ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.909.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 909/2021-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 33/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 40 T 1/2021, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání pod bodem I. zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
I.
dne 24. 7. 2019 v době od 20:18 hodin do 20:41 hodin, v XY, v parku přiléhajícímu k ulicím XY a XY (u XY mostu), na místě veřejnosti přístupném, v úmyslu jinému způsobit těžkou újmu, přistoupil k na zemi sedícímu poškozenému T. B., nar. XY, , kterého kopl do spodní části těla, uchopil za nohu a vlekl po zemi asi dva metry směrem k lavičkám, přičemž poškozený ležel na zádech a obžalovaný kopl pravou nohou do jeho těla a levou nohou mu dupnul na obličej, na což poškozený nereagoval a zůstal ležet, a posléze opět přistoupil k bezvládně ležícímu poškozenému T. B., kterého jednak udeřil sevřenou pěstí do těla, jednak jej kopl do spodní části těla, přičemž poškozený se po chvíli snažil zvednout, což se mu nepodařilo a zůstal ležet na zemi a obžalovaný pokračoval v útoku na poškozeného B., do kterého opakovaně kopal, vláčel ho po zemi, dupal mu na břicho a hlavu, kdy poškozený se bránil pouze tím, že se schoulil do klubíčka a přesto mu obžalovaný silou velké intenzity několikrát dupl na hlavu a opakovaně ho pěstí udeřil do obličeje, smýkal s ním po zemi a po chvíli se poškozenému podařilo vstát a z místa odejít, přičemž byl nalezen přivolanou hlídkou policie a ošetřen zdravotníky, a tímto jednáním způsobil poškozenému T. B., nar. XY, oděrku sliznice horního rtu s otokem, tedy lehké zranění, které nedosahuje charakteru ublížení na zdraví, přičemž další lékařské vyšetření za účelem zjištění poranění poškozeného nebyla provedena, neboť poškozený nebyl v přímém ohrožení života a k dalšímu vyšetření nedal souhlas, avšak subjektivně pociťoval po dobu dvou měsíců velkou bolest v oblasti hrudníku, pravděpodobně v důsledku naražení či zlomení žeber, a s ohledem na intenzitu a způsob útoku je zřejmé, že k vážnějším úrazovým změnám, zejména poranění lebky, zlomeninám obličejového skeletu nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného, čehož si s ohledem na způsob vedení útoku a zasažená místa na těle poškozeného musel být obžalovaný vědom,
a tohoto jednání se obžalovaný dopustil, přestože byl za obdobné jednání odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018, k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let, se zkušební dobou do 6. 2. 2023,
II.
dne 12. 6. 2020 kolem 23:25 hodin, v XY, před budovou XY, po předchozí rozepři s poškozeným T. P., nar. XY, v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, jej nejprve velkou silou narazil na vrata budovy a smýkl s ním na zem, kde do poškozeného kopl a následně silou velké intenzity mu šestkrát dupnul pravou nohou na hlavu, přičemž poškozený ležící na zemi neměl možnost se bránit, a obžalovaný svého jednání zanechal až na výzvu skupiny osob, která napadení zaregistrovala a vydala se k poškozenému, načež obžalovaný se z místa činu vzdálil, ale svědky byl sledován a následně označen hlídce Policie ČR, která jej zadržela na rohu ulic XY a XY, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému T. P., nar. XY, povrchové oděrky na obličejové části hlavy, zlomeninu zevního a vnitřního kotníku pravé dolní končetiny, která si vyžádala opakovaný operativní zákrok a následnou dobu léčení nejméně 3 měsíce, s následnou rehabilitací, čehož si s ohledem na způsob vedení útoku a zasažená místa na těle poškozeného musel být vědom
a tohoto jednání se dopustil opětovně, neboť byl za obdobné jednání odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018, k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let, se zkušební dobou do 6. 2. 2023, a tímto jednáním způsobil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu v celkové výši 63.948 Kč,
Za uvedená jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 (sedm a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území XY na dobu 7 (sedm) let.
Dle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, majetkovou škodu ve výši 63.948,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 40 T 1/2021, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 33/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 33/2021, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že nalézací soud nesprávně právně posoudil zjištěné skutkové závěry, zejména že naplnil všechny znaky žalovaného trestného činu, a to včetně subjektivní stránky, tedy že jednal tak, že se měl dopustit zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu. Rozvádí, že v případě skutku pod bodem I. rozsudku nebylo v trestním řízení prokázáno, že poškozenému B. byla způsobena jiná újma než ta, která dle lékařské zprávy spočívala v „oděrce sliznice horního rtu“. Namítá, že součástí odůvodnění rozsudku nemají být žádné úvahy rozvíjející blíže neprokázaný údajně nepříznivý zdravotní stav poškozeného. Pořízený kamerový záznam, z něhož soudy v případě tohoto skutku vycházely, je v horší kvalitě a je pořízen z větší vzdálenosti, proto nemůže postačovat k právnímu závěru o vině obviněného. U tohoto skutku nebyly prokázány žádné následky, které by měly charakter těžkého ublížení na zdraví. Stejně tak nebylo v hlavním líčení prokázáno, že tyto následky skutečně objektivně poškozenému za daných okolností hrozily. Útok obviněného sám o sobě, bez dalších, zpravidla odborných poznatků, nemůže být důvodem k právní kvalifikaci takto přísné skutkové podstaty. Dále namítá, že v daném případě nebyl proveden posudek na dostatečné úrovni, aby se mohlo jednat o dostatečný podklad k závěru o vině obviněného ze zločinu těžkého ublížení na zdraví. Absence úplnosti posudku se nepodařila odstranit ani výslechem znalce. Pokud tedy k žádnému vážnějšímu následku u poškozeného nedošlo, tak potom se nemůže jednat o kvalifikovaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví. V daném případě tak skutkový závěr učiněný soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutek měl být posouzen nikoli jako pokus těžkého ublížení na zdraví, ale případně jako pokus ublížení na zdraví. Ke skutku pod bodem II. výroku rozsudku obviněný uvádí, že poškozený P., jehož zranění byla v době projednávání věci v hlavním líčení zcela vyléčena, soudu sdělil, že sice do čtyř dnů po zranění prodělal dvě operace nohy, ale již dva týdny poté ho zraněná noha nebolela, nepotřeboval podpěry a celkově tak po uplynutí 14ti dnů od zranění fakticky nebyl omezen v běžném způsobu života. Vzhledem k tomu, že zpracovatel znaleckého posudku MUDr. Hladík poškozeného osobně nevyšetřil a při zpracování znaleckého posudku vycházel toliko z pooperační lékařské dokumentace, která popisovala stav pacienta jen několik málo dní po úrazu, není důvod se domnívat, že toto tvrzení a subjektivní vnímání zranění poškozeným nemůže v rámci provedeného dokazování obstát. Svědectví P. v hlavním líčení je třeba brát za podstatný důkaz o jeho skutečném zdravotním stavu a uzavřít, že poškozený nebyl omezen déle trvajícími bolestmi nebo ochromení údů či jinou trvající poruchou zdraví, jež by ho podstatným způsobem omezovala v běžném způsobu života. Za dané situace tak není v souladu se zásadami trestního řízení možné v konečném důsledku dávat obviněnému za vinu jednání popsané ve skutkové a posléze právní větě, ale v nejasnostech je nutné postupovat podle zásady „in dubio pro reo“. Soudy pochybily, když obviněného uznaly vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu, protože měly za dané situace postupovat podle §2 odst. 2 tr. ř., jež vyjadřuje presumpci neviny. Jak prvoinstanční soud, tak soud odvolací postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když se při možnosti různého výkladu skutkového děje nepřiklonily k výkladu pro obviněného příznivějšímu, čili k výkladu v jeho prospěch a jeho jednání nekvalifikovaly jako prosté ublížení na zdraví dle §146 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů proto obviněný J. K. navrhl, aby jeho dovolání bylo shledáno důvodným a aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 8 To 33/2021 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 40 T 1/2021 a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dalším přípisem ze dne 19. 7. 2021 poté obviněný vyslovil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z hlediska obviněným uplatněných výtek je nutno zejména zdůraznit, že užitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu obviněným uplatněná dovolací argumentace neodpovídá. Obviněný fakticky založil svůj mimořádný opravný prostředek na zpochybnění správnosti hodnocení důkazů a soudy učiněných skutkových závěrů. Dovolání tedy co do těchto výhrad fakticky uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Přihlédnout k nim by bylo možné v podstatě pouze tehdy, pokud by bylo možno na jejich základě dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí či existenci vady opomenutých důkazů. Žádnou takovouto vadu však státní zástupce neshledal. Pokud jde o učiněná skutková zjištění svědčící o vině, ta mají na provedené důkazy jednoznačnou obsahovou vazbu a lze je z provedených důkazů dovodit spolehlivě, srov. úvahy městského soudu na str. 13 – 19 jeho rozsudku a na to navazující úvahy vrchního soudu na str. 3 – 4 jeho usnesení. Důkazy jsou dostatečné k tomu, aby byl obviněný uznán vinným bez důvodné pochybnosti. Viz především výpovědi svědků, kamerové záznamy a znalecké posudky. Skutková zjištění soudů ani hodnocení důkazů netrpí žádnými podstatnými vadami, natož vadami extrémními.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu má za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. A protože rozhodnutí nevykazují ani vadu extrémních rozporů či obecně zásah do práva na spravedlivý proces, kterážto vada by výjimečně mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění, když soudy naopak postupovaly plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkr. kamerových záznamů, znaleckého posudku znalce Prof. PhDr. Jiřího Strausse i znaleckého posudku znalce Prim. MUDr. Jiřího Hladíka) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkr. neprokázání, že poškozenému B. byla způsobena jiná újma než ta, která dle lékařské zprávy spočívala v oděrce sliznice horního rtu, taktéž způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému P.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dále shledal, že obviněný v úvodu svého dovolání sice deklaruje, že nalézací soud nesprávně právně posoudil zjištěné skutkové závěry, zejména, že obviněný naplnil všechny znaky žalovaných trestných činů, z dalšího obsahu dovolání však vyplývá, že primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů. Lze konstatovat, že konkrétní argumentace obviněného uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v zákoně neodpovídá.
K námitkám obviněného, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jeho jednání pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu skutečně směřovalo k závažnému následku, a proto mělo být hodnoceno jako jen pokus ublížení na zdraví, Nejvyšší soud uvádí následující. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v případě prvního skutku je jednání obviněného, který zaútočil na poškozeného B., dobře viditelné na kamerovém záznamu z místa činu. Jednalo se o sérii přerušovaných útoků do oblasti hlavy a krku, s občasnými útoky i proti jiným částem těla poškozeného. Ač nebylo objektivně zjištěno vážnější zranění, než oděrka sliznice horního rtu, soudy správně dovodily, že dle charakteru útoků hrozila poškozenému reálně až život ohrožující zranění, jmenovitě zlomeniny lebeční kosti, krvácení do mozku či jeho pohmoždění. Jednání obviněného pod bodem I. výroku rozsudku tak naplnilo jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný několikrát silou velké intenzity útočil kopy a dupáním nohou na tělo a hlavu poškozeného, kterému tak hrozila vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu ust. §122 odst. 2 tr. zákoníku.
K dalším námitkám dovolatele, že z výpovědi poškozeného P. vyplynulo, že zdravotní obtíže a omezení zdaleka nebyly tak výrazné a závažné, aby mohly být považovány za těžkou újmu na zdraví, a že i zde mělo být postupováno dle zásady in dubio pro reo a čin měl být kvalifikován jako prosté ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že i v případě druhého skutku šlo o útok na nebránící se osobu, její stržení do polohy významně ztěžující až znemožňující obranu a následné kruté napadání dupáním nohou, které však bylo v tomto případě přerušeno přihlížejícími svědky. Ze znaleckého posudku Prim. MUDr. Jiřího Hladíka z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství plyne, že poškozený utrpěl zlomeninu zevního a vnitřního kotníku pravé dolní končetiny, které vzniklo tupým násilím působícím do oblasti hlezenního kloubu velkou silou, rotací těla při fixované noze, přičemž se jedná o zranění mající charakter těžké újmy na zdraví. Zranění bylo nutné ještě v den vzniku zafixovat a po vstřebání krevního výronu operovat, přičemž obvyklá doba léčení trvá 3 až 6 měsíců. Z kamerového záznamu, výše uvedeného znaleckého posudku a výpovědí svědků tedy vyplývá, že jednání obviněného mělo jednoznačně potenciál ke způsobení těžké újmy na zdraví a k tomuto také bezprostředně směřovalo. Rovněž pod bodem II. rozsudku jednání obviněného naplnilo jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.
Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je usvědčován především výpověďmi poškozených T. P. a T. B., svědků R. Š. P., A. R., B. V., Z. Č. a D. K. Dále soudy vycházely ze znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika znalce Prof. PhDr. Jiřího Strausse a posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce Prim. MUDr. Jiřího Hladíka, ze záznamů z městského kamerového systému, zvukových záznamů hovorů z linek 155, 158, 112 a z dalších listinných důkazů. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněné v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu