, a to tak, že jí téhož dne na téže adrese předal smluvenou částku ve výši 40.000 Kč s tím, že obviněná půjčku vrátí nejpozději do 25. 3. 2010, což neučinila, načež s ní poškozený na její žádost dne 26. 3. 2010 sepsal směnku, která nahradila dvě původní směnky, na částku 334.000 Kč splatnou nejpozději do 26. 4. 2010,
obviněná shora uvedené finanční prostředky poškozenému nevrátila a přestala s ním komunikovat, čímž způsobila pošk. J. P., nar. XY, škodu ve výši 280.000 Kč, z čehož uhradila částku 8.000 Kč,
II.
v období od 27. 2. 2012 do 25. 6. 2012 vylákala, s úmyslem se obohatit, finanční prostředky a 2 ks hodinek od pošk. I. Ř., nar. XY, a L. Ř., nar. XY, ačkoli věděla, že s ohledem na svoji finanční situaci a exekuční řízení, která proti ní byla vedena, nebude schopna finanční prostředky vrátit, konkrétně:
1. na základě předchozí ústní smlouvy o půjčce podepsala na adrese XY, dne 27. 2. 2012 s L. Ř., nar. XY, směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 10.155 EUR (254.382 Kč), a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 27. 4. 2012,
2. poté, co v červnu 2012 navštívil poškozený L. Ř., nar. XY, prodejnu se šperky, v ul. XY, kde obviněná pracovala, vylákala od něj zálohu 100.000 Kč na nákup šperků, a poté, co si některé šperky poškozený zakoupil a měla mu být ze složené zálohy vyplacena zbývající částka ve výši 48.746 Kč, tuto mu neuhradila a podepsala směnku na částku 48.746 Kč se splatností do 1. 8. 2012,
3. vylákala z poškozených dne 25. 6. 2012 na adrese XY, 2 ks hodinek, které měli ve své prodejně, s tím, že má na ně kupce a jakmile od tohoto obdrží peníze, obratem je poškozeným uhradí, o čemž společně sepsali dne 25. 6. 2012 směnku na částku 8.027 Kč splatnou do 1. 8. 2012, obviněná shora uvedené finanční prostředky poškozeným nevrátila a 2 ks hodinek neuhradila a přestala s nimi komunikovat, čímž způsobila pošk. I. Ř., nar. XY, a L. Ř., nar. XY, škodu ve výši 311.155 Kč,
III.
v období od 14. 2. 2013 do 9. 8. 2013 vylákala pod záminkou půjček, s úmyslem se obohatit, finanční prostředky od pošk. J. H., nar. XY, ačkoli již v době uzavření ústních smluv o půjčkách věděla, že s ohledem na svoji finanční situaci a exekuční řízení, která proti ní byla vedena, nebude schopna finanční prostředky vrátit, konkrétně na základě předchozí ústní dohody podepsala s poškozeným:
1. na adrese ul. XY, dne 14. 2. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 66.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 28. 2. 2013 (prodlouženo do 22. 4. 2013),
2. na adrese ul. XY, dne 18. 3. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 66.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 29. 3. 2013 (prodlouženo do 29. 4. 2013),
3. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 28. 3. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 55.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 10. 4. 2013,
4. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 28. 3. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 55.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 17. 4. 2013,
5. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 5. 4. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 66.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 5. 5. 2013,
6. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 9. 5. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 22.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 15. 5. 2013,
7. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 14. 5. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 36.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 28. 5. 2013,
8. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 21. 5. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 60.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 31. 5. 2013,
9. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 30. 5. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 20.000 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 30. 6. 2013,
10. buď na adrese ul. XY, nebo XY, dne 9. 8. 2013 směnku, dle které obviněné poskytuje finanční částku ve výši 33.520 Kč, a to tak, že jí celou částku předal na téže adrese v hotovosti s tím, že obviněná vrátí půjčku nejpozději do 5. 9. 2013,
obviněná shora uvedené finanční prostředky poškozenému nevrátila a přestala s ním komunikovat, čímž způsobila pošk. J. H., nar. XY, škodu ve výši 479.520 Kč, z níž doposud uhradila 22.000 Kč .
Za to jí byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Jeho výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Odvolání obviněné, které proti tomuto rozsudku podala, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 77/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná citované usnesení odvolacího soudu následně napadla dovoláním, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V tomto dovolání předně namítá nesprávné právní posouzení tří skutků jako třech přečinů podvodu, jelikož zastává názor, že měly být posouzeny jako jediný pokračující přečin podvodu v souladu s §116 tr. zákoníku, kdy soudní praxe připouští i delší časové odstupy mezi jednotlivými dílčími skutky. Tato kvalifikace měla být zohledněna i při ukládání trestu a neměla jí být kladena k tíži přitěžující okolnost spočívající v tom, že se dopustila vícero trestných činů.
O trestné činy se nadto podle ní nejednalo, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněná od poškozených finanční prostředky nevylákala, ale tyto si vypůjčila v době svého podnikání prostřednictvím prosperujících společností prodávajících hodnotné zboží, takže byla schopna vypůjčené prostředky v přiměřeném čase vrátit. Věřitelé jí peníze vždy sami nabídli a měli plnou povědomost o stavu jejího podnikání. Je také třeba zohlednit jejich možnost omyl eliminovat. Tyto informace v trestním řízení sice popřeli, ale jednalo se o jejich svobodné podnikatelské rozhodnutí finanční prostředky zhodnocovat prostřednictvím podnikání obviněné, které z objektivních důvodů nezávislých na vůli obviněné (ztráta hlavního odběratele a trestná činnost páchaná na obviněné svědkem K., o čemž poškození i svědci od obviněné věděli, k jejich žádosti jim předložila odsuzující rozsudek, podle něhož ji měl svědek K. nahradit škodu) v konečném důsledku skončilo ve ztrátě. Nebylo prokázáno, že by někoho uvedla v omyl, využila něčího omylu či zamlčela podstatné skutečnosti, a ani co měla zamlčet či jaký omyl měl být na straně poškozených dán. Skoro všechny půjčky byly zajištěny směnkami, popřípadě zástavním právem. Poškození se snažili utržit na obviněné svůj díl zisku, což se jim nepovedlo, a nedosáhli tak svého obchodního záměru a plánu. Obviněná se svým jednáním nijak neobohatila, všechny vypůjčené prostředky použila v rámci svého podnikání, jak ujednala s poškozenými. Nekoupila si za ně žádné luxusní zboží pro sebe ani nijak vypůjčené peníze neutratila, tedy nezneužila je pro svou potřebu. Až po uzavření smluv o půjčkách vznikly překážky, které jí bránily splnit svůj závazek a které nemohla v době uzavření smlouvy předvídat, když jinak by byla schopna závazky plnit.
Současně nedošlo k naplnění znaku subjektivní stránky stíhaných přečinů, jelikož v hlavním líčení nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by byl patrný její úmysl vylákat finanční prostředky z poškozených a obohatit se na jejich úkor. Nelze jej dovozovat jen s ohledem na údajné arogantní jednání obviněné popsané zaujatými svědky. V takovém případě měla být zproštěna obžaloby s poukazem na zásadu in dubio pro reo . Oba soudy neprovedly obviněnou navrhované klíčové důkazy - účetní podklady týkající se stavu podnikatelských aktivit obviněné o stavu jejích společností, dotazy na příslušný finanční úřad a rejstříkový soud pro zajištění daňových přiznáních společností a účetních závěrek, které oba soudy odmítly provést. Veškeré důkazy provedené v předchozím řízení jsou v neprospěch obviněné, což je v rozporu s vyhledávací zásadou podle §2 odst. 5 tr. ř. Současně porušily zásadu subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v posuzovaném případě se nejedná o trestněprávní problematiku, nýbrž občanskoprávní jako poskytnutí půjček věřitelem dlužníkovi (srov. nález IV. ÚS 564/2000 a II. ÚS 372/03). Poškození se sami nevyvarovali případného omylu. Své zájmy dostatečně nehájili, respektive požadovali po obviněné zisk i jiné služby i v sexuální oblasti, s čímž nemohla obviněná souhlasit. S ohledem na jejich postoj postrádá jednání obviněné společenskou škodlivost, neboť poskytnuté půjčky jsou vymáhány exekučně a v případě poškozeného H. prostřednictvím jiných občanskoprávních institutů, což soud prvního stupně nevzal na vědomí. Podání obžaloby proto porušuje základní principy trestního práva a právo obviněné zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Obviněná též považuje jí uložený trest za nepřiměřeně přísný, zejména s ohledem na stanovený dohled. Soudy nesprávně v rozporu s §39 tr. zákoníku nepřihlédly k polehčujícím okolnostem svědčícím ve prospěch obviněné, konkrétně k rodinným a majetkovým poměrům, kdy prokázala, že se stala sama obětí sňatkového podvodníka K. Sama proto musela z objektivních důvodů ukončit svou poměrně úspěšnou podnikatelskou činnost. Nepřihlédly ani ke snaze obviněné poškozeným vždy něco uhradit, k době uplynuvší od spáchání trestné činnosti, koalici poškozených a svědků v čele s odsouzeným K. se snahou obviněnou uštvat a vydělat na ní, využít a zneužít a snahu obviněnou poškodit tím, že v mnoha ohledech nevypovídali pravdu.
V závěru dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 77/202 zrušil.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněné nejprve rekapitulovala obsah napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i samotného dovolání obviněné. V reakci na něj uvedla, že část v něm vznesených námitek směřujících proti rozsahu dokazování i hodnocení provedených důkazů uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jakož mu neodpovídá ani tvrzení o nesprávném skutkovém zjištění. V daných ohledech totiž nedošlo ani k žádnému extrémnímu nesouladu ve smyslu platné judikatury. Naproti tomu pokud dovolatelka uplatnila výhrady proti naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů podvodu včetně otázky subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako, že se nedopustila tří trestných činů podvodu, nýbrž jediného pokračujícího trestného činu, tak to vše lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. S uvedenými námitkami se ale již vypořádaly v předchozím řízení ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně poté poukázala na všechny podstatné okolnosti, které byly v průběhu předchozího trestního řízení prokázány, svědčící o tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonem požadované znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu, čemuž nebrání ani to, že se zároveň jednalo o občanskoprávní vztah mezi ní a poškozenými. Za nedůvodnou označila i námitku obviněné ohledně pokračování v trestném činu a to s ohledem na soudy správně zdůrazněnou absenci blízké časové souvislosti mezi spáchanými jednáními a dále upozornila i na okolnost, že obviněnou nárokovaná změna by pro ni nebyla příznivější.
Námitky vůči výroku o trestu podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně označila za neodpovídající jeho zákonné dikci, kterou připomněla. V daném ohledu se tak nejedná o trest, který by zákon nepřipouštěl, nebo že by byl uložen ve výměře, která by se nacházela mimo příslušnou trestní sazbu. Již vůbec pak nelze uvažovat o extrémně přísném trestu, který by porušoval ústavní princip proporcionality trestní represe.
V závěru svého vyjádření označila rozhodnutí soudů nižších stupňů za plně odpovídající zákonu a navrhla, aby dovolání obviněné bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 77/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na tomto místě je však třeba podotknout, že vzhledem k existující procesní situaci měl být ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatněn primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek, nebo dokonce že by opodstatněnost podaného dovolání pro zmíněný nedostatek posoudit odmítl. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněná výslovně odkázala.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněná předně v dovolání namítla nesprávné posouzení skutků jako tří samostatných přečinů podvodu, namísto jednoho pokračujícího trestného činu podvodu, dále nedostatek subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu, jakož i absenci společenské škodlivosti jejího jednání, porušení zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe, neprovedení důkazů, a to účetních podkladů ohledně podnikání obviněné týkajících se stavu jejích podnikatelských aktivit a stavu jejích společností, vyjádření příslušného finančního úřadu a rejstříkového soudu s vyžádáním si daňových přiznání společností a účetních závěrek, jakož i nepřiměřenost trestu.
Zde je třeba zdůraznit, že tak obviněná učinila již v odvolání, takže ve svém důsledku se nejenom jedná o její setrvalou obhajobu uplatněnou v průběhu předchozího řízení, ale i o její opakované předložení Nejvyššímu soudu v řízení dovolacím. Odvolací soud se přitom s jejími námitkami řádně vypořádal v odůvodnění svého usnesení, kromě reakce na námitku, že její jednání nemělo být posouzeno jako tři samostatné skutky přečinu podvodu, nýbrž jako jediný pokračující skutek tohoto trestného činu. Na to bude dovolacím soudem reagováno níže v samostatném odstavci.
Dále je nutno zmínit, že některé argumenty obsažené v dovolání zpochybňující naplnění objektivní či subjektivní stránky trestného činu podvodu ve skutečnosti vycházejí ze zpochybňování hodnocení důkazů učiněných v předchozím řízení nižšími soudy a z jimi ustálených skutkových zjištění. Takové námitky ale nemají hmotně právní charakter, nýbrž mají povahu skutkovou či procesní a pod uplatněný dovolací důvod nespadají a Nejvyšší soud se jimi není povinen zabývat.
Pokud jde o ostatní i tak se opakující námitky obviněné, tak je možno poukázat, že již nalézací soud v bodě 31 odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně vysvětlil, jakým způsobem obviněná uváděla poškozené v omyl, že jim neposkytovala pravdivé informace o svém podnikání, neboť při jejich znalosti reálné situace a počtu exekucí, které proti ní byly vedeny (v roce 2009 jich měla 7 a v následujících letech exponenciálně rostly až na číslo 32 v době rozhodování nalézacího soudu), by jí půjčky v takovém rozsahu neposkytli. Pokud obviněná některou část půjčky splatila, stalo se tak hojně pro uchlácholení poškozených a ujištění, že jim splatí i posléze další vypůjčené finanční prostředky, k čemuž nedošlo. Nalézací soud dovodil stejný modus operandi u jednotlivých skutků, kdy obviněná po určitém navnadění a ubezpečení poškozených, kdy si v některých případech vypůjčila menší finanční částky, které následně vrátila, a za využití osobních sympatií takovýmto způsobem získala další finanční prostředky. Poté se začala vymlouvat na finanční potíže, poškozeným se vyhýbat, byla arogantní a nedostupná. Rovněž logicky uvedl, že pokud došlo k ukončení spolupráce s ČSA v roce 2011, přičemž v roce 2007 (tedy 2 roky před spácháním prvního z trestných činů podvodu) jí měl M. K. způsobit finanční ztrátu ve výši cca 2.000.000,- Kč, bylo na ní, aby na vzniklou situaci patřičným způsobem při financování svých obchodů reagovala. Byla si tak velice dobře vědoma, že poskytnuté půjčky ve sjednaných termínech i v době následující nemůže vrátit a škodlivý následek vlivem jejího jednání poškozeným vznikne. V důsledku toho nalézací soud v jednání obviněné spatřoval přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o odvolací soud, ten mimo jiné ve svém usnesení doplnil, že obviněná měla závazek i vůči České spořitelně, a. s., který pod tlakem trestního stíhání uhradila (Obvodní soud pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 24/2008), a zároveň měla povinnost uhradit J. K. částku ve výši 11.500,- EUR s úroky z prodlení na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 11 C 349/2008 a i další finanční závazky. Odvolací soud pak rovněž upřesnil, že svědek K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 16 T 167/2013, uznán vinným přečinem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit i vůči obviněné do července 2007, kdy z ní vylákal částku 250.000,- Kč, tedy protiprávní jednání obviněná spáchala v odstupu dalších tří let a v mnohem vyšších částkách. Oba soudy rovněž upozornily na skutečnost, že obviněná záměrně odmítla dědictví po otci v roce 2016, ačkoli by jí zjevně přineslo finanční prostředky, které by jí umožnily své závazky vůči poškozeným uhradit.
I s ostatními námitkami obviněné se vypořádaly oba soudy nižších stupňů správně a dostatečně. Má jít o údajnou absenci společenské škodlivosti jednání obviněné a porušení zásady in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe (viz bod 31 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 11 odůvodnění napadeného usnesení), dále neprovedení účetních dokladů ohledně čehož nalézací soud v bodě 30 odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že finanční a účetní doklady předložené obviněnou jsou kusé a torzovité a v rámci znaleckého zkoumání nepřezkoumatelné, za zcela účelové pak označil její tvrzení, že veškeré finanční doklady od společností, ve kterých podnikala, jí byly odcizeny při vloupání do chalupy jejích rodičů v XY, ke kterému mělo údajně dojít v roce 2010 či 2013, aniž by její rodiče do souvisejících protokolů uvedly, že by nějaké účetní doklady jejich dcery byly odcizeny nebo by měly chybět.
Nejvyšší soud na veškeré související pasáže v odůvodnění rozhodnutí jmenovaných soudů bez dalšího jen odkazuje, neboť není jeho povinností je podrobně rekapitulovat a znovu posuzovat v případě, kdy se těmito námitkami oba předchozí soudy náležitě zabývaly a s nimi řádně a logicky vypořádaly v předchozím řízení.
Pokud se soud druhého stupně nevyjádřil k odvolací námitce obviněné ohledně nesprávného posouzení jejího jednání jako tří samostatných přečinů podvodu, když měl být podle ní kvalifikován jako jediný pokračující trestný čin podvodu, tak je především třeba uvést, že tato byla stručně zmíněna v samotném úvodu podaného odvolání a nebyla nikterak odůvodněna. Odvolací soud ji tak při své přezkumné činnosti zřejmě přehlédl, neboť ji neuvedl ani v narativní části odůvodnění svého usnesení. Takové opomenutí ale nelze vnímat jako zásadní pochybení, neboť v rámci právní kvalifikace jednání obviněné se danou otázkou podrobně zabýval již nalézací soud v bodě 31 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, když konstatoval, že takové právní posouzení jednání obviněné nepřipadá v úvahu s ohledem na časový interval mezi spácháním jednotlivých skutků. Navzdory tomu k této otázce Nejvyšší soud poznamenává.
Pokračující trestný čin definuje výkladové ustanovení §116 tr. zákoníku, jako jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Co se týče reklamované časové souvislosti, tuto podle existující judikatury nelze ohraničit maximální lhůtou, ale zpravidla půjde o několik dnů či týdnů, přičemž platí, že o čím závažnější trestný čin se jedná, tím delší lhůta by měla být tolerována při stanovení závěru, zda jde o pokračující trestný čin. Obviněná se opakovaně dopustila podvodů spáchaných v obdobích od 30. 9. 2009 do 25. 2. 2010, posléze od 27. 2. 2012 do 25. 6. 2012 a následně od 14. 2. 2013 do 9. 8. 2013. Tedy mezi prvním a druhým skutkem uplynula doba 2 let, mezi prvním a třetím skutkem doba 3 let a mezi druhým a třetím skutkem doba takřka 8 měsíců. V posuzovaném případě tak rozhodně nebylo možné uvažovat o jediném pokračujícím trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, a to právě s ohledem na absenci blízké časové souvislosti mezi jednotlivými spáchanými útoky, v důsledku toho posouzenými správně jako samostatné skutky.
V neposlední řadě nelze nezmínit, že dovolatelkou vznesený požadavek, aby její jednání bylo posouzeno jako jediný pokračující trestný čin podvodu, by mohl vyznít výrazně v její neprospěch. Je tomu proto, že při provedení součtu finančních částek, které od jednotlivých poškozených podvodně vylákala a způsobila jim tak škodu, se lze dopočítat celkové škody ve výši přesahující jeden milion Kč, takže v takovém případě by se již jednalo o škodu značnou a tudíž ve smyslu ustanovení §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku o zločin podvodu s trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody. V tomto ohledu tak obviněná vlastně podává dovolání (a před tím i odvolání) ve svůj neprospěch, což podle zákona není přípustné.
Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze uvést, že se s námitkami obviněné znovu předkládanými v dovolacím řízení, přičemž některé mají povahu podřaditelných a některé nepodřaditených námitek pod tento důvod dovolání, postupně a správně vypořádal v předchozím řízení nalézací a posléze i odvolací soud ve svých rozhodnutích. V důsledku toho nelze přisvědčit námitce obviněné, že tyto soudy nesprávně posoudily podvodný úmysl i charakter jejího jednání ve smyslu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nýbrž naopak je třeba uvést, že její jednání bylo podle tohoto zákonného ustanovení kvalifikováno zcela důvodně a po právu tak byla uznána vinnou trojnásobným přečinem podvodu podle této právní kvalifikace. Též je třeba poukázat na judikovaný právní názor, že v situaci, kdy obviněný své odvolací námitky opakuje i v dovolání, přičemž předchozí soudy se s nimi dostatečně vypořádaly, jedná se v daném ohledu o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Druhý obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postihuje pouze dvě nejzávažnější vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Ani jednu z nich však obviněná nevytkla a úspěšně ani vytýkat nemohla. Odsouzena byla totiž za tři přečiny podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, přičemž byla ohrožena tímto druhem trestu v sazbě od jednoho do pěti let. Pokud jí tedy byl tento trest uložen v první třetině trestní sazby, navíc s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem, jedná se evidentně o trest zcela zákonný, zároveň spíše mírný než přísný. Nalézací soud jí v její prospěch současně neuložil peněžitý trest, ač pro to byly splněny zákonné podmínky, a to zjevně s ohledem na poškozené, aby to ještě více neztížilo jejich postavení při vymáhání náhrady způsobené škody.
Pokud pak jde o konkrétní námitky obviněné uplatněné s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je zde jen stručně možno uvést, že ani případné pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nejvyšší soud přitom za určitých okolností může korigovat i jinak zákonný trest, nicméně k tomuto spíše výjimečnému postupu sahá pouze při zjištění, že konkrétní trest je svou povahou extrémně přísnou, zjevně nepřiměřenou a tudíž nespravedlivou sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Jak již ale bylo shora naznačeno, takové parametry potrestání dovolatelky rozhodně nemá.
V konečném výsledku pak Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné L. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když je shledal zčásti nedůvodným a zčásti podaným z jiného důvodu než připouští zákonný katalog důvodů dovolání zakotvený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Za splnění podmínek vyplývajících z ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu